Hovoříme-li o arabských křesťanech, hovoříme o Arabech hlásících se ke křesťanství v rozličných denominacích, ovšem také o arabizovaných křesťanech jiného etnického původu v arabských zemích s určitými místními specifiky.
Množina arabských křesťanů, kteří trvale žijí na Středním východě, podle různých odhadů sestává z dvaceti až pětadvaceti milionů osob. Rozdíly v odhadech jsou v tomto případě velké, přesnější čísla však nejsou dostupná. Arabské křesťanské minority jsou rozšířeny napříč arabským světem – nejpočetnější komunity žijí v regionu Levanty a v Egyptě, kde jejich přítomnost sahá až k raným počátkům křesťanství a opírá se o mimořádně dlouhou historickou tradici. Další skupiny arabských křesťanů žijí mimo arabský svět.
Patrně nejstarší dochovaná zpráva o Arabech pochází z 9. stol. př. n. l. z asyrských zdrojů. Historie arabského křesťanství koření hluboko v apoštolské době, kdy první Arabové, tehdy vyznávající různé formy polyteismu, přijali víru ve vzkříšeného Krista. Společným znakem celé množiny arabských křesťanů je užívání arabštiny jako primárního jazyka.
Ani to ovšem není definitivní znak identity arabských křesťanů, neboť mnoho arabsky hovořících křesťanů rozličných etnických původů se neztotožňuje s označením „arabský křesťan“. Někteří autoři považují za arabské křesťany pouze etnické Araby, kteří přijali křesťanství, jiní autoři, k jejichž pohledu se osobně kloním, do množiny arabských křesťanů počítají také arabizované křesťany jiných etnik, tedy v podstatě všechny arabofonní křesťany, kteří používají arabštinu jako liturgický jazyk, čtou Bibli v arabštině a užívají arabštinu i jako jazyk, kterým komplexně uskutečňují svou křesťanskou víru ve svém životě.
Většinou se mezi ně ale řadí také egyptští koptští křesťané, kteří stále používají starobylou koptštinu (tedy výslednici tisíciletého vývoje egyptského jazyka) jako liturgický jazyk, ale homilie jsou u nich běžně v arabštině. Ani s arabštinou to není tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát, neboť spisovná arabština a jednotlivé dialekty hovorové arabštiny se v různých zemích liší, a to někdy poměrně významně. Mohli bychom tedy spíše říci, že arabští křesťané jsou vyznavači náboženství Trojjediného Boha v rozličných denominacích, kteří užívají rozmanité arabštiny jako svůj liturgický i každodenní jazyk.
Hluboké biblické kořeny
Arabové mají v Bibli mimořádnou tradici, vždyť praotec Arabů – Izmael – byl podle první biblické knihy Genesis prvorozeným synem Abraháma (Gn 16,15), v době narození Izmaele ještě jménem Abram. Jeho matkou byla (podle arabské tradice mimořádně krásná) Egypťanka Hagar, žena pocházející z prastaré a fascinující kultury s unikátní náboženskou historií. Ve třinácti letech byl Izmael podle smlouvy s Hospodinem obřezán (Gn 17,25). Izmael se stal Bohem požehnaným praotcem Arabů: „A pokud jde o Izmaela, vyslyšel jsem tě: Hle, požehnám mu a rozplodím a rozmnožím ho převelice; zplodí dvanáct knížat a učiním z něho veliký národ.“ (Gn 17,20) Hovoříme-li o křesťanství jako abrahamovském náboženství, arabští křesťané jsou abrahamovští dokonce dvakrát.
Biblických zmínek o Arabech je ve Starém i Novém zákoně Bible mnoho a etnikum Arabů je tak skutečným „biblickým národem“ (např. 2 Kro 17,11; Neh 4,1; Ez 27,21, Sk 2,11). V Novém zákoně je biblická zpráva o konverzi prvních Arabů ke Kristovcům zaznamenána ve Skutcích apoštolů při Letnicích: „Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči: Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie, Frygie a Pamfylie, Egypta a krajů Libye u Kyrény a přistěhovalí Římané, Židé i obrácení pohané, Kréťané i Arabové; všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích!“ (Sk 2,8–11)
Zmínka o Arábii, kam se vypravil apoštol Pavel, aby se sám duchovně formoval a hlásal (nejen) Arabům evangelium, se objevuje v jeho novozákonním listě Galaťanům: „Ale ten, který mě vyvolil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí, rozhodl se zjeviti mně svého Syna, abych radostnou zvěst o něm nesl všem národům. Tehdy jsem nešel o radu k žádnému člověku, ani jsem se nevypravil do Jeruzaléma k těm, kteří byli apoštoly dříve než já, nýbrž odešel jsem do Arábie a potom jsem se zase vrátil do Damašku.“ (Gal 1,15–17)
Král Abgar a Ježíš Nazaretský
Prvním politicky významným Arabem, který přijal učení vzkříšeného Krista, byl patrně arabský král Abgar V. z Edessy (1. stol. př. n. l.–50 n. l.). Přezdívá se mu „Černý“ a podle římského historika Tacita (55–120 n. l.), který Abgara nazýval králem Arabů, byl panovníkem Osroénského království. Podle jiných zdrojů byl ale prvním křesťanským králem Osroénského království, za jehož panování se oblast významněji christianizovala, král Abgar IX. vládnoucí kolem roku 200 n. l. Mezi arabskými křesťany se velkému zájmu těší údajná korespondence mezi králem Abgarem V. a Ježíšem Nazaretským. Obvykle se uvádí následující dopis krále a odpověď, kterou Ježíš nadiktoval písaři a nechal králi odeslat.
Údajný dopis krále Abgara adresovaný Ježíši z Nazareta:
Abgar, vládce Edessy, pozdravuje Ježíše, dobrého lékaře, který se objevil v jeruzalémské zemi. Slyšel jsem zprávy o tobě a o tvých uzdraveních, která jsi vykonal bez léků a bylin. Říká se totiž, že dáváš slepým vidět a chromým chodit, že očišťuješ malomocné a vyháníš nečisté duchy a démony, že uzdravuješ postižené vleklou nemocí a křísíš mrtvé. A když jsem o tobě slyšel všechny tyto věci, usoudil jsem, že jedna ze dvou věcí musí být pravda: buď jsi Bůh, a protože jsi sestoupil z nebe, děláš tyto věci, nebo jsi ty, který tyto věci děláš, syn Boží. Proto jsem ti napsal, abych tě požádal, zda by ses neobtěžoval přijít ke mně a uzdravit všechny nemoci, kterými trpím. Slyšel jsem totiž, že Židé proti tobě reptají a spřádají plány, jak ti ublížit. Já však mám velmi malé, ale vznešené město, které je pro nás oba dost velké.
Údajná odpověď – jak ji uvádí také Eusebios – nadiktovaná Ježíšem Nazaretským:
Blahoslavení, kteří jste ve mne uvěřili, aniž jste mě viděli. Neboť je o mně psáno, že ti, kdo mě viděli, ve mne neuvěří, a ti, kdo mě neviděli, uvěří a budou spaseni. Ale vzhledem k tomu, co jsi mi napsal, abych k tobě přišel, je třeba, abych zde splnil všechno, pro co jsem byl poslán, a až to splním, abych byl opět vzat k tomu, který mě poslal. Ale až budu vzat, pošlu k tobě jednoho ze svých učedníků, aby uzdravil tvou nemoc a dal život tobě i tvým. (Tolik údajná Ježíšova odpověď.)
V příští epizodě se podíváme na rozličné teologické směry i stanové biskupy.
Zdroj:
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
Literární inspirace:
TEMNOTA, Daniel. Politik, psychopat, zabiják. Praha: Granite Design, 2025 (e-kniha). Dostupné v audioknize.
Ste vzdelávaný i skúsený v tejto oblasti, ale ... ...
Celá debata | RSS tejto debaty