Nahou Afrikou. Šokující zrození botswanského Ponatshega s heverem

Hranici Jihoafrické republiky a Botswany překračujeme na nevzhledném přechodu Lobatse. Kromě plechové boudy, několika závor a jednoho stánku (se smíšenou všehochutí řízlou nadýchaným nicem vyrovnanou na zulském vikslajvantu) tady není nic, na čem by oko s radostí spočinulo. Zlatá západní Afrika, kde mohlo oko poutníka spočinout na kráse polonahých žen.

Víza dostáváme přímo na hranicích, kupodivu bez jediného problému. Obří chlapík nasoukaný do největší-možné-avšak-zcela-nedostačující uniformy si evidentně nechce přidělávat starosti. Platba, razítko, dveře. A obr si může dál neúspěšně ladit rádio a chillovat. A ta lahvička špiritusu pod stolem? A tak nebuďme upjatí… bezpečnost práce to nijak neohrozí. (#Chlemstejme s rozumem!) Krom toho – dvě stě kilo snese víc. Ovšem co se týká té igelitky plné weedu, co ráno zabavil neopatrným převažečům, tu bych to toho špiritusu raději netahal. – Před budkou měníme pár jihoafrických randů na botswanské puly a snažíme se trochu zorientovat. Je to snadná úloha, protože tady nic není. Jediná cesta vede dál do vnitrozemí, a tak si balíme cigaretu (O.K. YGM, když už jsem platil víza a měl vytaženou prkenici…!? To se stává i těm nejzásadovějším! Basta fidli!) a odcházíme na stopa.

Za pár chvil nám staví hned první auto. Pohodový černoch se šviháckým knírem ve fajnově lesklé (avšak na více místech záplatované) teplákové soupravě nás se širokým úsměvem (odhalujícím absenci pouhých pěti zubů) vítá v Botswaně a pomáhá nám s batohy, bubnem a holí do kufru svého hodně unaveného Forda. Je to spíše zhmotněná vzpomínka pro pamětníky než auto, ale jakž takž jede. Vyrážíme do rovinaté krajiny a mohu bez výčitek říci, že z okénka nevidím nic, co bych mohl nějak květnatěji popsat. Rovina, vyschlé keře, písek a prach. A to jsem to ještě náležitě přibarvil. Občas to ale rozčísne slon. Toť pravda, aspoň tak…

Zajímavější je ale náš rozhovor s šoférem. Jmenuje se Seretse Kedikilwe. Pracuje v diamantovém dole, takže na místní poměry si nevede úplně špatně. (Jinak by také z těch zbývajících zubů neměl polovinu ryze zlatou.) Ptá se nás, jak je v naší zemi rozšířený vir HIV. Tady v Botswaně je to totiž národní problém číslo jedna. Třetina dospělé populace je nakažena a mezi lidmi v produktivním věku je to dokonce více než polovina. Dalším problémem je, že mnoho lidí neví, že jsou nakaženi a nebudeme si namlouvat, že tady lidé dělají při seznamování nějaké drahoty. Nedělají. Jde se rovnou na věc. Odhaduje se, že kvůli nemoci AIDS se průměrná délka dožití z nedávných téměř šedesáti let snížila v současnosti na třicet let. (#Spěme spolu s rozumem…) Různé odhady se ale výrazně liší. A to i o desítky let.

Náš řidič Seretse se domnívá, že je čistý, ale na testy jít nechce, protože jim absolutně nevěří. Celé to podle něho přišlo od bělochů (a těm licoměrníkům se nedá věřit, to dá rozum… ale prý nic proti nám).(#Chceš-li věřit bělochům, nestuduj historii Afriky!) Kolem nemoci AIDS tady panuje celá řada mýtů a legend. Mnoho Afričanů vůbec nevěří, že taková nemoc existuje. V těchto životních podmínkách se vždy umíralo na nejrůznější onemocnění a málokdy se stalo, že se někdo dožil vysokého věku. Ovšem… co je vysoký věk? Beztak nikdo z vesničanů nevěděl, kolik let mu vlastně je. AIDS tedy z jejich pohledu nepřinesl nic moc nového, ale běloši z toho najednou dělají strašáka celé Afriky. Navíc finančně těží z testování a každý soudný (a tedy nikoli bílý) člověk ví, že bělochům jde jenom o škvarky (pozn.: jde o jablonecký undergroundový výraz pro peníze).

Mezi těmi, kdo věří, že nemoc existuje, se rozšířily pověry, jak nemoc vyléčit. Jednou z nejobludnějších, která bohužel přetrvává v Jižní Africe, je léčba znásilněním bělošské panny. Někteří černoši v oblasti, kde panuje vyhrocený rasismus, zejména v Jihoafrické republice a v Zimbabwe, opravdu věří, že když znásilní bílou pannu, vyléčí se z nemoci AIDS. Jiní zase chodí za léčiteli a čaroději, kteří k léčbě doporučují nejrůznější šílenosti. Mají krásnou 100% neúspěšnost, přesto ekonomicky nádherně prosperují. Tomu říkám inverzní byznys „cena – výkon“.

Seretse se opět ptá, kolik lidí je u nás v Čechách nakaženo a jak jsme na tom my. V hlavě mi letí vzpomínky na desítky situací, kdy jsem se na této cestě Afrikou o něco řízl, drobné tahanice i několik větších rvaček se zloději, desítky jídel z polosyrového masa, pořádný škrábanec od opice na zádech a ty další detaily, o kterých Vás – to snad uznáte – nemusím informovat.

„Jsme čistý, bro,“ odpovídám po kratší odmlce. Je nabíledni, že Seretsemu je to stejně jedno. S nemocí AIDS – pokud tedy existuje – se tady prostě žije. Bělochům jde o love (pozn.: jde o romský undergroundový výraz pro peníze). Tečka.

Přijíždíme do hlavního města Gaborone. Je to velmi zvláštní místo na naší planetě: není ani ošklivé, ani hezké, nemastné, neslané. Kdybychom si tady nemuseli vyřizovat víza do Namibie a Zambie, určitě bychom se nezdrželi. Nakonec zde vyřizováním víz trávíme týden, který ve vzpomínce splývá v jedno těžko uchopitelné šedé neurčito. Víza jsou mastná jak hovedo. Úředníci rádi kachle (pozn.: jde o další jablonecký undergroundový výraz pro peníze). Naštěstí je nedaleko hlavního města menší národní park Mokolodi s kupou africké havěti. Kromě klasického safari v terénním voze, je tady možnost nocovat v buši přímo mezi divokými zvířaty. Mají zde ze špičatých klacků vybudovány kruhové ohrady průměru asi čtyři metry. Uprostřed je ohniště. Za směšné prašule (pozn.: jde o… však už víte) dostáváme jednu dřevěnou ohrádku, spolu s radou, abychom na noc rozdělali oheň. Zvířata sice přijdou, aby si nás zkontrolovala, ale bezprostředně k ohni se nepřiblíží.

Po každém dni stráveném na úřadech v Gaborone, je večer a noc v buši mezi divokou zvěří vítanou odměnou. Celé noci slýcháme hrozivé funění a těžké kroky jen pár metrů od nás. Zdáli se ozývají sloni a my se kocháme jižním nebem plným hvězd. V takové nádheře je škoda spát… (Mno, co bych za to za dvacet let dal, abych prostě jen tak usnul… A co teprve za sto!)

Poslední den, po vyřízení všech úřednických otravností, naskakujeme na terénní safari jeep. Turisté to mají pěkně drahé. My jsme se ale za týden seznámili se strážci parku – a trochu s nimi i popili –, a tak se vezeme jen zá pár večerních piv a trochu živejch vočí (pozn.: jde o botswanský vězeňský výraz pro mince). Projíždíme parkem a naháníme tzv. velkou africkou pětku – slony, nosorožce, buvoly, lvy a levharty. Z jedoucího vozu pozorujeme také antilopy, zebry, pštrosy, divoká prasata a celou řadu dalších zvířat. Není to špatný zážitek, ale připadáme si příliš turisticky. Pro nás je jedna antilopa, která přeskočí přes cestu nedaleko nás, když stojíme na stopu, mnohem víc, než lev naháněný v parku terénními safari jeepy. A jak se má teprve cítit ten naháněný lev? Král zvířat? Král béčkové komedie! Zlatý časy, když Holubovi lev sežral půlku manšaftu…

Právě v těchto dnech vyráží Jihoafričan Jacques na svou cestu Afrikou. Je to velmi podivuhodný týpek: hubený, vysoký běloch v typickém (křiklavě barevném) rasta oblečení. Jacques vyrazil z rodného Kapského Města na svou poslední velkou cestu. Je mu 28 let a má jasný cíl, se kterým nás seznámí, až se v Etiopii náhodně potkáme. Do té doby se budeme míjet na několika stejných místech, leckdy jen o několik hodin. To si ale povíme později.

Ve stejnou dobu leží Švýcar Sebastian, o němž už byla řeč, v zašlé nemocnici na ostrově Ilha de Moçambique. Potom, co při skoku do moře narazil hlavou na stolový korál, byl operován ve velmi nehygienických podmínkách, ale naštěstí přežil. Z nejhoršího je venku, ovšem na rozvrzané železné posteli, která pamatuje někdejší slávu tohoto koloniálního ostrovního skvostu, si ještě několik týdnů poleží. Přemýšlel o návratu domů, ale už zase nabírá sílu a začíná se těšit na další etapu svého dobrodružství. Netuší, že rytmus jeho cesty Afrikou budou udávat velmi dramatické situace, o kterých nám bude vyprávět při našem pozdějším setkání.

Po týdnu v Gaborone konečně vyrážíme dál. Zjišťujeme, že v Botswaně se velmi dobře stopuje. Nikdy netuhneme, tedy nečekáme na stopu, příliš dlouho. Řidiči sice většinou chtějí za svezení drobné oběživo (a.k.a škvaření, a.k.a. lováně), ale poměrně jednoduše si nechávají vysvětlit, že cestujeme stopem zadarmo. Nula škvarků, basta, šlus. Na rozdíl od jiných zemí Afriky s tím nemají větší problém. (Zaplaťpámbu za ty dary, protože jinde v Afráči je to vo nervy!)

Jedním stopnutým vozem se vezeme po nové asfaltové silnici, což je na africké poměry (v nultých letech) nevídaný luxus, když nás najednou staví kolosální vojenská hlídka. Brzy zjišťujeme, že to není klasická hlídka, ale jakási stanice, střežící příjezd k rozsáhlým diamantovým dolům. Jsou tady jak místní vojáci, tak i americká jednotka. Tady se totiž krutě rejžuje. Tady se dělá vejvar (pozn.: jde o celosvětově rozšířený výraz pro rejži, vejškvarek, vykapříkování, neboli postaru zisk). Řidič se s námi loučí. Prokazuje se průkazem zaměstnance diamantových dolů, projíždí kontrolou a pokračuje po asfaltové cestě. Nás vojáci beze slova odklání na prašnou cestu, kterou musíme celé území, na němž se diamanty těží, obejít. Zjišťujeme, co se vlastně děje. Botswana patřila až do roku 1975 mezi nejchudší země světa, ovšem tehdy byla v zemi objevena rozsáhlá naleziště diamantů. To způsobilo v celé zemi pořádné ekonomické zemětřesení. Do roku 1990 rostlo botswanské hospodářství nejrychleji na celém světě. To ovšem nezanechalo žádnou stopu na štěrkové cestě, po které právě pokračujeme dalším stopnutým autem.

Náš aktuální řidič se jmenuje Ponatshego. Je trochu robustnější postavy, a tak má ve vybledlých gatích jakoby mírnix týrnix všitý stylový klín. A protože ty gatě původně nosil klaun nebo snad středoevropský punker, mají jednu nohavici bílou a druhou červenou. A protože Ponatshegova manželka neměla na klín jinou než modrou látku (zbytek jakéhosi královsky modrého vikslajvantu), je černý Ponatshego hotový český vlastenec se zjevným bizarním syndromem. Kalhoty s puky přechází rovnou do gumových žabek. Gumové žabky, to je poznávací znamení Afriky. Myslím, že nepřeženu, když řeknu, že žabky má na sobě 90 % obutých černochů v subsaharské Africe. My jsme zatím stále obuti do našich evropských (dobře nó… v Číně šitých) bot, ale nebude trvat dlouho a nákaze afrických žabek podlehneme také. Věřte, že v takových žabkách můžete zdolat klidně Kilimandžáro, nebo pěší přechod etiopského údolí Omo mezi Mursii s talířky ve spodních rtech.

Ale zpět k našemu řidiči. Pod kšandami, které se snaží udržet jeho gatě na správném místě, se rozpíná poněkud těsnější tričko (rýsující krutopřísný bierbauch) s čínským nápisem 古老的捷克傳說. Celý outfit je doplněn kšiltovkou s nápisem Chicago Bulls. Na pravé ruce se třpytí zlaté hodinky s ulomenou ručičkou.

Ponatshego je prostě totální sympaťák, který nepodlehl nesmyslnému diktátu módy. (#JBM módu!) Něco mi poměrně slušnou angličtinou vypráví, ale já z té rovinaté krajiny bez záchytných bodů usínám a jeho příběh se mi prolíná se snem. Vypráví, že jednou v buši píchnul kolo a jak tam tak klečel a zvedal auto heverem, přikvačil lev. A tady si nejsem jistý, jestli jsem neusnul, ale myslím, že říkal, že ten lev ho bez servítek zneužil. Nebo on zneužil toho lva? Nějak se do toho zamotávám, ale vzpomínám si, že tam figuroval také slon. No nic, takových historek jsem slyšel… Slon sem, slon tam. Hlavně, že si kluci užili, všichni přežili a kolo opravili. (Historie se neptá »jak to tenkrát přesně bylo?« Ale chyba historické lávky… naše zkazka to nekriticky přebírá a ještě řádně připepří!)

Chcete-li fádní botswanskou krajinu trochu obohatit, je dobré nechat si vyprávět příběhy a prolnout je s řízenou fantazií a neřízeným snem. Najednou v rovinaté krajině vidím neuvěřitelné, těžko popsatelné jevy. Některé sem nesmí před desátou večerní, některé sem nesmí vůbec, a zbylé do (námi vnímané) reality aplikoval legendární Káčko (bručící nedaleko odtud). Ponatshegova robustní postava se do těch scén náramně hodí, takže žádná botswanská antilopa už není zcela v bezpečí. A kdyby jen antilopa. Tomu říkám safari.

Na několik dalších stopů se, za tři dny cesty, dostáváme až k vyhlášené deltě Okavanga. Vždy, když nám přes cestu přeskáče antilopa, pštros nebo skupinka zeber, což je tady celkem běžný jev, vybaví se mi Ponatshego s heverem. A buďte si jistí, že Ponatshego s heverem, to je daleko větší masakr, než Tarantinova partička nastřelených černochů s letlampou… Na druhou stranu ale menší masakr než nastřelený černoch s kalachem v západoafrické válečné zóně. Víme o tom své.

Dostat se z hlavní silnice přímo do nitra Okavango delty není jednoduché. Delta řeky Okavango totiž tvoří největší sladkovodní močál na jižní polokouli. V období sucha má rozlohu asi šest až osm tisíc kilometrů čtverečních, ale v období dešťů je rozloha tohoto kolosálního močálu až šestnáct tisíc kilometrů čtverečních. Okolní mokřadní oblast je ještě mnohem větší. Deltu tvoří několik hlavních kanálů, jež vytvářejí tisíce ostrovů. Jádro delty tvoří permanentní močál. Při záplavách delta přiláká obrovské množství divoké zvěře, a vytvoří tak jednu z největších koncentrací divoké zvěře v celé Africe. A tam – uznejte sami – Ponatshego nemůže chybět.

Několik vodních ramen překonáváme na korbě náklaďáku, až se dostáváme k jednomu ze safari resortů. Celý komplex je postaven ze dřeva, a to velmi vkusně. Nenápadné dřevostavby, uprostřed velké ohniště, ve stromech posedy k pozorování divoké zvěře, u mola se houpe několik dřevěných lodí a celým prostorem se prochází několik koní. Odsud se vyráží na lodích po nedozírných vodních ramenech za faunou Okavanga.

Celému místu v podstatě není co vytknout. Pár dní zde odpočíváme a za tučné škvarky se také vypravujeme za slony, hrochy a podobnou havětí. Každým dalším dnem se ovšem tady mezi navoněnými turisty vyzbrojenými nejdelšími teleobjektivy cítíme hůř a hůř. Lidé si tady v maximálním bezpečí hrají na dobrodružství. Toto není místo pro nás…

Nic proti deltě, ale s lehkostí u srdce se vracíme zpátky na rozbitou cestu vedoucí do Namibie, abychom se opět probíjeli naší nekonečně pestrou cestou napříč Afrikou. Na dva stopy se dostáváme zpátky do suché rovinaté krajiny. Cestou konečně potkáváme několik rodin Křováků.

Stopujeme na místě, které by se dalo charakterizovat slovy „Kde nic není, ani smrt nebere“. Alespoň si myslíme, že tady nic zvláštního není. Po nějakých čtyřiceti minutách stopujeme náklaďák a naskakujeme na korbu. Rozhlížíme se po kraji, až po necelém půl kilometru přichází drobné překvapení. Vyschlými žlutými travinami prochází levhart a míří přímo k místu, kde jsme téměř hodinu stopovali. Okamžitě vytahuji foťák, a přestože nemám dobrý úhel, pořizuji fotku, která má pro nás obrovskou hodnotu. Na samém konci cesty Botswanou zjišťujeme, že jsme v Botswaně na stopu nikdy nebyli zcela sami. Myslím, že kdybychom tady stáli o pár minut déle, nepomohl by nám ani, teď už legendární, Ponatshego s heverem. Z turistického safari resortu jsme zpátky v totálním dobrodružství…