Založ si blog

V moci tanzanských gangsterů

Po mořské etapě naší cesty po Africe, která měla být původně mnohem delší a vést nás na Komorské ostrovy a na Madagaskar, jsme opět na africké pevnině. A jsme za to upřímně rádi. Během naší cesty, která už trvá rok, jsme totiž pochopili, že černoši se nás permanentně snaží okrást, oloupit, přepadnout, ošidit nebo napálit. A je to koneckonců legitimní přístup k věci a my jej beze zbytku chápeme. Ovšem situace na ostrovech je ještě horší. Jakmile se běloch dostane na ostrov, čím menší tím horší, stane se jakýmsi zajatcem, kterého je třeba řádně vytěžit, než zase odcestuje. Pokud je na ostrově málo bělochů nebo dokonce žádný jiný, situace je přímo tristní. Místní se prostě dohodnou – prodavač trávy s policií, kapitáni lodí mezi sebou, hoteliéři, restauratéři a další – a prostě zdvojnásobí nebo ztrojnásobí ceny. Proč by se konkurenčně předháněli, když mají chudáka bělocha chyceného ve svém rajónu. Prostě ho vytěží a následně se rozdělí.

Když pluje bílý cestovatel na ostrov z africké pevniny za pár dolarů, musí počítat s tím, že cena za jízdenku zpátky na pevninu bude v desítkách, nezřídka i ve stovkách dolarů. Rozčarovaný cestovatel s tím neudělá vůbec nic. S rybáři najednou není domluva, kapitáni nekomunikují, lidé jsou najednou nevlídní. A vždy je na blízku jeden černoch, který vše pečlivě sleduje a řídí. S odstupem času si uvědomujeme, že i my jsme měli na Zanzibaru nezvaného průvodce, kterého jsme si mnohokrát všimli, ale nikdy nám to nedošlo. Scénárista našeho zanzibarského příběhu. Tvůrce zatčení policií právě v den, kdy jsme vybírali peníze z banky, ten, kdo pohotově zavolal taxi při náhlé cestě do nemocnice, kde jsme také platili hotově, ten, který byl vždy na recepci našeho guest housu jen pár minut po tom, co jsme zaplatili nocleh, ten, který mluvil s oním mužem, který nám řekl, že loď na Komory už odjela a další jen tak nepojede, ten, který stál za námi, když jsme od Masajů kupovali nástěnné malby na plátnech, ano ten, který překračoval žebráka s jointem v ruce a zavadil o nás přátelským úsměvem, který v nás vzbudil důvěru. Ten samý muž, který se najednou objevil v Nungwi, když jsme Brúovi platili větší obnos za ponory. Scénárista, režisér a nechtěný průvodce Zanzibarem. Ten, který je.

Pomalu nám dochází, že tito nepozorovaní průvodci, kteří významně ovlivňují kroky cestovatelů, nejsou jenom na ostrovech, ale i ve větších městech. Na stopaře ale nikdy nevyzrají, protože nikdo nikdy netuší, kdy takový cestovatel chytne stopa a kam ho ten den cesta zavede. A proto se dnes opět osvobodíme od všech nechtěných vazeb a vztahů a vydáme se na výpadovku z Dar es Salaamu směrem k hoře Kilimandžáru.

V rozpálených ulicích Daru, jak se městu krátce říká, je cesta z města pěšky s batohy na zádech pěkně dlouhá. Teplota vzduchu šplhá ke čtyřiceti stupňům, rozpálený asfalt může mít přes padesát stupňů. Trvá nám celé dopoledne, než s několika přestávkami v pouličních kavárnách přicházíme k místu, které by se snad dalo označit za výpadovku z města. Stavíme stopařskou pyramidu, vyzýváme Ponatshega s heverem, aby nám přinesl potřebné štěstí, a čekáme. Aut kolem nás jezdí opravdu hodně, ale žádné nestaví. Po dlouhé době na ostrově ale necítíme stopařskou únavu a v klidu vychutnáváme svobodu cesty.

Prostředí, ve kterém se právě nacházíme je opravdu nepěkné, ba přímo odporné. Jsme obklíčeni popraskaným betonem, rezivějícím plechem, haldami ojetých pneumatik, hroudami stavební suti a všudypřítomným zápachem. Po čtyřech hodinách neúspěšného stopování na nás místo začíná negativně působit. Uklidňujeme se myšlenkou, že pouhých několik kilometrů od nás se rozléhá krásná tanzanská buš plná divokých zvířat a světově proslulých národních parků.

Setmělo se. Dnes už se z průmyslové části Dar es Salaamu určitě nedostaneme. Už během odpoledne jsme si nedaleko od nás všimli nápisu guest house, takže naše kroky teď míří přímo tam. Černoch, oblečený jako americký raper, nám ukazuje rozžhavenou betonovou kobku, ve které je dřevěná postel pokrytá plísní. Místnost nemá okna, jen čtyři špinavé stěny svírající chudáka, který se do nich dostane. Vzhledem ke strategické poloze u výpadovky tady ale zůstaneme. Rozděláváme si moskytiéru a uleháme, abychom zaspali to nevlídné prostředí.

Během pár chvil se nám i přes nesnesitelné vedro podařilo usnout, ovšem o půl noci nás probudil neuvěřitelný rámus. Jako bychom se ocitli přímo na diskotéce. Celou naší místností duní nesnesitelně hlučná hudba. Vylézám z moskytiéry v předtuše toho nejhoršího. Oblékám se a jdu se podívat, co se to děje. Moje nejhorší proroctví se bohužel vyplnilo. Z druhé strany naší kobky je diskotéka s provozní dobou od půl noci do šesti ráno. Obrovské reprobedny jsou opřeny právě o zeď naší kobky. Horší už to nemůže být. Celou nekonečnou noc trávíme zíráním do plesnivých stěn, kouřením tabáku a nadáváním na toto místo, které skončilo až rezignací nad ránem, kdy nám únava milosrdně podrazila nohy a umožnila nám alespoň na hodinu usnout.

V půl sedmé ráno už stojíme na stopu plni víry, že odsud brzy zmizíme. Čas ale zvolna plyne, hodina líně míjí hodinu a kručení v břiše upozorňuje na dobu oběda. Ten samý průběh má i celé odpoledne, jen kručení tentokrát připomíná večeři. Stmívá se. Další noc na diskotéce už bychom nevydrželi, takže raději hledáme jiný guest house.

Nacházíme, uleháme, trpíme, potíme se a nad ránem zase odcházíme. Bylo to o něco snesitelnější než na diskotéce, ale bohužel ne o moc. Nevyspalí, unavení a bez nálady se přesouváme na stopa. Na tomto místě už stojíme třetí den. Dopoledne se ještě docela držíme, ale odpoledne to je už nesnesitelné. Musíme něco udělat, nebo se zblázníme. Nedá se vylíčit, jak psychicky náročné je dlouhé stopování. Třetí den je opravdu zlomový. Okamžiky před kolapsem osobnosti.

Nakonec se rozhodujeme, že porušíme svá pravidla a pojedeme kousek autobusem. Vracíme se proto zpátky do města a nasedáme na první autobus jedoucí do města Moshi, které je výchozím místem pro túru na vrchol Kilimandžára, kam bychom se rádi vypravili. Autobus pojede celou noc, což není nic příjemného, ale noc v autobuse je mnohem lepší než noc v rozpálené kobce na diskotéce. Ještě než definitivně opouštíme Dar, vynořuje se před naším autobusem žlutý Africa bus s vysmátými jedničkáři. Bože jen to ne, měli jsme za to, že z naší cesty už definitivně zmizeli, ale není tomu tak, setkáváme se znovu. Naštěstí jen na chviličku. Náš autobus konečně odjíždí.

Ráno přijíždíme na autobusové nádraží v centru města Moshi. Tady nás ale čeká hodně nepříjemné překvapení. Vzhledem k tomu, že celou Afrikou cestujeme stopem, ještě jsme nepostřehli zlodějské techniky na autobusových nádražích při příjezdech autobusů. Zloději jsou tady velmi dobře organizováni a mají políčeno právě na unavené bělochy, kteří trávili bezesnou noc v autobuse. Vystupujeme z autobusu do davu černochů, kteří se tlačí jeden na druhého. Řidič shazuje zavazadla ze střechy a volá na mě, že se chystá shodit naše batohy. Zvedám ruce do výšky, abych batohy chytil, a v tom si uvědomuji, že se nemůžu pohnout. Dav se na mě natlačil tak silně, že jsem úplně paralyzován. Poměrně dlouho mi trvá, než si uvědomuji, že to není jen tlačenice, ale že mě pevně drží několik párů rukou, a to za nohy, za tělo, za hlavu i za zdvižené ruce. Ve chvíli, kdy mi vše došlo, se ze všech sil snažím vytrhnout ze sepětí, ale naprosto bezvýsledně. Při snaze o vytržení jen cítím, jak mi několik rukou zajíždí pod tričko a jedna z nich vybírá tajnou kapsu na hrudi. Znovu se ze všech sil snažím vytrhnout zlodějům, ale znovu neúspěšně. Trvalo to asi deset vteřin. Najednou mě všechny ruce pouští. Okamžitě se otáčím a očima hledám, aniž bych vlastně věděl co. Obklopují mě desítky černochů, kteří se podobají jako vejce vejci. Všímám si, jak jeden z černochů podává druhému bankovku a ten s ní mizí. Natahuji se po něm a na poslední chvíli ho chytám za tričko. Druhou rukou černocha chytám pod krkem a křičím, aby mi vrátil to, co mi ukradl. Černoch jen nechápavě kroutí hlavou a obrací kapsy svých kalhot na ruby, aby z nich vypadla jen ta jedna bankovka, kterou mu někdo v davu podal.

V tu chvíli si všímám jiného černocha, který utíká z autobusového nádraží pryč. Nepromyšleně vyrážím za ním v opravdové touze ho dohonit a potrestat. Běžíme z kopce dolů dlouhou ulicí. Už to začíná vypadat, že ho za chvilku dostihnu. V tu chvíli mi ale praská pásek pravé sandále a je po všem. Zastavuji se a vzápětí si uvědomuji, že je to dobře, protože černoch byl mnohem větší a silnější než já a při bitce s ním bych určitě dostal co proto a ještě nachytal něco nepěkného z jeho krve. Vracím se rychle k Míše, která je naštěstí v pořádku a hlídá oba batohy. Dav se mezitím rozešel a autobusové nádraží už je prakticky prázdné.

Kolik lidí bylo v organizované skupině zlodějů, to už se nikdy nedovíme. Mohlo to být deset lidí, ale klidně také dalších padesát komparzistů, kteří dělali tlačící se dav. Všechno měli perfektně připravené. Vynikající načasování po noční dlouhé jízdě. Vynikající souhra asi deseti párů rukou. Vynikající odlákání pozornosti nejdříve černochem, který u sebe nic neměl, a potom utíkajícím běžcem. Mezi tím se celá skupina v klidu rozdělila o peníze a odešla do ústraní. Poznali jsme další techniku okrádání cestovatelů v Africe. V této zemi se z nás bohužel už stávají znalci. Slovo Tanzanie už mi v uších nezní tak romanticky jako dřív. Začínám to tady nenávidět. Bohužel jsme opět přišli o veškerou hotovost.

 

Více z dvouleté cesty stopem napříč Afrikou v naší nové knize Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU. Text má mimo jiné dvě základní roviny – cestopisnou a duchovní – které se potkávají před branami skutečného i mystického Damašku.

Kyselá káva, všude AIDS a hrozné vedro. . .

14.12.2016

Válečné zóny jsme překonávali na střechách humanitárních kamionů nebo kamionů se zbraněmi a municí, někdy tak záhadně promíchaných, že nebylo jasné, co vezou, na čí straně stojí viac »

Africká deziluze

09.12.2016

Žena je do půli těla nahá, omotána do hrubé deky. Povislá prsa má zdobená jizvovým tetováním, které přechází až na záda. Na nohách zvoní měděné kruhy. Je špinavá, zaprášená, viac »

Uraženi exotickým ostrovem

01.12.2016

Z nového cestopisu Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU, jehož cestopisná a duchovní rovina se prolne před branami skutečného i mystického Damašku. Brzy ráno vyrážíme na ostrov, který viac »

zemetrasenie, seizmológ,

Panamu zasiahlo zemetrasenie, v metropole sa triasli mrakodrapy

20.02.2017 22:18

Silno pociťované zemetrasenie otriasalo mrakodrapmi v hlavnom meste Panamy a vynútilo si evakuáciu niektorých budov.

Herbert Raymond McMaster

Trump si za bezpečnostného poradcu vybral generála McMastera

20.02.2017 21:35

Americký prezident Donald Trump si ako nového poradcu pre národnú bezpečnosť vybral generála Herberta Raymonda McMastera.

Marián Tkáč

Matica sa podpísala pod škandalózne video

20.02.2017 20:00

Ustanovizeň, ktorá by mala budovať povedomie národa, namiesto toho pustila na verejnosť video, z ktorého cítiť obhajobu fašistického Slovenského štátu.

vitalij čurkin

Zomrel ruský veľvyslanec pri OSN Vitalij Čurkin

20.02.2017 19:10, aktualizované: 20:50

Vo veku 64 rokov v New Yorku náhle zomrel dlhoročný veľvyslanec Ruska pri OSN Vitalij Čurkin.

ondrejhavelka

Dva roky stopem a pěšky napříč nahou Afrikou.

Štatistiky blogu

Počet článkov: 25
Celková čítanosť: 28595x
Priemerná čítanosť článkov: 1144x

Autor blogu

Kategórie