Původní partnerství se dnes mění v politickou válku Evropy a Tuniska.
Když Evropská unie v létě 2023 podepsala s Tuniskem strategickou migrační dohodu, byla představována jako nový model spolupráce mezi Evropou a Afrikou. Brusel slíbil finanční pomoc, investice i podporu ekonomických reforem. Tunisko mělo na oplátku výrazně omezit odjezdy migrantů přes Středozemní moře.
O tři roky později je z původně oslavovaného projektu jeden z dalších vážných problémů evropské migrační politiky. Tuniská vláda totiž začala veřejně požadovat zásadní revizi celé dohody. Tvrdí, že Evropská unie splnila jen část svých ekonomických závazků, zatímco od Tuniska očekává stále tvrdší zásahy proti migrantům ze subsaharské Afriky. Podle představitelů v Tunisu se země stala jakousi „nárazníkovou zónou Evropy“, aniž by za to získala odpovídající hospodářské výhody.
Zastavené lodě, ale ne migrace
Evropská komise poukazuje na pokles počtu lodí mířících z tuniského pobřeží do Itálie. Statistiky skutečně ukazují, že některé migrační trasy zeslábly. Jenže novější analýzy ukazují jiný obrázek. Migrace nezmizela – pouze se přesunula jinam. V severní Africe jsem sledoval několik hlavních tras a musím říci, že do Evropy nemíří právě málo lidí. Když jsem viděl podmínky, z jakých ze svých subsaharských zemí odjížděli, nemohl jsem se jim divit.
Lidé kvůli nuceným změnám tras využívají delší a nebezpečnější cesty. Výsledkem je více pašeráků, delší cesty a vyšší riziko úmrtí nejen na moři. Experti proto stále častěji tvrdí, že evropská strategie problém neřeší, ale pouze mění jeho geografii.
Rostoucí napětí
Situaci dále komplikují obvinění, že bezpečnostní složky financované evropskými programy používají proti migrantům nepřiměřené násilí. Organizace na ochranu lidských práv dlouhodobě upozorňují na násilné deportace do pouštních oblastí u hranic s Libyí či Alžírskem, svévolná zadržení i drsné zacházení. Právě tato obvinění výrazně oslabují politickou podporu dohody uvnitř Evropské unie. Kritici tvrdí, že Evropa outsourcuje ochranu svých hranic do země, která neposkytuje dostatečné záruky dodržování lidských práv. Když jsem ale viděl rozvášněný dav mladých silných mužů proti menšině uniformovaných a od pohledu slabších mužů, ani jim jsem se nedivil, že šli za hranu, protože to je někdy o holé přežití.
Tunisko mění vyjednávací pozici
Na rozdíl od roku 2023 už Tunisko nevystupuje jako stát podřízeně žádající evropskou pomoc. Naopak si uvědomuje, že pro Brusel představuje klíčového partnera při kontrole centrální středomořské migrační trasy. To mění vyjednávací kontext. Z žádajícího je nařizující. Tuniská vláda nyní požaduje větší investice, výhodnější obchodní podmínky a rozsáhlejší podporu domácí ekonomiky. Bez těchto ústupků naznačuje, že nebude schopna ani ochotna udržovat současnou úroveň spolupráce při kontrole migrace. Ani Tunisku se nedivím, vždyť to byla Evropa, která zločinně kolonizovala Afriku, včetně Tuniska, které bezskrupulózně vojensky obsadila Francie a vyhlásila si svůj protektorát. Nyní jsme v Africe svědky neokolonialismu, opět zejména ze strany některých evropských společností, ale nejen evropských. Do hry výrazně vstupuje i Čína a další hráči. Nicméně Evropa v Africe staví školy a v nich ukazuje Afričanům ten „správný život“, tedy ten evropský. Světě div se, že Afričan zvedne kotvy.
Proč je to důležité i pro Evropu?
Spor s Tuniskem ukazuje hlubší problém evropské politiky vůči Africe. Evropská unie v posledních letech uzavírá podobné dohody s řadou afrických států. Jejich společným cílem je zastavit migraci ještě předtím, než migranti dorazí k evropským hranicím. Krátkodobě může tento přístup přinášet výsledky. Z dlouhodobého hlediska však vytváří závislost na vládách, které mohou migrační otázku využívat jako silný vyjednávací nástroj. Čím větší význam mají pro ochranu evropských hranic, tím větší prostor získávají při vyjednávání o finanční podpoře nebo obchodních výhodách.
Právě proto je současný konflikt s Tuniskem mnohem významnější, než se na první pohled zdá. Nejde pouze o jednu severoafrickou zemi. Jde o test celé evropské strategie, která stále více přesouvá správu migrace mimo území Evropské unie, ale zároveň se stává čím dál větším politicko-ekonomickým dlužníkem (nebo snad přímo v jistém smyslu vazalem) tamějších vlád. A to do budoucna nemusí být vůbec dobré. Pokud se partnerství s Tuniskem začne rozpadat, může to ovlivnit podobné dohody s dalšími africkými státy a otevřít novou kapitolu vztahů mezi Evropou a Afrikou.
Zdroj:
Celá debata | RSS tejto debaty