Založ si blog

Namačkáni v černoších – slasti a strasti bílých stopařů v Africe

Stojíme na stopu nedaleko Namibijské hranice v Zambii. Po pěti hodinách nám zastavuje nákladní dodávka. S nadšením se dozvídáme, že míří až do města Livingstone stejně jako my, a naskakujeme na prázdnou korbu. Vypadá to na pohodovou několikahodinovou jízdu zambijským pralesem. Livingstone je výchozím bodem pro návštěvu jedné z největších atrakcí celé Afriky – Viktoriiných vodopádů. Město nese jméno po známém cestovateli Davidu Livingstonovi. Tento dnes již legendární cestovatel se narodil v roce 1813 v Blantyru u Glasgow ve Skotsku. Stal se lékařem, cestovatelem, misionářem a bojovníkem proti otroctví. Livingstone začínal jako misionář v jižní Africe. Na svých výpravách navštívil celou řadu Evropanům do té doby neznámých oblastí a začal aktivně vystupovat proti otroctví. Tragickou skutečností je, že jsme otroky viděli ještě letos v Mauretánii. Otroctví tam bylo zrušeno oficiálně teprve v roce 1980, ale fakticky trvá dodnes. Nebudeme si nalhávat, že je to jediné místo v Africe a na světě. Spíše se zdá, že novodobé otroctví je rostoucí fenomén.

 Ale zpátky k Davidu Linvingstonovi. Jako první běloch přešel v roce 1849 celou poušť Kalahari a pokračoval severním směrem. V těchto místech se vyskytuje Ponatshego s heverem, to jen pro upřesnění. Tenkrát tam ovšem byl Ponatshegův prapraděd bez heveru. Livingstone prozkoumal řeku Zambezi a Viktoriiny vodopády, pojmenované v roce 1855 podle britské královny. Byl také prvním cestovatelem, který přešel Afriku napříč v její jižní části. Na svých dalších výpravách objevil pro evropský svět jezera Malawi, Tanganika a Mweru. Na jedné ze svých dobrodružných výprav se ztratil a nebylo o něm zpráv celé čtyři roky. Objevil ho až další slavný cestovatel Henry Morton Stanley. Ten proslul nejen svými výpravami, které vedly k prozkoumání dalších neznámých částí Afriky, ale také svou bezohledností a krutostí. Zatímco Livingstone domorodce miloval a přinášel jim evangelium a osvobození od otroctví, Stanley domorodce střílel jako divou zvěř. Slavné setkání těchto dvou naprosto odlišných legend na břehu jezera Tanganika v roce 1871 je popsáno v mnoha knihách.

David Livingstone zemřel vyčerpáním v roce 1873, když hledal prameny Nilu. Na jeho památku jsou kromě města Livingstone u Viktoriiných vodopádů pojmenovány také Livingstonovy vodopády v Kongu a Livingstonovo pohoří. Stal se vzorem pro mnohé cestovatele, například pro naši slavnou cestovatelskou dvojici Hanzelku a Zikmunda a jejich neobyčejně pestré životy, které mimo jiné začínali velkou cestou napříč celou Afrikou ve voze Tatra.

Jak tak vzpomínám na velké osobnosti, které tudy prošly, zastavujeme u malé vesničky a nabíráme na korbu čtyři ženy se zavazadly. Začíná tu být trochu těsno, ale to ještě zdaleka netušíme, jak bude korba dodávky vypadat za půl hodiny.

Je-li řeč o slavných cestovatelích, bylo by neslušné nezmínit našeho Emila Holuba, jehož životní příběh rozkvetl do úžasného dramatu také v těchto místech Afriky. Emil Holub byl lékař, cestovatel, kartograf a etnograf. Během dvou mnohaletých pobytů v jižní části Afriky uskutečnil několik dobrodružných výprav a pořídil rozsáhlou přírodovědnou a etnografickou sbírku. Narodil se v Holicích v roce 1874. V dětství ho silně inspiroval Livingstone. Studoval na Karlo-Ferdinandově univerzitě (původně, a poté opět Univerzita Karlova v Praze), kde získal titul doktor medicíny, ačkoli chtěl původně studovat přírodní vědy a archeologii. Za podpory Vojtěcha Náprstka, po němž je dnes pojmenováno muzeum asijských, afrických a amerických kultur v Praze, odcestoval na svou první velkou výpravu do Afriky. Tam začal pracovat jako lékař a později podnikal výpravy zaměřené na etnografický výzkum. Popsal celou řadu domorodých kmenů a zpracoval první detailní mapu oblasti Viktoriiných vodopádů. Na svou druhou velkou cestu do Afriky vyrazil Emil Holub spolu se svou mladičkou, osmnáctiletou manželkou. To je také můj nejpádnější argument, když si nalhávám, že nejsem blázen, když jsem vyrazil do Afriky s dvaadvacetiletou krásnou blondýnkou. Emil Holub mě kryje.

 Holub byl prvním Evropanem, který navštívil území kmene Mašukulumbů a popsal tento úžasný domorodý kmen. Domorodci ovšem pro jeho činnost neměli patřičné pochopení, a tak jeho výpravu přepadli, několik Holubových společníků zabili a zničili jeho sbírky a záznamy. Při dramatickém útěku na území kmene Tongů byl další Holubův společník napaden levhartem a Holub s manželkou vážně onemocněli. Později se museli vrátit zpátky do Čech. Emil Holub sice plánoval třetí velkou cestu, ovšem zdravotní stav už mu to neumožnil. Zemřel v roce 1902 ve Vídni. Cestovatelé Hanzelka a Zikmund se však ještě v roce 1957 setkali s jeho manželkou. Bylo jí 92 let.

Naše nákladní dodávka, jež nás každou minutou přibližuje k toužebně očekávaným Viktoriiným vodopádů, kde tyto gigantické persony prožily své dramatické příběhy, staví u další vesnice. U cesty čeká asi deset černochů se zavazadly. Nemám tušení, jak se chtějí vejít na už poměrně plnou korbu. Co ale není možné v Evropě, je možné v Africe. Všichni se vešli. Jsme těžce namačkáni jeden na druhého. Mám pocit, že tato korba nikdy tolik lidí nevezla.

Ten pocit mi ale vydržel jen několik kilometrů. V další vesničce totiž nabíráme tři velmi tlusté ženy. Přestávám myslet a soustředím se už jenom na to, abych se na krajíčku korby udržel. Urostlý černoch mi dýchá do ucha a slintá za krk. Přestávám cítit ruce. Jakýkoli pohyb je nemožný. Míša je na tom úplně stejně. Nevidím na ni, protože nemohu pohnout hlavou a podívat se vedle sebe. Potím se, ale není to nic proti černochovi nalepeném na mně. Má totiž zimní bundu a kulicha. Jeho pot se na mém těle míchá s mým a na korbu dopadá již hotová černobílá směs. A to jsme si na začátku naivně mysleli, že se svezeme na korbě sami.

Naštěstí nás čeká už poslední hodina cesty. Co je černoch srůstající s mými zády proti Holubovu útěku před divokými Mašukulumby. Vypínám mozek, nasazuji idiotský pohled do buše a deformuji čas, jak nejlépe umím.

 Za hodinu přijíždíme do města Livingstone a opouštíme dodávku. Musím říci, že jsem si na černocha na svých zádech natolik zvykl, že se mi snad po něm bude stýskat, a tak mu alespoň podávám ruku a dáváme se trochu do řeči. Jmenuje se Tsvagirai a pochází ze Zimbabwe. Do Zambie přišel za prací. Pracuje v dolech, kde se těží měď. Práce je to prý těžká, ale alespoň si vydělá. Minulý měsíc přišli při nebezpečné práci o život dva jeho kamarádi – Edgar a Rupiah. Oba měli rodiny. Tsvagirai říká, že si ovšem nemůže vybírat. Buďto absolutní chudoba, nebo nebezpečí v práci. V těchto dnech se právě s výdělkem vrací do svého rodného města Masvingo. Loučíme se a vzájemně si přejeme hodně štěstí na cestách. Z jeho očí vyzařuje jiskřivé nadšení z toho, že po mnoha měsících uvidí rodinu a všechny nesmírně potěší svým výdělkem. Je v nich ale také strach z cesty a hlavně ze zlodějů. Nechce si ani představovat, že by přijel domů okradený o vše, co tak těžce vydělal.

Podobný strach máme i my. V Africe se nás v podstatě permanentně někdo snaží okrást. Musíme být neustále ve střehu, i když spíme. Vše důležité máme v noci pořádně uzavřené v batohu, ruku propletenou v popruhu. Nejde o oblečení ani o batohy. Jde o kinofilmy, na kterých máme všechny fotografie, které jsme na cestě pořídili. Všechny ty překrásné domorodce, všechna ta úžasná místa. Živě si představuji, jak někdo vyndává z kradeného batohu věci a zahazuje ty, které se mu na nic nehodí. Kinofilmy plné našeho příběhu letí z chýše do bláta, kde si na nich smlsne prase, kterému už nechutnají melouny, protože je dostává pořád.

Po návštěvě Viktoriiných vodopádů se pěšky přesouváme za nevzhledné město Livingstone, na výpadovku do hlavního města Lusaky. Přicházíme tam až večer, což znamená, že v cestě už pokračovat nemůžeme. Je tady ale malá zablešená ubytovnička, a tak si za směšný peníz bereme pokoj. Čistota pokoje odpovídá jeho ceně. Dalo by se to tady popsat jako deset vrstev letitého hnusu prorostlých do sebe. V rozích jsou švábi, na stropě pavučiny s pořádnými pavouky, místnost je plná komárů a celá je plesnivá. Ale nad tím vším se dá lehce mávnout rukou, protože uprostřed pokoje je velká postel. Přehazujeme přes ni prostěradlo, stavíme moskytiéru a uleháme na měkkou matraci. Celým tělem prochází nepopsatelná slast. Po mnoha desítkách nocí strávených na karimatce ve stanu dopřáváme našim bolavým zádům dokonalý odpočinek. Z těla okamžitě odchází veškerá bolest. Cítíme se, jako bychom se vznášeli a rozkoší usínáme.

Brzy ráno stavíme u silnice z našich batohů tradiční stopařskou pyramidu a čekáme na první auto. Dobrá nálada nás opouští po třech hodinách. Dosud neprojelo zhola nic. Po dalších třech hodinách už máme hlad a propadáme lehké panice. Ne že by nic neprojelo, ale všichni nás dokonale ignorují. Nedaleko si stará černoška rozložila hrnce s čímsi téměř voňavým. Okamžitě jdeme zjistit, zda to bude jedlé. Vypadá to, že ano. V podivné omáčce plave kus nějakého zvířete. Raději se neptáme, co to je, a objednáváme dvě porce.

Pokud se mi před chvilkou zdálo, že to téměř voní, musím vzít tento velkorysý výrok zpět. Jakmile mám podivnou omáčku pod nosem, zjišťuji, že smrdí jako bolavá noha. Zvláštní nedovařené maso chutná jako starý hadr na vytírání podlahy. Naštěstí si hned vedle černé stařeny otevřel svůj dřevěný kiosek malý chlapec, který prodává Fantu. Nechutnou směs té čarodějnice proto okamžitě zkrápíme sladkou limonádou a snažíme se zapomenout, co jsme právě jedli. Chlapec má radost, že hned po otevření kiosku udělal kšeft. Ani on ani my ještě netušíme, že se odsud jen tak nehneme a pár dalších kšeftů díky nám ještě udělá.

Odebíráme se zpátky na stopa. Hodiny běží, řidiči nás ignorují. Konečně jeden staví, ale za svezení chce nesmyslně velkou částku. My se ale nehodláme vzdát. Cestujeme po Africe stopem a zadarmo. To je status quo. Nedáme se vykolejit nikým a ničím. Jedeme podle svých pravidel, i když nás často a bez varování vrhají do velkých nebezpečí. Tak to máme rádi. Jak krásně říkával můj oblíbenec Jan Eskymo Welzl, který vystavěl svůj životní příběh jako úžasnou katedrálu na mrazivém severu: „Hlavně nebét zotročené.“ Tento absolutní dobrodruh žil svůj příběh vždy a pouze podle svých pravidel a představ. Je zvláštní, že tady v horké Zambii, v žáru odpoledního slunce je mi velmi příjemné vzpomínat na Jana Welzla a jeho severská dobrodružství. Byl to vlastně současník Emila Holuba. Oba dva se rozhodli vymalovat svá prázdná životní plátna dobrodružnými výpravami za hranice dosud poznaného. Jeden se rozhodl pro daleký horký jih a druhý zase pro daleký mrazivý sever.

Staví nám další auto, ale řidič opět požaduje vysokou částku za svezení. My však máme to nejcennější, máme čas. Můžeme tady stát klidně rok. Hlavně nebét zotročené! Jane Welzle, zdravím vás a děkuji za strhující životní příběh. Neustoupíme ani o krok. Jak Welzl říkával: „Prondeš – prondeš, neprondeš – neprondeš.“ Svobodně stopujeme dál. V podvečer už ale začíná být jasné, že dnes odsud neodjedeme, a tak se po západu slunce vracíme do nedaleké ubytovničky mezi šváby a komáry.

Další den se odvíjí podle absolutně stejného scénáře. Ranní dobrou náladu střídá pozdější stopařská skleslost a polední pocity beznaděje. Následuje hnusný oběd a Fanta u chlapce v kiosku. Poté opět lepší nálada, která po několika hodinách mizí.

Beznaděj.

Tupé zírání na prázdnou silnici.

Západ slunce.

Návrat do ubytovny.

Přestávám mít pocit, že toto je ta pravá svoboda. Jsme ubiti stopařským neúspěchem. Více než dvoudenní výtuh na jednom místě už stopaře trochu poznamená. Nezbývá, než zajít na pivo. Usedáme do špinavé nálevny, kupujeme cigarety se slonem na krabičce a posíláme tam pár kusů. Po čtvrtém pivu z hlavy odvanula stopařská beznaděj. Po šestém pivu a krabičce sloních cigaret mám opět pocit, že zítra chytneme hned první auto, které pojede. Moje mysl opět létá jako pták a vznáší se nad zambijským pralesem. V opojení objímám všechny slony a pštrosy a bůhví jakou havěť a těším se na další cestu. Po devátém pivu mám pocit, jako bych byl náčelník celé Zambie. Ráno se prostě postavíme k silnici a jeden z poddaných nám okamžitě zastaví, ba co víc, na zadním sedadle bude připraveno několik žhavých černošek pro svého milovaného náčelníka.

Jedenácté pivo my myšlenky již promíchalo a dostavuje se Ponatshego s heverem. To je varování. Vidím ho, a přesto nevěřím, že tady opravdu je. Ptám se svého rozumu, ale ten už se mnou nějakou tu hodinu nekomunikuje. Navíc se do sebe v protějším rohu nálevny pustili dva černoši. Postupně se přidávají další a teče krev. Bitka se blíží k nám. Srdce mi zběsile kope do žeber a vyklepává do hlavy nepříjemně rychlý rytmus strachu. Spěšně házíme na bar peníze a mizíme z lokálu. Půjdeme raději spát.

Ráno je čisté a jasné. Stavíme pyramidu s nadšením, jako bychom tu předchozí dva dny vůbec nestáli. Za pár minut staví auto a bílý řidič nás vlídně vítá. Jede až do Lusaky. Překonali jsme stopařskou krizi a opět jsme na cestě. V tuto chvíli se ale musím přiznat, že už mě napadlo jet do Lusaky autobusem. Ještě že jsme vydrželi, protože jak stopař jednou povolí, už se nenarovná.

Cesta k branám Damašku  

(Mnoho dalších zážitků z dvouleté cesty stopem napříč Afrikou jsme zachytili v naší nové knize Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU. Text má mimo jiné dvě základní roviny – cestopisnou a duchovní – které se potkávají před branami skutečného i mystického Damašku.)

 

Pokračování příště…

Tag:

Jak se trpaslík Ferina stal egyptským faraonem

11.04.2017

První část: Vystrašenému Ferinovi nerostou borůvky. Nakreslila Kristýna Plíhalová. [embed]https://www.youtube.com/watch?v=_TrPMw333t4[/embed]

Napříč nahou Afrikou

29.03.2017

[embed]https://www.youtube.com/watch?v=0htWrgiSf5o[/embed]

Audio pohádka Podivuhodná dobrodružství trpaslíka Feriny. Poslední část.

21.03.2017

Audio pohádka Podivuhodná dobrodružství trpaslíka Feriny. Poslední část. Napsal Ondřej Havelka, nakreslila Kristýna Plíhalová, čte Ondřej Havelka. Mluvené slovo pro nejmenší posluchače. viac »

trump, alabama, obamacare

Sedieť alebo kľačať počas hymny na americkom futbale? Neprípustné, tvrdí Trump

25.09.2017 21:57

Viac ako dvesto hráčov NFL v zápasoch tohto kola pri hymne sedelo, kľačalo alebo sa modlilo. Podľa Trumpa by malo byť státie v pozore povinné a ak to niekto nedodrží, klub by ho mal vyhodiť.

pendolino, vlak

Česi predstavili Slovákom vynovené pendolino

25.09.2017 20:00

Interiér rýchlovlaku pendolino, ktorý zabezpečuje spojenie medzi Prahou a Košicami, České dráhy výrazne obnovili.

kim, trump

Nevyhlásili sme vám vojnu, odkazuje Biely dom do Pchjongjangu

25.09.2017 19:37, aktualizované: 23:16

O tom, že USA vyhlásili Pchjongjangu vojnu, hovoril severokórejský minister zahraničných vecí. Podľa Washingtonu však ide len o dezinterpretáciu.

putin

Rusko porušuje na Kryme ľudské práva, mieni OSN

25.09.2017 18:49

Podľa misie OHCHR krajina porušuje ľudské práva vnútením ruského občianstva tamojším obyvateľom a úmyselným presúvaním stoviek väzňov a zadržaných ľudí do ruských väzníc.

ondrejhavelka

Dva roky stopem a pěšky napříč nahou Afrikou.

Štatistiky blogu

Počet článkov: 35
Celková čítanosť: 40619x
Priemerná čítanosť článkov: 1161x

Autor blogu

Kategórie