Nahou Afrikou. Nahé krásky, nestydatí milovníci a trocha bloudění

Ráno nás budí bolest hlavy masakrózně-migrenózního charakteru – jinými slovy nás škeble třeští jako střep. Jinak je rozbřesk absolutně klidný a pohodový. Jenomže to jinak se s tím střepem blbě vnímá. (Hodně blbě. V podstatě to nejde. Ale snažíme se…) Všichni se dlouze vyspali a postupně se vytratili do buše směrem ke svým vesnicím. Luis ještě spí, zatímco Daniel už je v kamenolomu a hlídá místní dělníky. Jdeme se za ním ze slušnosti podívat. (I když… co je po včerejšku vlastně slušnost?)

Daniel nám ukazuje celý lom a vysvětluje, jaký je to skvělý byznys. Odběr kamene mají zajištěný na drahnou dobu dopředu. Jak tak zjišťuji, mejdany, jako byl ten včerejší, jsou pro Luise a Daniela poměrně častým zpestřením samoty v kamenolomu. (Good for you, bro!)

Po polední kávě s probouzejícím se Luisem – ten osmdesátiletý přízrak tady bude ještě dlouho! – nás Daniel odváží zpátky k cestě, abychom pokračovali směrem do Opuwe. Podle jeho slov dnes žádné auto neprojede, protože zásobovací náklaďáky jely včera. Máme to nějakých 40 kilometrů, takže se na prašné cestě loučíme s Danielem a vyrážíme rovnou pěšky.

Chůze divočinou nám vrací dobrou náladu, která byla kocovinou významně potlačena. Už je zase dobře. Už si zase užíváme tu nekonečnou svobodu kdesi uprostřed neznáma. – Po několika hodinách přicházíme k malé domorodé vesnici. Dřevěné chýše čtvercového půdorysu jsou postaveny do kruhu a obehnány dřevěnou ohradou. Je tady asi osm prasat, která spokojeně ryjí v melounech. Melounů je tady tolik, že musíme dávat při chůzi pozor, abychom si o ně nevyvrtli kotník. Ve vesničce ale není jediného člověka. Obcházíme ji a pokračujeme dál.

Po několika kilometrech přicházíme k další vesnici, tentokrát o něco větší a už z dálky slyšíme lidské hlasy. Nesměle vcházíme do prostoru uvnitř dřevěné ohrady. Všímají si nás děti a okamžitě k nám běží. Další minuty jsou stejné jako ve všech domorodých vesnicích po celé Africe: děti piští, radují se z přítomnosti něčeho exotického, tahají Míšu za blonďaté vlasy a diví se jim. Mne zase tahají za chlupy na rukou, nahlížejí do batohů a tak pořád dokola. Přichází jakýsi starší muž. Podává nám ruku a zve nás k ostatním. Přisedáme k ohništi a intuitivně poskládanou řečí se snažíme trochu konverzovat. Oni pochopili, že jdeme do Opuwe a zajímají nás Himbové. My jsme zase pochopili, že oni Himbové nejsou a že je nemají příliš v lásce. Vypili jsme spolu čaj a rozloučili jsme se.

Pokračujeme v cestě. – V podvečer (při krásném západu slunce) přicházíme do městečka Opuwe. Je to malá, ospalá díra uprostřed ničeho, ale je tady kemp, a to přímo v centru města, dá-li se to městem nazvat. Majitelem kempu je sympatický Němec, což je v regionu obývaném zejména Herery dost zvláštní. Jmenuje se Bruno, pochází z Dortmundu, ale žije tady už 22 let. Má radost z naší přítomnosti, takže okamžitě otevírá tři neodolatelně orosená piva. Takové orosené pivko po celodenní chůzi vyprahlou buší, to je panečku zážitek. Jen aby to nedopadlo jako včera.

V průběhu večera zjišťujeme, že Bruno je, podobně jako Luis, velký milovník černošek a zejména Himbek. Říká, že Himbky z nedalekého okolí chodí do města za prostitucí a on jejich služeb rád využívá. Seznamuje nás s historií místa a upozorňuje, že za pár týdnů tady budou volby a to prý bude lepší zůstat v kempu a nechodit mezi černochy. Normálně jsou prý v pohodě a soužití s několika bělochy, kteří se tady usadili, je klidné, ale při hromadných akcích občas někdo dostane chuť nakopat bílou řiť. A to pořádně. A pak už to jde ráz na ráz, davová psychóza na začátku a několik mrtvých na koci celé atrakce. I my jsme v Africe dávno zjistili, že města jsou mnohem nebezpečnější než odlehlá území domorodých kmenů.

Bruno si nás po několika pivech oblíbil a tak si můžeme v kempu postavit stan zadarmo a ještě máme každý večer zajít k němu na pár kusů. Příjemný člověk v příjemném místě, to je krása, která se vždy hodí do krámu.

Ráno Míša navrhuje, že bychom měli po delší době dát vědět domů, že jsme na živu. Zní to trochu divně, dnes člověk pošle odkudkoli mejl, zprávu nebo zavolá, ovšem píší se nultá léta a pokrytí mobilním signálem je v Africe minimální. Některé země jej ještě nemají vůbec, například Mauritánie, Čad, Mali, Burkina Faso, Malawi, Súdán, Gabon, Středoafrická republika… Na ostatních územích je signál většinou pouze v hlavním městě nebo několika největších městech. S internetem je to podobné: buď v zemi neexistuje vůbec – a jeho existence se ještě nedostala ani do řečí –, nebo jen v luxusních hotelech pro zbohatlé černochy typu samozvaných generálů, masových vrahů a vysavačů mezinárodní pomoci Africe. Tady je Afrika, bro – tady to funguje krapet jinak.

Stává se, že o sobě na cestě Afrikou nemůžeme dát vědět někdy i několik měsíců. Zní to dnes velmi podivně – ovšem co je dnes? –, ale ještě před několika lety mobily neexistovaly a internet byl rodícím se experimentem. Když jsem v osmnácti letech cestoval po Madagaskaru, mobil jsem ještě vůbec neměl a internet na Madagaskaru prostě nebyl. To ještě bosí černoši vozili v rikšách obuté černochy a nikdo se ničemu nedivil. Domů jsem poslal jen pohled. Ten došel tentýž den, co jsem se po měsíci vrátil.

Když jsme s Víťou cestovali v devatenácti letech stopem do Indie, mobily jsme už sice měli, ale nechali jsme je doma. V té době byl mobil něco vzácného. Například do školy, do hospody nebo na nákup se mobil s sebou nebral. No a na cestu do Indie už vůbec ne. V té době byl mobil spíše pracovním nástrojem a většina lidí u nás jej stále ještě neměla. Internet už v Indii sice měli, ale byl tak pomalý, že za hodinu sezení u počítače to leckdy ani nenačetlo příchozí mejly. O nějakém odeslání mejlu nebyla ani řeč. Když jsme o sobě chtěli dát vědět, využívali jsme služby pouličních telefonistů. V té době, v roce 1999, sedávali v Indii na ulicích chlapíci se starým telefonem, pevnou linkou, s kabelem vytaženým z domu, diskutující o kriketu a metempsychóze (a taky trochu vo ženskejch).Telefonistovi jste nahlásili, do které země chcete volat, on si v ceníku našel sazbu za minutu, vzal do ruky stopky a odstartoval hovor. Zajímavé bylo, že hovor byl účtován až po deseti sekundách. Do deseti sekund se to považovalo za nezdařené spojení. Záměrně jsme proto volali domů, když byli rodiče v práci a na záznamník jsme v rychlosti nadiktovali, kde jsme, kam míříme a že jsme v pořádku. Vždy jsme to zvládli do deseti sekund, a tak jsme v Indii za telefonát domů nikdy nezaplatili. Nutno doplnit, že jsme byli chudí studenti a celá cesta do Indie nás stála jen desítky dolarů.

Když jsem v roce 2000 cestoval sám po indickém Ladakhu a Kašmíru, nebyli tam ani tito telefonisté, takže jsem za celou několikaměsíční cestu poslal pouze pohled. Bohužel nedošel, což se v té době stávalo také velmi často. Jednou jsem také z Asie poslal balík. Koupil jsem si totiž buben a nějaké další věci a taky jsem se chtěl zbavit zimní bundy, kterou jsem potřeboval ještě v Íránu, ale v Indii už ne. Balík poslaný lodí, byl za třetinu ceny balíku poslaného letecky, takže volba padla jednoznačně na loď. Úředník na poště ovšem varoval, že doručení je tak padesát na padesát. Šel jsem do rizika. Balík opravdu dorazil do Čech, a to za osm měsíců, kdy už jsem byl čtyři měsíce doma. Na balíku bylo tolik razítek a exotických pečetí, že jsem si krabici musel nechat na památku. Bůh ví, kde všude ten balík byl.

V Opuwe není ani signál, ani internet, je tady ale malá pošta. Posíláme tedy pohled a žehnáme mu, aby byl doručen. Dnes už ale víme, že se ztratil někde na hlavní poště v Zambii.

Přišel čas, abychom se vypravili hluboko do neznáma, mezi vesnice domorodých Himbů v odlehlé oblasti na hranici Namibie a Angoly. Je to okamžik přímo slavnostní. Domorodé kmeny mě tak fascinují, že když jsem prvně spatřil fotografii ženy z kmene Surma, s terakotovým talířkem vloženým do proříznutého rtu, věděl jsem, že dokud tyto fascinující lidi nenavštívím, nebude mé srdce v klidu a bude mě stále plíživě a hořce obviňovat z lenosti a marnění času. Moje vlastní nitro mě rádo usvědčuje z hříchu nenaplňování nedozírných možností. V ústech mám potom pachuť hořkosti, hrdlo sevřené a na hrudi tíhu všech těch potencialit, které se snažím přehlížet a nenaplňuji je. Můj velký oblíbenec Mika Waltari často hovoříval se svým srdcem a občas jej někde zapomněl. Prožíval potom vzácné chvíle klidu. Mé srdce mi tento odpočinek zatím nedopřává. Stále mi poroučí, kam mám jít. Žene mě do nebezpečí, dobrodružství, riskantních situací a má z toho rozkoš a slast. Ale nezoufám si. Budu se srdcem hovořit jako Mika Waltari a třeba jednou najdeme společnou řeč a ono mi vše vysvětlí. Snad se tak stane před branami Damašku.

Když jsem tehdy spatřil fotografii ženy kmene Surma, ztuhl jsem v němém úžasu. Bylo to na jakési reklamě v autobuse, která inzerovala časopis Koktejl. Na titulní straně byla fotografie od cestovatele Petra Jahody. Leták byl tak maličký, že nebylo možné přečíst, o jaké číslo a ročník se jedná, takže jsem si obratem objednal všechny kompletní ročníky za posledních pět let. Za týden mi přišel těžký balík a já jsem netrpělivě hledal fotografii záhadné ženy s talířkem ve rtu. Když jsem hledaný výtisk našel, srdce se mi rozbušilo a já jsem jej s posvátnou až adorující úctou zvedl do výše očí. Začal jsem listovat a číst. Byl jsem chycen, omámen, okouzlen. Už nebylo cesty zpět.

A proto jsme nyní tady v Africe a vyrážíme pěšky se zásobou vody a jídla na týden hledat zvláštní lidi, kteří se potírají červenou směsí sádla a hlíny. Opouštíme městečko Opuwe a sledujeme prašnou cestu vyšlapanou v písku. Směřujeme k nevysokým horám na hranici s Angolou. Čeká nás dlouhá cesta, a tak se příliš nevyčerpáváme mluvením a každý se při klidné chůzi probíráme vlastními myšlenkami. Ptám se sám sebe, proč vlastně Himby hledám? Co si myslím, že se setkáním změní?

S jistotou vím jenom to, že něco hledám. Jsem hnán nevědomostí, kterou tupě toužím překonat. To duchovní hledání, hledání podstaty skutečnosti, jako by bylo od malička integrální součástí mé přirozenosti. Nemůžu se přestat ptát sám sebe. Nemůžu na to nemyslet. Hledání je motorem mého cestování po světě. Zatím si musím přiznat, že absolutně nemám jasno. Nevím nic. Hledání je vepsáno do mého nejniternějšího nitra. Nemůžu před tím utéci. Zkoušel jsem to. Létal jsem větroněm, ale ani v záplavě adrenalinu při vývrtce jsem z hloubi své duše nevyrval ty sžíravé otázky. Právě naopak. Vždy, když jsem prožil něco výjimečného, něco krásného, zazněly ve mně otázky s ještě větší intenzitou.

Mé myšlenky stále krouží kolem Himbů. Co mě k nim tak táhne? Vždyť jim nebudu rozumět. Lehce se může stát, že si do nich budu promítat své dosavadní zkušenosti a hledat v nich to, co chci, a nikoli to, co v sobě opravdu mají. Ve skutečnosti jsem v tento čas silně ovlivněn nosnými myšlenkami buddhismu. V patnácti letech se mi do ruky dostala monografie Tibetská kniha života. Byl jsem zcela paralyzován. Nedokázal jsem myslet na nic jiného a jediné, po čem jsem toužil, bylo zakusit hloubku buddhistické meditace v klášteře vysoko v tibetském Himálaji. Ten sen se mi vyplnil v devatenácti letech v Ladakhu. Cítil jsem se jako v ráji. Jako bych do té doby žil na špatném místě a tehdy se konečně vrátil domů. Prožíval jsem extázi.

V hlavě si proto cestou k Himbům skládám jakési kompendium svých buddhistických zkušeností, ale nedostávám kýžené odpovědi. Stále intenzivněji mi to připadá spíše jako extatické zavírání očí před realitou. Já chci ale rozumět právě realitě, životu, smrti, bolesti, žalu, zklamání, sžíravému těšení se na něco krásného, touze…

Ale co tedy hledám u domorodých kmenů v Africe? Snad jakousi původní nezkaženou životní moudrost? Tajně snad doufám, že ve svých tradicích nesou první vzkaz Stvořitelův člověku? Možná ano, ale dostanu se k němu? Jsem jazykově, kulturně, duchovně a myšlenkově absolutně vzdálen. Ta propast se přeci nedá překlenout. Dobře, ale… Pro mě – jako pro každého člověka – musí existovat cesta k poznání, jinak by vše postrádalo smysl a mohli bychom se opravdu připodobnit opicím. My ale nejsme opice. Nebo ano? Na jedné straně skládáme úžasnou hudbu, malujeme obrazy a stavíme babylonské věže. Na druhé straně se zběsile vraždíme v šílených válkách, soupeříme, vzájemně se ponižujeme a jsme neskutečně brutální sami k sobě. Nic z toho opice nedělají. Opice neskládají opery ani se hromadně nelikvidují v plynových komorách. To, že se ptám, ukazuje touhu odhalit pravdu, ukazuje aspiraci ventilovat esenciální existenciální (distresem prosáklou) tenzi. A přesně proto teď kráčíme vstříc nahým Himbům… #Ponatshego s heverem #Díky za čtení #Přijďte zas