ThLic. Mgr. Ondřej Havelka, Ph.D., MBA

Konečně jsme v severní Keni, obklopeni snad nejkrásnějšími kmeny celé Afriky. Přibalujeme do batohu několik petek pitné vody, sušenky a chlebové placky a vyrážíme pěšky do divočiny. Naším cílem je etnikum Samburu. Opouštíme poslední domky na okraji Marsabitu a vstupujeme do krásné suché krajiny, která se jeví jako rozlehlá rovina s několika špičatými vrcholky.

Asi po hodině chůze pustou krajinou nás míjí běžící pštros. Vůbec nic si z nás nedělá a probíhá jen pár metrů od nás, jako bychom tady vůbec nebyli. Po další půl hodině před námi běží nevelké stádo zeber. Nás ale více zaujaly chýše, které jsme právě spatřili na obzoru. S největší pravděpodobností se blížíme k první samburské vesnici. Bude to tak hodina chůze, a proto přidáváme do kroku, abychom tam byli co nejdříve. V hlavě si zatím snažím vybavit informace, které jsme o Samburech načetli.

Samburové jsou etnikem obývajícím suché pláně, polopouště a hory severní Keni. Počet se odhaduje na 200 tisíc osob. Jejich hlavním zdrojem obživy je, stejně jako u Masajů, pastevectví. Samburové jsou řazeni k východonilotské skupině afrických národů. Nilotské národy obývaly dříve území kolem Nilu v současném Súdánu. Před staletími migrovali jižním směrem, kde si podrobili původní obyvatele těchto oblastí. Niloti jsou v Africe jednou z hlavních lingvistických skupin. Mezi Niloty jsou řazeni také např. Masajové, Turkanové, Rendilové, Pokotové, Luové či Lchamusové. Stejně jako Masajové a Lchamusové v Keni, mluví i Samburové dialektem jazyka maa. Mimochodem tato širší oblast je etnicky, jazykově, kulturně a nábožensky eminentně bohatá a zajímavá: žijí zde mluvčí tří z celkem čtyř jazykových rodin Afriky, totiž nilosaharské, afroasijské a nigerokonžské.

Samburové spojují téměř všechno, co prožívají, s nadpřirozenými silami. Věří v jediného Boha nazývaného Nkai. (Je více než zajímavé, že nilotská etnika jsou většinově monoteistická. Navštívil jsem Sambury vícekrát, později zejména v rámci terénního výzkumu zaměřeného na studium samburského náboženství. Výsledky jsou (mimo mnoha dalších) popsány v mé nejnovější knize Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika.) Bůh Nkai stojí za všemi skutečnostmi a Samburové jej spojují s oblohou a deštěm. Děti, zejména dívky, mívají podle Samburů prorocké vize vnuknuté Bohem Nkaiem – některé z nich si potom uchovají charisma prorokování po celý život. Vedle těchto obdarovaných, tzv. spontánních proroků, jsou mezi Sambury také věštci zvaní loibonok, kteří odhalují božské příčiny nemocí a neštěstí. Bůh Nkai je primárním zdrojem ochrany člověka před vším nebezpečím, pročež je žádoucí být s ním v harmonii.

Obřezání je jednou z nejdůležitějších událostí v životě Samburů, a to jak chlapců, tak i dívek. Mužská obřízka se provádí chlapcům ve věku od třinácti let. Obřízku provádí muž, kterému se říká lakitoni. Po obřízce je nutné asi měsíc dodržovat řadu pravidel chování: obřezaní chlapci nesmí dva týdny pít vodu – pijí mléko a krev s mlékem –, v uchu nosí měděné náušnice, nesmí nosit ostré předměty, nesmí se měsíc umývat, jen se natírat tukem, mohou lovit pouze tupými šípy… Teprve po splnění těchto pravidel se stávají bojovníky – moranii.

Ženská obřízka se koná těsně před svatbou. Samburové totiž věří, že pokud by se penis muže dotkl klitorisu ženy, stal by se muž impotentním. Neobřezaná dívka by se proto nevdala. V den obřízky se nevěstě pomaže hlava červenou hlínou smíchanou s máslem. Těsně před zákrokem se jí hlava polije mlékem. Svatební ceremoniál potom trvá tři dny a může začít až po předání dohodnutého věna, které dává ženich rodičům nevěsty. Zatímco žena odpočívá po zákroku v chýši, ženich zabije svatebního vola. Svatebčané se oddávají oslavám, tanci a zpěvu. Další den ráno odchází bohatě nazdobená nevěsta s novomanželem ze své rodné vesnice do vesnice manžela, kde je přijata rodinou muže. Samburové praktikují polygynii.

Během chůze si povídáme o nastudovaných informacích, když v tom na nás najednou ze křoví vyskočí dva polonazí muži a namíří kopí s ostrými hroty přímo na naše hrdla. Znehybněli jsme prakticky okamžitě. Jen jsme stihli nepatrně zvednout ruce na znamení, že nemáme zájem bojovat. Dva bojovníci se nám vteřinu dívají do očí. Včera jsme se rozhodli, že nenasadíme své krky maniakům s ostrými noži v Jemenu a jen po několika hodinách máme pár centimetrů před rozbrněnými ohryzky ostré hroty samburských kopí. Bojovníci nás ale netrápí dlouho. Vteřina jim stačila, aby si ověřili, že pro ně nepředstavujeme nebezpečí, a tak s nepatrným úsměvem, který spíše tušíme, než vidíme, spouštějí svá kopí k zemi.

Snažíme se vzájemně dorozumět, ale nenacházíme mnoho společných slov. Jeden ze Samburů umí několik slov anglicky a oba sem tam zaberou na některé svahilské obraty. To je ovšem vše.

Pochopili jsme, že bojovníci jsou na výpravě za lvem, kterého musí zabít. Prý se několikrát přiblížil blízko k vesnicím, což si lev nikdy nesmí dovolit. Příště by mohl roztrhat dítě, takže Samburové už musí zakročit. Lev se údajně pohybuje právě v tomto teritoriu. No vida. Máme hodně divokou společnost. Útěk před zambijskými slony nebo odjezd stopem od botswanského levharta se najednou zdá být jen předehrou.

Loučíme se s bojovníky a s neblahým tušením blízkosti hladového lva pokračujeme k nedaleké vesnici. Prý si máme dávat majzla. No, jak asi…? Pokud nás zmerčí… »hotovo dvacet«.Teprve když vstupujeme mezi chýše, pociťujeme úlevu, i když chýše nás před lvem rozhodně neochrání. Máme ale pocit, že lev přímo do vesnice nevstoupí. Zatím nás nikdo nezpozoroval. Ani my nikoho nevidíme. Patrně mají siestu, protože venku nikdo není, všichni musí být vevnitř v chýších. Těch je tady asi dvacet. Sundáváme batohy a čekáme, než si nás někdo všimne, ale neděje se nic. Jakoby vesnice byla bez lidí, ale všude jsou stopy probíhajícího života. Ohniště plná popela, kádě plné vody, vysychající kůže zvířat, barevné látky, dokonce i sandály vyrobené z pneumatik. Jen lidé tady nejsou. Jako by je něco náhle vyhnalo. Pocit úlevy zmizel. Nechápeme, co se tady děje, ale je nám jasné, že to souvisí s tím zatraceným lvem, který se potuluje v okolí a doráží na vesnice. Možná před ním lidé utekli. Možná už někoho roztrhal. Neradi bychom byli další na řadě. Vyrazili jsme hledat Sambury a jako slepí k houslím jsme přišli ve vztah se lvem…

Nahlížíme postupně do všech chýší. Jsou opravdu prázdné. Rychle si nasazujeme batohy a pokračujeme dál. Toto místo v nás budí značnou nedůvěru. Po hodině svižné chůze spatřujeme další vesnici, podobně velkou jako byla ta předchozí. Už z dálky marně hledáme lidi mezi chýšemi. Přicházíme do vesnice a potvrzuje se to, čeho jsme se báli: je prázdná. Všude je spousta věcí. Vypadá to, jako by před hodinou všichni náhle zmizeli, aniž by vzali cokoli s sebou, a co je nejhorší, přichází soumrak. Teď už nemá smysl pokračovat. Nejraději bychom zalezli do jedné z chýší a pořádně se tam na noc zabarikádovali, ale co když přijdou samburští bojovníci na obhlídku vesnice a zjistí, že je v chýši někdo cizí. Zabijí nás, aniž by se zdržovali zjišťováním, kdo jsme a co tady pohledáváme. Zákony divočiny jsou nekompromisní.

Rozhodujeme se, že si uprostřed vesnice postavíme jen moskytiéru, abychom viděli kolem sebe. Když přijdou Samburové, uvidí, že se neskrýváme, a když přijde lev, je tady určitá naděje, že se mezi chýše neodváží.

Noc je dlouhá a bezesná. Cítíme se jako v kukuřičném poli v Jihoafrické republice. Stejný strach, stejná nejistota, jen jiná země a jiný nepřítel. Ihned po východu slunce balíme moskytiéru a svižně pokračujeme dál. Jdeme celé dopoledne, aniž bychom se byť jen na chviličku zastavili a nenacházíme nic než dvě prázdné osamocené chýše. V těch už ale dlouho nikdo nebyl, protože byly úplně vyklizené. Patrně dávno opuštěný relikt dřívějšího osídlení.

Teprve po poledni přicházíme k další vesničce. Je opravdu malá, jen pět chýší a plůtek z klacků kolem nich. Scénář je stejný jako posledně. Nikde nikdo. Nemáme nejmenší tušení, co se to tady děje. Kde jsou ti lidé, kteří v chýších očividně žijí a bezpochyby tady nedávno museli být? Že by všichni vyrazili na lva? To asi ne. Napadá mě konflikt mezi kmeny. Při takovém krvavém konfliktu se mnohdy celý kmen ve strachu z pomsty sebere a odejde desítky kilometrů daleko. Vendeta je nekompromisní. Ale že by si lidé nevzali s sebou osobní věci? Možná měli opravdu naspěch. Začínám pochybovat, že se někdy dozvíme, o co se tady jedná. Prostupuje nás pocit zoufalé nejistoty.

Po krátkém odpočinku v opuštěné vesnici se rozhodujeme, že se pokusíme jít ještě kousek dál. Nasazujeme si batohy a vyrážíme. Jdeme rychle a neustále se rozhlížíme, aniž bychom věděli, čeho se vlastně máme obávat. Po dvou hodinách chůze konečně spatřujeme další vesnici a už na první pohled to vypadá, že jsou tam lidé. Přibližujeme se. Už rozeznáváme děti od dospělých. Nejen, že tam lidi jsou, ale je jich hodně, a to opravdu hodně. Vesnice je takřka přeplněná lidmi. Mohou jich být stovky.

Konečně se dostavuje toužebně očekávaný pocit úlevy. Všimly si nás děti a okamžitě se k nám rozeběhly. Jako obvykle Míšu nevěřícně tahají za vlasy, mě zase za chlupy na rukou a snaží se nám všemi představitelnými způsoby nahlédnout do batohů. V obklíčení dětí vstupujeme do vesnice a hned se nás ujímá mladík mluvící trochu anglicky. Naše první otázka je jasná. Ptáme se, co znamenají ty liduprázdné vesnice. Mladík pobaveně odpovídá, že se koná svatba velkého náčelníka. Bere si svou šestnáctou manželku a když už prý jsme pěšky dorazili až sem, jsme zváni.

Psychologický thriller se rázem změnil v romantickou komedii se spoustou alkoholu, kuřiva, příjemné zábavy plné vzájemného nepochopení a legrace na účet nepochopitelné kultury, většinou samozřejmě směrem od Samburů k nám. Samburové nás přijali jako vzdálené příbuzné a umožnili nám tak nahlédnout pod povrch jejich kultury a seznámit se blíže s jejich rituály konanými v souvislosti se svatbou. Máme možnost fotit – což tady není běžné – a sdílet slavnostní okamžiky s domorodci jednoho z nejkrásnějších kmenů, jaký jsme kdy viděli. Jenom obřízka nevěsty je nám přísně zapovězena. Vlastně nejen nám, ale všem přítomným lidem, kromě několika žen, které obřízku v chýši na kraji vesnice provádí.

Mezi Sambury jsme nakonec strávili čtyři pohodové dny a načerpali jsme nové síly do další cesty. Setkání s tímto kmenem začínalo dramaticky, ale nakonec jsme si ho vychutnali a můžeme s klidným srdcem zvednout kotvy k další cestě. Samburové jsou jedni z nejmilejších lidí, kteří nás kdy hostili. Vrcholem jejich pohostinnosti je to, že nás dva bojovníci s kopími doprovázejí až na dohled vesnici Marsabit, aby nás neohrozil lev, který se stále toulá po okolí. Na Sambury budeme vzpomínat jen v tom nejlepším, jenom to jejich smradlavé pivo, spíše pivce, nejspíše však patok… – raději z paměti vymažeme.

A protože s těmi dvěma bojovníky na výpravě za lvem – myslím ty první – už se v našem příběhu nesetkáme, můžeme snad prozradit, že žili šťastně až do smrti, která přišla za týden. Byli právě u pramene vody, když se nějak nešťastně (a zprvu úplně neviňoučce) začali hádat kvůli jedné krásce od nich z vesnice. Jak už to u horkých hlav – kór na tom rovníkovém slunci – bývá, nezůstalo u hádky a došlo na kopí. Trochu se kluci pobodali, pak na sebe skočili a v divoké rvačce se váleli po zemi. Teklo celkem dosti krve. Když už měli jakž takž dost, ten co byl nahoře (a škrtil toho dole) vysílením odpadl a svalil se vedle něj. V tu chvíli ho oba uzřeli. Byl tam! Kluci během poslední vteřiny života třikrát změnili výraz: poprvé, když ho uviděli; mezitímně, když si uvědomili, že kopí leží příliš daleko; naposledy, když jim to všechno docvaklo a pochopili, kde jsou. Čtvrtá změna výrazu tváře už nebyla nikterak hezká, a tak ji nepočítejme a ihned na ni zapomeňme. Dost bylo krve, dost bylo lvího řevu, dost bylo násilí! Dva chlapci byli exkludováni z existence. (Chramst a krása… Vzpomínáte?)

V Marsabitu míříme rovnou do hospody. Ne že bychom lačnili po alkoholu, toho totiž bylo u Samburů dost, ale jsme zvědaví, jak se vyvíjí situace v Jemenu. Po prvním pivu máme bohužel jasněji. Situace se vůbec neuklidňuje, ba právě naopak. Násilí eskaluje. Vraždění proliferuje. Všichni cizinci (včetně diplomatů) během posledních dvou dnů opustili Jemen. Každý den bylo v přímém přenosu podříznuto několik cizinců. Islámští radikálové (či spíše zvrácená – náboženstvím se falešně zaštiťující – zběř) přísahají – a dokonce to v telce veršují, ti poetní prlenci! –, že popraví každého cizince, který se objeví v Jemenu, dokud vláda nesplní všechny jejich požadavky. Mimo jiné i předání vlády nad Jemenem radikálům. Ze Súdánu naopak žádné děsivé zprávy už několik týdnů nepřicházejí. Babo, raď. Postavit si hlavu a Jemen? Hodit to za hlavu a Súdán? Sakryš, sakryš…

Bohužel, není moc co řešit, radikálové nám do Jemenu hodili definitivní vidle. Podříznutých bledých krků bylo v Jemenu až dost, nebudeme nosit další sovy do Athén. Raději budeme pokračovat do Etiopie, a pokud se nám podaří získat víza do Súdánu, povede naše cesta tam. Ne že by tam bylo nějak extra bezpečno, ale koneckonců není růže bez trní. (S odstupem času třeba zdůraznit, že Súdán rozhodně nebyl žádnou z nouze ctností. Ba naopak! Byl darem vedoucím k branám Damašku!)

Přisedá si k nám statný černoch v podivně frapantní tankistické bundě neurčité barvy s překvapivě růžovým nádechem. Jmenuje se Makude a je to řidič náklaďáku. Dává si s námi pivo a vypráví nám o hrůzách, které páchají somálští rebelové na trase mezi Marsabitem a Moyale, tedy hranicí s Etiopií. Přesně tam máme namířeno. Vlastně se ani jinudy do Etiopie dostat nelze. Jediná spojnice mezi Keňou a Etiopií je jedna vyježděná cesta v buši, kterou pravidelně ohrožují Somálci. Z Evropy jsme zvyklí na nepřeberné množství možností, kudy můžeme projet cizí zemí. Tady v Africe je nejčastěji možnost jediná a mnohdy není možnost žádná. Dva státy ležící vedle sebe prostě nemají cestu, která by je spojovala, ani hraniční přechod, který by umožnil překročení hranic. Veškerý průnik hranic, když už probíhá, je nelegální.

Makude nám vypráví o strachu, který ho na každé cestě z Marsabitu do Moyale provází. Několik jeho kolegů už cestu zaplatilo životem. Jednoho rebelové dokonce mučili a částečně ho stáhli z kůže. Podle dikce si Makude vyprávění snad až vychutnává! Slova hrůzy v jeho ústech získávají až nasládlé konotace. (Makude…?! Ty psychopatický syčáku!) Nebo to je tím sedmým pivem? Vypadá to, že nás čeká velmi dramatická část cesty. V Keni bych to rozhodně nečekal. Na druhou stranu mě to ale cestovatelsky vzrušuje. Dobrodružství smíchané s nebezpečím, strachem, únavou, radostí a neznámem. Bože, jak rád odhaluji ty závoje, které mlží výhled do poznání. Bože, jak rád se přes den bojím, abych si večer ulevil pivem s etiketou slona a cigaretou s etiketou lva. Bože, jak rád se dívám na Míšu, když jde přede mnou nejdivočejší krajinou na světě, kde nás může kdykoli zabít kulka nebo lev. Kráčí ve špinavém oblečení s velkým zaprášeným batohem a s pohledem čistým a modrým jako polední obloha. »Bože, jak rád se topím v poutnické extázi.«

Makude mě probírá z romantických úvah další brikolážní historkou o mině, která poslala jeho kolegu i s náklaďákem o několik metrů výš, než je zdrávo. Já už ale Makudeho nevnímám. Dělá mi jen dobrodružnou kulisu. Jsem totiž poutník romantik a mezi krutostí vidím květy líbezné kenoze. Vidím motýly, kteří rozehrávají symfonii svých křídel mezi svištícími kulkami rebelů a maniaků, kteří neumí číst ani psát, ba ani střílet, jen tupě tisknou spoušť, aniž by mířili. Ale zabíjí. Zabíjí a ničí a destruují… Vidím svobodu tam, kde se zdá, že nemůže být. Osvobozuji se od sebe sama a k tomu mi pomáhá tato zvrácená situace, kdy je nebezpečí ve všech směrech, kudy můžeme pokračovat a ve staré hluboké televizi v rohu hospody k tomu vysílají popravy Evropanů v přímém přenosu. Cítím, že žiji, a to je ten pocit, který jsem esenciálně postrádal doma, v mlhavě šedivých dnech obyčejného bezpečí.

Makude znovu a znovu útočí svými strašnými historkami, ale zní v mých uších jako pouhá ozvěna zla, které ztrácí sílu. Sinuhet by řekl: bzučení mouchy kolem uší. Najednou mám jistotu, že se nám nic nestane. Najednou vím, že projedeme bezpečně do Moyale. Mám vnitřní jistotu, že bezpečně projedeme i Súdánem a můžeme pokračovat, kam jen budeme chtít. Někdo nás chrání a vede. Cesta má smysl.

Nazítří vystupujeme na střechu náklaďáku, který míří z Marsabitu do Moyale. Maličký prostor nad kabinou s námi sdílí dva mladí černoši, kteří jedou hledat štěstí do Evropy, a přidělený voják se samopalem, který hledí jak žaba z kyšky. Mladíkům se v očích zračí vzrušení z lepšího života. Sní o evropském blahobytu. A nejsou sami. Afrika je v pohybu. Čím dál víc lidí »bere čápa«, hází svůj africký život za hlavu a v touze po evropském snu míří na sever. Evropa brzy změní svou tvář, a to už nikdo nezmění. Ale melu trivia, vždyť to všichni dávno víte…

Mnohem více (a bez cenzury) v knihách:

HAVELKA, Ondřej. Cesta k branám Damašku východní Afrikou. Praha: Akbar, 2016.

Koupit online

HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.