Založ si blog

Africké křesťanství: dva tisíce let tradice, unikátní synkretismy, plodný dialog i krvavý monolog

Křesťanství je nejrozšířenější náboženství v současné Africe. Má ale svá unikátní specifika…

Podle recentní statistiky se v Africe hlásí ke křesťanství přibližně polovina celé populace kontinentu – v subsaharské Africe je to téměř 60% populace. Dnes žije v Africe velmi přibližně 685 milionů křesťanů, což je největší množina křesťanů ze všech světových kontinentů a číslo – na rozdíl od Evropy – stále stoupá. V regionech lze pozorovat značnou rozmanitost, a zatímco např. v Egyptě se křesťanství začalo šířit již v apoštolské době a má tam pevnou dvoutisíciletou tradici, v jiných oblastech Afriky je křesťanská misie teprve aktuálním jevem a stále existují i místa – byť nemnohá –, kam křesťanská misie doposud nedorazila. Christianizace Afriky bývá rozdělována na dvě velké fáze. Podle mého soudu formovaného třemi lety strávenými v Africe, je přesnější hovořit o třech velkých fázích christianizace, neboť současná fáze, které jsme dnes svědky v rozvinutějších oblastech subsaharské Afriky, se svým přístupem – iniciovaným tzv. africkou teologií v reakci na kolonizačně misijní přístup Evropanů k Afričanům – od druhé fáze výrazně liší, podobně jako se druhá fáze lišila od té první.

Foto: Ondřej Havelka

Kořeny křesťanství v Africe

Křesťanství je s Afrikou, konkrétně s Egyptem (ale rovněž s Núbií a Etiopií), spojeno mimořádně pevným poutem, vždyť Ježíš z Nazareta spolu s matkou a (adoptivním) otcem záhy po narození ze strachu před Herodem prchají do Egypta, patrně do židovské komunity sídlící na břehu Nilu, jak nás o tom informuje evangelista Matouš (Mt 2,13–21). Zatímco ve Starém zákoně vyvolený lid od Nilu prchá (Ex 12–15), Nový zákon naopak začíná úprkem k Nilu, kde je pro Spasitele světa bezpečno.

Egypt se stal jednou z prvních zemí světa, kde se ujalo rané křesťanství a kde rostly a sílily prvotní křesťanské komunity. Za praotce hlasatele Krista je tam obecně považován svatopisec Marek, který se měl stát prvním biskupem v Alexandrii; do Egypta přesídlil snad již kolem roku 43. Během prvních staletí našeho letopočtu se stal Egypt křesťanskou zemí, kde mimořádně kvetlo tvůrčí teologické myšlení: v Alexandrii v prvních staletích našeho letopočtu vznikla velmi významná katechetická škola. V plodném napětí alexandrijské a antiochijské myšlenkové školy vznikaly vynikající teologické myšlenky, ovšem také mnohá bludná učení: některé spory vyvrcholily na synodách či dokonce na klíčových všeobecných koncilech.

Foto: Ondřej Havelka

Mezi významné křesťanské myslitele z této oblasti bezesporu patří Origenes (184–253), Klement Alexandrijský (150–215) a Atanáš (295–373). Někteří z těchto velikánů byli průkopníky teologie, která do svého myšlení přizvala jazyk a myšlení helénských filozofů, vždyť Alexandrie byla centrem helénského filozofického života. Afrika ovšem dala křesťanskému světu také myslitele, který určil klíčové téma prvních všeobecných koncilů a (nejen) v reakci na jeho učení vzniklo nicejsko-cařihradské vyznání víry – byl jím Arius (250–336), pocházející z oblasti dnešní Libye. V severní Africe se tak zrodil Ariův extrémní subordinacianismus. Teologické pře vyvolané Ariem a jeho následovníky byly řešeny již na prvních dvou velkých koncilech v Niceji (325) a Konstantinopoli (381) a vyhrotily se na Efezkém koncilu v roce 431. Pro budoucnost egyptského křesťanství byl ovšem klíčový Chalcedonský koncil roku 451. Koncil slovy papeže Lva Velikého učí (na základě Tertuliánových a Augustinových tezí), že Ježíš Kristus je jedna osoba (Božský Syn, Logos) ve dvou přirozenostech – Božské a lidské, nesmíšeně a nerozděleně. Jenomže vlivná větev alexandrijské školy již v té době vyznávala tzv. monofyzitismus (mono– jedna, fýsis– přirozenost), tedy učení, které velmi zjednodušeně tvrdí, že vtělením Logu Božská přirozenost plně pohltila tu lidskou, a tak Ježíš Kristus byl nositelem pouze Božské přirozenosti. Alexandrijská církevní obec výstupy Chalcedonského koncilu nepřijala a oddělila se od univerzální církve. Vznikla tak samostatná křesťanská monofyzitská – případně přesněji miafyzitská – církev, která dodnes coby koptská pravoslavná církev dominuje křesťanským společenstvím v jinak většinově muslimském Egyptě.

Foto: Ondřej Havelka

A nebyl to pouze Egypt, který byl záhy po zformování nauky christianizován, již koncem 2. stol. se křesťanství významně šířilo v oblasti Kartága. Z této oblasti rovněž pochází vedle již zmíněného Tertuliána (160–220) také např. sv. Cyprián (210–258) a křesťanství se dále z oblasti dnešního Tuniska šířilo na východ do oblasti dnešní Libye i na západ do oblasti dnešního Alžírska, odkud pochází jeden z největších církevních otců sv. Augustin (354–430). V této oblasti vznikaly první latinské teologické texty.

Foto: Ondřej Havelka

Šíření křesťanství v první fázi christianizace

Křesťanství se záhy rozšířilo po celé severní Africe, ovšem nesmíme zapomenout na nilskou cestu, neboť jakmile se křesťanství dostalo do Egypta, začalo pomalu pronikat podél břehů Nilu také jižním směrem. V egyptské poušti se zrodilo křesťanské mnišství: sv. Antonín pocházel z Egypta a je pokládán za otce poustevnictví a mnišství. Pouštní otcové působící zejména v Egyptě byli zdrojem tzv. starověké africké křesťanské mystiky. Specifickou tvář pouštního křesťanství dali světu rovněž Tuaregové, kteří křesťanský kříž – zdobený berberskými motivy podle klanů – zavěšený viditelně na krku používali jako vyjádření příslušnosti ke kmeni, klanu a rodině a dodnes – přestože většina Tuaregů později přijala islám – slouží jejich kříž jako ukázka totožnosti.

Zatímco v Egyptě čelili křesťané ve druhém, třetím a ještě i ve čtvrtém století opakovaným pronásledováním např. za císaře Decia nebo Diokleciána, v Aksumské říši se v té době stalo křesťanství oficiálním náboženstvím. Není tedy úplně pravda, že christianizace oblastí subsaharské Afriky je až plodem novověké misie, tzv. druhé fáze. Naopak, křesťanství se rozšířilo po celém území dnešní Etiopie, Eritrei, Džibutska, ovšem okrajově také Somálska a severní Keni v první apoštolské fázi.

Foto: Ondřej Havelka

Do tehdejší Núbie se křesťanství nilskou cestou významně rozšířilo ve 4. století – ovšem první hlasatelé Krista tam působili již počátkem 2. století – a záhy se stalo většinovým náboženstvím núbijských království Nobatie (staronúbijsky ⲙⲓⲅⲛ̅, Migin), Makúrie (staronúbijsky ⲇⲱⲧⲁⲩⲟ, Dotawo) a Alodia (staronúbijsky ⲁⲣⲟⲩⲁ, Aroua). Později zde kvetlo zejména monofyzitské křesťanství. V současném hlavním městě Súdánu Chartúmu je místo, kde se slévá Modrý a Bílý Nil – odtud pokračovalo křesťanství proti proudům obou Nilů různými směry. Modrý Nil dovedl rané křesťanství do Aksumské říše, do oblasti dnešní Etiopie. Křesťanství má v Etiopii velmi dlouhou tradici: vzhledem k novozákonní výpovědi může být křesťanství přítomno v oblasti dnešní Etiopie již od prvních desetiletí jeho existence. Ve Skutcích apoštolů čteme, že došlo k pokřtění etiopského hodnostáře, který putoval do Jeruzaléma, aby se zúčastnil bohoslužebných slavností jako vyslanec etiopské královny, a to ještě před obrácením Šavla z Tarsu (Sk 8, 26–40).

Foto: Ondřej Havelka

Ukončení první fáze expanzí islámu

Islámská expanze nedlouho po vzniku islámu v 7. století rychle v severní Africe přepsala náboženskou realitu a křesťanství se stalo menšinovým, leč stále přítomným náboženstvím. Na území dnešní Etiopie se ovšem udrželo jako převažující víra až do dnešních dnů (Etiopská pravoslavná církev, od níž se dříve oddělila Eritrejská pravoslavná církev). Severní Afriku velmi rychle po svém vzniku ovládl islám, ovšem při pobřeží Středozemního moře v oblasti dnešní Libye, Tuniska, Alžírska až po Maroko tvořila křesťanská skupina ještě po několik staletí významnou množinu lidí. Dnes je to v zemích Maghrebu jen velmi malá minorita, zatímco komplexní inkulturace křesťanství do koptské kultury zapříčinila setrvání přítomnosti křesťanství v Egyptě také po ovládnutí Egypta islámem. Křesťanství se v první fázi christianizace Afriky v některých oblastech současné Keni dostalo až k rovníku. Dynamika křesťanské a islámské misie byla a stále je poněkud odlišná. Ve prospěch islámské misie v Africe působí např. tradiční africká polygynie.

Foto: Ondřej Havelka

Druhá fáze christianizace Afriky

Druhá velká fáze christianizace Afriky začala v 15. století: spolu s evropskými kolonizátory připlouvali – zprvu jen do pobřežních oblastí – křesťanští misionáři. Ti později začali pronikat do hloubi Afriky a lze říci, že v odlehlých oblastech, jakými jsou hranice Jižního Súdánu a Etiopie, některé oblasti Středoafrické republiky a Konga tato misie doposud doznívá. Opakovaně jsem v těchto místech pobýval a misii sledoval. – V průběhu pěti set let se křesťanství dostalo do celé subsaharské Afriky, přičemž první úspěšné misie v nitru Afriky proběhly již v 16. století: například v roce 1548 byl pokřtěn král Šonů jménem Monomotapa na území Zimbabwe díky misijní výpravě jezuitů.

Dnešním pohledem je bohužel jasné, že Evropané nectili původní obyvatele Afriky jako osoby s nezcizitelnou důstojností Božího obrazu, ale povětšinou je zvěcňovali a redukovali na pracovní sílu, kterou vyváželi za oceán a do Evropy. Evropská arogance se v Africe zabydlela a ve větší míře ji opustila až ve 20. století s osvobozováním jednotlivých zemí. Misionáři se sice snažili vyvažovat tuto extrémní aroganci a okupaci křesťanským přístupem, ovšem rovněž oni přistupovali k Afričanům silně paternalisticky a jejich původní náboženství zhusta označovali za čarodějnictví a tedy de facto satanismus, který je nutno vymýtit. Na druhé straně označování některých tradičních afrických náboženství za čarodějnictví má pochopitelné základy, jak nyní přiblížím.

Foto: Ondřej Havelka

Když misionáři přišli např. na území dnešního Beninu, setkali se s náboženstvím vodun, ve kterém bylo běžné obětování lidí jeho kněžími ve velmi vysokých počtech. Lidské oběti (typické zejména pro kult královských předků v rámci vodunu) byly v Beninu zakázány teprve na začátku 20. stol. v rámci silného tlaku katolické církve. Například vodunské obřady při pohřbu krále v tzv. dahomejském období vyžadovaly stovky lidských obětí. Vedle toho se obětovaly děti: pro zajištění úrody se před zasetím pohřbilo do půdy živé dítě na všech polích, pro zajištění vláhy se do řeky házelo živé novorozeně atd. Křesťanští misionáři si takové jednání přeložili do svého náboženského programu jako čarodějnictví a dále je znepokojilo, že vodunský zasvěcenec disponoval schopností ovládat mocnou nadpřirozenou sílu či bytost – vodun– lokalizovanou často v obrácené hliněné nádobě a přimět ji k jednání. Bytost má být podle stále platné beninské věrouky v obrácených hliněných či keramických nádobách stále, při rituálech však nádobu opouští a „prochází“ se mezi lidmi, aby si „osedlala“, mohli bychom říci i „obsedlala“, vyvolené a vstoupila do jejich těl. Misionáři v tom spatřovali obsedlávání lidí nečistými duchy a v jádru vodunu identifikovali Satana.

Foto: Ondřej Havelka

Jistě, některá náboženství se jevila jako čarodějnictví a samo čarodějnictví významně prostupovalo a stále ještě prostupuje tradiční – a rozhodně nejen venkovskou – africkou společnost. Ovšem existovala a stále existují tradiční africká náboženství jako je bwiti, serer nebo jorubské náboženství, která nejenže s čarodějnictvím neměla nic společného, ale šlo naopak o tzv. etická náboženství, kde se kladl velký důraz na obecné blaho, pomoc bližnímu a celoživotní mravní a morální růst. Misionáři ovšem odmítli i tato náboženství, označili je za náboženství ďábelská a sochy, amulety a jiné předměty pálili jako dílo Satanovo. Na částečnou obhajobu misionářů je třeba dodat, že dnes máme diferencované informace o všech těchto náboženstvích v dostatečném množství a můžeme poctivě rozlišovat, což misionáři tehdy nedokázali. Nesmíme ale přehlížet celkový velmi arogantní, povýšenecký přístup Evropy jako celku k Africe. Afričtí křesťané dnes hovoří o pošlapání jejich historie bílými misionáři (samozřejmě i mezi bílými misionáři bylo mnoho světlých výjimek jako Foucald, Lavigerie, Comboni a další) a potřebě postavit se čelem těmto kulturním a náboženským přešlapům. Z této iniciativy také vznikla tzv. africká teologie, ke které se níže dostanu.

Foto: Ondřej Havelka

Současná třetí fáze christianizace Afriky

Jak již bylo řečeno, s tímto doznívajícím typem misií druhé fáze jsem se při svých etnografických pobytech v Africe setkal ve velmi odlehlých místech, např. u surmických etnik na hranici Jižního Súdánu a Etiopie nebo u pygmejských etnik ve Středoafrické republice a Kongu, kde stále doznívá. Tito lidé žijící v těžko dostupných odlehlých oblastech jsou často doposud negramotní a neměli možnost setkat se s evangeliem. Misionáři k nim ještě dnes přistupují často bez respektu k jejich kultuře a náboženství. Podle mého soudu je takové jednání dále neudržitelné, což potvrzuje změna misijní metody v rozvinutějších oblastech Afriky, které výrazně posunuly moderní komunikační technologie a rozvoj vzdělanosti. Paternalistický přístup nyní nahrazuje přístup partnerský založený na respektu k alteritě a spíše doprovázení a dobře adresované nabídce po saturování smyslu.

Po pádu kolonizačních nadvlád evropských dobyvatelů přišla ve 20. století vlna zájmu o původní africká náboženství, jež byla později následována další velkou fází christianizace, kterou nazývám třetí christianizační fází v Africe. Zatímco o první fázi můžeme hovořit jako o fázi apoštolské, druhou fázi bychom měli nazývat fází paternalistickou, třetí fázi na základě změny metody v přístupu k adresátovi evangelizace můžeme nazvat partnerskou. Domnívám se, že současná třetí fáze má principiálně mnohem blíže k oné první apoštolské fázi. Rovněž je třeba dodat, že některá misijní hnutí přicházela s potřebou proměny způsobu misie již v 19. století (např. Misionáři komboniáni Srdce Ježíšova; Misionáři Afriky, tzv. Bílí otcové a další).

Foto: Ondřej Havelka

Afričané v subsaharské Africe odedávna zdůrazňovali ty prvky křesťanské víry, které bylo možné uvádět v soulad s jejich původní vírou, a tedy v různých oblastech různé. Začaly tak vznikat unikátní synkretismy křesťanství a původních náboženství, ale také nové ryze křesťanské církve, které lépe odpovídaly potřebám afrických věřících a kterým Afričané mnohdy více důvěřovali. Vedle v zásadě nekonfliktních nových afrických církví se také zrodily africké křesťanské církve s vyhrocenějšími postoji, které hlásaly, že Bůh by k Afričanům jistě neposlal bílé kazatele, kteří jim nerozumí, a tak byly ke katolickému i protestantskému křesťanství velmi podezřívavé. Tak byl například v roce 1921 v Belgickém Kongu (dnes Demokratická republika Kongo) založen kimbanguismus – nové křesťanství vyznávané věřícími Církve Ježíše Krista na Zemi. Tito křesťané vyznávají, že skutečný Ježíš byl černé pleti, neboť Ježíš bílé pleti by nebyl určen jim. Dalším příkladem vymezující se nové africké křesťanské církve je např. beninská Nebeská církev Kristova, která pokládá katolické křesťanství v Beninu za synkretismus křesťanství a vodunu, a z jejího pohledu za obcování katolíků s čarodějnictvím, proti čemuž se ostře vymezuje.

Foto: Ondřej Havelka

Africká teologie

Pro specifikum afrického křesťanství se rovněž zrodila africká křesťanská teologie jako samostatná disciplína. Vznikla v polovině 20. stol jako reakce afrických křesťanských teologů na koloniálně misionářský přístup k Afričanům a jejich původním náboženstvím, který se Afričanům pochopitelně zpětně vůbec nezamlouvá. Toto hnutí fakticky znamenalo většinový konec druhé velké fáze christianizace Afriky paternalistickým kolonizačním způsobem. Díky moderním komunikačním možnostem a výraznému vzestupu vzdělanosti v Africe taktovku přebírá současná třetí fáze christianizace, kterou nazývám partnerskou.

Africká teologie dnes stojí na učení prvních nezávislých afrických církví konce 19. a začátku 20. století a formuje křesťanství africkým způsobem myšlení a života. Za centrum africké teologie byla na počátku tohoto myšlenkového hnutí považována katolická teologická fakulta univerzity Lovanium v konžské Kinshase. V roce 1968 se tam odehrálo Kolokvium o africké teologii. Ostré kritice byl podroben koloniální diskurz, který likviduje jazyky a kultury, zatímco skutečně křesťanský diskurz má být letniční a vyjadřovat se ve všech jazycích a kulturách. Zdůrazňuje se například, že evropská interpretace teologických témat pomocí aparátu řecké filosofie naprosto neznamená, že tak musí postupovat africká interpretace, která má nezcizitelné právo ctít interpretační aparát své, například bantuské filozofie, ale i mnohých dalších. Významnými podněty africké teologie se staly: teologie adaptace (první pokročilejší podoba africké teologie až do II. vatikánského koncilu), andrický pól africké teologie (andrický pól afrického teologického diskurzu představuje specificky africký pohled na život, víru, moudrost a přijetí víry tímto pohledem) a africká teologie osvobození (jihoafrická černá teologie a další směry). Africká teologie nijak nemění Boží zjevení (teický pól), ovšem interpretuje jej a přijímá jej specificky africkým způsobem (andrický pól). Mezi nejvýznamnější myslitele africké teologie patří Charles Nyamiti, Bolaji Idowu, John Mbiti nebo Kwesi Dickson. Tito myslitelé akcentují vztah křesťanství k vybraným tradičním náboženstvím. Význačnými biblisty v rámci africké teologie jsou Lamin Sanneh nebo také Kwame Bediako. Bediako a s ním také John Pobee jsou průkopníky africké christologie vystavěné v souladu s kultem předků. Z hlediska genderové rovnosti také není nezajímavé, že již v roce 1989 vzniklo v Africe společenství Circle of Concerned African Women Theologians.

Foto: Ondřej Havelka

Vybrané synkretismy tradičních afrických náboženství a křesťanství

V Africe jsou běžným jevem synkretismy původních náboženství a importovaných monoteismů, zejména islámu a křesťanství. Hovoří se o skutečnosti, že mnozí Afričané sice přijali importovaná náboženství, ovšem neopustili původní víru, a vznikly tak náboženské synkretismy i unikátní kulturní tradice v rozličných podobách. Není v rozsahových možnostech článku věnovat se všem synkretismům křesťanství a původních afrických náboženství, ba dokonce je nelze všechny byť jen vyjmenovat. Přesto by článek věnující se africkému křesťanství nemohl být kompletní, pokud by nebyly velmi stručně představeny alespoň některé vybrané synkretismy. Z rozsáhlé palety jsem vybral tři synkretismy, které jsem měl možnost na místě studovat a po nějakou dobu sledovat.

Foto: Ondřej Havelka

Synkretismus bwiti a katolického křesťanství v Gabonu

V africkém Gabonu praktikují lidé – včetně mnohých tamějších katolických křesťanů – tradiční náboženské rituály bwiti založené na konzumaci kořene keře iboga se silně psychedelickými účinky. Komplexní náboženský systém bwiti s dlouhou tradicí je vzhledem k okolním původním africkým náboženstvím a kultům unikátní – jde výhradně o sebepoznání, duchovní vhled do podstaty skutečnosti, odhalení duchovního závoje, setkání se se sebou samým v nejvnitřnějším smyslu slova. Duchovní směr bwiti nemá sumu nauky, která by se předávala, vyučovala, ale má iniciační a postupové rituály, při kterých se díky alkaloidu ibogainu dosahuje změny vědomí a vhlédnutí do podstaty skutečnosti. Člověk se otevírá vizím a přijímá pochopení reality; neučí se, ale nahlíží.

Náboženství bwiti je jedním z oficiálních náboženství v Gabonu, ovšem v praxi je velmi často věřícími vyznáváno spolu s katolickým křesťanstvím nebo v synkretizované podobě s katolickým křesťanstvím. Teologie bwiti a katolického křesťanství si výrazněji nekonkuruje, neboť v bwiti jde výhradně o sebepoznání a hluboký vhled do podstaty reality. Samo bwiti se příliš nezabývá Bohem ani božstvy, přesto se ale traduje, že Bůh stvořitel Zame ye Mebege daroval lidem ibogu. Identifikace původních bohů a božstev s jednou z křesťansky nahlížených osob Trojice – typicky s Bohem Otcem nebo s Duchem svatým – je v afrických synkretismech běžná. Trojiční monoteismus je tradičním polyteistickým náboženstvím blíže než striktní jedno osobový monoteismus vyznávaný islámem. To ovšem Afričanům v islamizovaných oblastech nijak nebrání ve vyznávání dvou odlišných náboženství nebo jejich synkretismu. Iniciační rituál bwiti, kterého se účastní rovněž vyznavači synkretismu, probíhá několik dní (podle oblasti 3 až 7) a přijímá se při něm velké množství psychoaktivní ibogy.

Foto: Ondřej Havelka

Synkretismus staví na katolické teologii, v níž lze rozeznávat jisté tendence k latentnímu subordinacionismu, kdy je bohočlověk Ježíš Kristus chápán jako prostředník mezi nedostupným Bohem Otcem a lidmi, přičemž je jistým – snad i ne zcela zamýšleným – způsobem vzhledem k Bohu Otci umenšován. Rozhodně však gabonští vyznavači synkretismu katolického křesťanství nechápou Krista extrémním způsobem až ariánského typu jako stvořeného prostředníka, což by nakonec bylo v přímém rozporu s katolickou naukou. Nikoli, onen implicitní subordinacionismus je spíše jemnějšího, origenovského typu. Ježíš Kristus je vyznavači synkretismu chápán jako pravý Bůh a pravý člověk, ovšem v jisté blíže nespecifikované podobě je podřízen Bohu Otci a nedosahuje zcela totožné velikosti. Nutno doplnit, že subtilní patristické teologické pře, jak je známe a stále s oblibou reflektujeme v našem katolickém prostředí, nejsou v gabonském katolickém prostředí tématem. Rozhodně bych gabonské katolické křesťanství se svými specifickými důrazy a tématy nepodezříval z žádné hereze. Křesťané v Gabonu spíše zdůrazňují, že Bůh je láska (1 Jan 4,8) a to by se mělo propisovat do křesťanského života.

Foto: Ondřej Havelka

Synkretismus jorubského náboženství a katolického křesťanství v Nigérii

V Nigérii existuje vitální náboženská tradice – jorubské náboženství. Věřící Jorubové vypovídají, že každodenní život spočívá ve správné rovnováze ori, což doslovně znamená hlava, ovšem význam je spíše duše, respektive její část, která je spjatá s osudem jedince. Tento unikátní osud každého člověka je nazýván àyànmó. Každý člověk by měl hledat svůj osud, snažit se být s ním v souladu, dosahovat dokonalosti, dělat dobré a prospěšné věci. Duchovní vědomí člověka musí růst, aby bylo nakonec schopno spojit se v okamžiku smrti s nejvyšším Bohem Olodumarem a stát se jedním. Posilování duchovního vědomí se děje pomocí iwapele, meditativní recitace a niterné úcty spojené s modlitbou k orišům a nejvyššímu Bohu. Zlepšování vlastního charakteru patří k základní esenci jorubské náboženské praxe. Snad i proto lze jorubské náboženství považovat za jedno z tzv. etických náboženství, a proto nepřekvapuje, že je snadno synkretizovatelné s křesťanství a islámem, neboť ve všech těchto náboženstvích je mimo jiné kladen důraz na morálně dobré a mravně správné jednání. Jorubské náboženství je tolerantní k odlišným tradicím, a jakožto etické náboženství, které vyzývá k mravnímu a morálnímu růstu a zdokonalování, poměrně snadno přijímá dobré etické imperativy z dalších náboženství.

Mnoho středoafrických tradičních náboženství vyznává, že nejvyšší Bůh stvořitel (např. Olodumar v jorubském náboženství nebo Nana Buluku ve vodunu) je pro člověka nedostupný a nelze s ním komunikovat jinak, než skrze prostředníka. V synkretismu jorubského náboženství a křesťanství je Olodumar chápán jako Bůh Otec, pro věřící synkretismu jorubského náboženství a islámu je Olodumar jediný Bůh. Olodumar (nebo též Olurun) je Bůh vzdálený, nekomunikuje s lidmi přímo, pročež mu nejsou zasvěceny žádné svatyně či rituály. Komunikace mezi Bohem Olodumarem a lidmi náleží prostředníkům. Z ryze křesťanských pozic taková koncepce (zcela nedostupného Boha Otce, který stvořil svět a poté se vzdálil a není nijak přítomen, čímž vystává potřeba prostředníka, jenž ale nedosahuje velikosti Boha Otce) sice může zavánět některou z mnoha forem subordinacionismu, ovšem to věřící příliš nereflektují. Spíše si všímají Ježíšova prostřednictví v Písmu (1 Kor 8,6;Kol 1,15–20; Ef 1,3–14) a takové chápání prostřednictví je teologicky zcela legitimní. Při rozhovorech s věřícími Joruby jsem zaznamenal také verzi, kdy jsou jména OlodumarOlorun Ologi třemi tvářemi nebo projevy jednoho Boha. Zde je cítit inspirace křesťanskou misií v Nigérii a importem myšlenky Trojjediného Boha – v tomto případě v modalistické (nebo též sabelianistické) verzi –, ovšem vzhledem k absenci předkřesťanské náboženské literatury jorubského původu nelze jednoznačně verifikovat ani falzifikovat původnost této myšlenky. Zatímco v náboženství bwiti nefigurují žádní bohové a teologie synkretismu se zdá být nekonfliktní, u synkretismu křesťanství a jorubského náboženství je situace složitější. Jorubské náboženství je sice etickým náboženstvím, ovšem vyznává množství bohů a těchto bohů se nevzdávají ani vyznavači synkretismu.

Foto: Ondřej Havelka

Synkretismus vodunu a katolického křesťanství v africkém Beninu

Katoličtí misionáři, kteří se dostali do Beninu v začátcích evropské kolonizace Afriky, viděli na základě četných lidských obětí v elementárních základech vodunu působení zlého, pokušitele, otce lži, tedy Satana (Mt 4,1–12). Vodunský zasvěcenec podle tohoto přístupu k problematice vědomě a záměrně spolupracuje se zlem, respektive se zlým, s jeho pomocí působí zlo směřované proti nepříteli. Jak je tedy možný nebo alespoň myslitelný synkretismus křesťanství a vodunu? Jak je možné spřátelit trojiční monoteismus s polyteismem? Jak je možné sjednotit náboženství založené na následování Krista, dvojím přikázání lásky a radikálním odpuštěnívšem bez výjimky s kultem, v němž si zájemce u zasvěcence objednává neštěstí či smrt pro svého bližního, skrze toho, který bojuje proti spáse člověka, skrze Satana?

Foto: Ondřej Havelka

Vodun je v západní Africe natolik součástí kulturně-náboženské tradice lidí, že se mnohým zdá, že jej zkrátka nelze ze života vyčlenit. Pro mnohé lidi v západní Africe je vodun bytostnou součástí kulturně-náboženského programu, kterým čtou realitu, a jako takový je také pevnou součástí, lépe řečeno přímo nosným pilířem tamějších mravů. Odpověď na základní otázky lidského života pro tyto domorodce není křesťanství na jedné straně, nebo vodun na straně druhé. Vodun chápou jako fakt a součást své identity. Do tohoto výchozího zadání z vnějšku přichází křesťanství s nabídkou spásy. Věřící, který se rozhodne křesťanské poselství přijmout, přijímá křesťanská východiska a logicky je nastavuje na svůj dosavadní život, na své chápání reality, na svůj program, jímž čte svět kolem sebe. To, co se nám zdá být v ostrém rozporu, jemu v rozporu nepřipadá.

Foto: Ondřej Havelka

Závěr

Africké křesťanství je nedílnou součástí křesťanství světového – od samého počátku existence křesťanství jej Afrika spoluutváří. Počtem křesťanů je Afrika v mezikontinentálním srovnání na vedoucí pozici. Kromě specifického teologického pohledu a různých akcentů dala Afrika světu také nové křesťanské církve a mnohé unikátní křesťanské synkretismy, z nichž některé jsou v souladu s křesťanskou naukou, ovšem mnohé jsou na hraně nebo explicitně za hranou pravověří. Pokud se hovoří o krizi křesťanství v Evropě, v Africe je situace zcela opačná. Na straně druhé nelze přehlížet, že v některých oblastech Afriky se křesťanství přizpůsobuje místním kulturně-náboženským kontextům často až příliš silně a jistě jsou místa a situace, kdy již vystupuje z linie apoštolské tradice a z mezí pravověří. I proto bude zajímavé a potřebné dále sledovat vývoj a realitu afrického křesťanství.

Zdroje:

HAVELKA, Ondřej. The Syncretism of the Gabonese Bwiti Religion and Catholic Christianity from a Theological and Theological-Ethical Perspective. Acta Universitatis Carolinae Theologica, roč. 12, č. 1 (2022), s. 145–159.

HAVELKA, Ondřej. Synkretismus katolického křesťanství a západoafrického vodunu z teologicko etické perspektivy. Studia Theologicaroč. 23, č. 3 (2021), s. 149–174.

HAVELKA, Ondřej. Křesťanství v Africe: tři fáze christianizace a specifika africké teologie a spirituality. Theologická revue, roč. 92, č. 3 (2022), s. 291–309.

Vlídnější tvář Sýrie

17.05.2024

Mediální obraz Sýrie je ve světle posledních let velmi negativní a v důsledku hrůz, které se tam odehrály, se není čemu divit. Sýrie je ovšem překrásná země s fascinující historií kořenící na samém počátku kulturních dějin lidstva. Oplývá unikátními památkami, je mimořádně kulturně a nábožensky bohatá a obyčejní Syřané překypují pohostinností [...]

Nahota a blasfemie? Rouhání v africké Nigérii

15.05.2024

Nahé muslimky na poli? Dovoleno. Kritika proroka? Zakázáno. Západoafrická Nigérie uznává dva soudní systémy. Oba umožňují trestat rouhání – blasfemii –, za což považují pohrdání, verbální dehonestování nebo neúctu k Bohu či k subjektu vyznávanému v dané lokalitě za posvátný. Ústava Nigérie uznává jak zvykový právní systém, tak islámský [...]

Nahota, přirozenost, tradice. Méně známá africká náboženství. Jižní Afrika

11.05.2024

Uvádí se, že tradičních léčitelů je v Jižní Africe (JAR) až desetkrát více než vystudovaných lékařů. Až 60 % obyvatel Jižní Afriky konzultuje v případě nemoci situaci s tradičním léčitelem, velmi často v kombinaci s návštěvou moderního lékaře. Lozijské náboženství Loziové jsou jihoafrickou etnickou skupinou, v jejímž náboženství je nejvyšší Bůh [...]

majský

Zomrel známy slovenský podnikateľ Jozef Majský

19.05.2024 19:38, aktualizované: 20:58

Spája sa najmä s kauzami tunelovania nebankoviek BMG Invest a Horizont Slovakia.

atentát Fico nemocnica rooseveltova

Padli prvé tresty. Jeden muž schvaľoval atentát na premiéra, druhý sa vyhrážal ministrovi a poslancom

19.05.2024 18:19, aktualizované: 20:19

Polícia zatiaľ identifikovala takmer 50 vyjadrení na sociálnych sieťach, z ktorých vyplýva podozrenie z verejného schvaľovania trestného činu.

Kaliňák, Šutaj Eštok,  Gašpar

Jednou z verzií vyšetrovania atentátu na Fica je, že útočník nebol osamelým vlkom

19.05.2024 16:38, aktualizované: 17:50

Šutaj Eštok upozornil, že spolupáchateľmi neboli dvaja ľudia z Handlovej, ako sa šírilo na sociálnych sieťach.

Irán, Ebráhím Raísí

Zrútil sa vrtuľník s iránskym prezidentom, záchranári po ňom ďalej pátrajú

19.05.2024 16:04, aktualizované: 21:49

Vrtuľník viezol i ministra zahraničných vecí. Pátranie komplikuje zlé počasie a príchod noci.

Štatistiky blogu

Počet článkov: 51
Celková čítanosť: 58211x
Priemerná čítanosť článkov: 1141x

Autor blogu

Kategórie