Založ si blog

Cestovatelská klika par excellence

Z nového cestopisu Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU, jehož cestopisná a duchovní rovina se prolne před branami skutečného i mystického Damašku.

Před námi je 350 kilometrů náročné cesty na tanzanskou hranici. Máme dvě mapy Afriky, ale každá uvádí něco úplně jiného. Jedna mapa tvrdí, že z Pemby vede hlavní silnice na sever až na tanzanskou hranici, kde je značen most a oficiální hraniční přechod. Na druhé mapě ovšem cesta vede pouze 100 kilometrů na sever, kde v jakési vesnici končí. Na mapě není značený ani most přes řeku Rovuma, ani hraniční přechod. Kdyby tam ale hraniční přechod nebyl, znamenalo by to podle této mapy, že neexistuje žádný hraniční přechod mezi Mosambikem a Tanzanií, což je na 550 kilometrů dlouhou hranici obou států hodně podivné. Na druhou stranu z mapy vyplývá, že téměř celá dlouhá hranice prochází národním parkem Niassa, který je vyhlášený obrovským množstvím divoké zvěře, za kterou sem přijíždí lovci z celého světa. Právě tady si mohou střelit, co chtějí. Divoký Mosambik jim to za pár stovek dolarů rád umožňuje.

Není mi to ani trochu sympatické, nahánět zvířata v rychlých terénních vozech, střílet je a potom se s hrdinným výrazem ve tváři fotit nad jejich bezvládnými těly. Nespoutaná divočina by ovšem mohla vysvětlovat absenci jakýchkoli cest a hraničních přechodů. Pokud by tam opravdu přechod nebyl, museli bychom se vrátit tou hroznou cestou zpátky do Malawi, objet celé jezero Malawi a do Tanzanie vstoupit z druhé strany. Zajížďka několik tisíc kilometrů po afrických cestách necestách.

Z předchozích zkušeností už víme, že ani jedna mapa není přesná. Mosty, které mapy uvádí, buď vůbec neexistují a nikdy neexistovaly, přestože byly v koloniálním období plánovány, nebo sice existovaly, ale už jsou rozpadlé. Vzdálenosti uváděné na mapách se leckdy liší o desítky procent a trasy se málokdy přesně shodují. Afrika je prostě stále divoká a žádná mapa ji nemůže zcela zkrotit.

Budeme věřit mapě, která uvádí hraniční přechod severně od nás. Vracet se rozhodně nechceme. Stopování severně od Pemby jde s každým dalším kilometrem hůř a hůř. Během dvou dnů jsme urazili pouhých osmdesát kilometrů. Nejezdí tudy prakticky žádná auta. Nevím čím to je, ale přihlížeči na stopu jsou daleko pohodovější než ve vnitrozemí. Snad je to tím, že tady na pobřeží lidé díky rybolovu a příjemnějšímu klimatu netrpí nouzí. Pro nás je to velmi vítaná změna. Při dlouhých mnohahodinových výtuzích bubnujeme a domorodci kolem nás nadšeně skotačí. Ve vesnicích mají malé děti potřený obličej jakousi bílou směsí, ovšem portugalská jazyková bariéra nám znemožňuje zjistit důvod tohoto zvláštního nátěru.

U jedné domorodé vesnice už na stopu sedíme celý den. Znepokojuje mě fakt, že cesta, značená v mapě jako hlavní tah na Tanzanii, rozhodně ve skutečnosti hlavní tah ani vzdáleně nepřipomíná. Jsou to spíše písečné koleje vyježděné v buši, které se naším směrem dokonce ztrácí. Nemám z toho ani trochu dobrý pocit. Sedíme na batozích a opět čekáme, jak se vše vyvine.

Najednou se zdáli ozývá hřmot silného motoru. Něco jede. „Ty kráso, to jsou jedničkáři…“ říkám Míše, když rozeznávám blížící se Africa bus.

„Nemám nejmenší chuť s nimi jet, ale myslím, že je to naše jediná šance, jak se z téhle díry konečně dostat…“ odpovídá Míša trochu rozladěným tónem.

„Bohužel je to tak. Přizemni je,“ potvrzuji a zvedám se ze svého batohu, na kterém jsem seděl. Míša vstupuje do cesty a nedává Angličanům šanci nezastavit. Mohutný Africa bus opravdu brzdí a staví u nás. Angličané se ptají, jestli jedeme na tanzanskou hranici, a naštěstí nás berou. Usazujeme se v poslední řadě sedadel. Musím říci, že to tady mají velmi pohodlně řešené. V celém vnitřním prostoru je jen dvacet velkých kožených sedadel, u kterých jsou stolky a lampičky. Africa bus je vysoký, takže cestující mají vynikající výhled do okolí.

Vyptávám se chlapíka před námi, odkud a kam mají namířeno. Chlapík se jmenuje John a pochází z Birminghamu. Může mu být něco kolem čtyřicítky. Na hlavě má velký kožený klobouk, na nohou vysoké vojenské boty a na sobě oblečení, které mi nápadně připomíná rybáře s tisíci kapsičkami na návnady. Působí dojmem, jako by právě vylezl z džungle, kde strávil předchozí rok, kdy se živil výhradně lovem divoké zvěře. Na rozdíl od nás je ale naprosto čistý a nažehlený, což k tomu dobrodružnému oblečení moc nesedí. Dokonce je navoněný a při náklonu k nám dává najevo, že my naopak rozhodně nevoníme. Dáváme mu přezdívku Krokodýl Dundee.

Dundee nám vysvětluje, že se jedná o „extrémní, dobrodružnou“ výpravu, která vyrazila z Jihoafrické republiky a míří přes desítku afrických zemí na Zanzibar. Odtud všichni odletí domů. Cesta jim bude podle předpokladů trvat čtyři měsíce. Dundee se ptá, jak jsme se ocitli sami na silnici a co tady vlastně děláme. Vysvětlujeme, že projíždíme celou Afrikou na vlastní pěst stopem a plánujeme to na nějaké dva roky. Nažehlený Krokodýl Dundee ztratil slova. Do této chvíle si myslel, že je dobrodruh, ale tuto mylnou představu jsme mu právě jednou větou rozstřelili.

Před Krokodýlem sedí mladý pár z Londýna. Jak se později dozvídáme, nedávno oba dokončili vysokou školu a před nástupem do práce chtějí ještě zažít „ultimátní“ dobrodružství. Budeme jim říkat Pár. Vedle Páru sedí starší žena, které se podařilo překlenout období od nejslavnější éry hippies v šedesátých letech až po současnost, aniž by jakkoli změnila styl. Řádně zašlé hippie oblečení je plně v souladu s předlouhými mastnými vlasy a neustálé hrozivé kašlání prozrazuje, že paní kouří dvě krabičky cigaret denně a do toho pár jointů konopí. Ze všech tady vypadá rozhodně nejsympatičtěji. Dostává přezdívku Hulička a myslím, že i my se jí celkem zamlouváme.

Před Huličkou sedí asi osmdesátiletý pán. U toho je zcela pochopitelné, že už se v tomto věku nebude probíjet Afrikou na vlastní pěst. Budeme mu říkat prostě Pán. Před Pánem sedí třicátník Albert, počítačový expert, který si stejně jako Dundee myslí, že se stal neuvěřitelným dobrodruhem, když se v klimatizovaném náklaďáku nechává vozit po Africe a jedničkuje na domorodce vztyčeným palcem z okénka s vytlemenou tváří.

Před Albertem, kterého jsme přejmenovali na Procesor, sedí dva manželské páry. Jeden z párů prochází manželskou krizi a snaží se ji překlenout touto výpravou. Viditelně se to příliš nedaří. Nemluví ani spolu, ani s nikým jiným. Mám dojem, že bezprostředně po skončení této podivné výpravy se rozvedou. Myslím, že kdyby zkusili alespoň jednu zemi procestovat na vlastní pěst, dali by to opět dohromady. Ovšem sedět vedle sebe dvanáct hodin denně a koukat se na dobrodružství za okénkem, to nikoho nestmelí, ba právě naopak. Budeme jim říkat Ryby, protože mlčí jako ryby. Později se dozvídáme, že muž byl ženě dlouhodobě nevěrný hned s několika milenkami. Jeho touha je silnější než rozum a přináší mu do života mnoho komplikací. Jednu z nich, manželství v troskách, tady právě řeší. Druhou, chlamydii, vyřešil nedávno. Když mu žena na nevěru přišla, myslela si, že to zvládne, ovšem pouze do té chvíle, než zjistila, že mezi jeho milenkami je její nejlepší kamarádka. Nenapadlo ji lepší řešení než zavolat svému někdejšímu příteli, dnes již také ženatému, a vyspat se s ním. Nezůstalo u jedné noci a aféru odkryla manželka někdejšího přítele. Žádost o rozvod je již podána. Ukázalo se, že poslední nevěra byla jen vrcholkem rozsáhlého ledovce, který už nešlo udržet pod hladinou.

Druhý manželský pár je trochu komunikativnější, ale protože sedí na druhé straně Africa busu, moc se toho o nich nedozvídáme. Celou výpravu vedou Richard a  Zuzana, oba z Londýna. To už jsou poněkud zajímavější lidé. Osm měsíců v roce vedou pro cestovní kancelář tyto zájezdy a zbylé čtyři měsíce cestují na vlastní pěst po nejzazších místech naší planety. Mají k nám rozhodně nejblíž, ale zdá se, že jim narušujeme pořádek ve výpravě, takže si nás drží od těla a dávají nám každou chvíli najevo, že na hranicích končíme.

Po dvou hodinách jízdy sjíždíme z cesty do buše. Všichni vystupují a vytahují své stany. Vida. Tak přeci jen trocha dobrodružství. Myslel jsem, že nocují výhradně v kempech nebo uvnitř na svých sklopných sedačkách a oni zatím rozbalují své stany rovnou v buši. Také my si stavíme stan a připravujeme se na noc. Potom všichni usedáme kolem velkého balvanu a většina z nás si zapaluje cigarety. Dávám se do řeči s Dundeem, který očividně prožívá doslova filmové dobrodružství.

Setmělo se. Najednou všichni z kapes vytáhli čelovky a nasadili si je na hlavy. Míša tlumeně vyprskla smíchy. Je to opravdu vtipná podívaná. To nejvtipnější ovšem teprve přichází, když Zuzana v osm hodin večer ohlašuje večerku a všichni se jako poslušné ovce se svými dobrodružnými čelovkami odebírají do svých stanů. Připadám si jako dítě na letním táboře. Zapalujeme si u balvanu další cigaretu a bavíme se tím, že oba cítíme jakousi vinu, že jsme neuposlechli autoritu a nerespektujeme večerku v osm hodin. Po roce naprosto nezávislého a svobodného cestování je to opravdu zvláštní. Najednou si uvědomuji, že tento odporný pocit, hlodající v člověku, který něco musí, nebo naopak nesmí, neboť je mu to proti jeho vůli direktivně nařízeno, jsme celý rok nezažili. To je patrně to nejkrásnější na svobodném cestování světem.

V pět hodin ráno nás budí hrozné zvuky. Otevíráme stan a spatřujeme Zuzanu, jak vehementně mlátí lžící do ešusu a ohlašuje tak budíček. Anglické ovečky jsou během několika sekund seřazené v řadě. Zuzana rozdává úkoly. Někdo připravuje snídani, někdo uklízí, někdo pomáhá Richardovi s obhlídkou vozu, jiný zase připravuje kávu. Panuje tady opravdový vojenský režim. Najednou na nás Zuzana vyštěkne, abychom si vysbírali včerejší nedopalky. To si snad dělá legraci. Jsme v Africe, na nejšpinavějším kontinentě světa. Podél cesty jsou igelitové sáčky, pneumatiky, zrezivělé železo, sluncem vybělené kostry zvířat, zmačkané pet láhve a další tuny nepopsatelného nepořádku a my z toho máme vybírat několik nedopalků? Ta bestie si nás chce vychutnat. Nemůže se smířit s tím, že se vezeme zadarmo a neposloucháme její příkazy. Začínám si všímat, že si v tom sekýrování a rozkazování libuje, že se tím ukájí.

„Hele, Zuzi, až tady zorganizuješ úklidovou četu, která uklidí ten neuvěřitelný bordel podél cesty, tak ty vajgly vysbírám i za tebe, ale do tý doby na naše vajgly zapomeň…“ odpovídám na její pokus. Všichni se zarazili a hledí střídavě na mě a na Zuzanu, jako bych v mraveništi urazil mravenčí královnu. Zuzana chvíli mumlá něco o ekologických zásadách a odchází do vozu. Nejraději by nás tady nechala, ale vzhledem k tomu, že za celou dobu, co jsme tady, neprojelo nic a cesta se v buši ztrácí, takže nikdo z nás neví, zda vůbec někam vede, byl by to pokus o vraždu. Když už nás vzali, musí nás vysadit na schůdnějším místě.

Když se dívám na cestu vyjetou v buši mezi stromky a keři, začínám silně pochybovat o mapě, ke které jsme se přiklonili. Jedničkáři mají tutéž mapu a z pohledů Richarda už jsem si všiml, že také tuší něco nekalého. Nastupujeme do Africa busu a vyrážíme dál. Cesta si s námi hraje na schovávanou. Několik kilometrů je široká a zřejmá, se spoustou nepořádku kolem a několik dalších kilometrů se potom úplně ztrácí, takže Richard kličkuje mezi stromy a marně hledá kudy pokračovat. Odpoledne už zřejmé úseky cesty mizí a Richard už pouze improvizuje mezi stromy.

V podvečer je jasné, že žádná cesta dál nevede. Držíme se už jen vyšlapané pěšiny, která patrně vede do nějaké domorodé vesnice. Kolem nás je divočina okraje národního parku Niassa. Přijíždíme k hrozivě vyhlížejícímu kopci. Naše vyjevené pohledy jsou dostatečně výmluvné. Africa bus je ohromně výkonný a uzpůsobený na nejhorší terén, ale toto podle mě nemůže vyjet ani náhodou. Richard nás všechny posílá ven. Pokusí se o to sám. Poprvé se poutá a pohledem dobrodruha, do kterého proniká z hloubi duše strach, hypnotizuje kopec. Zařazuje rychlost a vyráží. Obří vůz se hrabe do neuvěřitelně prudkého a dlouhého kopce. Suché keře létají od kol a sviští vzduchem kolem nás. Vůz se za ohromného řevu motoru pomalu pohybuje vzhůru. Najíždí do měkčího terénu a rozstřikuje bláto do všech stran. Všichni dostáváme zásah blátem, Procesor dokonce dostává takovou porci, že padá na zem. Je to strašný nervák. Ryby poprvé vystrašeně promluvily a objaly se. Také Pár se drží za ruce. Dundee zběsile fotografuje. Terénní vůz na kopci tančí jako opilec stoupací do schodů. Každou chvíli to vypadá, že se převrátí a skutálí dolů. Toto nemůže dopadnout dobře. Všichni trneme. Vůz už je téměř nahoře, když se začíná hrozivě naklánět a ztrácí směr. Půjde dolů. Všichni utíkají stranou, aby je valící se náklaďák nezabil, ale ten se na poslední chvíli vrací opět na všechna kola a zdolává poslední metry. Je na hoře.

Ze srdcí nám všem spadaly ohromné kameny. Musím uznat, že Richard je velmi dobrý řidič a jeho dobrodružná povaha se nezapře. Jedno je ale jisté, jestli dorazíme k řece, která odděluje Mosambik od Tanzanie a nebude tam most, budeme mít vážný problém. Nikdo si neumí představit, že by to Richard sjel opačným směrem dolů. Všichni stoupáme do prudkého kopce za busem, když v tom se pod námi ozývá praskající dřevo. Ze zvyku se otáčím, aniž bych cokoli očekával.

„Sloni! Pod námi!“ vykřikla Zuzana a ukazuje dolů pod svah. Mezi stromy rozeznávám skupinku tří slonů, kteří demolují vysoké keře v místě, kde jsme před chvilkou stáli. Dundee fotografuje ještě zběsileji než před chvílí. Má opravdové dobrodružné žně. Ryba vyjekla strachy a objala ještě silněji svého manžela. Ten má v hlavě všechno, jen ne slony. Vypadá to, že by jejich skomírající vztah mohl ještě zajiskřit. Kdyby tady byli sami, už by muž ze své ženy strhával oblečení. Bohužel tady sami nejsou, a tak zůstalo jen u jekotu a objímání.

Sloni se dívají naším směrem. Myslím, že by nebylo špatné, kdyby zůstali dole a nehonili nás. Jeden ze slonů přeci jen zkouší vykročit do kopce za námi, ale kopec je příliš prudký, takže to za chvilku vzdává a vrací se k ostatním. Potom všichni tři odcházejí za zvuků praskání dřeva. Na kopci naskakujeme do busu a pokračujeme v kličkování mezi stromy. Všichni jsou nalepeni na svých oknech, aby jim neuteklo další možné nečekané setkání s africkou divočinou. Jen Rybám je úplně jedno, co se odehrává venku, protože to nejdůležitější se právě odehrává v jejich myslích a snad i srdcích. Vášnivě se líbají na své sedačce, vymezující prostor jejich dobrodružství.

Nikdo z nás netuší, kam dojedeme. Je už ale nad slunce jasné, že tudy nikdy žádná cesta nevedla a nevidím jediný důvod, proč by uprostřed buše někdo stavěl most, ke kterému nevedou žádné cesty. Po pěti hodinách náročné jízdy buší přijíždíme k řece. Pokračujeme západním směrem, kde by měl podle mapy stát most, po útlé vyšlapané cestičce. Za další hodinu, kterou nás provázejí opice skotačící v korunách stromů, přijíždíme do domorodé vesnice. Je tady asi deset kruhových chýší a uprostřed jedna plechová bouda s vlajkou Mosambiku. Že by to opravdu byla hranice?

Z plechové boudy vystupují vojáci a nechápavě hledí na Africa bus. Musí to pro ně být něco jako zjevení z jiné dimenze. Z buše se tady vynořil ohromný náklaďák plný bílých lidí. Nepochopitelné. A o to nepochopitelnější, že není kam pokračovat. Všichni vystupujeme z busu, abychom si vyslechli nepříjemnou pravdu, kterou již delší dobu tušíme. I když hraniční přechod tady opravdu je, žádný most tady nikdy nestál. Richard se Zuzanou beze slova hledí na vojáka, který nás seznámil se situací. Myslím, že pochopili, kde se nachází. V totální…

Nás se problém netýká, protože na druhé straně řeky, která je široká asi kilometr, je vesnice s tanzanskou stranou hraničního přechodu a o poznání lepší cesta do dalšího města. Necháváme si do pasů orazítkovat výstup ze země a domlouváme s rybářem převoz na malé dřevěné loďce. Děkujeme jedničkářům za svezení a přejeme jim všem šťastnou cestu zpátky. Vyděšení jedničkáři se s realitou ještě nesmířili. Nezbývá jim než se vrátit zpátky přes celý Mosambik, objet jezero Malawi a jižní Tanzanií pokračovat směrem na Dar es Salaam. Zajížďka nějakých tři tisíce kilometrů. Na Afriku pořádná porce. A přitom stojí tisíc metrů od Tanzanie na místě, kde je v mapě značen most, a smutně hledí na tanzanskou vesnici na druhém břehu řeky Rovumy.

Ovšem Rybám, těm je to absolutně jedno. Mají oči jen jeden pro druhého, jako by jim sloni pod kopcem opět zažehli plamínek lásky ve vyhaslých srdcích. Doufáme, že už jedničkáře nikdy neuvidíme, ale to ještě netušíme, že naše cesty Afrikou jsou podivuhodně provázané.

Jedničkáři pomalu a stále udiveně nastupují do busu. Za pár minut už velký náklaďák připomínáme jenom my dva. Myslím, že kdybychom nevystoupili, považovali by vojáci náklaďák za pouhou halucinaci. Nasedáme na rybářskou loďku a za půl dolaru se necháváme převézt do Tanzanie.

 

Více z dvouleté cesty stopem napříč Afrikou v naší nové knize Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU. Text má mimo jiné dvě základní roviny – cestopisnou a duchovní – které se potkávají před branami skutečného i mystického Damašku.

Cesta k branám Damašku

 

Kyselá káva, všude AIDS a hrozné vedro. . .

14.12.2016

Válečné zóny jsme překonávali na střechách humanitárních kamionů nebo kamionů se zbraněmi a municí, někdy tak záhadně promíchaných, že nebylo jasné, co vezou, na čí straně stojí viac »

Africká deziluze

09.12.2016

Žena je do půli těla nahá, omotána do hrubé deky. Povislá prsa má zdobená jizvovým tetováním, které přechází až na záda. Na nohách zvoní měděné kruhy. Je špinavá, zaprášená, viac »

Uraženi exotickým ostrovem

01.12.2016

Z nového cestopisu Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU, jehož cestopisná a duchovní rovina se prolne před branami skutečného i mystického Damašku. Brzy ráno vyrážíme na ostrov, který viac »

zemetrasenie, seizmológ,

Panamu zasiahlo zemetrasenie, v metropole sa triasli mrakodrapy

20.02.2017 22:18

Silno pociťované zemetrasenie otriasalo mrakodrapmi v hlavnom meste Panamy a vynútilo si evakuáciu niektorých budov.

Herbert Raymond McMaster

Trump si za bezpečnostného poradcu vybral generála McMastera

20.02.2017 21:35

Americký prezident Donald Trump si ako nového poradcu pre národnú bezpečnosť vybral generála Herberta Raymonda McMastera.

Marián Tkáč

Matica sa podpísala pod škandalózne video

20.02.2017 20:00

Ustanovizeň, ktorá by mala budovať povedomie národa, namiesto toho pustila na verejnosť video, z ktorého cítiť obhajobu fašistického Slovenského štátu.

vitalij čurkin

Zomrel ruský veľvyslanec pri OSN Vitalij Čurkin

20.02.2017 19:10, aktualizované: 20:50

Vo veku 64 rokov v New Yorku náhle zomrel dlhoročný veľvyslanec Ruska pri OSN Vitalij Čurkin.

ondrejhavelka

Dva roky stopem a pěšky napříč nahou Afrikou.

Štatistiky blogu

Počet článkov: 25
Celková čítanosť: 28594x
Priemerná čítanosť článkov: 1144x

Autor blogu

Kategórie