ThLic. Mgr. Ondřej Havelka, Ph.D., MBA

Vycházím při tom z katolické teologie s přihlédnutím ke křesťanské filozofii a v oblasti empirického funkcionalismu rovněž k filozofii obecné. Cílem epizody je rozlišit pojmy a navrhnout řešení pro vybrané konflikty empirického funkcionalismu a ontologického personalismu skrze pojem osobnost. Osobností v našem teologickém pojetí nemíním chápání pojmu prezentované současnou psychologií, neboť ta ve svých typech osobnosti, jako je tzv. velká pětka nebo Galénova čtveřice, silně zobecňuje a nehledí na individualitu a neopakovatelnost každé lidské osoby prožívané v unikátní osobnosti. V čem naopak s pozicí psychologie zcela souzním, je skutečnost, že se osobnost realizuje v interakcích se svým prostředím. V tomto teologickém přístupu se ovšem psychologickými definicemi osobnosti nezabývám.

Podle mého soudu existuje mezi osobou a osobností pevná souvztažnost, neboť ona osobnost by se nemohla realizovat, ba nebyla by ani myslitelná bez osoby, z níž se vynořuje, ale zároveň je zde jasná distinkce, neboť na ontologické rovině chápání není osoba a osobnost totéž. Zatím co lidská bytost podle mého pojetí (v souladu s ontologickým personalismem) nemůže nebýt osobou, může však současně nebýt osobností, jak dále vysvětlím. Lapidárně jednotu i distinkci mezi osobou a osobností vysvětluje C. V. Pospíšil, když říká, že zatímco osoba je ontologickou daností (stvořenou skutečností), její prožívání v lidské přirozenosti je nazýváno osobností. Vztah mezi osobou a osobností je proto obdobný jako vztah mezi osobou a přirozeností. K tomu lze doplnit, že osobnost bez osoby není myslitelná a reálně možná, zatímco osoba bez osobnosti existovat může, nijak na osobnosti nezávisí, pouze se skrze ni aktualizuje a realizuje.

V těchto myšlenkových postupech rozhodně nemíním koketovat s jakýmkoli dualismem. Pokud hovořím o distinkci mezi přirozeností a osobou, a dále o distinkci mezi osobou a osobností, stále hovořím o jedné lidské bytosti ve svém celku. Osoba je – podle mého přístupu – ontologicky vzato stvořené jsoucno existující nezávisle na vnějších akcidentech, nicméně při vědomí konstitutivního vztahu se Stvořitelem (ten není akcidentální), který osobu oslovením pozval a stále zve do bytí. Ono vědomé prožívání „já“ vzhledem k druhým a světu bych tedy nazýval spíše osobností, a potom platí, že není žádné osobnosti bez vědomí a vztahování se, ale osoby ano. Podle Pospíšila osoba představuje identitu v rozličnosti a proměně plynutí dějů. Osoba tedy není bez vlastního příběhu, ve kterém se vyjevuje a odehrává, avšak také onen příběh v čase přesahuje coby jeho svobodná, zodpovědná spolutvůrkyně a interpretka. V souvislosti s příběhem potom autor popisuje identitu osoby po obrácení: Osoba podle něj sice zůstává stejná, ale mění se její osobnost neboli způsob sebeprožívání. Takto proměněná osobnost je na znamení obdarována novým jménem, např. při křtu.

Dostávám se k bodu, který lze vymezit jako integrita osoby a vývoj osobnosti. Psychologické prožívání sebe sama a vztahu k ostatním se u lidské bytosti v čase výrazně mění. Po většinu života dochází k progresi osobnosti, ovšem vlivem okolností může docházet také k regresi. Jisté je, že člověk se v psycho-racionální rovině prožívá jinak v raném dětství, jinak v pubertě, jinak v dospělosti atd. Osoba ovšem zůstává stále táž, zajišťuje onu integritu, konstantní jednotu v rozličnosti situací a dějů. Podle Boublíka je v základu osobní důstojnosti lidské bytosti její duchovní rozměr. Lidská bytost je osobou, protože je partnerem Božím. Je osobou, protože je Bohem povolána ke společenství v lásce. Pojem partner Boží má vyjadřovat dokonalé uskutečnění osobnosti a lidské subjektivity. Člověk skutečně je osobou a subjektem, právě když se obrací svým jednání a bytím k Bohu. Člověk stojí před Bohem jako „ty“, tedy subjekt, který prahne po uskutečnění „my“, tedy společenství. Základním kamenem této osobní důstojnosti je podle Boublíka svoboda. Tato svoboda zde znamená možnost lidské bytosti otevřít se Bohu a rozumět sobě v poznání a lásce jako bytí-pro-Boha a jako bytí-s-Bohem.

Svobodu tedy chápeme jako pramen, princip realizace osobní důstojnosti, kterou realizujeme skrze osobnost. Boublík pokračuje: „Ve svobodě člověk stvrzuje sám sebe jako ,pramen‘ poznání a lásky, jako ,já‘ (svéprávné, jedinečné a odpovědné), které žije a šíří lásku.“ A právě ona svéprávnost, sebevědomí, odpovědná svoboda je znakem rozvinuté osobnosti, neboť nesvéprávný člověk podle mé úvahy nepřestává být lidskou osobou. Schopnost překračovat sebe směrem k druhým a milovat je dána právě díky osobnímu bytí, neboť tělesná a duševní rovina lidské existence nás spíše zaměřuje k sobě samým. Jolana Poláková upřesňuje, že naše osoba v nás nese lidsky specifickou životní dynamiku heteronomně, vztahově, dialogicky inspirovaného tvoření. Posledním cílem tohoto dávajícího a přijímajícího sebepřekračování není uzavřená celistvost, ale vztahová otevřenost. To však nutně potřebuje esenciální spojení s nekonečným zdrojem osobního tvořivého života.

Osoba jako ontologická danost v otevřenosti relacím uskutečňovaných v osobnosti

Člověk je osobou již před tím, než se začne personálně realizovat v prožívané osobnosti. Osoba je zakotvena ve svém vlastním bytí. Náleží sama sobě, ovšem zároveň stojí v sobě díky otevřené relaci k druhému. Bez personálních vztahů nemůžeme docílit vlastní personální identity, tedy rozvinuté osobnosti. Abych nevytvářel dojem černobílého nazírání na osobu a osobnost, je třeba jít hlouběji: Jeví se, že ona osoba jako bytí v sobě a pro sebe je umožněna právě otevřeností k druhému a pro druhého (aristotelsko-tomistickou terminologií jako skutečnost mající se k jinému), aniž by však teprve realizací vztahu vznikla. Realizací vztahu se aktualizuje, naplňuje svou potenci, ke které je zaměřena, ovšem sama a zcela z ní nevzniká. Proto nemůžeme říci, že osoba je zcela soběstačné bytí a nepotřebuje vztahy, neboť nutně potřebuje onu otevřenost vztahovosti a extenzivně rovněž onu úžasnou otevřenost a dispozice pro sebe transcendenci. Jak také potvrzuje Karel Vrána: „Autorelace, autonomie, možnost být sám sebou, v sobě a pro sebe – to vše je umožněno a založeno na heterorelaci, na personální heteronomii. Zde se ovšem otevírá dvojí možnost: pozitivní, ale též negativní. Autentická, tvořivá a biofilní heterorelace (vztah k druhé mu) zakládá a umožňuje autentickou autonomii a svobodu. Neautentická, zvěcňující, objektivizující heterorelace narušuje a zraňuje osobní autonomii a dusí svobodu.“

Můžeme tedy shrnout, že osoba je individuální podstata rozumové přirozenosti otevřená vztahovosti a zaměřená k sebe transcendenci, zatímco osobnost je vědomé vztahové prožívání této stvořené a otevřené osoby, jakožto jediného a nutného předpokladu. Pokud bychom rozvíjeli tezi o nutnosti sebeuvědomování a vědomého vztahu k celku jako základního atributu ontologického statutu lidské osoby, museli bychom slevit z respektu a ochrany člověka od zygoty až po kojence, člověka v bezvědomí nebo těžce mentálně postiženého či v pokročilé fázi senility a stařecké demence. Princip personality v pojetí katolické teologie naopak vždy zastával a zastává respekt k člověku jakožto lidské osobě s důstojností Božího obrazu od početí do smrti, a dokonce i za hradbu smrti. Na druhé straně je třeba jedním dechem dodat, že na tomto světě nelze reálně oddělovat ontologický status osoby od bytí osobou, neboť zde, v materii a čase, osoba vždy je, tedy čerpá své bytí. Nemůže se zastavit, povznést, vykročit z času a nazírat svou ontologickou důstojnost bez aktuálního bytí. Přesto je důležité otázky diferencovat a správně se tázat.

Jistě, osoba je vymezený, autonomní, sobě vládnoucí morální subjekt, ovšem ztratí-li dočasně či trvale sobě vládnutí, tedy vědomí, nebo případně je-li vědomí sebe sama výrazně omezeno a člověk není schopen realizovat svobodné a odpovědné morální rozhodování, neztrácí osobní důstojnost lidské bytosti a osobou zůstává. Ztrácí však svou aktuálně prožívanou osobnost. Jednoduše řečeno on či ona stále existuje, ale nemůže vstoupit do vztahu, nemůže svobodně odpovědět na osobní oslovení.

Vraťme se nyní krátce k Martinu Buberovi. Buber v zásadě netvrdí, že mimo vztahy člověk není osobou, neboť pamatuje na elementární vztah s Bohem a dále trefně upozorňuje, že je myslitelný také vztah, jenž jednoduše není uvědomělý. Buberovo tvrzení, že není žádné „já“ bez odlišné ho „ty“, mohu z navrhované pozice podepsat, vždyť prožívané „já“ nesporně pramení z osobní identity, ale empiricky se zakouší v racionálně reflektované osobnosti. Ze své pozice tedy vzhledem k Buberově pojetí postuluji, že mimo vztahy lidská bytost nepřestává být lidskou osobou, ovšem osobnost se mimo vztahy nemůže rozvinout a nemůže ani smysluplně říci „já“, neboť k tomu je skutečně nutný vztah. Výrok „já“ tedy nazírám jako psychologicko-intelektuální sebe chápání vzhledem k druhým nebo světu jako celku realizovaném osobností. Podle mého soudu lze výrazně vztahové modely lidské osoby uvést do souladu s přístupem ontologického personalismu skrze pojem osobnost. Princip personality tak může pojmout rovněž některé vztahové přístupy empirického funkcionalismu. Tento bod uzavřu definováním, že osobu můžeme chápat jako stvořené jsoucno, oslovené a povolané Bohem do bytí, jsoucno s transcendentální a transcendentní – v Bohu zakotvenou – důstojností. Transcendentní s významem sebe přesahující (a tedy v zásadě neuzamknutelnou do nutně zvěcňující definice) a transcendentální s významem otevřenosti a zaměřenosti k jinému.

V příští (poslední) epizodě se podíváme na princip personality a model osobnosti jako možný soulad s vybranými přístupy empirického funkcionalismu.

Zdroje:

HAVELKA, Ondřej. Nový zákon pohledem cestovatele: Bible jako cestopis odhalující směr a smysl Cesty do nebeského Jeruzaléma. Praha: Akbar, 2019.

HAVELKA, Ondřej. Náboženský šok: Religiózní otřesy v odlišných náboženstvích a kulturách, mezináboženský dialog a praktická religionistika poutnickou perspektivou. Praha: Akbar, 2021.