Založ si blog

Velké cesty prvních apoštolů

Pokračování série: Nový zákon pohledem cestovatele

Křesťanská misie jako cesta předávání nadpřirozeného života

V Ježíši Kristu došlo k naplnění dějin spásy i vrcholu Božího zjevení a celá křesťanská teologie se v zásadě zabývá interpretací tohoto zjevení, neboť kvalifikované hlásání se vždy děje po způsobu adresáta a ten se samozřejmě v dějinách, ale i na různých místech světa, neustále mění. Z počátku – jak vidíme ve Skutcích apoštolů, acta omnium apostolorum, jak je nazývá tzv. Muratoriho zlomek ze 2. století – bylo křesťanství vnitřní skupinou v židovství a zejména díky Šavlovi z Tarsu se křesťanská víra začala šířit do dalších koutů světa a odlišných kultur. Jestliže původní myšlenkové linie byly v zásadě žido-křesťanské, záhy přebrala myšlenková kormidla linie helénsko-křesťanská, kdy došlo k první velké reinkulturaci do světa řeckého filozofického myšlení. Pohledem cestovatele je více než zajímavé, že prapůvodní Kristovy následovníci byli v prvních letech po jeho vyvýšení na kříži vnímáni jako sekta, která si snad měla říkat „Cesta“. Vzpomeňme, že prvních pět knih Mojžíšových, tedy Tóra, znamená v původním významu „ukazatel cesty“. Nyní se následovníci galilejského mistra nazývají „Cesta“, vždyť právě On je pravá Cesta a hlava církve, svého mystického těla, která je skrze něho, díky němu a pro něho Cestou. Velmi zajímavý je také původní význam slova sekta: směrnice, ukazatel cesty. Tóra, Ježíš, církev – cesta, Cesta, cesta.

Kontroverzní cestovatel Šavel

Horlivý cestovatel Šavel z Tarsu, dnes známý jako svatý Pavel, byl velmi kontroverzní postavou: člověkem tří kultur (židovské, řecké i římské) a nakonec se stal prvním ryze křesťanským poutníkem. Šavel byl židovský učenec a horlivec pro židovský zákon – byl to farizej z kmene Benjamínova, ale zároveň byl římským občanem, což byla velká výsada a jeho hlavním jazykem byla řečtina; podle historiků mluvil plynně hebrejsky, aramejsky, řecky a latinsky. Židovská Písma četl v septuagintním řeckém překladu. Narodil se ve stejné době jako Ježíš (patrně jen o 5 až 10 let později) ve městě Giskala v Judsku, odkud se s rodiči přestěhoval po římské okupaci do Tarsu, hlavního města římské provincie Kylíkie. Tarsus byl významným městem říše a byla zde i důležitá filozofická škola, největší po Athénách. Pavel měl židovské jméno Šaul (nebo také Saul, po prvním hebrejském králi) – jinak také Šavel –, a protože byl také od narození římský občan dostal též římské jméno Pavel. Rabínské vzdělání a formaci získal Pavel v Jeruzalémě u prestižního učitele Gamaliela (Sk 22,3). Po otci zdědil nejen římské občanství a tedy statut svobodného občana říše, ale také stanařské řemeslo (stany z Tarsu vyráběné z kvalitní kozí srsti z pohoří Taurus byli tehdy vyhlášené svou kvalitou).

Nejen že schvaloval pronásledování prvních křesťanů a byl u toho, když byl nedaleko jeruzalémské Lví brány ukamenován Štěpán (Sk 7,58), první křesťanský mučedník (martyr, tedy svědek), ale sám se aktivně účastnil velkého pronásledování a přiznejme také zabíjení křesťanů. Saduceové jej tímto úkolem přímo pověřili. Při jedné ze svých cest za křesťanskou krví z Jeruzaléma kolem Galilejského moře přes Golanské výšiny do Damašku, kde měl zlikvidovat tamější křesťanskou komunitu, se mu dostalo zázračného obrácení právě před branami Damašku: „Když byl na cestě a už se blížil Damašku, tu ho náhle obklopilo světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel, že k němu mluví nějaký hlas: Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ? Zeptal se: Kdo jsi, Pane? Ten odpověděl: Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Ale vstaň a jdi do města. Tam ti bude řečeno, co máš dělat.“ (Sk 9,3–6). Šavel ztratil zrak, ale v temnotě fyzického nevidění paradoxně konečně uviděl: duchovně prozřel. Šavel uvěřil v Krista, se kterým se za jeho lidského života nikdy nesetkal a to tak hluboce a silně, že se z pronásledovatele křesťanství stal jeden z nejhlasitějších kazatelů a misionářů křesťanství.

Křest prvního etiopského poutníka

Než se blíže seznámíme s jeho dobrodružnými cestami, vraťme se ještě v souladu s časovou osou vyprávění skutků apoštolů do oblasti Jeruzaléma, kde na cestě do Gazy (existovaly dvě: cesta přímořská a cesta pouští přes Damašek) došlo k pokřtění etiopského hodnostáře a vyslance etiopské královny, který putoval do Jeruzaléma, aby se zúčastnil bohoslužebných slavností jako vyslanec etiopské královny. Ačkoli se uvádí, že Etiopií je myšleno území Núbie jižně za prvním vodopádem (kataraktem) na Nilu, který je nedaleko dnešního Asuanu, není to tak jednoznačné, jak to biblický výklad Jeruzalémské Bible i výklad katolického překladu Nového zákona předkládá. Mohlo jít o území Núbie, v určité době samostatného království Kuš, kterému se však nikdy neříkalo Etiopie, nebo spíše o území Aksumského království, které se v té době formovalo a které pokrývalo část dnešního severního Súdánu a část dnešní Etiopie. Vůbec tedy není vyloučeno, že etiopský vyslanec putoval skutečně z etiopského území, kde bývala slavná Sábská říše a od doby krále Šalomouna a královny ze Sáby (srov. Starý zákon pohledem cestovatele) zde existoval židovský kult Hospodinův. Je tedy docela dobře možné, že na významné židovské svátky odtud v nepřerušené tradici putovali vyslanci etiopských královen či králů Šalomounovy královské dynastie.

Této mé tezi, kterou s respektem (ale nesouhlasem) k biblickým výkladům hájím, odpovídá i fakt, že Etiopie je dnes převážně křesťanskou zemí obklopenou islámskými zeměmi ze všech stran a křesťanství v Etiopii není výsledkem novodobé misie, ale má velmi hluboké kořeny v historii, což dokládají téměř tisícileté sakrální křesťanské památky v Lalibele i na jiných místech dnešní Etiopie. Etiopští křesťané narození ze Šalomounovy židovské pokrevní linie jsou dětmi Božími v tom nejryzejším slova smyslu, vždyť se jedná o lidi vyvoleného národa, kteří přijali Krista. Hluboké židovské kořeny etiopského křesťanství jsou patrné např. častým zobrazováním archy úmluvy v nejstarších etiopských kostelích. Dostali jsme se však k tématu, které je již podrobně popsáno v předchozím díle, a proto na něj čtenáře odkazuji.

Na každý pád oblast tehdejší Núbie, království Kuš, Aksumské říše a okolních zemí je i dnes mimořádně krásná a po procestování velké části světa ji řadím na nejvyšší příčky. Zvláště v severním Súdánu a některých částech Etiopie a Eritree se ovšem jedná o cestování náročné a velmi dobrodružné.

Světoběžník Šavel z Tarsu alias apoštol Pavel

Z židovského horlivce Šavla z Tarsu se v Damašku, patrně nejstarším trvale osídleném městě světa a mém nejmilovanějším, stal křesťan (byl pokřtěn v řece v Damašku právě v oné křesťanské komunitě, kterou původně přišel zničit a údajně si říkala „Cesta“) a nikoho asi nepřekvapí, že opět velmi horlivý. Tarsus, jeho domovské město, bylo na přelomu letopočtu poměrně mladé město ležící na území dnešního Turecka asi 20 kilometrů od pobřeží Středozemního moře nedaleko hranice se Sýrií. Dnes je tam k vidění třeba velká kamenná Kleopatřina brána, nepříliš dochované ruiny římských staveb, několik pěkných mešit a běžné pulzující centrum menšího tureckého města, kde rozhodně stojí za to sednout si na lahodný červený čaj a z rušné čajovny sledovat život na ulicích.

Damašek se svou fascinující historií, neopakovatelnou kulturou, překrásnou architekturou a unikátním géniem loci patří mezi cestovatelské odměny. Právě tady jsem si saturoval touhu po arabské exotice – zabloudit v rozlehlém tržišti, ochutnat zvláštní pokrmy, proplétat se mezi lidmi v nádherných hábitech, odpočinout si v čajovně a naslouchat příběhům tisíce a jedné noci, na poslední chvíli uskočit před rachotícím Mercedesem z roku 1962, oddat se kontemplaci Božích tajemství v kolosální mešitě mezi polehávajícími lidmi nebo se za pár korun ubytovat v podkroví budovy, která by v Evropě byla památkově chráněná a ubytovat se v ní by bylo nemožné nebo nesmyslně předražené. V době apoštola Pavla nebyl Damašek tak velký a velevýznamný jako o několik století později, ale známý a významný přece byl a rozhodně se jednalo o jedno z kulturních center světa. Římané zde měli důležitou základnu, o čemž svědčí existence římského Jupiterova chrámu, který v Pavlově době již stál a sloužil náboženským obřadům.

Tříletá cesta Arábií

Po svém křtu v Damašku se Pavel odebral jako poutník do Arábie (Gal 1,17), kde patrně na cestách duchovně dozrával a rovnal si myšlenky ke své budoucí misionářské poutnické práci. Nevíme, kudy následující tři roky putoval, Arábií se rozuměly pouštní oblasti na jih a východ od Palestiny. Někteří odborníci tvrdí, že mohl pobývat v Petře (dnešní Jordánsko) nebo v Palmyře (dnešní Sýrie); obě unikátní místa jsme již přiblížili v předchozím díle. Skvělé představení této oblasti nabízejí mimo jiné knihy významného cestovatele a profesora biblistiky Aloise Musila, který byl před sto lety mezi tamějšími Araby a beduíny známý jako Músa, a stal se dokonce náčelníkem jednoho z arabských kmenů. Musil byl mimořádný cestovatel i znalec Bible a skvěle propojil život cestovatele a teologa: byl jedním z prvních opravdových odborníků na mezináboženský dialog v naší zemi. Zatoužíte-li po starších cestopisech z této oblasti, skvělou sondou do středověkého cestování může být dílo poutníka Abú Abdalláha ibn Battúty. Ještě starší cestopisy z dané oblasti nabízí například křesťanská poutnice Egeria, která tudy putovala na konci 4. století.

Po první formační tříleté cestě Arábií se novozákonní poutník Pavel vrátil do Damašku, aby započal své dlouhé putování s cílem hlásat vzkříšeného Krista. Židé nesli Pavlovu konverzi velmi nelibě a ještě v Damašku na něj vyhlásili hon s cílem jeho likvidace, vždyť ten, který byl do Damašku poslán, aby křesťanskou sektu s názvem „Cesta“ rozprášil, se v Damašku stal jejím hlavním hlasatelem. Křesťanství je zkrátka jeden nekončící paradox. Nakonec jej jeho noví učedníci, které měl původně zlikvidovat, museli v noci spustit po provazech z hradeb, protože brány Damašku hlídali jeho odpůrci. Pavel putoval z Damašku do Jeruzaléma, aby navázal kontakt s tamějšími křesťany, kteří se ho zprvu celkem logicky báli; nakonec svým příběhem o dramatickém obrácení křesťany přesvědčil, ovšem v Jeruzalémě se dostal do sporů s helénisty (Sk 9,29), kteří jej brzy chtěli zabít stejně jako židé v Damašku.

Pavel tedy utíkal do Césareje Palestinské a dál lodí do rodného Tarsu. Pavlův příběh byl mimořádně dobrodružný už před obrácením a ještě dobrodružnější po obrácení ke Kristu. Mnohé skupiny lidí jej chtěli zabít, s mnohými se přel, sám bojoval s podlomeným zdravím a přitom cestoval a cestoval, ovšem abychom nezapomněli na ostatní, je třeba dodat, že také Petr, budoucí první římský biskup (papež), podnikl okružní cesty s cílem hlásat Krista a dostal se až do Říma, kde zemřel. A byl to právě Petr, o kom se ve skutcích apoštolů dozvídáme, že jako první obhajoval přijetí pohanů do církve. Původně totiž převládal názor, že následování Krista je určeno pouze židům.

Kristovci a Cařihrad

V době těchto prvních misionářských apoštolských cest začali římské úřady v Antiochii nazývat Ježíšovy stoupence, kteří si říkali „Cesta“, slovem „kristovci“, z čehož později vzniklo křesťané. Antiochie (dnes Antakya) bylo velmi významné město založené kolem roku 300 př. n. l. Seleukem I. Níkátorem (358 – 281 př. n. l.). Roku 64 př. n. l. se Antiochie, ležící při pobřeží Středozemního moře v dnešním Turecku poblíž syrské hranice, stala hlavním městem římské provincie Sýrie; později bylo město druhým největším městem východořímského impéria po Konstantinopoli. A když už je řeč o Konstantinopoli, dnešním Istanbulu, je třeba ztratit o tomto impozantním městě několik slov. Istanbul (dříve Konstantinopol a také Cařihrad) je brána do Orientu, a to brána v pravdě překrásná; každý poutník by měl Istanbul zakusit na vlastní kůži, neboť je to město půvabné, fascinující a pulzující.

Právě zde se konaly důležité křesťanské koncily: I. Konstantinopolský roku 381 (druhý ekumenický po Niceji), kde se dokončilo nicejsko-cařihradské vyznání víry a odmítly se bludy jako pneumatomachismus nebo appolinarismus; II. Konstantinopolský koncil v roce 553 (pátý ekumenický), kde se ladily christologické otázky; a ještě III. Konstantinopolský koncil v roce 680/681 (šestý ekumenický), který odmítl monotheletismus. Kromě velkých koncilů se v Istanbulu konala celá řada důležitých menších synod. V Istanbulu stojí slavný chrám Boží moudrosti – Hagia Sofia – vystavěný v letech 532–537 na místě, kde již stály dva menší chrámy z let 335 a 415. Po dlouhá staletí se jednalo o největší a nejslavnější křesťanský chrám, který byl ovšem po dobytí Konstantinopole Osmany v roce 1453 upraven na mešitu a v současné době slouží jako muzeum. Nic ze spletité historie chrámu neubralo na jeho impozantnosti a kráse. Jeho unikátní provedení se později stalo předlohou pro mešity na Středním východě, takže typická mešita s kupolí vlastně přejímá svůj tvar od původně křesťanského svatostánku. Přímo naproti chrámu Boží moudrosti dnes stojí překrásná Modrá mešita, známá také jako mešita sultána Ahmeda, dostavěná roku 1617. Architekti se tehdy pokusili překonat krásu Hagie Sofie a přestože zcela okopírovali styl, myslím, že se jim to podařilo, ovšem až po více než tisíci letech, proto Hagia Sofia zůstává nejimpozantnější budovou své doby.

Celý tzv. zlatý istanbulský roh s mešitami a sultánským palácem je skutečnou výkladní skříní úžasného orientu. Pro poutníky představuje zlatý roh bránu do Asie, přechod do zcela odlišné kultury, myšlení i mravů – bránu do dobrodružství, kterou jsem sám mnohokrát prošel a pokračoval daleko na východ i daleko na jih a rád se tudy z dlouhých cest také po zemi vracel domů do Evropy. Žádný poutník by tuto perlu mezi světovými městy neměl vynechat. Nechte se tam unést kreativitou dávných architektů, nechte se strhnout historií i současnou atmosférou města, navštivte rozsáhlý bazar i zdejší univerzitu, zajděte si do sauny a rozhodně si po skvělém kebabu sedněte na výborný červený čaj do jedné z mnoha rušných čajoven.

Prolévání křesťanské krve

Velmi záhy začali být křesťané pronásledování jak židy, tak i Římany a dalšími skupinami, takže křesťanská krev prolévala zemi relativně konstantně od Ježíšovy smrti až do roku 313 (často i potom), kdy velký císař Konstantin povolil křesťanství jako tolerované (a postupně prosazované) náboženství. Z církve mystéria se posléze stala církev impéria.

Není nezajímavé, že křesťanské myšlení velmi významně ovlivnila kromě dalekého východu také Afrika. Mnoho významných otců totiž pocházelo z Egypta: dokonce jedna z nejvýznamnějších katechetických škol byla škola Alexandrijská, vyznačující se tzv. přístupem logos–sarx, zdůrazňujícím Ježíšovo božství.

Ovšem nebyl to pouze Egypt, který promluvil do křesťanského myšlení: samostatnou kapitolu hrálo také severoafrické Kartágo, odkud pocházely dvě největší kapacity západního myšlení: Tertulián (160 – 220 n. l.), který jako první začal psát teologii latinsky a geniálně uchopil terminologii dvou přirozeností (Božské a lidské) a jedné osoby (Logu) v Ježíši Kristu a také Augustin z Hippo (354 – 430 n.l.), pocházející z berberské rodiny, který působil na území dnešního Alžírska. Kromě těchto velikánů působili v severní Africe další teologičtí myslitelé, a Afrika tak patří k naší identitě západní církve více, než si často připouštíme. Nutno však jedním dechem dodat, že v prvních staletích křesťanského letopočtu bylo Kartágo kulturně spíše prodlouženou Itálií než skutečnou „černou“ Afrikou, o čemž se můžete přesvědčit návštěvou zachovalého římského amfiteátru v tuniském El Jemu. Římský amfiteátr uprostřed arabského města působí zvláštním, exotickým dojmem. Bývá sice zaplaven turisty, ale rozhodně je to stavitelský klenot a stojí za cestu. A když už u něj budete popíjet dobrou tuniskou kávu, vypravte se potom třeba k rozlehlému solnému jezeru Chott el Djerid (největší solné jezero celé Sahary) a dál na jih, kde budete odměněni pěkným „neturistickým“ Tuniskem. Pro skutečné dobrodružství však bude třeba překročit hranici a pokračovat dál na jih: do Alžírska nebo do Libye. Tam to cestovatelsky „vře“ na jiné úrovni.

Duch jako duše poutníkovy duše

Křesťanský poutník je prodchnut Duchem Svatým, je jím duchovně oživován a veden. Duch Svatý jakoby zevnitř orientuje poutníkovu cestu. Duch Svatý je darem Otce i Syna, darem pro poutníka, darem, díky němuž se pravá cesta nemůže mýlit a vede správnými stezkami – pravou cestou k Cíli.

Duch Svatý zaměřuje srdce poutníka k Bohu a vede jej správnou cestou. Duch je také pramenem milostí sestupujících na poutníka jako blahodárná rosa inspirace a života, vždyť je to právě osoba Ducha Svatého, která je Pánem a dárcem života. V křesťanství nejde o nic menšího, než o předávání nadpřirozeného života v apoštolské tradici a o život věčný, a to rozhodně není malý cíl poutníkovy Cesty. Duch Svatý na cestě poutníkům otevírá duchovní zrak (DV 5), a proto „všechny cesty vedou do Říma“: je to metafora cesty nazírané duchovním zrakem a ta vede různě (až bláznivě) zamotanými cestami k eschatologickému Cíli a já bych jen upřesnil, že „všechny cesty vedou skrze Řím do nebeského Jeruzaléma“, kde poutník spočine v dokonalosti visio beatifica – blaženého patření na slávu Boží.

Křesťanský poutník je v síle Ducha Svatého putujícím hlasatelem Ježíšova evangelia – zvěstovatel dobrého poselství o spáse všech lidí. Ovšem jak tuto zvěst přinášet v rámci respektu k místním kulturám a náboženstvím? Stojíme před nelehkou otázkou a téma by zasloužilo samostatnou knihu, ovšem velmi zjednodušeně lze říci, že křesťanský poutník hlásá v těch nejodlehlejších a často i nejnebezpečnějších místech světa svou odvahou, svým postojem, svou cestou, svým příběhem, neboť poutník není misionář (spíše nevědomý protomisionář), poutník je posel (angelos), který vyzařuje světlo Kristovo a vydechuje Ducha Svatého svým neobyčejným příběhem dobrodružné cesty, čímž nenásilně, s naprostým respektem k odlišnostem světa, rozsévá inspiraci. Jako je Kristus „pravým ukazatelem na cestě pouští“, ukazatelem k cestě věčné, nositelem slov věčného života, je poutník ukazatelem na Krista. To je stručná odpověď na složitou otázku misijního poslání cestovatelů: být dobrým (klidně tichým) ukazatelem na Krista. Jako se Slovo stalo tělem, přebývalo mezi námi a přineslo světlo, tak je poutník prodlouženou pochodní tohoto světla, když se stal svou cestou (doslova se směnil za cestu) a přebýval (spíše pobýval) mezi lidmi, žijícími v odlehlých končinách této překrásné planety. Každopádně platí, že křesťanský poutník se v etické oblasti opírá o princip personality, který ve stručnosti říká, že každý člověk je osobou s nezcizitelnou a nezadatelnou lidskou důstojností, na základě které mu z přirozenosti náleží lidská práva, respekt a úcta. Nahého domorodce v deštném lese nemůžeme chápat jako primitiva, který potřebuje obléct a zasvětit do našeho způsobu života; musíme jej respektovat takového, jaký je, a svědčit pouze sami sebou. Můžeme se od něj mnohému naučit, můžeme navázat přátelství, nebo se vzájemně obviňovat z primitivismu a nakonec se pozabíjet. Princip personality je první kritérium vztahu k domorodcům a vůbec nevylučuje misijní poslání křesťanů. Dobrý poutník dokáže obé ladně a nenásilně propojit. Křesťanský poutník přece není vševěd, který má chodit světem a poučovat; naopak, kráčí po světě a sám se učí, nasává svět a to z něj potom také vyzařuje zpátky.

Zakončeme tento bod jedním prostým sylogismem: člověk je stvořen z prachu země – cestovatel je stvořen z prachu cest; Bůh vdechl člověku v chřípí dech života – Bůh vdechuje cestovateli v poutnické chřípí smysl putování.

Odpuštění

Ježíš v evangeliích důrazně vybízí k niternému odpuštění těm, kdo se proti nám zpronevěřili, a to nikoli jen z pozice ctnosti, ale jako jeden z hlavních předpokladů správné duchovní cesty vedoucí do nebeského Jeruzaléma. Poutník často na cestách naráží na nepochopení, a dokonce hněv usedlíků, kteří v něm vidí ohrožení, jinakost, něco nevítaného. Je třeba je pochopit, nazřít realitu jejich očima a odpustit jim. Kolikrát po nás domorodci házeli kameny, kolikrát nás okradli, ano i zmlátili, kolikrát se nás pokusili ošidit, schválně nám uškodili nebo námi opovrhovali. S tím vším se poutník často setká, ale nemělo by se to usadit na jeho srdci – odpuštění osvobozuje, pochopení obohacuje, neodsouzení povznáší.

Křesťané mají putovat po tomto světě a zároveň „nebýt z tohoto světa“. Nikdo této náročné výzvě neodpovídá tak přesně jako poutník, který na druhém konci světa skutečně putuje a zároveň „není z onoho světa“ jak v rovině kulturní a geografické, tak i v rovině duchovní. Jeho cesta vzhůru probíhá cestou v dál.

Pokračování příště…

10/13

Tuaregové: muslimové s křesťanskou minulostí a polyteistickými kořeny

28.03.2020

Tuaregové jsou hrdí a svobodní saharští kočovníci obvykle odění do volných modrých (méně často žlutých, bílých či zelených) dželábií s černým či bílým turbanem. Jejich nejdůležitějším poznávacím znamením je na krku zavěšený tuarežský kříž a meč nebo delší dýka. Jsou to mimořádně zajímaví lidé s fascinujícím (značně dobrodružným) [...]

Mauretánie: rasismus, otroctví a nejdelší vlak

25.03.2020

Na naší cestě kolem světa jsme se ocitli na mnoha pozoruhodných místech. Jedním z těch výjimečných byla Mauretánie. Výjimečný byl už samotný vstup do země. Na straně sousední Západní Sahary, dříve samostatné svobodné země, kterou již delší dobu okupuje Maroko, totiž končí cesta. Pískem zavátý asfalt je dotažen pouze k jednoduché dřevěné závoře [...]

Poutnické proprium christianum: absolutní svoboda

15.03.2020

Dokončení série: Nový zákon pohledem cestovatele Poutník jako osoba se sebepřekračující důstojností Podle křesťanské koncepce je celé stvoření dobré, člověk jako koruna stvoření dokonce velmi dobrý; vše má gratuitní (zdarmadaný) charakter. Na rozdíl od některých dualistických filozofií antického Řecka, které spatřují v duši a těle dva nesourodé prvky, [...]

Vojak / Maska /

Medzinárodná koalícia stiahla vojakov zo základne K1 na severe Iraku

29.03.2020 21:11

Americkí vojaci a vojaci ďalších krajín boli na základni K1 umiestnení od roku 2017.

Miroslav Hlivák ÚVO

Predseda ÚVO a jeho manželka sú pozitívni na COVID-19

29.03.2020 20:00

Hlivák sa o nákaze rozhodol verejnosť informovať z dôvodu, že zastáva verejnú funkciu.

Rómovia, Markušovce

Rómsky kráľ vyzval Rómov k súčinnosti a otestovaniu sa

29.03.2020 19:38

Výzvu prezentoval v dvoch nárečiach.

SR Matovič permanentný krízový štáb predstavenie BAX

Visolajský odmietol ponuku na post štátneho tajomníka

29.03.2020 19:11

Visolajský sa stal na požiadanie premiéra Igora Matoviča (OĽaNO) členom permanentného krízového štábu.