Ačkoli je Keňa navštěvovanou turistickou destinací, je třeba ji rozdělit rovníkem na bezpečný a hojně navštěvovaný jih a dosti nestabilní, v mnoha oblastech nebezpečný sever, kam cizinci prakticky necestují. A právě tam, v severní oblasti mezi jezerem Turkana a somálskou hranicí, žijí nilotští Samburové.
Hovoří samburským dialektem jazyka maa, konkrétně masajské podskupiny, patřící do východní skupiny nilo-saharských jazyků. Málo navštěvovaná oblast severní Keni (při hranici Etiopie a Trojúhelníku Ilemi) je etnicky mimořádně bohatá a nabízí unikátní průhledy do hluboké minulosti kmenově a klanově rozmanité Afriky.
Tradiční samburské náboženství je v posledních desetiletích ovlivňováno křesťanskou misií – zejména katolickou – vedenou z města Marsabit. Mezi křesťanstvím a tradičním samburským náboženstvím existuje nemálo souladných teologických východisek a své příznivce má také teze, podle níž se Samburové setkali s křesťanstvím již v závěru první fáze christianizace Afriky, někdy ve 4. až 6. století. Tehdy křesťanství vládlo oblasti, kde se Samburové a příbuzná etnika v té době nacházeli, tedy oblasti dnešního Súdánu, Jižního Súdánu, Etiopie, Somálska a severní Keni. Tradiční samburský kříž – dodnes vyjadřující samburskou identitu – podle této teze může být pozůstatkem původně křesťanského symbolu.
Mezi keňskými Sambury jsem strávil několik týdnů a poštěstilo se mi zúčastnit se samburské svatby, která je důležitým společensko-náboženským obřadem. Jejich území se mi podařilo projít téměř celé, díky čemuž mohu nabídnout širší obraz, neboť Samburové v okolí Marsabitu a hlavní dopravní tepny mezi Keňou a Etiopií jsou v náboženské oblasti mnohem více ovlivnění křesťanskou misií než Samburové v odlehlejších regionech.
V životě Samburů hrají spirituální síly prostupující svět viditelný i neviditelný významnou roli: většina neobvyklých událostí (včetně smrti) je přičítána právě neviditelným duchovním silám. Samburové vyznávají jednoho – avšak v mnoha tvářích se projevujícího – Boha, nazývaného Nkai. Bůh Nkai stojí za všemi skutečnostmi a Samburové jej spojují s oblohou a deštěm. Děti, zejména potom dívky, mívají podle Samburů prorocké vize vnuknuté samotným Bohem Nkaiem.
Vedle těchto obdarovaných, tzv. spontánních proroků, mezi Sambury působí také věštci nazývaní loibonok. Bůh Nkai je primárním zdrojem ochrany lidí před vším nebezpečím, pročež je žádoucí být s ním v harmonii. Nkai ale může také trestat, například když stařešina uvalí na mladšího příslušníka kmene kletbu pro neúctu. V samburské společnosti rozhodují nejstarší muži – společnost se řídí jejich radami a doporučeními; nic zásadního nesmí být podniknuto bez jejich souhlasu, neboť oni mají podle Samburů nejtěsnější vztah s Bohem Nkaiem. Mravní a morální pravidla jsou přísná a nezpochybnitelná, samburské náboženství je možné považovat za tzv. etické náboženství.
Samburské dívky podstupují obřízku bezprostředně před svatebním obřadem, přičemž dívka je připravena k sňatku ve věku kolem třinácti let. Lidskoprávní organizace ženskou obřízku praktikovanou v mnoha afrických a arabských kulturách ostře kritizují a navrhují ji nazývat mrzačením ženských pohlavních orgánů. V posledních letech probíhá napříč Afrikou kampaň za ukončení nábožensky a tradičně motivované dívčí obřízky, ovšem změnit mrav v tradiční africké společnosti je běh na dlouhou trať.
Náboženské zdůvodnění obřízky je sporné – většinou jde spíše o kulturní tradici, nicméně pro Sambury je kultura a náboženství de facto totéž, nelze je oddělovat a vnímat izolovaně. V Africe navzdory volání po zákazu ženské obřízky ze strany mnohých organizací prozatím převažuje úcta k tradici a obřízka je tak nadále praktikována. Existuje více typů dívčí obřízky: od odstranění předkožky klitorisu, přes úplné odstranění klitorisu a dalších částí ženských pohlavních orgánů, až po následné (téměř úplné) zašití. Jedná se o závažný zásah s nevratnými následky. Samburové praktikují zejména závažnější zásahy do intimních partií iniciované dívky. V sousedním Somálsku potom praktikují ty nejzávažnější typy obřízky.
Při svém studiu samburského náboženství jsem měl možnost zúčastnit se samburské svatby nedaleko jezera Turkana, na úpatí hory Kulal. Ženichem byl náčelník menší vesnice ve věku kolem pětašedesáti let, což je vysoko nad hranicí průměrného dožití v této oblasti. Náčelník si bral svoji šestnáctou ženu, přibližně třináctiletou dívku.
První den svatebních obřadů probíhá rituální obřízka nevěsty. Do dřevěné chýše určené pouze k obřezávání vede nevěstu průvod žen. Obřízka se provádí na samém okraji vesnice bez pozornosti ostatních svatebčanů. Ženy z rodiny nevěsty musí během dne postavit ze dřeva novou chýši pro nevěstu; konstrukce je ze silných prutů, pokrytí je ze suchých palmových listů a proutí. První novomanželská noc musí proběhnout v nově postavené chýši nevěsty.
Druhý den dopoledne ženich zabije vola, načež se porcování a přípravy masa opět chopí ženy. Celý den se popíjí býčí krev, často čistá, někdy smíchaná s mlékem. Pro Sambury se jedná o posvátný nápoj a jeho popíjení je důležitou součástí svatebních obřadů. Samburové si také připravují vlastní alkohol, který se rovněž popíjí, ovšem spíše střídmě. Neviděl jsem Sambury ve stavu pod pštrosa. Druhý den odpoledne je přivedena nevěsta a v podvečer proběhne samotný sňatek. Nejedná se o nijak košatý obřad, spíše jde o představení nevěsty a ženicha, vyrovnání věna a přijetí do života v nové vesnici, a nakonec předání nové chýše. V nevěstině nově postavené chýši proběhne stvrzení manželství pohlavním stykem. Po vypořádání všech náležitostí týkajících se zejména dalšího života ve vesnici se oslavuje. Třetí den je vyhrazen oslavám a sbližování dvou sňatkem propojených rodin.
Recentně má na samburské náboženství poměrně značný vliv křesťanská misie, ovšem prozatím jen v okolí měst. Katolická křesťanská misie v oblasti má nyní centrum ve městě Marsabit, kde působí již dlouhá desetiletí a proniká také mezi Sambury žijící v okolí města. V menších počtech jsou zastoupeny i další denominace. Podle některých výzkumů se až 66 % Samburů hlásí ke křesťanské víře, přičemž nadále praktikuje také samburské náboženství bez směšování (a mají tak vícečetnou náboženskou identitu). Toto číslo je ale podle mého názoru nutné brát s jistou rezervou: většina Samburů žije v obtížně dostupné divočině velmi tradičním způsobem života bez impaktu vnějších vlivů; číslo pravděpodobně vychází z výzkumu v Marsabitu a jeho blízkém okolí – s mým terénním výzkumem v odlehlých oblastech u jezera Turkana a při hranici s Etiopií a Somálskem toto číslo není v souladu. V oblasti Marsabitu se také hovoří o synkretismu původního samburského náboženství a katolického křesťanství. Vzhledem k samburskému monoteismu nenaráží propojování samburského náboženství a křesťanství na vážnější teologické rozpory.
Přesto lze najít zásadní rozlišnosti: například podle západního křesťanského pojetí je každý člověk vždy zároveň osobou nezávisle na stavu vědomí, zapojení do přediva vztahů, stáří, mentální retardaci atd. (Odhlédneme nyní od různých myšlenkových směrů západní teologie. Bez jisté míry simplifikace by to zkrátka nešlo.) V tradiční samburské společnosti je to ale jinak. Lidská osoba není ontologická danost, která je vlastní každé lidské bytosti; stávání se osobou je dlouhý proces: lidská bytost prochází vývojem, společenskými a přechodovými obřady a mravním i morálním zráním, než se stane skutečnou osobou.
Vstupní a přechodové obřady učí iniciovaného společenským pravidlům, aby se vynořilo jeho společensky odpovědné já. Teprve s rozlišováním morality a mravnosti se lidská bytost stává v tradičním africkém pojetí v určité míře osobou. Významný keňský teolog John S. Mbiti říká, že v africkém pojetí narození na tento svět nestačí k bytí osobou: teprve skrze obřady začleňující člověka do společnosti tuto ontologickou kvalitu člověk začne postupně získávat. V Keni je známé rčení: já jsem, protože my jsme, a protože my jsme, já jsem.
Mbiti zdůrazňuje, že lidská osoba vděčí za svou existenci společnosti, a to včetně předků; je součástí velkého celku. Rodinné a kmenové příslušenství je neměnné – nelze opustit tradici předků a přestoupit k jiné. Také proto afričtí křesťané a muslimové často neopouští tradici předků, včetně tradičních náboženství; v Africe je běžná vícečetná náboženská identita a rozmanité synkretismy i eklekticismy. Osobu v africkém pojetí zakládá společnost, do níž je člověk vstupním obřadem iniciován. Obecně platí, že bytí osobou není v Africe danost platná od narození, ale proces, kterým člověk status osoby postupně získává.
Ti Samburové, kteří přijali křesťanství, se nevzdávají svého náboženství, neboť je neoddělitelné od jejich kultury a podstatně formuje jejich identity. Samburské náboženství nelze považovat za izolovaný jev, který lze připnout k jedinci. Ne, je to kulturně-náboženská společenská tradice formující unikátní identitu člověka. Samburové věří, že Bůh Nkai je zároveň vzdálený i blízký, což konvenuje s křesťanskou naukou o Boží transcendenci, ale zároveň i imanenci vzhledem ke stvoření.
Dále Samburové věří, že Bůh je jediný, ale projevuje se v mnoha tvářích. Z pozice křesťanské teologie se jedná o modalismus (jinak též sabelianismus). Sabelius ve svém učení tvrdil, že jediný – tedy v jeho pojetí jednoosobový – Bůh se v dějinách spásy projevuje v různých podobách, vystupuje v různých tvářích, což se zdá být totožné s tím, jak v základu nazírají Samburové Boha Nkaie.
Samburské ženy nosí jako prezentaci své identity na čele zavěšený stříbrný kříž. Tvary jsou různé podle klanů. Vyskytla se teze, že jde původně o křesťanský kříž, který Samburové v minulosti převzali, a křesťanství také mohlo tehdy ovlivnit jejich náboženské představy. Ve 4. až 6. století se křesťanství – později převážně monofyzitské – stalo dominantním náboženstvím v oblasti dnešního Súdánu, části Jižního Súdánu, Etiopie, části Somálska a severní Keni. V Etiopii se křesťanství jako vůdčí náboženství udrželo do dnešních dnů.
Otázkou je, odkud do dnešní oblasti severní Keni Samburové v minulosti přišli. Vzhledem k jazyku, jímž hovoří, se zdá, že se etnikum přesouvalo ze severu z oblasti na pomezí dnešního Súdánu a Etiopie. Příslušnost k nilotským skupinám je zjevná také podle vzhledu. V této oblasti prokazatelně vládlo křesťanství od 5. století, vůbec tedy není vyloučené, že samburský kříž má původ v křesťanském kříži. Porovnáme-li samburské náboženství s dalšími tradičními náboženstvími okolních nilotských etnik, zjistíme, že také surmická etnika, žijící nedaleko odsud na hranici Etiopie a Jižního Súdánu, vyznávají jednoho Boha nazývaného Tumwi a jsou považováni za původní monoteisty. Neexistují však žádné písemné prameny samburského původu, a proto jsou teze o ovlivnění jejich náboženství křesťanstvím v polovině 1. tisíciletí prozatím neověřitelné.
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice: duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025.
HAVELKA, Ondřej. Cesta k branám Damašku východní Afrikou. Praha: Akbar, 2016.
K poslechu:
Český rozhlas – Vltava. Tělesné modifikace v Africe s doktorem Havelkou. Praha, 2024.
Celá debata | RSS tejto debaty