Etiopská Lalibela: kostely zapuštěné v zemi a svatí muži v růžových dekách

Křesťanská sakrální architektura hledající ideu svatostánku v beztvaré materii skály není ve světě – zejména na Středním východě – nijak výjimečná. Jedním z pozoruhodných míst, kde středověcí architekti ovšem tvořili skutečně výjimečně, je etiopská Lalibela s jedenácti velkými kostely vytesanými do skalního podloží.

Lalibela, dříve známá jako Roha, nacházející se ve vysokých horách severní Etiopie, je nejvýznamnějším křesťanským poutním místem v Africe a jedním z nejzajímavějších poutních míst na celém světě. Největší pozoruhodností Lalibely jsou přibližně 800 let staré kostely vytesané z jednoho bloku kamene, zapuštěné do země tak, že z povrchu vlastně nejsou vidět, neboť střechy kostelů kopírují niveletu okolního terénu. Tyto kostely jsou výkladní skříní středověké etiopské skalní architektury, označované také jako aksumská skalní architektura. Jedenáct impozantních kostelů skrytých v podzemí spojují podzemní chodby v jakýsi tajemný podzemní labyrint. Král Lalibela (1181–1221), který podle historiků toto zvláštní dílo nechal vystavět, je v jednom z kostelů pohřben. Podle legendy chtěl Lalibela po svém pobytu v Jeruzalémě postavit ve svém království svaté město podle jeruzalémské předlohy. Vzniklo ovšem něco zcela unikátního (a podstatně odlišného) – podzemní svět plný kostelů a tajných chodeb, který při běžném pohledu z povrchu jako by neexistoval. Každý kostel je vytesán z jednoho bloku kamene včetně propracovaných interiérů, místností, schodišť, oken, zdobení, oltářů, a co je mimořádně zajímavé, také včetně napodobenin schrány úmluvy, které v evropských kostelech rozhodně nejsou běžné. Podle neprokazatelné ústní etiopské legendy, je skutečná schrána úmluvy, která byla původně uložena v Jeruzalémském chrámě, v současnosti uchovávána v kostele v Aksumu (dříve hlavní město Aksumské říše) přibližně 250 km od Lalibely.

Architekti, ale také dělníci a jejich stavební dozor, zaslouží i po osmi staletích velké uznání. Uvědomíme-li si náročnost tohoto stavebního projektu a vezmeme-li v potaz úroveň tehdejší subsaharské Afriky, nezbývá než chválit. Vždyť jižně od Sahary v této době jiná podobně propracovaná stavba nevznikla. Přestože kamenné kostely vytesané do skalního podloží neprojevily za osm století prakticky žádné známky destrukce vlivem počasí, rozhodli se supervizoři této unikátní památky pro velmi nevkusné plechové zastřešení (s jedinou výjimkou kostela sv. Jiří, jenž je na fotografiích), které bohužel zcela pokazí první dojem a znemožní přehlédnout kostely z exteriéru. Cestovatel si již bohužel neudělá ani fotografii a jeho vzpomínce na Lalibelu bude vévodit plechová zrůda nad kamennou krásou. Zda to kamenným kostelům jakkoli prospěje, nechť každý posoudí sám.

Jak už to v Africe bývá, místo je v současnosti kromě mimořádně nepovedeného zastřešení silně zkomercionalizované a cestovatel se místo ponoru do duchovních hlubin musí smířit s placením, obtěžováním samozvaných průvodců, opětovným placením a žebráním. Lalibela je zakonzervovaná střechami a byznysem, což je bohužel případ mnoha původně živých památek, které si pod svá křídla vzalo UNESCO. Nerad kritizuji jakoukoli snahu o dobro, ale po procestování celého světa se mi z mého úhlu pohledu zdá, že UNESCO znamená sterilizaci památky, vyhnání života z památky a její optimalizované finanční vytěžení. Vstup památky do UNESCO je tečka za jejím dějinným příběhem a vývojem.

Komu se přesto v Lalibele podaří proniknout hlouběji, prožije něco zcela jiného než v běžném kostele. To, že je kostel postaven směrem dolů, místo aby se vypínal k nebi a povznášel srdce vzhůru, působí na návštěvníka velmi silně. Ryze subjektivně mohu vypovědět, že jsem se cítil jako v negativu. Místo mě religionisticky silně přitahovalo a teologicky naopak silně děsilo. Jistě, podzemních kostelů je ve světě mnoho, např. turecká Kappadokie se svými jeskynními kostely je velmi známá, ale Lalibela je něco jiného. To „něco“ musí cestovatel zakusit osobně.

Toto pozoruhodné, nábožensky, architektonicky, stavitelsky i umělecky zcela unikátní místo je doslova plné etiopských svatých mužů oděných v dlouhých růžových nebo žlutých pláštích připomínajících obyčejnou deku. Tito barevně odění muži, kteří nevlastní nic jiného než velký kříž a Bibli, jsou u etiopských křesťanů v ohromné úctě: lidé je zvou na jídlo, v kavárnách dostávají zdarma kávu nebo čaj a často jsou také zváni na noc do chýší domorodců. Tito muži nemají žádný domov – celý život pomalu putují po etiopských horách a čas od času navštěvují své nejsvětější místo, kde touží být pohřbeni, Lalibelu. Svůj život zasvětili Bohu a cestě poznávání jeho tajemství; svou mysl neznečišťují žádným materiálním vlastnictvím, žádnou pevnou vazbou ke konkrétnímu místu nebo lidem, žádnou jinou touhou než touhou po svém Stvořiteli. Cestovatel je může potkat kdekoli v rozlehlých etiopských velehorách, v nížinách prakticky nikdy. Jejich koncentrace je bezesporu nejvyšší právě v Lalibele.