Založ si blog

Krvavé hry o trůny

Pokračování série Starý zákon pohledem cestovatele:

Krvavé boje o trůny

Hned po Šalomounově smrti v roce 931 př. n. l. přišla národní tragédie v podobě rozkolu země za vlády Šalomounova syna Roboáma (uvádí se též Rechabeám). Země se rozdělila na dvě – větší a úrodnější Severní Izrael a menší, neúrodné, skalnaté a suché Judsko. Jako důvod se uvádí Šalomounova modloslužba. Faktem ovšem je, že sjednocení země bylo umělé až násilné a ani za vlády Šalomouna nebylo soužití izraelských kmenů jednoduché. Navíc Šalomoun zavedl vysoké daně a nucené práce především pro severní část země, což její obyvatelé nesli samozřejmě velmi nelibě. Severní Izrael měl všeho více, ovšem Judsko mělo Jeruzalém, který zůstal jeho hlavním městem. Jeruzalém a jeruzalémský chrám nadále znamenal přítomnost a ochranu Hospodina. Dějinná karta se obrátila, z jednotné prosperující říše se obratem stala dvě rozhádaná království.

Přesně tak, jak se karta obrátila ve Starém zákoně, obrací se někdy karta na našich cestách, kdy z meditativních výšin, kdy se opájíme kontemplací Božích tajemství a jakoby zeshora sjednoceni s Bohem sledujeme své tělo, jak s batohem kráčí krajinou, najednou přijde ostrý zlom a místo meditací bojujeme o holý život. Žádná meditace, jen syrově obyčejný fyzický boj o přežití.

Z kontemplace rovnou do agrese. Tisícero přání se zredukuje na jediné – přežít. I takové situace přináší nezávislá cesta do nespoutaných končin světa.

Starý zákon pokračuje dvěma knihami královskými, které vypočítávají jednotlivé krále, jejich tvrdý boj o moc a krvavou hru o trůny Severního Izraele a Judska, tedy rozděleného severního a jižního království. Královský trůn byl pro mnohé šlechtice magnetem, pro nějž neváhali vyvraždit celý rod: „Éla v Tirse právě popíjel a byl opilý v domě Arsy, správce domu v Tirse. Zimrí vstoupil a ubil ho k smrti, bylo to ve dvacátém sedmém roce vlády judského krále Ásy. A stal se místo něho králem. Když jako král nastoupil na trůn, vybil celý Baešův dům. Nezanechal mu toho, jenž močí na stěnu, ani mstitele, ani přítele.“ (1 Král 16,9–11).

Rozdělení země tedy přišlo v roce 931 př. n. l. Hlavním městem Judska (jižního království) byl Jeruzalém, zatímco hlavním městem Severního Izraele se později za vlády krále Omrího (panoval 886 – 875 př. n. l.) stalo Samaří: „V třicátém prvním roce vlády judského krále Ásy se stal králem nad Izraelem Omrí. Kraloval dvanáct let, z toho v Tirse šest let. Od Šemera získal horu Šomerón za dva talenty stříbra. Tu horu obestavěl a město, které vystavěl, pojmenoval Šomerón (to je Samaří) podle jména pána hory Šemera.“ (1 Král 16,23–24).

Starozákonní autoři hodnotí v knihách královských jednotlivé krále nikoli z politického, ale z teologického hlediska. Z tohoto úhlu pohledu byli všichni severní králové špatní, už jen proto, že vládli odtrženému, modloslužebnému, schismatickému království. Osud Severního Izraele byl zpečetěn roku 722 př. n. l., kdy asyrský král Sargon II. po tříletých těžkých bojích srovnal Samaří se zemí a odvedl mnoho obyvatel (včetně posledního krále Ozeáše) do vyhnanství. Vyprázdněnou zemi dal zaplnit cizinci, čímž zlikvidoval Severní Izrael politicky i jako národ. Cizinci se později smísili s původními izraelskými kmeny a vznikl nový národ – Samaritáni. Teologický důvod – trest za modloslužbu. Samaří se nacházelo asi 10 km od současného města Náblus (dříve Šekem) a dnes tam cestovatel najde zříceniny hradeb z doby Omrího nástupce Achaba. Po jejich návštěvě doporučuji izraelskou specialitu, skvělý silný čaj se skořicí a pomerančovou kůrou.

Judské krále nám svatopisci ve Starém zákoně představují v trojí podobě: první skupinu tvoří králové velmi špatní, bezbožníci, kteří podporovali úpadek Hospodinova kultu; druhou skupinu tvoří o něco přijatelnější králové, kteří sice neprovozovali modloslužbu, ale v zásadě ji tolerovali; třetí skupinu dobrých a zbožných králů tvoří pouze dvě postavy, král Ezechiáš a král Joziáš, kteří se postarali o náboženské reformy a očistu Hospodinova kultu. Zatímco v Severním Izraeli se u moci střídaly různé rody, v Judsku seděl na trůně vždy a pouze potomek Davidova rodu s krátkou výjimkou v podobě temné vlády královny Atalie, která se pokusila vyvraždit celý Davidův rod, ovšem nakonec byla sama zavražděna (2 Král 11). Král Joziáš byl zabit v roce

609 př. n. l. u Megida, když se se svou armádou postavil proti egyptskému faraonovi Nékovi a jeho armádě, která mířila na pomoc hroutící se Asýrii. Faraon si poté dosadil na judský trůn loajálního krále a uvalil na Judsko egyptské daně. Asyrská říše padla v roce 606 př. n. l. pod společným náporem Babyloňanů a Médů.

Biblická archeologie a nalezené tely

Lokalizací starověkého města Megido, které bylo zaznamenané v mnoha prastarých textech, se dlouho zabývali archeologové, ovšem na místě, kde Megido mělo podle všeho stát, byl jen nevýznamný kopec vyrůstající z okolní roviny. Až ve 20. století archeologové zjistili, že tento a podobné kopce na celém Středním východě jsou tzv. tely (arabsky pahorky), tedy navrstvené pozůstatky prastarých zapomenutých měst. Čím hlouběji archeologové kopali, tím starší fragmenty nacházeli. Biblické Megido se nacházelo nedaleko Galilejského jezera a dnes tam můžete obdivovat z části obnažený tel.

Faron Néko II., který byl u zabití judského krále Joziáše, byl podle historika Hérodóta prvním vladařem, který vyslal fénické mořeplavce, aby během tříleté plavby obepluli celou Afriku. Zásoby doplňovali tak, že v plodném období vždy zakotvili, zaseli semena, počkali na vhodnou dobu, sklidili, naložili na loď a pokračovali dál. Jedním z největších afrických zázraků je fakt, že fascinující domorodé kmeny s různě deformovanými částmi těl (zejména obličejů), které cestou féničtí mořeplavci před dvěma a půl tisíci lety potkávali, může cestovatel i dnes navštívit v odlehlých částech černého kontinentu a mohu potvrdit, že jsou to ta nejsilnější poutnická setkání.

Současný Jeruzalém

Hlavním městem Judska zůstal až do roku 586 př. n. l. Jeruzalém. Město bylo centrem Hospodinova kultu, významným poutním místem pro všechny Židy (v té době již pouze obyvatele Judska), místem Hospodinovy přítomnosti v jeruzalémském chrámu a střediskem židovské vzdělanosti.

Dnešní Jeruzalém nabízí cestovatelům naprosto unikátní zážitky spojené s návštěvou prastarých míst existujících v silném napětí problematického vztahu tří světových náboženství, judaismu, křesťanství a islámu, několika nesourodých kultur, mnoha jazyků a nejrůznějších pohledů na svět. Pro křesťany nebo duchovně založené poutníky je mimořádným až mystickým zážitkem pomalé, hloubavé projití křížové cesty Spasitele světa, Ježíše Krista, a to zejména na Velký pátek. Křížovou cestou (via dolorosa) v tu dobu každoročně proudí křesťané a duchovní hledači z celého světa, a můžete tak poslouchat prolínání modliteb v mnoha jazycích a vidět přitom lidi všech barev pleti jak na svých ramenou nesou těžký velký dřevěný kříž.

U Zdi nářků (přesněji u Západní zdi) se cestovatel může oddat rytmickým modlitbám, při nichž se Židé v tradičních černých šatech pohupují do rytmu polohlasně odříkávaných posvátných textů. Židé se vždy modlili polohlasně, neboť modlitba pro ně není něco zcela soukromého, ale vždy také komunitního; soukromá modlitba jednoho Žida je vždycky zároveň součást společné modlitby celého vyvoleného národa. Tady u Západní zdi si můžete sáhnout na dva a půl tisíce let staré pozůstatky druhého jeruzalémského chrámu.

Nahoře na návrší může cestovatel obdivovat islámský svatostánek Skalní dóm s pozlacenou kupolí, podle mého názoru jednu z nejkrásnějších sakrálních staveb na světě. Skalní dóm byl postaven mezi lety 687–691 devátým chalífou Abd al-Malikem. Stojí v centru hory, kterou židé a křesťané nazývají Chrámová hora a je ztotožňována s horou Moria, kde měl Abrahám obětovat syna Izáka. Muslimové dóm nazývají Vznešená a ušlechtilá svatyně. Uvnitř je skála, ze které, jak muslimové věří, vystoupal prorok Mohamed s archandělem Gabrielem do nebe, aby obdržel od Mojžíše modlitby, se kterými se později vrátil na zem.

V blízkosti celého komplexu může cestovatel obdivovat snad nejpestřejší módní přehlídku na světě: ve svých nejlepších šatech sem míří poutníci mnoha náboženství celého světa, aby dohromady ve výsledku nabídli jakýsi průhled tisíciletími do Babylonu v době budování věže.

Starý Jeruzalém uvnitř hradeb je maličký a nezáleží na tom, kterou z překrásných hradebních bran vstoupíte. Uvnitř hradeb čeká na cestovatele historický architektonický skvost, mimořádné množství vjemů, chutí a vůní, všudypřítomná religiozita a napětí, které občas vyvrcholí v krvavou výměnu politických nebo náboženských názorů. Jeruzalém není jenom město jako mnoho dalších, je to náboženský střed světa a nikoli náhodou je absolutním cílem všech křesťanských poutníků „nebeský Jeruzalém“.

Pád a zničení Jeruzaléma

Zatímco Samaří a celý Severní Izrael padl v roce 722 př. n. l., Judsko ještě nějaký čas úspěšně hájilo svoji existenci. O pád jižního království a totální devastaci Jeruzaléma se nakonec postaral babylonský král Nebukadnesar II. (nebo též Nabuchodonosor) v roce 586 př. n. l.: „Vypálil Hospodinův dům i dům královský a všechny domy v Jeruzalémě, všechny význačné domy vypálil ohněm.“ (2 Král 25,9). Judský lid byl odvlečen do Babylónie, král Sidkiáš byl zajat, jeho synové byli popraveni před jeho očima a on v bronzových řetězech odvlečen (2 Král 25,7). V Judsku zůstala pouze chudina – všichni ostatní byli odvedeni do babylonského exilu. Vyvolený národ dostal tvrdou lekci. Podle proroků, kteří povstali v období králů jako náboženská protiváha vládcům, jenž málo dbali na Hospodinův kult, byla důvodem nevěra národa vůči Hospodinu a jeho sinajské smlouvě. Usazený a zlenivělý národ musel být oživen vyhnanstvím, musel se rozpomenout na své poutnické kořeny a zejména na svého Boha, který je vyvedl z Egypta.

Knihy letopisů a vzestup proroků

Po knihách královských pokračuje Starý zákon dvěma knihami Letopisů. Jedná se o kronikářské dílo, kde se jinými slovy píše o stejných událostech z předchozích starozákonních knih. S vládou nábožensky vlažných a k ostatním kultům příliš tolerantních králů se v judské společnosti objevili proroci, muži Božího slova. Proroci se stali novým Božím nástrojem – volali po čistotě Hospodinova kultu, toužili oživit v judském (izraelském) národě víru, jakou měl Abrahám nebo lid Exodu. Proto proroci tvrdě a nevybíravě kritizovali nábožensky vlažné judské krále i odpadlé krále Severního Izraele.

Starozákonní proroci, hebrejsky nᵉbíím, řecky profétés, byli Božími mluvčími, autentickými hlasateli živého slova Božího. Proroci byli velmi citliví a pozorní ke znamením doby, když dokázali číst dějiny včetně jejich současnosti jakousi „Boží optikou“, a tak chápat Boží logiku, jakou je uspořádán svět a skrze tuto Boží logiku předpovídat blízkou budoucnost, tedy další Hospodinův krok. Mnozí z proroků byli velcí cestovatelé a někteří prožili nevídaná dobrodužství – Jonášova velrybí anabáze hovoří za vše.

Velmi významným prorokem, na kterého se odvolává židovská tradice, ale i Nový zákon a tradice křesťanská (katolická i pravoslavná) i tradice islámská, byl Eliáš. Tento prorok dokonce nepodlehl pozemské smrti, místo toho byl „na ohnivém voze s ohnivými koňmi ve vichru vzat do nebe“ (2 Král 2). Vzpomeňme, že člověk byl podle Starého zákona stvořen v původním stavu nesmrtelnosti. Eliáš je pozoruhodným dokladem toho, že člověk může ukončit svou pozemskou pouť jinak, než fyzickou smrtí.

Poutník a sny

Dalším významným prorokem, který svou tajemností vystupuje z řady ostatních, byl Daniel. Prorok Daniel dokázal vykládat sny a proslul svou moudrostí. Jak málo víme o snech, které nás provázejí značnou část našich životů. Poutníkům na dlouhých cestách se často zdá, že aniž by chtěli být doma a cestu si mimořádně užívají, objevují se doma mezi přáteli pod sprchou dotěrných otázek, proč jsou doma, když mají být kdesi daleko. Mnozí cestovatelé se shodují, že nejčastější odpovědí, kterou ve snu svým přátelům dávají, je, že jsou doma jenom „na skok“ a brzy se zase vracejí na cestu. Takové sny někdy dotírají na poutníky opakovaně, mnohdy několik dní stále dokola.

Po návratu z dlouhé cesty se naopak poutníkům často zdá, že pokračují v cestě. Probuzení někdy přináší zmatek – člověk neví, kde je a ani kde by vlastně chtěl být. Když cestovatel pomalu putuje vpřed a každou noc tráví někde jinde, stane se, že při nočním probuzení hodně dlouho přemýšlí, kde je. Sám si obvykle nejdříve ujasním zemi, potom město nebo oblast a teprve potom konkrétní místo.

Židovský tanach

Starý zákon je sbírkou knih, které křesťanská tradice přijala od Židů. Hebrejský (židovský) kánon se nazývá Tᵉnak, podle prvních písmen jeho tří velkých částí, jimiž jsou Tóra (česky zákon nebo učení), Nᵉbíím (česky proroci) a Kᵉtúbím (česky spisy). Vedle zákona a spisů tvoří proroci důležitou součást židovských svatých písem. Texty důležité pro Židy jsou kromě Tᵉnaku také Mišna, Talmud a některé další sbírky výroků a rabínských komentářů. Židovská mystika založená na studiu a naplňování Tóry a úplné službě Bohu se souhrnně nazývá Kabala.

Posláním proroků bylo interpretovat dějiny, odhalovat v nich smysl, který tam vkládá Bůh a číst v dějinách Boží vůli s vyvoleným národem. Předexiloví proroci varovali lid před Božím soudem, který podle nich přišel v podobě rozpínajících se říší Asýrie a Babylonie. Pád Severního Izraele a poté Judska byl podle proroků Božím soudem za nevěrnost Bohu a jeho smlouvě. Exiloví proroci, tedy ti, kteří doprovázeli lid v dobách jeho téměř čtyřicet let trvajícího exilu v Babylónii, opět zasévali naději, že Bůh nenechá očištěný lid, který se k němu bytostně vrátí, na holičkách.

Babylonský exil, čas a cesta jako řeka

Obyvatelé Judska byli odvlečeni do vyhnanství v jižní Babylónii. Vyvolený národ byl násilně umístěn jihovýchodně od hlavního města Babylonu v podstatě do míst, z nichž před více než tisíci lety odešel praotec Abrahám. Babylonský exil trval od roku 586 př. n. l. do roku 538 př. n. l. Perský král Kýros v roce 539 př. n. l. porazil Babylón a založil nové světové impérium rozpínající se od Indie až po Řecko a Egypt, včetně území Palestiny, tedy bývalého Severního Izraele a Judska. Kýros byl tolerantní vůči lokálním kulturám a náboženským kultům, pokud lidé uznali jeho politickou nadvládu. Proto umožnil Židům návrat do zaslíbené země a obnovu Hospodinova kultu. Podle proroků byli mocichtiví babylonští, perští či asyrští králové zejména nástroje v rukou Božích, kterými Hospodin soudil svůj hřešící lid.

Izrael se paradoxně po tisíci letech vrátil do míst, odkud Abrahám původně vyrazil, aby se stal jeho zakladatelem a praotcem. Podobná „déjá vu“ někdy pronásledují cestovatele a nebývá to nic příjemného. Jednou jsme bloudili v Senegalu dva dny a snažili nějak dostat na další cestu, abychom se po nepopsatelných útrapách objevili znovu ve výchozím bodě a zdálo se, že cesta vede pouze tam, kudy už jsme šli. Když jsme se tam po dalších dvou dnech objevili již potřetí, pochopili jsme, že ošklivý vyhublý stařec s velmi nepříjemným pohledem, sedící před rezavou plechovou chatrčí asi nebude jen tak kdejaký ošklivý vyhublý stařec s velmi nepříjemným pohledem. Jindy jsme se v Rumunsku dvakrát po sobě zacyklili na čtyři dny v lese, a tím skončila naše cesta po rumunských horách, neboť jsme neměli více času. Podobný návrat na začátek prožívali před dvěma a půl tisíci lety Židé v Babylonii.

Jakkoli se tato zacyklení na našich poutích zdají nesmyslná, jsou naopak velmi smysluplná, což obvykle vyjde najevo až po nějaké době. Lze říci, že když nás cesta vrací zpátky, může to být tím, že příliš spěcháme, honíme smysl příliš rychle a utíkáme mu. Jestliže nám Hospodin připravuje krásná setkání, nesmíme se na ně dostavit o týden nebo o měsíc dříve. Všechno má svůj čas, stejně tak cesta. Cesta je jako řeka, plyne ideální trasou a ideální rychlostí. Někdy se zauzlí a zpomalí, jindy se napřímí, zrychlí a zdramatizuje. Pádlujme jen tak, abychom pluli spolu s proudem, který se nemůže mýlit.

Po stopách Babylonského exilu

Přesnou trasu exulantů dnes nelze určit, ale přibližně víme, kudy patrně vedla. Pokud se cestovatel dnes vydá po stopách babylonského exilu, vyjde z Jeruzaléma směrem na jordánský Amman, kde stojí za návštěvu rozsáhlé tržiště i staré římské památky. Cesta vyhnanců vedla dál na sever k syrskému Damašku. Za hranicí Jordánska a Sýrie v Bosře si dnešní cestovatel může prohlédnout velkolepé římské divadlo obestavěné masivní hradbou. V Damašku je cestovatelskou povinností navštívit velkolepý areál Umajjovské mešity, okolní tržiště s unikátní architekturou starobylých domů, kavárny a prastaré památky sahající až prvním lidským kulturám. Právě tady zažil své dramatické duchovní obrácení židovský učenec Šavel z Tarsu, později známý jako sv. Pavel, když pronásledoval křesťany.

Z Damašku vedla cesta vyhnanců severovýchodně. Dnes tady cestovatel může navštívit Palmyru, místo zaslíbené pro milovníky starověkých (nejen) římských památek. Cesta židovských vyhnanců mohla pokračovat podél řeky Eufrat do Babylóna, případně tamtéž podél řeky Tigris. Dnes cesta podél těchto toků poutníka zavede do Bagdádu, hlavního města Iráku. Bagdád je fascinující město s překrásnými mešitami a strhující historií, ovšem v posledních letech je popisovaná trasa židovských vyhnanců velmi těžko realizovatelná z důvodu probíhajících válečných konfliktů. Mnoho památek v Sýrii a Iráku bylo nenávratně zničeno, rozkradeno nebo poškozeno, ovšem podobně tomu bylo při válečných taženích v době židovského exilu, kdy rostly a padaly velké říše a při tom se ničilo a tekla krev. Židé patrně strávili čtyři desetiletí jihovýchodně od Babylonu, někde v oblasti tehdejšího Uru, dnešního Nasiriyah.

10/11

Více v nové knize Starý zákon pohledem cestovatele – Bible jako nejstarší cestopis odhalující smysl Cesty

Náboženský šok

02.10.2019

Náboženský šok, otazníky v očích a duchovní zemětřesení Jogín v indickém Váránasí si přímo přede mnou na přirození zavěsil dvacetikilové závaží; v Pampanze na Filipínách přibili viac »

Starý zákon a mystika putování

07.04.2019

Dokončení série Starý zákon pohledem cestovatele: Návrat z babylonského vyhnanství Židé se tedy po roce 538 př. n. l. vrátili do své země a po určité době se jim podařilo obnovit chrám, viac »

Král Šalomoun a poutnice ze Sáby

17.03.2019

Pokračování série Starý zákon pohledem cestovatele: Jeruzalém jako nové centrum světa Davidův syn Šalomoun se stal patrně nejznámějším králem světových dějin. Vládl mezi lety 973 – viac »

21macron-4X

Čo chce Macron od Európy?

12.11.2019 11:30

Svoje myšlienky o Európe francúzsky prezident Emmanuel Macron predá partnerom len ťažko. Najmä, keď nie vždy je celkom jasné, čo predáva.

policia

Člena gangu sátorovcov Františka Zákala odsúdili na 25 rokov

12.11.2019 11:17

NS SR tak zrušil marcový rozsudok Špecializovaného trestného súdu, ktorý ho odsúdil na 23 rokov.

lubyova

Získa Lubyová peniaze pre CERN?

12.11.2019 11:00

Slovensko dlhuje prestížnej vedeckej inštitúcii peniaze na členských poplatkoch.

vražda, žilina

Vražda Tomáša zo Žiliny: Vyšetrovanie sa skončilo, obžalovať navrhli 16-ročnú Juditu

12.11.2019 10:56

Chlapec zomrel na následky 21 bodných rán nožom.

ondrejhavelka

Dva roky stopem a pěšky napříč nahou Afrikou.

Štatistiky blogu

Počet článkov: 41
Celková čítanosť: 70808x
Priemerná čítanosť článkov: 1727x

Autor blogu

Kategórie