Nahou Afrikou. Černé krásky v Dračích horách

V posledním kempu, v Dračích horách na jihoafrické straně hranice, jsme pořádně zmokli. (A když říkám pořádně… mám na mysli regulérní ponor.) Usínali jsme pod širým nebem a nechtěli mezi sebe a hvězdy jižní oblohy pouštět stan. V noci se ale počasí dramaticky rychle změnilo a nás to doslova spláchlo po svahu o několik metrů níž. V kempu ale bylo mnoho zajímavých lidí, a tak se nám po třech dnech sušení promáčených věcí málem ani nechtělo pokračovat.

Němec Felix, hubený osmadvacetiletý chlapík z Berlína, který stanoval hned vedle nás, projel napříč Afrikou na kole. Vypravil se z Egypta do Jihoafrické republiky. Klobouk dolů! Francouzský pár Etienne a Sophie původně mířil pouze do Burundi, kde půl roku pomáhal ve válkou zpustošené zemi. Po ukončení mise se jim ale nechtělo hned domů a potřebovali načerpané skutečnosti nějak vstřebat – africké války produkují zvěrstva, která války evropské zkopírují až za pár dekád (kdo že je tady sto let za opicemi?) –, a tak vyrazili po zemi na jih až sem, do Jihoafrické republiky. Minulý týden zjistili, že čekají dítě, takže si vychutnávají poslední týdny v horách a už se těší domů do Francie na malého Etienka. Rekordmanem je tady Angličan Troy, prošedivělý padesátník, který cestuje už sedmý rok po Africe ve svém Land Roveru. Moc toho nenamluví, a když už, nikdy nemluví o sobě. Má slabost pro černé krásky. Mno, není sám…

Zato Rus Andrej o sobě mluví moc rád (a jako jeden z mála nemá slabost pro černé krásky – jede totiž po rozkošně-blonďatě-modrooce-překrásné Holanďance Agnes, a to explicitně, avšak totálně neopětovaně). Neustále opakuje, co všechno má, co ještě bude mít a jak to všechno ve finále zhodnotí. Je tady snad jediný, kdo cestuje pouze po Jihoafrické republice. Přijel na nešťastných čtrnáct dní. Každý den spěchá na trek, aby večer u grilu řádně přibarvil a nafoukl, co prožil. Čím víc spěchá a snaží se natlačit svůj příběh do několika dnů dovolené, které mu zaměstnavatel v Moskvě direktivně určil, tím méně toho opravdového zakouší. Nakonec vlastně nezakusil nic. Než jsme si stačili všimnout, seděl už v obleku v moskevské kanceláři a snažil se vnutit zákazníkům hypotéku na čtyři panelové stěny v devatenáctém patře betonové džungle.

A protože s Andrejem se už nepotkáme, můžeme prozradit, že si v roce 2024 vystřelil mozek z hlavy kalachem po zásahu dronem. Klobouk dolů! To, co zhodnotil, nyní hédonisticky užívá nový partner jeho ex. A protože ani s novým partnerem už se v našem příběhu nepotkáme, můžeme prozradit, že se v roce 2026 vyleje vodkou jak váza na balkoně v nejvyšších patrech betonária, zapálí si čvaňháka, ležérně se opře o zábradlí, poslední rezavý šroub zazpívá svou labutí píseň a nový partner se spolu se zábradlím proletí v kulisách horkého letního odpoledne mezi ladně šedivými věžáky směrem ke svému eschatologickému konci dolů na starou Ladu Nivu. Narozdíl od zábradlí se po dopadu zázračně zvedne – z čeho jsou ti Rusáci dělaní? –, vykašle vdechnuté cigáro, zakoulí očima a teprve potom se definitivně odebere mezi zesnulé předky. A protože s tou Ladou Nivou už se… ale dost, zpátky do Afriky! Kam by to došlo? (Snad až do roku 2074, kdy nejvyšší AI avatár dlouho kultivovaného klonu Buddhy spáchá výmaz paměti a pojedeme nanovo. Klobouk dolů! Byl večer a bylo jitro, den první. Klobouky ještě nebyly vynalezeny. Zato se schylovalo k prvotnímu hříchu. Sakra… co z toho ti první lidé pořád mají?)

Po třech dnech příjemného povídání s Evropany vyrážíme směrem k hranici horského království Lesotho. Jsme dole pod horami, které se dramaticky tyčí do jakési zvláštní náhorní plošiny. Území království se rozkládá právě na této náhorní plošině. Nejnižší místo Lesotha se nachází v nadmořské výšce 1 400 metrů. Nejvyšším vrcholem země je hora Thabana Ntlenyana s výškou 3 482 metrů nad mořem. Toto pozoruhodné území obývali od 1. tis. př. n. l. Křováci, které postupně v 8. století našeho letopočtu vytlačily bantuské kmeny – Zuluové, Matabeleové a Ngunové. Teprve v 19. století se tady objevilo etnikum Sothů.

Kráčíme po prašné cestě mezi vysokými travinami, když najednou projíždí starý mercedes a staví nám. Jede ovšem pouze pár kilometrů k jakémusi meteorologickému zařízení, kde končí, neboť jeho řidič – dokonale lapen v (zdánlivě smysluplném, avšak ve skutečnost zcela nesmyslném, ba absurdním) matrixu – tam bude odečítat jakási zbytečná čísla, která se archivují, vyhodnocují, znovu archivují, znovu vyhodnocují a následně raději skartují, jinak by se musel přiznat blížící se konec světa. Na stopu potom trávíme více než dvě hodiny, aniž by projelo jediné auto. Na hranici to máme nějakých 15 kilometrů, ovšem převýšení 1 000 metrů. Rozhodujeme se, že půjdeme pěšky. Máme sušenky na několik dní a čtyři litry vody. S vodou ale problém nebude, protože každou chvíli tady člověk narazí na menší či větší vodopád s průzračně čistou vodou.

Jakmile jsme se rozhodli, že nebudeme čekat na svezení a půjdeme pěšky, zase z nás spadl ten poslední zbytek nesvobody a kráčíme lehounce jako ptáci. Ta lehkost, ta svoboda, ta radost z prosté chůze v nádherných horách, to je pocit, který se musí prožít. Cestování stopem je v zásadě svobodné, ale přeci jen poutníka poutá k silnici, k autům, k řidičům a tím vším deformovanému času. Chůze je esencí putování. Osoba, prostor, čas. Jednoduché pojmy? Filologicko-filozofická aporie!

Když jsme vyráželi na cestu po Africe, tížily nás při chůzi těžké batohy a také jsme nebyli zvyklí chodit desítky kilometrů denně. Po několika měsících jsme ale zhubli, zvykli si na dlouhé pochody, zbavili se nepotřebných věcí a zredukovali tak váhu batohů. Po půl roce už batoh sedí na zádech jako by tam odjakživa patřil. Také vzdálenosti vnímáme jinak. Je rozdíl mezi šedesáti kilometry, které musí člověk zvládnout za den, protože nemá čas, a tou samou vzdáleností bez časového limitu. Potom nevnímáme vzdálenost k určitému místu, ale každý krok, každý okamžik na cestě. Je to permanentní meditace, prožívání »ustavičného teď«.

Trasa mezi posledním jihoafrickým kempem a lesothskou hranicí se dá ujet autem za necelou hodinu. Člověk vystoupí z auta lehce zpocený, s bolestí zad a nohou, aniž pořádně viděl jediný z maličkých vodopádů, které lemují celou cestu, natož aby se z nich napil a opláchl si obličej. Jaký nepopsatelný rozdíl mezi poutníkem a turistou, kteří stojí na stejném místě, fotografují stejnou krajinu, ale prožívají něco propastně jiného. (Něco jako člověk a gorila. Geneticky jsou téměř totožní. Páření je rovněž možné. Ale drobný rozdíl tam prostě vidíš… (Kdo že je tady sto let za opicemi?))

Po dvou dnech osvěžující chůze jsme stanuli na vršku náhorní plošiny před dřevěnou závorou, která je branou do Lesotha. Nikdo tady není. Z nedaleké boudy je slyšet hlasité chrápání. Když se podíváme za sebe, vidíme nádherné strmé svahy Dračích hor, plné skalisek a vodopádů, padající dolů do JAR. Když se však podíváme před sebe směrem za závoru, vidíme mírně zvlněnou krajinu pokrytou travinami. Obcházíme závoru a vstupujeme do boudy, kde podřimují dva zatraceně spokojení celníci zabalení v silných hnědých dekách. Doutnající uhlíky v nevětraném prostoru nám vhání štiplavé slzy do očí. Jak tady můžou spát?

Společenské odkašlání přerušilo klidnou atmosféru doprovázenou chrápáním. Jeden z mužů se pomalu zvedá a gestem žádá o pasy. Zapaluje si cigaretu. Konečně přestáváme slzet a přivykáme té zvláštní pohodě v boudě. Cedulka na stole prozrazuje celníkovo jméno, Mošeše Leabua. Celník nám beze slova vlepuje víza do pasů a klidným hlasem nás vítá v zemi. Dokonce nám bez problémů mění několik randů za lesothské loti.

„Kde si můžeme rozdělat stan?“ ptám se. Celník ukazuje ze dveří na rozlehlou pláň.

„Kdekoli,“ odpovídá stručně a opět se balí do své deky. „Jen si dejte pozor na divoké koně a noční mráz,“ ozývá se ještě zpod deky a za pár vteřin už zase hlasitě chrápe. Tomu říkám poklidný job! Tady hrozí syndrom vyhoření pouze od zanesených kamen…

Je už podvečer, a proto nedaleko stavíme stan. Nocujeme ale pod hvězdami, pod neuvěřitelným obrazem jižního nebe. Stan máme postaven pro případ, že by v noci začalo pršet jako minulý týden. – Noční mráz ukončuje brzké ranní slunce. Přichází ten slastný okamžik, kdy se zima ve spacáku během několika minut změní v nesnesitelné vedro. Rozhlížíme se kolem sebe. Obklopuje nás zvlněná krajina bez jediného stromu nebo keře. Na obzoru běží stádo asi padesáti divokých koní. Už tento pohled stál za cestu do Lesotha.

Pěšky míříme do malé vesnice ležící několik kilometrů od hranic. Je tady několik desítek malých kamenných chýší a spousta ovcí. Sem tam se mihne člověk zabalený do silné deky, většinou v klobouku. Lidé jsou tady světlejší než dole pod horami, mají trochu asijské rysy a drobné postavy. Jestliže jsme se pod horami v Jihoafrické republice cítili jako v Americe, tady máme pocit, že jsme v Tibetu nebo v Peru. Afrika nám odhaluje další ze svých nesčetných tváří a nám nezbývá než žasnout. Tibet v Africe? Lepší než Tibet v Číně! Vy komáří vrazi kultur a náboženství!

Objevujeme malý krámek, nad kterým visí ručně malovaná cedule Mamohato Market a hodně zašlá deska s logem nějakého jihoafrického piva. Nesměle vstupujeme. Mladá prodavačka je v šoku a kvapem vstává od rozečtené knížky. (Čte trpaslíka Ferinu v originále. Dobrý vkus!) Mají tady sušenky, sýr, jogurty a vodu. To nám bohatě stačí. Jen ty borůvky trochu chybí, ale co už…

Za těch pár hodin, které jsme v Lesothu strávili, neprojelo ještě jediné auto, takže dál budeme pokračovat pěšky. Celý den kráčíme v podstatě po rovině. Kolem nás jsou mírné kopce, tu a tam s nějakou tou kamennou chýší. Lidé si nás nijak zvlášť nevšímají, zato se k nám přidal pes. Dáváme mu jméno Lesoťák, které po několika hodinách krátíme na Lesy a v podvečer konečně na finální Les. Takových psů poutníků jsme už na svých cestách potkali více. Pro jména nikdy nechodíme daleko: v indickém Himálaji s námi týden putoval pes Himálaj a v turecké Kappadokii s námi cestu několik dní sdílel Kappadog. Les je ovšem největší pohodář. Vždy, když se k nám přidá pes, tajně doufáme, že už nic nestopneme a půjdeme zbytek cesty pěšky. V Lesothu se nám to dokonce plní, protože ani druhý, dokonce ani třetí den neprojíždí po prašné cestě žádné auto.

Po několika dnech strávených putováním po zvláštních kopcích království Lesotha se nám opět zastesklo po poněkud tropičtějším podnebí (a nějaké té akci) a vracíme se dolů do Jihoafrické republiky, abychom pokračovali do Botswany. Pes Les se zastavil u dřevěné závory, jako by věděl, že patří do Lesotha a nikoli do jiné země. Jak nás viděl sestupovat po strmém svahu dolů, zakroutil hlavou, štěkl, otočil se a rozběhl se po nedozírné pláni své zvláštní země. Hořký smutek zalil naše srdce při pohledu na šťastného psa Lesa, kterého už v životě neuvidíme. Jasně, trochu ty emoce přeháním – ve skutečnosti neštěkl a nás to až tak nevzalo –, ale byl to psí typus! Tak jest.

Několikadenní cestu stopem přes Jihoafrickou republiku do Botswany osvěžila jedna zvláštní událost. Nocovali jsme u bílých farmářů, jako už mnohokrát, a ráno jsme se s panem domácím procházeli po farmě, když krmil dobytek. Najednou se farmář zeptal, jestli jsme někdy viděli Křováky, že je má ve stodole. Náš udivený výraz asi hovořil za vše, proto ani nečekal na odpověď a vzal za těžké dřevěné dveře. Uvnitř stodoly na kupě sena ležela celá rodina opravdových Křováků.

Farmář nám vysvětlil, že ta rodina za ním přichází z nedaleké Botswany vždy na nejchladnější měsíce zimy, a protože jsou téměř nazí, půjčí jim montérky a dá k dispozici stodolu. Křováci nás uctivě pozdravili. Nejstarší z nich nám podal ruku a ze slušnosti jsme prohodili několik vět, aniž bychom si rozuměli. Jeho mlaskavá řeč byla úžasně exotická. »Myslím, že ve světě jihoafrického rasismu je toto překrásná symbióza bělochů s domorodými černochy a úžasný výraz lidskosti.«