Prořezané rty, skarifikace i deformace lebek. Náboženské pozadí tělesných úprav Mursiů

Mursiové jsou surmickým etnikem žijícím na obou stranách hranice Etiopie a Jižního Súdánu v odlehlých oblastech povětšinou na etiopské straně mezi řekami Omo a Mago. Jsou etnikem známým zejména pro své kulturně a nábožensky motivované tělesné modifikace: vkládání talířku do proříznutého spodního rtu u dospívajících dívek; do proříznutých ušních laloků u žen; skarifikaci, tedy jizvové tetování u mužů i žen a konečně také zmenšování části lebky.

Mursiové hovoří surmickým jazykem mursina patřícím do nilo-saharské jazykové rodiny. Jejich náboženství úzce souvisí s léčitelstvím: nemoc je nazírána jako narušení vztahů mezi lidmi, vztahů s Bohem, vztahů s přírodou. Mursiové vyznávají nebeského Boha, kterého nazývají Tumwi. Prodlévá na nebesích, někdy se může zjevit v podobě duhy, jindy v podobě ptáka. V mursijském náboženském systému hraje klíčovou roli kněz, bývá jím muž, nazývaný komoru a léčitelka/čarodějka, žena, nazývaná ngerre.

Mezi Mursii je rozšířená skarifikace, tedy jizvové tetování. Podle mých informantů značí u mužů počet zabitých nepřátel cizího kmene, u žen jde o zdobení. Skarifikace probíhá hlubokým řezem do kůže. Pro dosažení velké vystouplé jizvy se otevřená rána naplní popelem z ohniště a nechá se hojit. Subtilnější skarifikace u žen se realizují méně hlubokými řezy nebo vpichy. Velmi časté jsou skarifikace na rukou a na zádech.

Podobně jako u mnoha dalších afrických etnik, hrají také u Mursiů důležitou úlohu kulturně-náboženské tradiční přechodové rituály: u dívek je to zejména vkládání talířku do spodního proříznutého rtu v období dospívání a rovněž vkládání menších talířků do proříznutých ušních lalůčků, u chlapců je to první účast v tradičním boji s dřevěnou tyčí nazývaném donga. Dalším přechodovým rituálem pro dospívající chlapce je skákání přes býky.

Dospívající dívce se při přechodovém rituálu do dospělosti prořízne spodní ret, do něhož se vloží malý dřevěný nebo terakotový talířek (débíá túgóin), který se postupem času zvětšuje až k průměru 30 cm. Tato modifikace je známá i z jiných částí světa a bývá označována jako labreta, což je pojem značící všechny formy modifikací týkajících se rtů (labrum). Stejné modifikace provádí i sousední etnika Surma a Suri. Dříve se v této oblasti (a rovněž jižně odtud) vkládaly ženám talířky do spodního i horního rtu, někdy také do nosu na obou stranách. Archeologické nálezy dokládají užívaní těchto retních talířků v oblasti dnešní Etiopie, Jižního Súdánu a Eritrei přibližně v období 3 300 př. n. l. Kolem roku 1 000 př. n. l. byly labrety rozšířeny po celé střední Africe. Nejstarší užívání labret je přičítáno oblasti dnešního Íránu v období přibližně 6 400 př. n. l. Na Balkáně se tyto tělesné modifikace začaly praktikovat asi v období 5 000 př. n. l. a udržely se tam tisíce let. V Mezoamerice jsou nálezy podobného typu datovány do období asi 1 500 př. n. l.

Než se kulturně a nábožensky motivované prořezávání rtů a vkládání talířků rozšířilo na větší území, bylo podle historika Granta Keddieho na světě šest původních ohnisek tohoto zvyku: dvě na Předním východě a dále po jednom v centrální Africe, v severním Pacifiku, v Mexiku a v Jižní Americe. Pouze v Etiopii a Jižním Súdánu se tento zvyk udržel v nepřetržité tradici do dnešních dnů.

Náboženský mýtus pocházející ze středního Sahelu (a tedy není mursijského původu) vypovídá, že dívkám se labrety vkládaly kvůli podobnosti s mýtickou žábou, která naučila první ženu jak vychovávat dceru. Další náboženské zdůvodnění známé od Aztéků (a tedy z ještě mnohem vzdálenější oblasti) vypovídá, že zlatá orlí labreta aztéckého panovníka odkazovala k orlu, který zavedl Aztéky do oblasti jejich působení. V Mezoamerice byly labrety aplikovány ženám i mužům. Mezi Mursii je dnes labreta určena výhradně ženám.

Někteří badatelé tvrdí, že labreta u Mursiů je zvykem kulturním, ovšem u Mursiů a obecně u domorodých etnik žijících po staletí a tisíciletí téměř nezměněným způsobem života, jsou kultura a náboženství od sebe neoddělitelné, jsou součástí jednoho společenského celku. Tradice labret je tradice nezpochybnitelná a celospolečenská. Nelze ji označit za pouze kulturní, nebo pouze náboženskou – takto to zkrátka u Mursiů nefunguje. Protože jde o tradici velmi starou a Mursiové doposud nevládnou psaným slovem, nelze s jistotou doložit původní motivaci tohoto zvyku.

Důvod vkládání talířku do spodního rtu u žen není zcela jasný: Mursiové většinou odpovídají, že jde o ozdobu s výpovědní hodnotou dospělosti. Někteří badatelé přišli s názorem, že jde naopak o záměrně hyzdění ženy po svatbě, aby nebyla atraktivní pro jiné muže. Některé dívky ovšem mají talířek, přestože jsou nezadané a jiné zase talířek nemají, přestože jsou vdané. Poměrně věrohodná se zdá být teze, podle které tak Mursiové začali činit poté, co Arabové ze severu pravidelně přijížděli a doslova lovili dospívající dívky, které unášeli do harémů arabského světa. Dívky s takto zdeformovanou tváří údajně ignorovali. Zvyk je ovšem patrně mnohem starší než arabské nájezdy. Tezí je více, Mursiové zájem badatelů příliš nechápou a odkazují jednoduše k ozdobě. Mursiové se sami sebe příliš neptají, proč se něco dělá, prostě to dělají, protože to dělali jejich předkové. Zvyk a tradice stojí vysoko nad potenciální otázkou po zdůvodnění. Ženy mají talířky ze rtu běžně vyndané, jakmile však přijdou do kontaktu s člověkem mimo svou rodinu, ihned jej vkládají. S talířkem téměř nemohou artikulovat, bez něho jen o málo lépe.

Autoři, jako je David Turton, si přibližně od roku 2000 rovněž všímají fenoménu, kdy se v dostupnějších oblastech, kam často směřují turisté, dívkám finančně vyplatí mít co největší retní labretu, protože takové dívky turisté vyhledávají a za nemalé finanční odměny si je fotí. V těchto „nárazových“ oblastech může být novou motivací pro prořezávání rtů jednoduše snadný a na tamější poměry vysoký finanční (nebo jiný materiální) zisk.

U Mursiů se také stále můžeme setkat s deformováním hlavy, jakýmsi zužováním či zmenšováním lebky směrem do temene. Tento zvyk je doložen již v nejstarších dochovaných textech starověkého Egypta – tam šlo o protahování lebky – a patrně byl aplikován po celém povodí Nilu až k oblasti údolí Omo. Mezi významné egyptské vládce zobrazované s takto protáhlou lebkou patří Achnaton a Nefertiti. Tato deformace se u Mursiů opticky umocňuje linií z vlasů, jak dokládám na jedné z fotografií. Podobnou tělesnou modifikaci prováděla rovněž některá jihoamerická etnika. U Mursiů jsem nepozoroval přímo protažené lebky, ale zmenšené temenní části lebek, přičemž reálné zmenšení bylo ještě vizuálně zvýrazňováno pruhem vlasů na místě přechodu. Důvod této tělesné modifikace se mi nepodařilo mezi Mursii zjistit ani za pomoci překladatele. Zdá se, že sami Mursiové zmenšovaní hlavy v temeni chápou jako modifikaci estetickou, spíše než nábožensky motivovanou.

V kontextu celého regionu je dále vzhledem k tělesným modifikacím unikátní, že Mursiové neprovádí nábožensky motivovanou mužskou ani ženskou obřízku, které jsou běžné téměř u všech blízko žijících etnik, jako jsou Samburové, Rendilové, Turkanové, Karové a mnozí další. Surmická etnika (Mursi, Surma a Suri) jsou téměř ve všech oblastech života unikátní – v tělesných modifikacích je toto unikum nejviditelnější.

Více v nové knize: HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.