Založ si blog

V tajemné společnosti etiopských svatých mužů

Při šálku výborné etiopské kávy, která, jak zjišťuji, k duchovnímu rozjímání neodmyslitelně patří, se začítáme do Písma svatého. „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh.”

Stopem po Africe

Po nepříjemných týdnech, které jsme s Míšou strávili v Addis Abebě vyřizováním súdánských víz, stojíme konečně zase na stopu za městem a míříme do hor. Jsme na cestě napříč Afrikou už více než rok a velká africká města nám opravdu k srdci nepřirostla.

Na korbách nejrůznějších vehiklů se pomalu zakusujeme hlouběji a výše do hor. Přestože už jsme procestovali mnohá velkolepá pohoří světa včetně Himálaje, tyto hory nás okamžitě okouzlily. Špína a hluk Addis Abeby jsou daleko za námi. Kolem nás se teď rozprostírá úchvatná scenerie plná hlubokých údolí, vysokých vodopádů, zelených vrcholků hor, na jejichž svazích jsou tu a tam vidět domorodé vesničky s jejich dřevěnými kruhovými chýšemi. Nejen, že je krajina živě zelená, ale dokonce to tady voní. Na cestě po Africe jsme si zvykli na všudypřítomný zápach, ale tady v etiopských horách to opravdu voní rozkvetlými květy stromů a keřů. Také čistý, svěží, chladný vzduch je pro nás něco příjemně nového.

Stinnou stránkou etiopských hor je fakt, že blechám, které jsme před měsícem chytli, se tady mimořádně daří a citelně se v našich věcech i na nás samých rozmnožily. Dalším negativem je čím dál obtížnější stopování. To ale tak nevadí, protože tady máme chuť chodit pěšky a vychutnávat si snad nejkrásnější hory Afriky. Po týdnu přijíždíme na střeše minibusu do legendárního městečka Lalibela. Musím přiznat, že na toto místo se opravdu hodně těším. Podařilo se nám načíst o něm několik kusých informací, ze kterých jasně vyplývá, že jde o zcela výjimečné místo na celé této rozmanité planetě.

Svatí muži v růžových dekách

V kavárně na malém náměstí v centru Lalibely se začítáme do průvodce, abychom ověřili to, co jsme cestou slyšeli od tzv. svatých mužů, kteří putují po horách mezi poutními místy. Tito barevně odění muži, kteří nevlastní nic jiného než velký kříž a Bibli, jsou u etiopských křesťanů v ohromné úctě. Lidé je zvou na jídlo, v kavárnách dostávají zdarma kávu nebo čaj a často jsou také zváni na noc do chýší domorodců. Tito muži nemají žádný domov. Svůj život zasvětili Bohu a cestě poznávání jeho tajemství. Svou mysl neznečišťují žádným materiálním vlastnictvím, žádnou pevnou vazbou ke konkrétnímu místu nebo lidem, žádnou jinou touhou než touhou po svém Stvořiteli. Sám mohu potvrdit, že při dlouhodobých pobytech v horách mimo civilizaci pociťuji větší blízkost k podstatnému a jakýsi hlubší vhled do tajemství života, a to ještě nejsem ukotven žádným duchovním vedením nebo dokonce tisíciletou duchovní tradicí těchto mudrců. Mám silný pocit hraničící s jistotou, že tito svatí muži, tito poutníci boží, v pravém slova smyslu dharmoví poutníci, mají k Bohu skutečně blíže a dotýkají se jeho tajemství. Čím dál tím více je mi na křesťanské teologii sympatičtější, že jazykem srozumitelné filozofie dává odpovědi na existenciální otázky, které si kladu. A jsou to otázky pro život člověka zásadní. Zatímco některá náboženství nebo exotické filozofické systémy tyto otázky neřeší jakožto nedůležité, případně neřešitelné a zaměřují se na poměrně zbytečné věci, jako je telepatie nebo chození po žhavém uhlí, křesťanská teologie se snaží všechny ty palčivé otázky řešit a prolamovat tak výhledy do věčnosti. Četl jsem hodně duchovní literatury nejrůznějších náboženství, ale teprve tady v Africe mi čas otevřel mohutnou bránu k poznání křesťanského myšlení.

Kostely v zemi

Největší pozoruhodností Lalibely jsou 800 let staré kostely vytesané z jednoho bloku kamene, zapuštěné do země tak, že z povrchu vlastně nejsou vidět. Více než desítku impozantních kostelů skrytých v podzemí spojují navíc podzemní chodby. Král Lalibela, který toto zvláštní dílo nechal vystavět, je v jednom z kostelů pohřben. Batohy necháváme v jednom z guest housů, bereme si jen Bibli a biblické výklady a míříme rovnou ke kostelům. Tedy abych byl přesnější, míříme nejdříve na kávu, neboť všechno má svůj čas a není důvod spěchat. Při šálku výborné etiopské kávy, která, jak zjišťuji, k duchovnímu rozjímání neodmyslitelně patří, se začítáme do Písma svatého. „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. … A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ Teď jsme připraveni k návštěvě kostelů.

Z centra města scházíme dolů z kopce, kde se nám mezi vysokými stromy otevírá úžasný výhled do hlubokého údolí a na protější hradbu hor. Došli jsme k prvnímu z kostelů ukrytých v zemi. Sama skutečnost, že kostely se nevypínají k nebi, jak je zvykem, ale naopak se spouštějí do temnoty podzemí, je zarážející a myslím, že velmi důležitá. Podle mého soudu to není žádná náhoda ani nedostatek stavebního materiálu, který přiměl Lalibelu postavit kostely opačně. Podle legendy chtěl Lalibela po svém pobytu v Jeruzalémě postavit svaté město podle předlohy Jeruzaléma tady, v oblasti sužované šamanskou magií. Zdá se mi ovšem, že výsledkem je spíše negativ Jeruzaléma, a nemám pocit, že by se to stalo omylem. Stojíme před prvním kostelem. Jak už to v Africe bývá, jsme šokováni. Fascinující dílo vytesané před osmi stoletími do skály bylo před několika málo lety zakryto nevzhlednou plechovou konstrukcí, aby prý déle vydrželo. Vzhledem k tomu, že za 800 let dílo neprojevilo žádnou známku destrukce, obávám se, že zastřešení nebylo příliš promyšlené. Výsledek je ale jednoznačný. Veškeré kouzlo tohoto jinak impozantního díla, je nenávratně pryč.

Duchovní prázdnota

Vstupujeme dovnitř. Interiér je překrásný. Rozhodně vyvolává jiné pocity než interiéry osm století starých evropských kostelů. Tady se v nás míchá pocit úžasu, strachu, okouzlení i silné touhy utéct. Obrazy na stěnách předávají poselství Janovy apokalypsy. Přichází k nám kněz. Prohlížím si ho se zájmem, ale mé nadšení rychle ukončuje jeho arogantní věta oznamující, co všechno tady nesmíme a co je zpoplatněno. Chápu, bere nás jako turisty. Přes to se musíme přenést. Jsme bílí, a to znamená, že jsme v etiopských očích bohatí turisté, kteří se musí hlavně usměrňovat. Podzemní chodbou procházíme do dalšího ze zahloubených kostelů. A zase ty příkazy, zákazy a nařízení. Do toho nás začali otravovat dva mladíci, kteří nás tady chtějí za peníze provázet. Jsou neodbytní. Aby toho nebylo málo, připojilo se k nám několik špinavých žebrajících dětí. Těžko se prokousat k duchovním rovinám tohoto místa, když nám někdo pořád dává pomyslné facky dotěrným otravováním. Ve snaze zakusit co nejvíce z tohoto podivného místa navštěvujeme další kostely. Kromě jednoho jsou všechny nevkusně přikryté lešením a plechovým zastřešením. Začínám mít pocit, že v obyčejné kapličce na českém venkově bych se do kontemplace křesťanských zjevení ponořil mnohem hlouběji. Tady nás někdo neustále vytrhává na povrch. Nakonec v nás vítězí pocit znechucení. Lalibela za to nemůže. Je pozoruhodná. Ti lidé za to v podstatě také nemohou. Prostě se snaží vydělat a přežít. V konečném důsledku vlastně nevím, co si o tomto místě vlastně myslet. Bude to v nás muset uzrát.

Abychom si trochu srovnali myšlenky, vyrážíme z Lalibely dál směrem k súdánské hranici pěšky. Před námi je hluboké údolí, jímž protéká řeka napájená mnoha vodopády prýštícími ze strmých stěn. Jestliže Lalibela na nás působila velmi rozporuplně, divoká horská krajina nás okamžitě uklidnila a opět do nás vlila radost z cestování. Je tady nepopsatelně krásně. Vůbec si nepřipadáme jako v Africe. Často mám spíše pocit, jako bychom procházeli hory v Číně. Dokonce i domorodci jsou tady velmi přátelští. Sálá z nich pokora, víra a radost. Etiopané tady v horách jsou většinou oděni do krásných, lehce průhledných bílých látek s černě vyšívaným lemem.

S hyenou na rezavém řetězu

V hlubokém údolí potkáváme hodně výstřední bytost. Proti nám kráčí mimořádně mohutný, svalnatý černoch, vedoucí na silném rezavém řetězu velkou hyenu. Už jsme o těchto lidech slyšeli, ale setkání tváří v tvář je opravdu překvapivé. Jsou to potulní artisti, kteří putují Etiopií a předvádí nebezpečné kejkle s hyenami. Černý muž jdoucí proti nám je do půli těla nahý. Přes mimořádně vypracovanou hruď má omotaný rezavý řetěz, na jehož konci vrčí obrovská hyena. Nikdy bych nevěřil, jak velké a hrozivé to zvíře ve skutečnosti je. Bože, miluji takováto setkání s prapodivnými typy. Představuji si tento pár někde v Evropě, v parku mezi venčícími pejskaři. S velkým respektem černocha míjíme, neustále sledujíce, kam směřuje krvelačný pohled hyeny. Mírným kývnutím černocha zdravíme a ten ještě mírnějším kývnutím odpovídá, aniž by se cokoli změnilo na jeho ostře řezaných rysech přísného výrazu.

Konečně také potkáváme několik svatých mužů oděných do žlutých a růžových hábitů, kteří nás nepovažují za turisty omylem oddělené od stáda, ale za poutníky, kterými jsou i oni. Teprve teď se můžeme hlouběji zapovídat a zamyslet se s nimi nad Biblí. Začínáme hovory u smyslu putování, o tom, co jsme cestou pochopili a co na své cestě pochopili oni. Sami jsme pocítili určité zlomy, které přicházejí vždy po určité době svobodného putování, odloučení od domova a všech zdánlivých jistot. Takové zásadní zlomy jsme zatím prožili dva. Přibližně po půl roce naší cesty Afrikou a potom po roce. Zlomu v obou případech předcházela výrazná únava z putování, nechuť jít dál, ztráta smyslu cesty. Když jsme ale vstřebali ten sžíravý rozpor a překonali čas pochybování, dostavil se pocit obrovské úlevy, doprovázený novou jistotou, že cesta má smysl a někam nás vede. Dostavila se nová síla, nový příliv energie. Svatí muži přikyvují a potvrzují, že i v duchovní cestě zažívají něco podobného. Člověk prý čas od času propadne pochybnostem, které v něm začnou narůstat a dusit jeho víru. Nastane tzv. temná noc, kdy najednou pochyby zvítězí a člověk odpadne od toho, čemu, respektive komu věřil. Období duchovního bezdomovectví prý může trvat několik týdnů, ale i měsíců, případně dokonce i let. Je to o to nebezpečnější, že někdy už se člověk na duchovní cestu ani nevrátí. Ale po překonání temné noci opět člověka osvítí světlo a přimkne ho o to pevněji k sobě.

Svatí muži nás zvou na kávu do nedaleké vesnice. Zvláštní. Vždyť nemají žádné peníze. Jak nás můžou pozvat? Sestupujeme z prudkého kopce mezi chýše a vstupujeme do největší z nich. Je to jakýsi minihostinec při cestě mezi Lalibelou a Tajou. Hostinská omotaná do dlouhé bílé látky okamžitě připravuje pět míst k sezení a uctivě vítá svaté muže. Joannis objednává pro všechny kávu a nám už je jasné, že svatí muži nejen, že nemusí platit, ale mohou na účet podniku pozvat i bližního. Hostinská s tím nemá nejmenší problém, a to i přesto, že jsme běloši a tedy potencionálně zajímavý zdroj zisku. Za minutku je káva na stole. Postupně přicházejí všechny děti hostinské. Ta je vyrovnává před svaté muže a vyprošuje pro ně požehnání. Joannis jakožto nejstarší z trojice vstává a uděluje dětem požehnání. Potom všichni společně vychutnáváme výbornou kávu. Jeden ze svatých mužů, Matheos, hovoří o textu z evangelia podle svatého Jana. Jedná se o úryvek o oživení Lazara. Mezi svatými muži se strhává vášnivá debata. Všichni jsou pohlceni rozhovorem a textem, který rozebírají. Bohužel volně přešli z angličtiny do amharštiny, takže nerozumím ani slovu. Myslím ale, že ten text je zvlášť důležitý: „Já jsem vzkříšení. Kdo ve mne věří, i kdyby zemřel, bude žít.

Fascinující historie

Joannis nás potom seznamuje s fascinující náboženskou tradicí Etiopie. Lidé tady v Etiopii věří, že jsou nositeli pravé krve vyvoleného národa. Své mínění zakládají na textech Starého zákona a na ústní i písemné tradici prvních staletí. Podle tradice putovala královna ze Sáby za králem Šalamounem, který vládl ještě nerozdělenému Izraeli v letech 970–931 před n. l. Šalamoun proslul po celém tehdejším známém světě svou moudrostí, ale také výraznou náklonností k ženám různých národů. Podle tradice měl s královnou ze Sáby syna Menelika I. V Jeruzalémě nechal Šalamoun vybudovat na chrámové hoře Jeruzalémský chrám. Ten se stal největším náboženským centrem Izraelců. V takzvané Velesvatyni byla uložena Archa úmluvy, kterou Šalamounovi předal jeho otec král David, jenž učinil z Jeruzaléma hlavní město Izraelského království. Chrám byl poprvé zničen v roce 586 před n. l. babylonským králem Nabukadnezarem II., aby byl po babylonském zajetí opět postaven. Podruhé byl zbořen římským vojskem 10. srpna roku 70, tedy asi čtyři desetiletí po ukřižování Ježíše Krista. Jisté je, že Archa úmluvy, dřevěná schrána, kterou vyrobil Mojžíš pro desky s desaterem přikázání, když je obdržel od Hospodina na hoře Sinaj, spolu s příkazem ke zhotovení truhly na jejich ochranu, se v Jeruzalémě po zboření chrámu už nenašla.

Nemanželský Šalamounův syn Menelik I. odnesl údajně Archu z jeruzalémského chrámu ještě za Šalamounova života do Aksumu v dnešní Etiopii a nahradil ji kopií. Menelik I. se stal prvním etiopským císařem a tzv. králem králů. Založil šalamounovskou dynastii. Jeho potomci poté vládli Aksumské říši, která se rozléhala severně od Lalibely. Její hlavní město Aksum leží asi 250 km odtud. Šalamounovská dynastie vládla v Etiopii s několika přestávkami až do roku 1974, kdy byl sesazen poslední císař šalamounova královského rodu Haile Selassie I. Podle Etiopských ortodoxních kněží je archa úmluvy uložena v Aksumu dodnes.

Věří se, že potomci Šalamounova syna Menelika I., kterého měl s královnou ze Sáby, jsou černí etiopští židé známí jako Falasha (ve starém jazyce – vystěhovalec). Falashové žijí vysoko v horách severní Etiopie.

Po kávě se loučíme a dostáváme požehnání na cestu. Když už jsme se dostali k silnici, lépe řečeno ke štěrkové cestě zaříznuté do strmého srázu, pojedeme dál stopem. Za chviličku chytáme malý náklaďák a vezeme se na korbě hrozivě vyhlížejícími serpentinami. Stačila by malá nepozornost a náklaďák by padal stovky metrů do údolí. Raději na to nemyslet. Ostré zatáčky vytvářejí opravdu infarktové situace. Když se náklaďák vyhýbá protijedoucímu vozidlu, má někdy polovinu kola ve vzduchu nad srázem. Jak jsou ty hory krásné, tak jsou zdejší cesty nebezpečné. Navíc začíná pršet. Za pár minut jsme kompletně mokří a déšť ještě nabírá na intenzitě. Horské cestování má mnoho tváří. Po delší době zase nocujeme pod širým nebem. Po znečištění Addis Abebou a rozčarování Lalibelou se zase cítíme příjemně.

Mnohem více z dvouleté cesty stopem a pěšky napříč Afrikou najdete v nové knize Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU. Text má mimo dalších dvě hlavní roviny, cestopisnou a duchovní, které se prolnou před branami skutečného i mystického Damašku.

 

article_photo

 

Jak se trpaslík Ferina stal egyptským faraonem

11.04.2017

První část: Vystrašenému Ferinovi nerostou borůvky. Nakreslila Kristýna Plíhalová. [embed]https://www.youtube.com/watch?v=_TrPMw333t4[/embed]

Napříč nahou Afrikou

29.03.2017

[embed]https://www.youtube.com/watch?v=0htWrgiSf5o[/embed]

Audio pohádka Podivuhodná dobrodružství trpaslíka Feriny. Poslední část.

21.03.2017

Audio pohádka Podivuhodná dobrodružství trpaslíka Feriny. Poslední část. Napsal Ondřej Havelka, nakreslila Kristýna Plíhalová, čte Ondřej Havelka. Mluvené slovo pro nejmenší posluchače. viac »

Vladimír Mečiar

OKS podala ďalšie trestné oznámenie na expremiéra Mečiara

26.07.2017 18:05

Občianska konzervatívna strana (OKS) podala ďalšie trestné oznámenie na Vladimíra Mečiara za ohováranie nebohého prezidenta Michala Kováča.

Germany Heavy Rain

Európu trápia búrky a záplavy

26.07.2017 17:50

Takmer tridsať ľudí hospitalizovali na východe Rumunska pre zranenia spôsobené silnými búrkami s krúpami. V Nemecku pre búrky a záplavy spevňujú hrádze.

Graf, ekonomika

Banky mierne zmenili odhad rastu Slovenska

26.07.2017 17:49

Analytici komerčných bánk mierne upravili svoj výhľad vývoja slovenského hospodárstva. Na tento rok aktuálne predpokladajú rast 3,2 %.

policia, odchodo do madarska,

Polícia v Jarovciach zadržala 11 migrantov aj prevádzača

26.07.2017 17:07

Polícia v bratislavských Jarovciach zastavila dodávku s rakúskym evidenčným číslom, v ktorej odhalila 11 migrantov. Podozrivý z prevádzačstva je 38-ročný Slovák.

ondrejhavelka

Dva roky stopem a pěšky napříč nahou Afrikou.

Štatistiky blogu

Počet článkov: 35
Celková čítanosť: 38921x
Priemerná čítanosť článkov: 1112x

Autor blogu

Kategórie