Založ si blog

Africká kouzelná hůl a filosofie cestování podle bělocha v rauši

Varování: Článek obsahuje subjektivní a nevyváženou kritiku lidí, kteří zvolili hypotéku na několik panelových stěn a leasing na několik mladoboleslavských plechů za cíl svého putování životem.

Z cestopisu na pokračování…

Hranici mezi Namibií a Zambií v tomto místě vytváří řeka Zambezi, která asi 200 kilometrů odtud tvoří jeden z největších přírodních divů světa – Viktoriiny vodopády. Právě k nim máme namířeno. Dostáváme výstupní namibijské razítko a přecházíme most na zambijskou stranu. Hned za mostem postává partička černochů. Je mi nad slunce jasné, že budou dělat problémy.

Přicházíme k nim. Jeden z nich, patrně šéf, si bere slovo. Nabízí nám turistický výlet k Viktoriiným vodopádům. Jeho motto zní – rychle, bezpečně a levně. Ve skutečnosti to ale znamená – pomalu, nebezpečně a draze. Vždycky, když nás někdo osloví s takovouto lacinou turistickou nabídkou, musím se na nás opět podívat a zkusit se vžít do pohledu zdejšího černocha. Máme na zádech velké špinavé batohy, které jasně ukazují, že mají něco za sebou. Vyšisované oblečení, buben, dogonskou hůl, kapsy s paralyzéry. Myslím, že k zájemci o organizovaný zájezd máme poměrně daleko, ale pravdou je, že mně ti černoši také připadají všichni stejní. Jsou si podobní jako vejce vejci.

„Nemáme zájem, brou,“ říkám okamžitě šéfovi gangu.

„Pokud nevyužijete mých služeb, nepustíme vás do Zambie. Znám tady všechny. Nepovolíme vám vstup…“ odpovídá černoch a představuje se jako Lungu Banda, nejvlivnější člověk na hranici. Jeho roztrhané tričko s nápisem Magic Johnson a vybledlým obrázkem někdejšího slavného basketbalisty o tom příliš nevypovídá. Ani smradlavé kraťasy a bosé nohy mě nepřesvědčují o jeho závažné vlivnosti.

„Brou, respekt,“ říkám ze slušnosti jako obvykle, „ale opravdu nemáme zájem.“ Snažíme se skupinu obejít, ale vtom šéfa gangu napadá asi nejgeniálnější věc, kterou za svůj život strávený na mostě pruzením lidí vymyslel. Vytrhl mi z ruky naši dogonskou hůl. Jeho vychytralost mě těžce vyvedla z míry a on si toho stačil všimnout. Karta se obrátila. Ta hůl pro nás znamená skoro totéž, co naše cesta. Pořídili jsme si ji po tom, co nás málem obětovali Dogoni, kvůli znesvěcení obětního místa. Zapomněli jsme ji na mnoha místech a vždy se pro ni vrátili. Ve Svazijsku nám ujela stopem a teď nám ji chce vzít Lungu Banda alias Magic Johnson. S basketbalistou ho spojuje pouze to, že jsou oba HIV pozitivní. To je vše.

Lungu si s nefalšovaným zájmem naši hůl prohlíží a po chvíli říká, že si ji nechá. Moc se mu prý líbí a vzhledem k tomu, že je to hůl africká, má na ni právo. Sedm dalších černochů se nám směje. Paralyzér mi skotačí v kapse. Rád by trestal. Musím ho uklidňovat, protože nemám nejmenší zájem, aby na mě naskákalo sedm rozezlených černochů. Situace s holí vypadá opravdu bledě. Lungu pochopil, že nám na holi záleží, a už proto nám ji nevrátí. Když už nás neoškube o peníze, s čímž se, zdá se, už smířil, alespoň nás naštve. Najednou ale do hry vstupuje jeden z černochů, který se asi jediný nesmál. Něco Lungovi říká a ukazuje na symboly zdobící hůl. Lungu se celkem vážným hlasem ptá, odkud ta hůl je. Odpovídáme, že je to hůl z území kmene Dogonů. Lungu evidentně neví, kde to je, ale viditelně znejistěl. Druhý muž opět poukazuje na dogonské znaky a znovu něco Lungovi říká. Nerozumíme ani slovo. Najednou nám Lungu Banda beze slova hůl vrací a gestem hlavou naznačuje, že můžeme pokračovat k zambijské straně hranice. Nemůžeme to pochopit. Vypadá to, jako by z těch motivů dostali strach. Od misionářky Chrisje a ze svých zkušeností víme, že se tady lidé hodně obávají voodoo, jsou pověrčiví a vystrašení ze všeho, co by mohlo být začarováno šamanem. Asi to bude i tento případ. Naše magická hůl si opět vzala slovo a napsala kratičkou kapitolu našeho příběhu. Opravdu zajímavý suvenýr.

Na zambijské straně dostáváme další obří razítko a vstupujeme do nové země. Před námi leží Zambie. Musím říci, že miluji začátky. Začátky čehokoli nového. Začátek knihy, začátek příběhu, začátek života, první slova nového jazyka, první krok do nové země. Nerad opakuji tytéž věci. Zdá se mi to jako obrovské plýtvání časem. Miluji za každým krokem nový krok do nového neznáma. Proč vstupovat tam, kde už to známe? Miluji vše poprvé. Mám rád jinakost, jiné lidi s jinými názory. Právě střet dvou jiných názorů může vyvolat jiskření a zažehnout vznik něčeho nového a zajímavého. Jinakost a střet plodí kreativitu, prokreaci díla, růst života.

Stejnost a opakování hubí potenci. Opakování není matka moudrosti, opakování je matka otrockého memorování. Matka moudrosti je dle mého názoru pokorné přijetí své nedostatečnosti, opak zpupné soběstačnosti. Přijetí své konečnosti a nepatrnosti a vykročení do neznáma. Moudrost je nebát se nechat se proměňovat. Já jsem nepřijel měnit Afriku. Cestuji a nechávám se Afrikou měnit sám. Z každé cesty, i když je třeba jenom dvouměsíční, se vracím bohatší a nacházím své okolí depresivně stejné. Beze změny, bez vývoje. Až příliš často nacházím vyhaslé lidi dobrovolně zavalené hypotékou na pár panelových stěn a leasingem na pár mladoboleslavských plechů. Smysl života a celoživotní lidské práce zredukovaný do podivné karikatury.

První kroky po nové zemi na tomto podivně různorodém světě chutnají fantasticky, i když je třeba přiznat, že tady není nic zvláštního. Usedáme do malé špinavé nálevny, abychom se zorientovali v novém prostředí. Obsluhuje tady sympatický černoch Mugabe Banana. Jméno zní sice trochu legračně, ale opravdu se tak jmenuje. Mugabe nám dává kávu, bohužel pouze rozpustnou, a nabízí jointa. Neodmítáme.

Za pár minut se vznášíme v oblacích a stavíme vzdušné zámky. V marihuanovém opojení objímám celý svět. Dokonce i partičku z mostu přes Zambezi mám najednou rád. Rozumím těm klukům z hranic. Snad mám i chuť být jedním z nich. Smát se celý život na mostě v roztrhaném tričku, pokuřovat trávu a nic neřešit. Bože, miluji Afriku. Miluji celý svět a nejvíce tuto zapadlou díru, kterou protéká velká řeka, jež mi připomíná naši cestu.

Cesta – to slovo může znít banálně, ale má mnoho vrstev. Cesta odněkud někam, cesta Afrikou, cesta k poznání, cesta z nesnází, cesta z utrpení a bolesti, cesta k moudrosti, cesta ke spáse. Ať už použijeme slovo cesta v jakémkoli významu, vždy v je něm obsažena obrovská dynamika. Je tam proces změny, živoucí změny. Cesta proměňuje – proto ji můžeme nazývat cílem, ale nezdá se mi to přesné. Ano, cíl nemusí nutně ležet na konci cesty, může se průběžně na cestě samé vynořovat a zpětně jej můžeme v cestě najít. Cesta evoluce bytosti vedoucí ke skutečným hodnotám. Cesta vede člověka od biologického k lidskému, vznešenému. Očišťuje v něm onen obraz Boží. I toho největšího idiota cesta pozvedá.

Cesta je vyjití ze stereotypu každodennosti, cesta je vyjití ze sebe sama. Kenoze. Při vyjití ze sebe nejde o to změnit svou identitu, stát se z Čecha Tibeťanem. Jde o to, nechat se cestou formovat, utvářet, modelovat svou identitu. Jako když se z kusu kamene tvoří socha. Kámen je důležitý, je to podstata, nositel obrovské potence. Potřebná hmota, bez níž by sochy nebylo. Ale teprve dynamikou sochařovy tvorby vznikne socha, která zazáří svou krásou. Je třeba naplnit svůj příběh a vytesat ze svého kamene co nejkrásnější tvary lidskosti. V lidskosti je obsaženo více, než by se snad na první pohled mohlo ztát. Lidskost je vznešenost, krása, ctnost, ale také uznání konečnosti, nesoběstačnosti, závislosti. Člověk si nedává život sám. Neví, kde byl před počátkem svého pozemského života, a neví, kde bude po jeho konci. To je lidskost. Pokorná, nikoli však zbabělá, vznešenost lidství.

Cestovatel je člověk cesty. Putuje v rovině geografické a putuje v rovině duchovní. Je to poutník v pravém slova smyslu. Turista není poutník, nenechává se proměňovat. Zajišťuje se proti proměně, proti zážitku. Dává velký pozor, aby náhodou něco nezažil.

„Vnímáš mě vůbec?“ ptá se Míša a vytrhává mě z mých vzletných myšlenek navozených pěti prásky Mugabeho jointa. Uvědomuji si, že je to vynikající model a také si uvědomuji, že na mě Míša již delší dobu mluví, ale vůbec ji nevnímám.

„Jo, jasně, vnímám…“ snažím se.

„No, to vidim…“

 

Pokračování příště…

(Mnoho dalších zážitků z dvouleté cesty stopem napříč Afrikou jsme zachytili v naší nové knize Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU. Text má mimo jiné dvě základní roviny – cestopisnou a duchovní – které se potkávají před branami skutečného i mystického Damašku.)

Jak se trpaslík Ferina stal egyptským faraonem

11.04.2017

První část: Vystrašenému Ferinovi nerostou borůvky. Nakreslila Kristýna Plíhalová. [embed]https://www.youtube.com/watch?v=_TrPMw333t4[/embed]

Napříč nahou Afrikou

29.03.2017

[embed]https://www.youtube.com/watch?v=0htWrgiSf5o[/embed]

Audio pohádka Podivuhodná dobrodružství trpaslíka Feriny. Poslední část.

21.03.2017

Audio pohádka Podivuhodná dobrodružství trpaslíka Feriny. Poslední část. Napsal Ondřej Havelka, nakreslila Kristýna Plíhalová, čte Ondřej Havelka. Mluvené slovo pro nejmenší posluchače. viac »

Vladimír Mečiar

OKS podala ďalšie trestné oznámenie na expremiéra Mečiara

26.07.2017 18:05

Občianska konzervatívna strana (OKS) podala ďalšie trestné oznámenie na Vladimíra Mečiara za ohováranie nebohého prezidenta Michala Kováča.

Germany Heavy Rain

Európu trápia búrky a záplavy

26.07.2017 17:50

Takmer tridsať ľudí hospitalizovali na východe Rumunska pre zranenia spôsobené silnými búrkami s krúpami. V Nemecku pre búrky a záplavy spevňujú hrádze.

Graf, ekonomika

Banky mierne zmenili odhad rastu Slovenska

26.07.2017 17:49

Analytici komerčných bánk mierne upravili svoj výhľad vývoja slovenského hospodárstva. Na tento rok aktuálne predpokladajú rast 3,2 %.

policia, odchodo do madarska,

Polícia v Jarovciach zadržala 11 migrantov aj prevádzača

26.07.2017 17:07

Polícia v bratislavských Jarovciach zastavila dodávku s rakúskym evidenčným číslom, v ktorej odhalila 11 migrantov. Podozrivý z prevádzačstva je 38-ročný Slovák.

ondrejhavelka

Dva roky stopem a pěšky napříč nahou Afrikou.

Štatistiky blogu

Počet článkov: 35
Celková čítanosť: 38929x
Priemerná čítanosť článkov: 1112x

Autor blogu

Kategórie