Založ si blog

Starý zákon a mystika putování

Dokončení série Starý zákon pohledem cestovatele:

Návrat z babylonského vyhnanství

Židé se tedy po roce 538 př. n. l. vrátili do své země a po určité době se jim podařilo obnovit chrám, který byl znovu posvěcen roku 515 př. n. l. Teprve v této době, tedy po babylonském exilu a po znovuobnovení chrámu vzniká židovství, jak jej chápeme dnes; do exilu se jednalo o izraelské náboženství čerpající ze starých tradic. Jediným a absolutním centrem kultu se stal obnovený jeruzalémský chrám, což zachovalo kontinuitu se starou tradicí. Židovství se týkalo pouze obyvatel bývalého Judska, neboť Samaritáni byli považováni za polopohany. Židé v diasporách (skupiny žijící mimo vlastní zemi) mohli mít své synagogy, své školy, ale nikoli své chrámy – chrám byl pouze jeden a to ten jeruzalémský. Na významné svátky putovali Židé žijící mimo Jeruzalém právě do Jeruzaléma. Synagoga se stala místem, kde se Židé scházeli ke společnému studiu Zákona a společné modlitbě. Díky důrazu na studium Zákona a posvátných textů se Židé stali velmi vzdělaným národem.

O babylonském exilu a návratu za krále Kýra podávají ve Starém zákoně zprávu knihy Letopisů, hebrejsky Dibré há-jámím (v překladu slova dnů); na ně navazují knihy Ezdráš a Nehemjáš, které pojednávají o složité poexilní obnově chrámu a náboženské i politické vzpruze celého národa. Vyvolený národ se na cestě pouští z jižní Babylónie zpět do své země rozpomněl na své poutnické kořeny, znovu se stal lidem poutníků nejen v duchovním slova smyslu a po návratu začal opět slavit tzv. svátek stánků: „Lid vyšel, přinesli větve a udělali stánky, každý na své střeše nebo na dvorku i na nádvořích Božího domu, na prostranství u Efrajimovy brány. Celé shromáždění těch, kdo se vrátili ze zajetí, si udělalo stánky a sídlili v nich, což Izraelci nedělali od dob Jozua, syna Núnova, až do onoho dne. Byla z toho převeliká radost.“ (Neh 8,17).

Návraty

Návrat Židů z exilu, tolikrát opěvovaný exilovými proroky, nebyl sladký a krásný, jak se předpokládalo, ale naopak hořký a tvrdý: exulanti našli namísto vzkvétající země medu a mléka zemi zpustošenou, kterou nejlépe charakterizovaly ruiny bývalého chrámu, a co víc, pozemky, které původně patřili exulantům, si mezitím zabrali pozůstavší Židé a ti neměli z navrátilců vůbec žádnou radost a rozhodně se zabrané půdy nechtěli vzdát. Místo slavného návratu přišly přízemní problémy a vzájemné nepochopení a osočování exulantů s těmi, kteří zůstali.

Návraty z dlouhých cest bývají obdobné: poutník často sní o návratu dlouhé týdny nebo měsíce, po dlouhé cestě se už těší na rodinu, přátele, rodné město, rodnou kulturu, jídlo a desítky dalších obyčejných věcí, které se na cestě stanou vzácnými; poutník je k prasknutí plný zážitků a vrací se proměněn, pojal do své mysli velký kus světa, poznal jiné kulturní programy, skrze něž lze chápat svět, přehodnotil životní priority, poznal inspirativní lidi a vrací se vnitřně bohatší a větší. Je proměněn. Je jiný. Ovšem doma je všechno až depresivně stejné. Poutník v euforii prochází svým rodným městem směrem k domovu, a jakoby se vrátil v čase, vidí tytéž lidi, proudící přesně těmi samými místy. Nic se nezměnilo. Nikdo se příliš neusmívá. Nikdo poutníka nevítá. Každý si rytmicky klape podle svého neměnného denního řádu.

Poutník se večer sejde s přáteli. Čekal jich víc, vždyť se po letech vrátil z cesty, ale většině se to nehodilo – někdo zítra brzo vstává do práce, jiný se chce dívat na televizi a dalšího poutníkova cesta prostě nezajímá. Ti, kteří přišli, popíjejí drinky, baví se stejně jako dříve a poutníkovi vůbec nerozumí. Situace jako vystřižená z Platónova podobenství o jeskyni: ten, který jeskyni opustil a uviděl skutečnou realitu, se vrací, aby vše sdělil ostatním vězňům v jeskyni, ale oni nechtějí slyšet, nevěří, smějí se a nakonec jej vyloučí.

Čím delší cesta, čím intenzivnější zážitky, čím větší proměna, tím těžší návrat. Kromě nepochopení přichází také silný zpětný kulturní šok.

Mudroslovná literatura

Po hořkém návratu Židů popsaném v knihách Ezdráš a Nehemjáš pokračuje Starý zákon knihami Tobiáš, Judit a Ester – poslední jmenovaná patří mezi tzv. sváteční svitky. Po nich jsou zařazeny knihy Makabejské. Následuje fascinující příběh o tvrdě zkoušeném zbožném Jóbovi, po němž nám starozákonní kánon zařazuje rozsáhlou knihu žalmů, prastarých poetických textů chválících Hospodina. Po žalmech najdeme knihy tzv. mudroslovné, Přísloví, Kazatel, Moudrosti, Sirachovec a další ze svátečních svitků Píseň písní. Mudroslovná literatura byla oblíbená na celém Předním východě a patrně největšího věhlasu dosáhla v Egyptě: moudrost se v Egyptě pěstovala ve školách, kde se studenti učili poznávat tzv. cestu života, tedy cestu ke štěstí a životnímu zdaru.

Mudroslovné knihy Starého zákona vyjevují prastaré pravdy a je až s podivem, jak aktuální je jejich obsah i v dnešní době. Kniha Kazatel, uvedená veršem pomíjivost, pomíjivost, samá pomíjivost vznikla někdy ve 3. stol. př. n. l. V té době už se v sousedních zemích šířila filozofie tří největších starověkých řeckých myslitelů – Sókrata, Platóna a Aristotela.

Mnoho se poučil, kdo mnoho cestoval, a zkušený člověk mluví rozumně. Kdo neprošel zkouškou, zná málo věcí, ale kdo cestoval, oplývá zkušeností. Na svých cestách jsem mnoho viděl a pochopil jsem toho víc, než dokáži říci. Mnohokrát jsem byl ve smrtelném nebezpěčí a hle, jak jsem byl zachráněn: Duch těch, kdo se bojí Pána, bude žít, neboť jejich naděje se opírá o toho, jenž může zachránit. Kdo se bojí Pána, nemá z ničeho strach, nechvěje se, neboť Bůh je jeho naděje.“ (Sir 34,9–14)

Starý zákon je uzavřen prorockými knihami od Izaiáše (jednoho z nejdůležitějších proroků) po Malachiáše. Toto uspořádání mnoha knih od Geneze po proroky přijala (katolická) křesťanská tradice pod souhrnným názvem Starý zákon. Kánony různých křesťanských církví se ale liší: zatímco katolická církev zahrnuje do Starého zákona celkem 46 knih, etiopská ortodoxní církev jich má 54 a protestantské církve pouze 39 knih, které převzali z židovského kánonu ustáleného kolem roku 100 n. l. Židovský kánon má ovšem pouze 24 knih, protože některé knihy nerozděluje tak jako křesťané.

Helénistické období a Septuaginta

V roce 333 př. n. l. porazil makedonský král Alexandr Veliký perské vojsko a převzal vládu nad říší, která se rozprostírala od Řecka až po řeku Ind. Do tohoto území náležela také Palestina, v níž žili Židé. Po Alexandrově smrti v Babylónu v roce 323 př. n. l. Judsko spadalo pod nadvládu egyptských Ptolemaiovců a právě v tomto období na přelomu 3. a 2. stol. př. n. l. byl v egyptské Alexandrii pořízen řecký překlad židovských svatých písem nazvaný Septuaginta, v překladu sedmdesát – překlad totiž údajně pořídilo sedmdesát rabínů. Některé části Starého zákona se nám dochovaly právě díky Septuagintě.

Následná helénizace (šíření řecké kultury i jazyka) téměř celého Předního východu měla katastrofální důsledky pro Hospodinův kult a Jeruzalémský chrám, neboť ten byl přizpůsobován různým kultům, až byl proměněn ve svatyni olympského boha Dia, jak nás o tom informují knihy Makabejské. Tóra jako státní zákon byla odstraněna a obřízka, důležité znamení Židů, byla zakázána. Všechny projevy židovství byly trestány smrtí. To později vyvolalo krvavé makabejské povstání, kdy se Židům podařilo v roce 164 př. n. l. očistit chrám a znovu jej vysvětit. Tato významná událost je dodnes připomínána při svátku Channúka.

Židé se po těchto nábožensky i politicky dramatických událostech začali dělit na různě ortodoxní skupiny: essejci považovali chrám za nevratně znesvěcený a odešli do pouště v Kumránu; další skupinu tvořili tzv. oddělení, hebrejsky pᵉruším, později známi jako farizeové. Na přelomu letopočtu se mezi Židy řadily skupiny saduceů, essejců, farizeů, učitelů zákona, zélotů, Samaritánů nebo křtitelů.

Římská pohroma

Na přelomu letopočtu spadalo palestinské území pod nadvládu Římské říše. Po ukřižování rabiho Ježíše z Nazareta vznikla mezi Židy další židovská sekta, která se později od židovství zcela oddělila a úřady v Antiochii ji začaly nazývat Kristovci. Židovství té doby bylo prosáklé očekáváním mesiáše, který měl osvobodit národ z područí Římanů. Velké židovské povstání mezi lety 66 až 72 n. l. vedlo k další devastaci Jeruzaléma a co je nejdůležitější, k zničení druhého jeruzalémského chrámu v roce 70 n. l. Chrám již nikdy nebyl obnoven a Židé na svého mesiáše stále čekají. Mezi lety 132 až 135 došlo k poslednímu velkému židovskému povstání, které znamenalo definitivní pohromu pro národ a jeho vazbu na zaslíbenou zemi udělenou Hospodinem; Židé byli vyhnáni ze zaslíbené země a římská provincie Judea (bývalé Judsko) byla přejmenována na syrskou Palestinu. Po roce 135 Židé odešli do tzv. diaspor (rozptýlení), aby téměř dva tisíce let žili bez své vlastní země. Židé v diasporách po celém světě přečkali období krutých pogromů, mnohdy se jejich počet významně snížil, ale nikdy nezmizeli úplně. Teprve v roce 1948 byl nově vyhlášen stát Izrael a Židé se z diaspor pomalu vraceli do zaslíbené země. Národ byl téměř dvě tisíciletí na další náročné cestě rytmizované střídáním období pokoje a vlnami agrese a nenávisti jejich hostitelů. Existence Izraele vždy vyvolávala a stále vyvolává silné napětí, zejména s muslimskými sousedy.

Mystika putování

Texty Starého zákona vypovídají o sjednocování s Bohem, které se do značné míry odehrávalo v dějinách vyvoleného národa na cestě. Mystika je snaha o jednotu s Bohem, až do té míry, do jaké je to tady na zemi, v tomto čase a v této matérii možné. Mystik se pokouší o sjednocování s Bohem tím, že pečlivě dodržuje posvátné rity svého náboženství a snaží se neustále prohlubovat svou modlitbu, očišťovat se od hříšného, zlého nebo jen nedobrého počínání, tlumit své tělesné vášně, odpoutat se od svých pudů a náklonností a sjednocovat svou vůli s vůlí Boží. Každé náboženství má své předpisy, rituály, modlitby či meditace. Hlubokou výpovědní hodnotu má fakt, že velcí mystikové různých náboženství vydávali podobná svědectví o svých mystických zkušenostech.

Mystická zkušenost je obtížně slovy předatelná – mystikové často volí formu poezie, která však bývá těžko uchopitelná a náročná. Obecně tak mystikové zůstávají spíše nepochopeni, stranou zájmu, často označeni za divné jedince (systém je nemá rád) a mnozí, nejčastěji islámští mystikové, za své důvěrné vypovídání o Bohu zaplatili životem.

Na cestě je člověk pozornější a vnímavější ve všech rovinách, a proto je mystický vhled do Božích tajemství právě na cestě intenzivnější. Ať už je cestovatel jakéhokoli vyznání, bude jeho mystická cesta na cestě v geografickém slova smyslu vnitřně hlubší. Cesta vede k nalézání Boha, Bůh zve člověka na cestu, cesta osvobozuje, Bůh volá člověka ke svobodě, cesta prohlubuje modlitbu, modlitba sjednocuje s Bohem, cesta se stává Cestou, člověk zakouší svou existencí existenci nekonečně jej přesahující.

Cesta, systém a závist

Jakmile poutník vyrazí na dlouhou, nezajištěnou, dobrodružnou cestu bez detailního itineráře nebo data návratu, vystoupí jistým způsobem ze systému. Čím déle je potom mimo systém, tím zřetelněji systém z vnějšku vidí a rozeznává jeho struktury. Po nějaké době mimo systém poutník začne rozumět lidem na okraji společnosti nebo dokonce lidem „vně“ společnosti, jako jsou bezdomovci, podivíni žijící co nejdál od ostatních, lidi, kteří „nic“ nechtějí. Ti všichni se po nějaké době mimo systém zdají mnohem normálnější, než stádo honící se za kupkou sena, o které kdosi říká, že to je přesně to, co člověk chce. Ale pozor, systém nemá v oblibě ty, kteří z něho vystoupili a tenduje k jejich opětovnému pohlcení. Lidé valící se do práce nemají příliš pochopení pro poutníka sedícího u kávy vychutnávajíce krásný všední den. Poutníka nezajímá honba za penězi, zajímá jej duchovní růst a krása stvoření, ale honba za penězi drží systém pohromadě a proto poutníkovo „nechtění“ znejisťuje lidi v systému; poutníkova svoboda v nich budí závist a nejistota, kterou v nich chtě nechtě vyvolává, budí také nenávist. Chtěli by ho zaměstnat, zdanit, zapřáhnout, zapojit bez možnosti odpojení, zařadit, vsadit do nekonečného sadu zarovnaných ohnutých stromků. Chtěli by, aby taky „chtěl“.

Cesta proměňuje cíl

Cesta je veledůležitá, neboť cesta proměňuje cíl. Když cestovatel putuje týdny a měsíce, sledujíce cestou pozvolnou proměnu kultur a lidí, aby dorazil na krásné místo, často tam najde masu turistů, kteří ještě včera byli doma a pozítří opět doma budou. Zběsilý cvakot fotoaparátů odpočítává těch několik prchavých vteřin, které turisté v cíli stráví. Onen cíl, ať už je to památka nebo přírodní úkaz, se zdá být pro cestovatele i zrychleného turistu stejný, ale není; cíl má totiž právě takovou hodnotu a nabízí takovou radost, jakou mu dala cesta k němu. Všichni se dívají na stejnou katedrálu, ale každý vidí, vnímá a zažívá něco zcela jiného. Cesta proměňuje cíl. Když jsme s kamarádem v devatenácti letech poprvé dorazili po týdnech cesty stopem do Indie, navštívili jsme v Amritsaru Zlatý chrám: bylo to tak krásné, že jsme se málem rozplynuli štěstím. Dokonalá sakrální architektura spojená s příběhem zajímavého náboženství a specifickou kulturou nás vynesla, kam až to bylo možné. A v tom jsme potkali hordu organizovaných turistů, kteří si stěžovali na desítky malicherných detailů a pohled na stejný Zlatý chrám je zklamal, protože čekali něco víc. Nic nedali, nic nedostali. V areálu Zlatého chrámu obklopeného „jezerem nektaru“ jsme strávili tři dokonale krásné dny. Než jsme se s chrámem rozloučili, turisté už seděli ve svých německých kancelářích a nabízeli klientům hypotéky, které systém zbožňuje.

Texty Starého zákona zvou ke svobodě

Nejstarší texty Starého zákona poukazují na to, že člověk byl stvořen svobodným a záměrným aktem Božím do vlastní svobody a ke svobodě. Bůh člověka volá, aby svobodně vychutnával krásy jeho stvoření, krásy světa. Každý má svůj čas a prostorové uskutečnění, aby se mohl kochat stvořenou nádherou.

Texty Bible vedou ke svobodě, otevírají její brány a nabízejí cestu, neboli „ukazatel na cestě pouští“. Poušť je prostor, kde můžete vše, ale zároveň se můžete snadno ztratit, umřít žízní, horkem, vyčerpáním. Bez ukazatele cesty pouští je vstup do nekonečné rozlohy pouště spíše sebevraždou. Není svobody bez zodpovědnosti, píše německý teolog Böckle. Starozákonní texty nám ukazují, jak svobodu uchopit, abychom o ni nepřišli a nenechali se chytit do velmi slibně vyhlížejících klecí.

Teologové hovoří o tzv. teonomní autonomii, což je autonomie uložená Bohem jako dar a úkol zároveň. Tuto zamýšlenou autonomii a svobodu člověk často sám neguje a připravuje se o ni a právě cesta je jedním z dobrých léků, které léčí zotročení a uzdravují ke svobodě a plné autonomii. Na cestě se poutník řídí hlasem svého srdce. Poutník se řídí svým svědomím, které je jeho nejvyšší morální autoritou, ale zároveň přihlíží k obecně platným zákonům a zvykům, jednoduše proto, že na světě není sám. Nechvalně proslulá věta – moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého – je nesmyslná, neboť svobody a lidská jednání se vzájemně prostupují, ovlivňují, doplňují. Ideální stav jest, když je svědomí, zákon a zvyk v souladu, ovšem právě na cestách často zakoušíme konflikt mezi naším svědomím a vnějším zákonem. Potom je třeba svobodně a zodpovědně volit. Středověký spor mezi Tomášem Akvinským a Petrem Lombardským o nadřazenost svědomí nad autoritou je stále aktuální. Jako cestovatel putující ve svobodě ke svému Cíli se přikláním na stranu Tomáše Akvinského a ctím svědomí jako závazné a v případě konfliktu nadřazené vnější autoritě.

Právě proto, že svobody lidí se prostupují, stává se tolerance k odlišnému důležitou součástí skutečné svobody. Postoj skutečné svobody sleduje kromě osobního dobra určitým způsobem také dobro obecné (bonum commune), neboť sobecká libovůle není projevem skutečné, vznešené svobody.

Cesta poutníka očišťuje a přivádí k sobě samému, aby pochopil sám sebe v řádu stvoření a nazřel svůj Cíl. Cesta je Cesta. Cesta chce být uskutečněna, protože Cíl touží být nalezen.

11/11

Více v nové knížce Starý zákon pohledem cestovatele – Bible jako nejstarší cestopis odhalující smysl Cesty

Náboženský šok

02.10.2019

Náboženský šok, otazníky v očích a duchovní zemětřesení Jogín v indickém Váránasí si přímo přede mnou na přirození zavěsil dvacetikilové závaží; v Pampanze na Filipínách přibili viac »

Krvavé hry o trůny

31.03.2019

Pokračování série Starý zákon pohledem cestovatele: Krvavé boje o trůny Hned po Šalomounově smrti v roce 931 př. n. l. přišla národní tragédie v podobě rozkolu země za vlády Šalomounova viac »

Král Šalomoun a poutnice ze Sáby

17.03.2019

Pokračování série Starý zákon pohledem cestovatele: Jeruzalém jako nové centrum světa Davidův syn Šalomoun se stal patrně nejznámějším králem světových dějin. Vládl mezi lety 973 – viac »

policia

Člena gangu sátorovcov Františka Zákala odsúdili na 25 rokov

12.11.2019 11:17

NS SR tak zrušil marcový rozsudok Špecializovaného trestného súdu, ktorý ho odsúdil na 23 rokov.

lubyova

Získa Lubyová peniaze pre CERN?

12.11.2019 11:00

Slovensko dlhuje prestížnej vedeckej inštitúcii peniaze na členských poplatkoch.

vražda, žilina

Vražda Tomáša zo Žiliny: Vyšetrovanie sa skončilo, obžalovať navrhli 16-ročnú Juditu

12.11.2019 10:56

Chlapec zomrel na následky 21 bodných rán nožom.

Iveta Radičová

V čase internetu nemá moratórium na prieskumy žiadny zmysel, vyhlásila Radičová

12.11.2019 10:38

Voči občanom je to podľa nej až urážajúce, pretože ich politici na rozdiel od seba chápu ako menejcenných.

ondrejhavelka

Dva roky stopem a pěšky napříč nahou Afrikou.

Štatistiky blogu

Počet článkov: 41
Celková čítanosť: 70807x
Priemerná čítanosť článkov: 1727x

Autor blogu

Kategórie