Staroegyptské kořeny afrického čarodějnictví

Lidé v Africe již po dlouhá tisíciletí chápou onu magickou moc uvnitř afrického čarodějnictví, které hluboce koření ve starověkém Egyptě a je dnes vitální zejména v subsaharské oblasti, jako působení zlé síly, přesněji zlého ducha (např. ducha emi buruku v soudobé čarodějnické větvi juju) a afričtí křesťané s muslimy (po příchodu abrahamovských monoteismů) přímo jako jejich svatými Písmy představovaného Satana. Věřící tradičních náboženství nehovoří v souvislosti s čarodějnictvím o Satanovi, ale o zlém duchu nebo různě označovaných okultních silách (např. síle àzě v beninském vodunu) prostupujících svět viditelný i neviditelný. Současné africké čarodějnictví není náboženství (v základní rovině smyslu), i když v některých oblastech z tradičních náboženství vychází, ale většinou stojí mimo tato náboženství, nebo na jejich okraji a zcela otevřeně (a hrdě – s tou arogantní hrdostí s jakou Satana Iblíse představuje Korán) reprezentuje zlo.

Africké čarodějnictví je široký pojem a v regionech existují rozličné přístupy: např. jihoafrický směr inyanga, středoafrické přístupy azande a kindoki, nigerijská čarodějnická větev náboženství juju, obecnější západoafrické čarodějnictví vztažené k vodunu, ghanské čarodějnictví etnika Akan využívající nečistého ducha sunsum, východoafrické čarodějnictví uchawi, kamerunské směry nyongo, tfu a djambe, a mnohé další. V tomto článku cílím na to africké čarodějnictví, které je zaměřené explicitně na onu zlou rovinu konání: čarodějové těchto směrů dříve otevřeně pracovali s lidskou obětí a využívali začarovaných částí obětovaného člověka. Podle aktuálních terénních výzkumů čarodějové v subsaharské Africe stále pracují s lidskou obětí, dnes ovšem skrytě a v nepoměrně menších počtech než tomu bylo dříve. Připomenu, že lidské oběti byly například v Beninu zakázány teprve před sto lety (!) a to rozhodně neznamenalo, že by se ze dne na den přestaly praktikovat. Nejmocnější magické účinky má mít penis, hlava nebo ňadra oběti. Africké čarodějnictví má mnohatisíciletou tradici – v tomto textu nahlédneme jeho staroegyptské kořeny, v příští epizodě jeho poměrně děsivou subsaharskou současnost.

Apop, Sutech, Satan – hluboké kořeny afrického čarodějnictví

Podíváme-li se hluboko do historie afrického čarodějnictví, zjistíme, že čarodějnému rituálu, jehož cílem bylo zaútočit na nepřítele a zlikvidovat jej, je věnována již egyptská kniha o Apopovi. Apop, nebo také Rerek, byla ve staroegyptském náboženství mocná temná negativní bytost znázorňovaná jako had či drak, pán chaosu (v pozdní době snad i spojovaný se Sutechem), klíčový protivník slunečního boha Rea, jemuž se na samém počátku pokusil zabránit v jeho sebestvoření. Satan – představený prvně ve starých židovských svatých Písmech – mohl být inspirován právě Sutechem, prapůvodně snad Apopem. A tak jeden z nejstarších dochovaných návodů k magické likvidaci nepřítele pracuje s využitím síly zlé bytosti, pradávného hada, odpůrce života Apopa. Některé čarodějnické postupy Apopa zahánějí, jiné spolu s ním pohřbívají, další jej k útoku vyzývají. Staroegyptské čarodějnictví zná také božstvo jménem Bachychsichych (nebo též Bakaksichech) s významem: duše či syn temnoty.

Patrně již v předdynastické době, na samém prahu kulturních dějin lidstva, bylo v Egyptě čarodějnictví rozšířené; ze Staré říše potom pochází rozličné dochované čarodějnické formule a zaznamenané metody. Nejpozději ve Střední říši se vedle lidového čarodějnictví etablovalo oficiální kněžské čarodějnictví s propracovaným zaklínacím systémem a složitými obřady. Kněžští čarodějové využívali stejné síly jako lidoví čarodějové, své metody ovšem zapisovali, reflektovali a uchovávali. Oficiální egyptští čarodějové měli často jeden hlavní úkol: likvidaci králových nepřátel; ideálním výsledkem onoho čarodějnictví byla smrt nebo alespoň série neštěstí dopadnuvší na protivníky krále. O skutečnosti, že čarodějnictví tvořilo samostatný obor vědění již v archaické době prastaré země na Řece, svědčí nápisy o čarodějných říkadlech a ovládání duchů na hrobkách datovaných přibližně do přelomu 4. a 3. tis. př. n. l. V mladší době bylo již čarodějnictví považováno za právoplatnou vědu vyučovanou na vysokém učení v Domě života. Jižně od spojené říše se téměř jistě čarodějnictví provozovalo také, ale písmo, které by jej zaznamenalo, mělo přijít později, asi za půldruhého milionu dní.

Lidé tehdy v Egyptě neochvějně věřili v magickou sílu správně použitého slova: existovaly čarovné formule na překonání nemoci, přivolání zákazníka, získání lásky, rozmnožení bohatství, likvidace protivníků a mnoho dalších. Čarodějové chystali psané formule na papyrus, který si lidé ukládali na své lůžko, chystali do svých hrobů nebo nosili při sobě. Vyslovené nebo zapsané slovo mělo podle tehdejších Egypťanů moc rozkazovat duchům, a dokonce i bohům. Patrně první čarodějové, kteří počali direktivně rozkazovat abrahamovsky chápanému Satanovi, byly koptští čarodějové v Egyptě již v prvních staletích našeho letopočtu; do té doby byl vyzýván zlý duch, zlé božstvo – např. Apop, Sutech a další – nebo duch zemřelého člověka. Koptští čarodějové po rozšíření křesťanství v Egyptě již explicitně oslovovali Satana, jeho žádali o patřičný útok, jemu rozkazovali a jemu za odměnu slibovali uctívání jakožto bohu.

Slovo, gesto, oběť a přípravky

Afričtí čarodějové odedávna využívali jak svého hlasu, tak i fyzických gest a konečně aktivace kouzel např. zatloukáním ostrého předmětu do magické figury – jako tomu je u fetišových figur Nkisi Nkondi v Kongu – nebo podříznutím živého tvora (dříve člověka) při vyslovení čarodějné formule, případně úderu do symbolu protivníka nebo také plesknutí klienta přes hlavu, což je v subsaharské Africe dodnes běžné. Při posednutí duchem vstupuje zlý duch do člověka a skrze něho může artikulovat slovo, je tedy mocnější a nebezpečnější. V africkém čarodějnictví jde mimo jiné o slovo: slovo má magickou moc, dokáže úkolovat lidi, ale i bytosti ve světě duchovním. Stejně jako ve světě fyzickém, pokud člověk chce přikázat druhému určitou činnost, musí být vybaven autoritou, nadřízeností, nebo materiálními prostředky, které daného člověka přimějí úkol provést, je tomu podobně ve světě duchovním v případě čarodějnictví: motivace pozitivní, tedy nabídka, nebo motivace negativní, tedy výhružka.

Již nejstarší dochované egyptské texty nám sdělují, že důležitým prvkem čarodějnictví byla odedávna také příprava léků nebo jedů případně jiných magických materiálních přípravků a směsí. K tomu byla nutná znalost bylin, umění získávat důležité látky ze zvířat (krev, tuk, semeno atd.) a znalost přírody v místě, kde čaroděj působil. Staří Egypťané znali nejrůznější masti, odvary, nápoje, směsi a léky, které se nejčastěji podávali spolu s kouzelnou formulí, která – správně vyslovena a vírou podepřena – zesilovala účinek léku nebo jedu. Tuto rovinu čarodějnického léčitelství Afrika přenesla napříč tisíciletími až dodnes. Čarodějové bývají v subsaharské Africe největšími znalci tamní přírody, zejména bylin. Nejsou to ale pouze čarodějové, podobné znalosti mají léčitelé – velmi tenkou linii mezi čarodějem a léčitelem odhaluje anglický výraz pro afrického léčitele witch doctor. Koho by překvapovalo spojování čarodějnictví a léčitelství v současné Africe, měl by zohlednit fakt, že již ve staroegyptském Domě života se čarodějnictví vyučovalo budoucím lékařům a bylo doporučováno, aby se lék vždy vhodně kombinoval s konkrétním zaříkadlem; bez čarovného zaříkadla lék neměl požadovanou účinnost. Lékaři byly pro tehdejší lid zcela pochopitelně vzděláni také v čarodějnictví.

Magické využití figury

Jeden z nejstarších dochovaných záznamů útočného čarodějnictví pracující metodou využití náhradního těla – figury oběti – pochází z období Střední říše (2055–1786 nebo 1650 př. n. l.) a cílem tehdy bylo zabití nepřítele. Čaroděj zhotovil figuru nepřítele z vosku, napsal na figuru jméno oběti, pronesl kletbu a zakopal ji do země na hřbitově; text se dochoval na kamenných rakvích. Další podobně staré texty dokládají, že čaroděj metodou poškozování voskových sošek s vyslovenou kletbou způsoboval obětem bolest, fyzickou újmu nebo nehybnost.

Lidé se v Africe – a jistě nejen tam – odedávna obávali útoků čarodějů a odedávna je také vyhledávali za účelem dosažení svých soukromých nebo společenských cílů. Ochranným amuletům s magickou mocí je věnována celá jedna část egyptské knihy mrtvých. Dokonce i sami čarodějové se v Egyptě před čtyřmi tisíciletími při přivolávání a úkolování duchů sami chránili magickými amulety proti jejich zhoubné moci. Magické ochranné amulety dnes v Africe vedle věřících tradičních kultů stále používá i mnoho muslimů a křesťanů: v západní Africe se nejčastěji jedná o amulety kri-kri (nebo též gris-gris).

Ochranné amulety

Amulety obsahující zapsané ochranné kouzlo jsou patrně – přinejmenším v Egyptě – staré jako egyptské písmo samo; uzlové ochranné amulety bez svitků s texty jsou snad ještě starší. Podívejme se do egyptské historie konkrétněji: egyptský čaroděj přivolávající zlého ducha skrze prostředníka, chránil tohoto prostředníka – nejčastěji nedospělého chlapce – uzlovým amuletem politým krví dudka, ve váčku obsahujícím skaraba utopeného v mléce černé krávy. Pokud se totiž efektivně přivolal zlý duch, hrozilo nebezpečí nejen vytipované oběti, ale všem zúčastněným. V téže době se novorozencům nasazovaly na ruce a kolem krku uzlové amulety jako obrana před nemocemi či uhranutím a tento zvyk je i dnes možné sledovat v zemích sahelského pásu například v Mali, v Čadu nebo v Súdánu. Nelze prokázat přímou návaznost, ale skutečnost je v komparaci s dávnou minulostí přinejmenším zajímavá.

Fakt, že egyptský faraon, přestože sám chápaný jako bůh, býval obklopen svými mocnými čaroději, dokládá ostatně také Tóra. Čarodějové ve starém Egyptě hojně používali okuřování: například pro vyhnání zlých duchů se jejich oběť okuřovala dýmem z opičích výkalů. Kadidlo značilo boží přítomnost, proto bohoslužby obvykle začínaly pálením kadidla, a to také zahánělo nečisté duchy. V subsaharské Africe čarodějové stále zhusta okuřují, dnes často za využití obyčejné cigarety. Zaznamenal jsem i pálení bylin a symbolické vysílání zlého kouře na nepřátele. Častěji jsem ale pozoroval v souvislosti s ohněm spíše přípravu magických lektvarů v menších hrncích, kde účinnou esenci tvořila vždy pěna dané směsi – roztok čaroděj nepoužil, pěnu však nanášel na klienta nebo na předměty, které opatřoval magickou mocí.

Čarodějná praktika, která protíná celé dějiny (nejen) afrického kulturního života, je uhranutí (anglické evil eye lépe vypovídá o obsaženém zlu). Zejména nebezpečného uhranutí novorozenců a kojenců se Afričané dodnes velmi obávají a chrání děti pomocí linek kolem očí, ochranných amuletů, náramků, náušnic, pramínků vlasů a dalších. Čarodějného uhranutí dětí se obávají rodiče i v saharských zemích, kde drtivou většinou vládne v náboženské oblasti islám.

Tradiční závěrečné vyprávění

Čaroděj byl menšího vzrůstu – v podstatě normálně působící drobný starší chlapík –, ale také (a to zejména!) inkarnace ryzího zla, márově černého zla, které se cpe lidskostí, nezřízeně ji hltá, doslova ji žere, futruje se jí a mlaská a krká a chlastá krev a cpe si černou díru ve svém černočerném ryzím hříchem obmazaném nitru obklopen zlatem, a když je přežrán, k prasknutí přežrán lidskými životy – což se stává často, přečasto, ba stále! –, vytryskne ze svého pekelného nitra – hnusného a nejhnusnějšího zvratky dštícího ohavného nitra – natrávené duše jako černá díra vyzařující esenci toho, co sežrala a nedokáže strávit.

Trčel tam ze zlata jako skutečný člověk, jako exponát z vitríny (s nadpisem Ecce homo?), jako malý tlemící se mužik, jako trochu groteskní charakter přehnaného dramatu, jehož autor neuhlídal míru halucinogenů ve svém systému, jako dědeček hříbeček… – ale z očí mu čuměla Jaga!, strašná a nejstrašnější smrt a zlo dštící baba, ta skrz naskrz zlá východní čarodějnice z boudy na kuří noze, co požírá lidskost a raduje se z bolesti a utrpení, radostně ji hltá a blaží se jí a ožírá se jí a fetuje ji a krmí si svou neukojitelnost a zoufale touží vraždit, podřezávat nevinné krky, vydloubávat čisté oči, požírat ryzí srdce a krev si matlat po obličeji a rozprskávat ji a cákat ji po zlatě (vždyť zlatá stěna teprve cákancem krve nevinného získá tu pravou jiskru a cenu!) a drtit kosti a ždímat a vysávat duše a škodit a zasévat zlobu k lidem tolik si podobným, Bože tolik si podobným! a vzdychá chtíčem, tím zvráceně pekelným chtíčem, když mladé duše prosí, ale marně prosí, marně úpí k nebi, marně doufají, vždyť je dávno pohltila ona – černá díra země nejrozlehlejší, propast žeroucí maso a chlastající krev, propast do němoty ožralá lidskou krví, zchlastaná díra, co proměňuje život v nic, díra, co mění zemi v poušť, díra, co klape strašným rytmem, tím rytmem, co od počátku světa protíná dějiny, někdy hlasitějším, jindy jen tušeným klapáním, co rozhoduje, neodvolatelně rozhoduje mezi životem a smrtí; tak zbytečnou, absurdní smrtí mladých chlapců, co se teprve nedávno, ba právě teď stali muži a rovnou – právě v ten vzácný okamžik, kdy se z chlapce náhle vynoří muž, v ten jeden boží okamžik – se proměnili v číslo v kolonce nadepsané lebkou a zkříženými hnáty.

Čaroděj byl – jako jeden z mála – zároveň faraonem a do dějin vstoupil jako ten, kdo posunul vraždění na novou úroveň, notorický činitel zla! – v pravém slova smyslu zločinec, zloděj. Jeho jméno – Vládce světa – se tesalo do kamenných stél, aby se po nějakém čase zase odstranilo a stély shodily na zem a pro jistotu zakopaly pod zem, do nejhlubšího šeólu podzemí, do temnoty, do nicoty, do strašlivého prázdna… Později se právě podle něho hodnotila míra zla, kterou ten či onen faraon či vůdce dosáhl, a podepsal se jí krvavým podpisem do dějin.

Líbil se Vám článek? Podpořte mě prosím kávou: Ondřej Havelka (buymeacoffee.com) Děkuji!