Zlatý zapadákov, Rendilové a kairos… #Cestopis na pokračování. Dvacátá čtvrtá epizoda.
Hraniční přechod mezi Tanzanií a Keňou je velmi živý: kolem nízkých budov je spousta Masajů, kteří nabízejí cestovatelům své tradiční výrobky a nechávají se fotit za peníze. Takové fotky ale pro nás nemají žádnou cenu, takže Masaje odháníme a musíme být velmi důslední, protože se nám vyloženě vnucují. Přesto si ale zachovávají vlídnou a přátelskou tvář.
Po nezbytných formalitách, kontrole batohů a pasů – která se nikdy neobejde bez špetky náležité úřednické šikany –, usedáme do malé kavárničky, abychom nejprve nasáli atmosféru a rozkoukali se v nové zemi, tak jak to vždycky děláme. Dostáváme vynikající kávu, na což poslední měsíce nejsme zvyklí. Chuť je tak intenzivní, plná až omamná, že mám pocit jako bych levitoval nad špinavou plastovou židlí. Ten krásný pocit vychází zevnitř. Jakýsi jemný vnitřní tlak, který zevnitř zbavuje hmotu její tíhy a povznáší ducha. Káva nesmírně příjemně voní. Nutí přivírat oči a spontánně se usmívat. Necháváme se jí úplně pohltit. Odevzdáváme se její esenci. Dostavuje se euforie. Je to ten pocit, kdy má cesta smysl a vše je prostě dokonalé. Jsme obklopeni nazdobenými vlídnými Masaji, poprvé v nové africké zemi, pohlceni omamným účinkem naprosto skvělé kávy. Dlouho si vychutnáváme ten čas – kairos, čas, který plyne, jak nejlépe jen může a který by se dal přirovnat snad jen k prožívání času ve stavu zamilovanosti. Nevíme sice »co je čas«, ale teď je prostě nádherný…
Po skvělé kávě a nezbytném rozkoukání se pokračujeme v cestě na korbě malého náklaďáku, a je to cesta překrásná. Jedeme kolem Kilimandžára mezi vyhlášenými národními parky, takže v našem výhledu jsou stáda zeber, žiraf a slonů, nad nimiž se tyčí nejvyšší hora Afriky, která (pro nás) z keňské strany nemá tu nepříjemnou pachuť jako ze strany tanzanské.
Dostáváme se do Nairobi. Keňská metropole je nechvalně proslulá vysokou mírou kriminality a nebezpečí nejen v nočních hodinách. Hned při příjezdu si všímáme nespočetných supů, kteří nad městem krouží. Nairobi je nevzhledná ba odpudivá městská džungle, kde se nepochopitelné množství aut proplétá ulicemi podle nepochopitelných pravidel, nebo spíše bez nich, a komu se podaří bez úhony přejít silnici, stává se hrdinou dne. Kdo přejde na druhou stranu, nemusí mít ovšem ještě vyhráno. Pokud natrefí na jeden z nairobských gangů a bude ve špatný čas na špatném místě, dokončí svou životní pouť s čepelí nože v břiše. Těch špatných míst a »špatných časů« je v Nairobi čím dál víc.
Město se nám vůbec nelíbí, ale musíme zůstat, dokud si nevyřídíme víza do Etiopie. Vízová anabáze trvá týden. V Nairobi nám imrvére hoří koudel, a tak se snažíme nevycházet po setmění ven, hlídat si kapsy a nepřiplést se náhodné kulce nebo čepeli do cesty. Jak odporný pocit musí být, když se člověku noří do břicha nůž zfetovaného idiota, jehož osud má být zpečetěn ještě téhož večera předávkováním kokainem smíchaným se střelným prachem. Supi si nás celou dobu hlídají.
Za týden – ledva dostáváme víza – konečně zvedáme kotvy a opouštíme nehezké – ba odporné – Nairobi. Pěšky procházíme nekonečné slumy, kde se statisíce a miliony lidí tísní v provizorních chýších z kartonových krabic a sní svůj sen o lepším životě ve městě. Slyšel jsem jeden příběh o americkém snu v keňském podání, který svým životem napsala jedna dívka ze slumu tady v Nairobi. Jmenovala se Kleke a narodila se jako třinácté dítě v krabici vedle smrduté stoky. Od útlého věku byla zneužívána a veškeré vyhlídky do budoucna se ztrácely v depresivní beznaději. Startovní čára jejího života byla mimo jakoukoli trať, která vede ke štěstí. Jenže Kleke byla houževnatější než ostatní děvčata a rychle pochopila, kudy povede její cesta ze slumu. Nebrala svůj status quo úkorně, prostě se mu invenčně postavila. Když ostatní děti čichaly ředidlo, ona ho prodávala. Když ostatní roznášeli kokain, ona jim plánovala dodávky. Když dívky zjistily, že sexem se dá vydělávat, ona zjistila, že může vydělávat na dívkách. Brzy měla ve slumu solidní dřevěný příbytek s plechovou střechou a kontakty na ty nejhorší oukleje z nairobského podsvětí. Když někdo potřeboval někoho odstranit, Kleke to vždycky čistě zařídila, a tak se za pár let dostala mezi tu nejhorší zběř a odstěhovala se z nenáviděného slumu na skvělou adresu do drahé vily po zavražděném opozičním politikovi. Kleke to ovšem nestačilo a s brizancí sobě vlastní rozšířila své gangsterské portfolio o rafinovaný mezinárodní obchod a účast na zahraničních ozbrojených konfliktech, zejména v zemích, které pod svým povrchem skrývají diamanty.
Nashromáždila nehorázný majlant. Stala se jednou z nejmocnějších žen v rovníkové Africe. Ve svém harému měla chlapce i dívky. Málokdo z nich přežil déle než pár let. Ty, které vlastnoručně zavraždila, polévala ještě kyselinou. S oblibou se vyskytovala tam, kde se udál politický převrat. Občas zašla do slumu, ze kterého pocházela, a chladila si žáhu na mužích, které si stále pamatovala spíše jako zvířata než lidi. Sama se ve své explicitní animozitě vůči slumovým mužům také zvířetem stala a to jedním z nejdivočejších. Kleke byla nalezena zavražděná za nevyjasněných okolností – údajně mocný valpurt – ve své luxusní vile. Ležela na zádech v tratolišti vlastní krve, ruce podivně zvednuté nad hlavou, snad na znamení poslední kapitulace, oči navrch hlavy vytřeštěné do věčnosti… V podzemním patře bylo objeveno třináct rozřezaných lidských těl, diamanty a jiné šperky za 7 milionů amerických dolarů, 3 miliony dolarů v bankovkách, krvavý nůž s rukojetí posázenou diamanty, dámský revolver z ryzího zlata a spousta dalších zbraní a drog. To byl příběh jedné dívky ze slumu, která mířila za lepší adresou.
Pohled na život ve slumu je strašný. Celý slum spočívá na silné vrstvě odpadků vrstvících se po mnoho let. Celé to hnije a žije. Na této živoucí vrstvě letitého hnusu se nachází dřevěné nebo kartonové chýše nalepené jedna na druhou. Výdobytkem doby je plech. Prostor zamořuje nepředstavitelný zápach. Své potřeby lidé konají tam, kde právě jsou. Čistá forma lidské bídy a neštěstí. Odvrácená strana skutečnosti, které se říká život a která začínala rájem.
Abychom se nezbláznili, uzavíráme svá srdce do vnitřních trezorů a bez citu kráčíme slumem, až se konečně dostáváme z jeho rozšiřujících se spárů. Okamžitým stopem se potom během dvou hodin dostáváme do krásné krajiny s výhledem na úžasnou horu Mount Kenya. Proč lidé dobrovolně opustí tak krásnou krajinu, aby zbytek života strávili ve slumu?
Protože Nairobi nám vzalo mnoho psychických sil, rozhodujeme se dobít energii v přírodě kolem Mout Kenya. Vyskakujeme proto z korby v místě, které se nám zvlášť líbí a se zásobou pitné vody a jídla na pár dní se vydáváme do divočiny.
Je tady citelně chladněji než v Nairobi a prší, ale i přes zdánlivou nepřízeň počasí cítíme, jak nás příroda osvěžuje. Celé odpoledne kráčíme kopcem vzhůru kolem několika malých vesnic, až v podvečer zastavujeme u jedné vysoko položené vesnice na okraji strmého útesu. Chýše tady mají postavené z kamenů, vyspárovaných hlínou. Výhled do kraje je omamný a nad námi se tyčí vrchol Mount Kenya ve výšce 5 199 m. n. m. Prvním etnikem, které se tady trvale usídlilo, bylo etnikum Kikujů. V kikujském jazyce se hora jmenuje Kirinyaga, v překladu Zářící hora. Dnešní jméno patrně pochází od sousedního kmene Kamba. Kambané horu nazývali Kee Nyaa, Místo pštrosa. Skály a led na vrcholu hory jim v kombinaci bílé a černé barvy připomínaly zbarvení pštrosího peří. Právě toto je místo vhodné k očištění od Nairobi.
Stavíme si stan nedaleko vesnice, a protože jsme vidět a není se kam schovat, jdeme se do vesnice představit, aby nás domorodci nepovažovali za nepřátele. Lidé jsou tady zahaleni do silných dek a nosí na hlavách pletené čepice. Místo kalhot mají jakési silnější tepláky a místo typických gumových žabek, gumové holiny. Bývá tu chladno a často také prší.
Dáváme se do řeči a hledáme společný jazyk. Mix angličtiny, svahilštiny a filologické improvizace podpořené trochou francouzštiny nám umožňuje maličko si porozumět. Domorodci nás varují, že v noci bude zima. Nahlížíme do kamenných chýší. Všude samá deka, kamínka, zásoby dřeva. Opravdu nečekaná výbava pro život na rovníku. Z malého okénka chýše, ve které právě jsme, je impozantní výhled na ledový vrchol Mount Kenya. Znovu smekám klobouk před Afrikou a obdivuji tento kontinent pro kontrasty, které je schopen během několikahodinové cesty nabídnout. Afrika dokáže změnit tvář k nepoznání na několika kilometrech.
Uléháme do spacáků, vychutnáváme balenou cigaretu a konečně se cítíme očištěni od nechutného Nairobi.
Spíme velmi dlouho. Obyčejně nás ze stanu vyžene východ slunce a náhlé oteplení, ale tentokrát spíme skoro celé dopoledne. Naše unavená těla si řekla o zasloužený odpočinek a spánku velmi svědčí chladný horský vzduch. »Venku se žení všichni čerti.« Voda divoce bubnuje na celtu stanu.
V tomto počasí se na žádný větší trek nevydáváme. Celý den odpočíváme a trochu více se seznamujeme s domorodci. Další den ovšem počasí není o nic lepší. Právě naopak. Zkoušíme vydržet, ale ve stanu už nás to nebaví.
Nazítří vstáváme velmi brzy. Počasí je stále špatné, takže balíme stan a vracíme se dolů na cestu, abychom pokračovali na sever. Trekovat v tomto počasí kolem Mount Kenya by byl nesmysl. Hora není vidět, je zima, nevlídno a fučí silný vítr.
Dalším stopem se dostáváme na samotný rovník. Řidič, který nás veze, tudy jezdí každý den, takže je to pro něho rutina, ale vidí náš zájem, a tak u plechové cedule „Rovník“ zastavuje. Užíváme si cestovatelský svátek. Kromě cedule tady ovšem není nic, co by stálo za popis. Loučíme se symbolicky s jižní polokoulí, překračujeme rovník a znovu naskakujeme do náklaďáku.
Několik dalších stopů severně od rovníku pokračujeme ještě bez problému. Potom se ale situace mění. Dostáváme se do míst, kudy projíždí velmi málo aut. Blížíme se k národnímu parku Namunyak a čím jsme blíž, tím méně aut se tady vyskytuje. Poslední kilometry do města Isiolo musíme pěšky. Solidní cesta se ztrácí, asfalt přechází ve štěrkovou plochu a dále jen do vyjetých kolejí v trávě. Knižní průvodce se zmiňuje o náročné a těžko sjízdné cestě skrz národní park Namunyak a velmi nejisté cestě dál na sever, kterou často terorizují somálští rebelové přepadající vše, co se tam vyskytne.
Ve městě se dozvídáme, že z Isiola na sever už nic nejezdí. Jediná možnost, jak pokračovat, je domluvit si s řidičem místo na střeše zásobovacího kamionu. Ty jezdí každý druhý den, vždy na noc, až do Marsabitu. Cesta je náročná a každý nás varuje, že pokud nemusíme, ať tam nejezdíme. Jiná cesta na sever do Etiopie ale nevede, takže nemáme na výběr. Vyptáváme se ještě, jestli je možné absolvovat cestu pěšky. Dozvídáme se několik historek o lidech, které tam roztrhali lvi. Dalším provrtali hlavy somálští paťáci, kteří tam přepadají a kradou. Cesta vede srdcem divočiny. Po poslední anabázi se slony v Zambii nemáme nejmenší chuť utíkat před lvem, jedině, že by s námi šel Ponasthego s heverem, ale ten bohužel reálně neexistuje. Budeme se muset domluvit s řidičem zásobovacího kamionu.
Večer v hospodě rozhazujeme sítě. Na mol opilý řidič – holedbající se, že umí kličkovat mezi minami jako nikdo jiný – nám sděluje částku za převoz divočinou. Není nijak vysoká, takže se rychle domlouváme. Odjezd bude zítra v osm hodin večer tady od hospody.
Od sedmi hodin čekáme u jediného kamionu, který v Isiolu stojí. Před osmou přichází řidič, závozník a další dva černoši, kteří s námi budou sdílet střechu kabiny. To, že přišli opravdu na čas, je v Africe naprosto ojedinělá událost. Patrně z nějakého důvodu musí projet srdcem divočiny právě v noci. Možná kvůli zvířatům, která v noci spí. Nebo spíše kvůli somálským odstřelovačům, před kterými nás mnozí varovali?
Kamion je pečlivě naložen. Naše místo je nad střechou kabiny. Vylézáme na horu, umísťujeme batohy vedle sebe a zajišťujeme je přezkami, aby za jízdy nespadly. Do posledního prázdného prostoru k nám šplhají dva černoši. Pár minut po osmé se kamion rozjíždí. Takovou přesnost jsme v Africe ještě nikdy nezaznamenali.
Cesta ubíhá velmi pomalu. Kamion se houpe po špatně sjízdné cestě vyjetými kolejemi v písečné rovině. S přibývající tmou roste chlad. Jakmile nebe posely hvězdy, teplota spadla někam k nule. »Začínáme klepat solidní kosu.« Veškeré snahy o usnutí jsou zbytečné. Kamion se prudce naklání a je třeba se pevně držet. Kdo nezažil deset hodin zírání do tmy, natloukání zadní části těla a zoufalého držení se totálně vysílenýma promrzlýma rukama, ten si nemůže představit, jaké to je. Hrůza, nekonečnost, beznaděj, rezignace, vyčerpání…
Nad ránem upadáme stále častěji do mikrospánků, ze kterých nás okamžitě budí nárazy při průjezdu větší dírou. Občas se praštím do hlavy o tyč, které se mám držet, abych neskončil na zemi. Je zima jak v Rusku (a to jsme na rovníku). Balíme se do všech mikin, které máme, ale nestačí to. Klepeme se jako drazí psi. Nemůžeme se dočkat východu slunce.
Pravděpodobně projíždíme hustou džunglí, protože nejsou vidět hvězdy a v brzkém ranním šeru rozeznávám siluety vysokých stromů. Brzy bude svítat. Jsme totálně vyčerpaní.
Najednou vyjíždíme z džungloidního hvozdu do nedozírné roviny, na jejímž konci se tyčí vysoké pohoří. Rudý kotouč slunce se právě vynořil zpoza hor a rozsvítil krajinu. Vidíme něco nečekaného. Náš kamion pluje pískem uprostřed obrovského stáda zeber. Jsou jich stovky. Dále od písečné cesty je velké stádo buvolů a na druhé straně obzoru běží několik pštrosů, kteří se polekali zvuku našeho kamionu. To vše má v rudém světle ranního slunce nepopsatelně krásnou atmosféru. Slunce začíná okamžitě hřát. Konečně rozmrzáme a překonáváme nesnesitelnou únavu. Škoda, že jsme většinu území národního parku projeli v noci. Co všechno jsme asi cestou míjeli. Možná jsme projížděli kolem lvů. Dvě noční zastávky na rychlé odskočení najednou dostávají nový rozměr.
Dostáváme odměnu za tu strašnou noční cestu. Teď, když se můžeme rozhlížet po krajině, vychutnáváme si každý kilometr jízdy. Je úžasné sledovat tolik divokých zvířat na jednom místě. Na stromech je vidět nádherné zoborožce. Na obzoru jsou vysoké krky žiraf. Těsně před kamionem právě proběhl pštros. To je to pravé africké safari. Žádná turistická napodobenina dobrodružství, ale pravá cesta divočinou. Za tyto okamžiky stála ta noční hrůza. Přes kruhy pod očima a krví podlité bělmo se v našich obličejích zračí radost a čiré nadšení. Mezi vysokými stromy na západní straně obzoru si všímáme menší skupinky slonů. A zase ten neurčitý pocit, že se do keřů zanořil polonahý člověk. A hned další. Určitě tady jsou. Jsou tady lidé nějakého domorodého etnika. Strašně mě zajímá, co je to za lidi.
Před polednem se objevujeme v malé domorodé vesnici. Kamion staví na hodinový odpočinek a malé občerstvení. Kolem cesty je rozeseto asi třicet dřevěných chýší, mezi nimiž je vidět spousta polonahých lidí, oděných do barevných bederních roušek. Muži mají vysoké barevné čelenky z ptačího peří a v rukou svírají kopí. Ženy jsou nápaditě zdobené barevnými korálky. Mají na sobě jen dlouhé sukně a jsou do půli těla nahé. Ňadra jim nepatrně kryjí jen korálky. Mají krátké vlasy a na hlavách čelenky.
Domorodci nápadně připomínají Sambury, ale nejsou to oni. Dala by se najít i jistá podobnost s Masaji. Musíme zjistit, co je to za kmen. Seskakujeme z kamionu a necháváme se řidičem vést k jedné z větších chýší. Stařena už připravuje mísu s vodou, chlebové placky a ovoce. Ptáme se řidiče, co je to za kmen a dozvídáme se, že jsou to Rendilové. Jsou tady ve vesnici při cestě prý promícháni s dalšími kmeny. Celé území je hodně divoké a kmeny tady vládnou tak jako dříve. Platí tady jejich pravidla. Bojovníci těchto kmenů, včetně Samburů, za kterými jedeme, stále patří mezi obávané válečníky. Trestné výpravy jsou tady na denním pořádku. Kdo tady nehraje podle kmenových pravidel, prostě zemře. Pokud se lev přiblíží k vesnici nebo dokonce napadne člověka, uspořádají muži z vesnice hon a tělo lva musí do vesnice přinést, jinak by je čekala doživotní hanba. Zákon to sice zakazuje, ale do domorodých vesnic zákon ve skutečnosti nesahá. Pokud bojovníci lva uloví a jeho tělo donesou do vesnice, čeká je naopak sláva a doživotní respekt.
Rendilská stařena nám donesla čaj. Je výborný. Přikusujeme k němu placku a rozhlížíme se po vesnici. Domorodci nás celkem ignorují, ale když vytahuji foťák, netváří se moc přívětivě. Naopak. Stařena na mě cosi nepříjemně syčí ústy bez zubů. Dva mladí bojovníci okamžitě ukazují, že jestli budu pokračovat, bude zle. Řidič kamionu nařizuje okamžitý konec focení. Jsme na jejich území a platí jejich pravidla. Musíme je respektovat.
Vůbec jsem nečekal, že právě v Keni se dostaneme do takových divokých míst. Všechno tady je dokonale jiné, než jsem si představoval, a to mě na Africe nepřestává bavit. Opravdová Afrika na rovníku. Barevná, hrdá, nepoddajná a nebezpečná, přesně taková, kterou jsem si vždycky přál zakusit a nejen zakusit, ale nasytit se jí až k prasknutí, nechat se jí proměnit, vtáhnout ji do sebe natrvalo, nasát její magickou esenci a vstřebat ji do své bytosti. Teď se to děje.
Řidič dává povel k odjezdu. Rendily to nezajímá, tak jak je nezajímal ani náš příjezd. Jen stařena si pečlivě přepočítává drobné za pohoštění. Vylézáme zpátky na střechu náklaďáku a se dvěma dalšími černochy shlížíme na čarokrásnou divokou krajinu pod námi. Atmosféra je umocněna únavou z probdělé noci a vzrušením z toho, že se dostáváme do míst, kam se běžným způsobem dostat nelze. Opět mám pocit, že dokonale naplňujeme čas a žádná hodina prosezená na střeše náklaďáku nebo na stopu není marná.
V podvečer přijíždíme do Marsabitu, našeho dnešního cíle. Míříme rovnou do hospody, abychom zjistili, kam jsme se to vlastně dostali (a taky abychom dlouhou cestu náležitě spláchli). Marsabit je velká vesnice, která leží mezi dvěma národními parky. Celé území je po staletí obydleno zejména Sambury. Národní parky i jejich okolí jsou plné divoké zvěře. V okolí lze potkat také Turkany, Rendily, El Moly a Njemse. Bantuové jsou tady spíše jakýmsi apendixem, který sem tak úplně nepatří.
V hospodě u zdi stojí malá (ale o to hlubší a dokonce funkční) televize, která nám však bohužel servíruje velmi nepříjemné zprávy z Jemenu. Islámští radikálové tam v těchto dnech unášejí cizince a před kamerami je v přímém přenosu podřezávají. Jen dnes to bylo dalších pět Evropanů. Jednu popravu právě odvysílali. Myslím, že je málo horších pocitů, než sedět v zuboženém stavu před kamerou s nožem na krku, který svírá nastřelený maniak, vyžívající se v podřezávání lidí. Naši další trasu budeme asi muset přehodnotit. Plánovali jsme totiž přeplout z Džibuti do Jemenu a pokračovat dál kamsi do Tramtárie, nejspíš směrem do Indie, kterou stále považujeme za klenot mezi zeměmi, posvátné místo na planetě. Nesmírně toužíme procestovat Jemen, ale cestujeme kvůli svobodě a nikoli kvůli tomu, abychom zbytečně svoji svobodu nabídli partě idiotů s nabroušenými noži. Díváme se do hluboké bedny a cítíme jak nám teče do jemenských bot. Jenomže pokud nepojedeme do Jemenu, budeme muset pokračovat do Súdánu, a to nebude o nic bezpečnější. Před Súdánem všichni varují. Zuří tam dvě občanské války, vládne anarchie a násilí. Navíc se běžně nevydávají víza. Dobrá tedy – dost bylo kverulantství –, budeme se muset rozhodnout, která země bude za aktuálních okolností průchodnější – Jemen nebo Súdán.
Mnohem více (a bez cenzury) v knihách:
HAVELKA, Ondřej. Cesta k branám Damašku východní Afrikou. Praha: Akbar, 2016.
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
Celá debata | RSS tejto debaty