Po turecké a syrské etapě cesty jsme v krásném Iráku. Řeka Eufrat pamatuje také období, kdy se stala součástí Římské říše a zaznamenala vlivy římských náboženských směrů. Zvláště oblíbená byla tehdy na Předním východě mysterijní náboženství; tajné kulty, ke kterým měli přístup pouze zasvěcení jedinci. Mezi oblíbené patřil Dionýsův kult, kdy člověk komunikoval s bohem Dionýsem ve stavu silné opilosti a nespoutaného veselí. Oblíbený byl rovněž orfismus, tajemný kult pro vytříbené jedince, kteří toužili po vysokém stupni mravní čistoty, odvozující svůj původ od mytického pěvce Orfea. Orfismus byl dualistický náboženský kult, kladoucí do ostrého protikladu duši a tělo. Orfisté věřili v reinkarnaci, která vyplývala z mravní čistoty předchozího života a mohla vést až k nesmrtelnosti.
V římském impériu bylo rozšířené rovněž Mithrovo náboženství, pocházející z Persie. Mýtus tohoto náboženství vypráví, že sluneční bůh Mithra přinášel na svět světlo a při tom zabil kosmického býka – iniciační rituál proto zahrnoval zabití býka, jehož krví byl iniciovaný pokryt; poté přistoupil k hostině, kde pojídal maso a krev obětovaného býka. Tím zahájil sedmistupňovou cestu k dokonalosti.
Oblíbená byla později také gnóze, mysterijní kult cesty tajemného poznání pro zasvěcené. Také gnóze, která silně pronikla do některých proudů křesťanského myšlení, byla značně dualistická, stejně jako pozdější manicheismus (původem z Persie, významně přítomný zejména na horním toku Eufratu), který nazíral svět jako místo boje mezi dobrem (duše) a zlem (tělo) a ovlivnil i některé západní myšlenkové proudy. Právě Eufrat byl v jisté době hranicí Parthské říše a patrně odtud přišli přes Eufrat východní mudrcové do Betléma poklonit se malému Ježíši. Řeka Eufrat je bezesporu žilou rozmanité škály náboženství i filozofií a spojnicí mezi dneškem a počátkem civilizace.
Dnešní Irák je zemí přísně monoteistickou, ovšem i zde přežívají rozličné náboženské minority, vyrůstající z bohaté náboženské tradice dolní Mezopotámie. Zatímco aramejský název řeky „Sladká voda“ vystihuje horní tok, v Iráku tento název pozbývá platnosti; vlivem více faktorů je zde – na dolním toku – Eufrat nezanedbatelně slaný, což jeho vodu činí hůře využitelnou. V Iráku může poutník obdivovat mimo jiné krásné – mnohde zlatem velkoryse zdobené – mešity. Křesťanská menšina je zde výrazně slabší než v Sýrii.
Někdy ve 4. století se na dolním toku Eufratu usadili Mandejci – náboženské hnutí židovsko-křesťansko-gnostického původu, přežívající v Iráku doposud. Nejvýznamnější poutní místo Jezídů – kteří v Iráku také minoritně přežívají – je v severoiráckém Láliši poblíž Tigridu.
Byla-li řeč o Babylonské věži na Eufratu, musím zmínit překrásný minaret – spíše mohutnou věž – velké mešity v iráckém městě Samarrá, vystavěný ve tvaru spirálovitého kuželu v polovině 9. stol. n. l. Stavba svým tvarem odkazuje na starověké zikkuraty, je nádherná a po jejím vzoru vznikl v Káhiře minaret mešity Ibn Tulun, po mém soudu jeden z nejkrásnějších minaretů vůbec. Samara ovšem neleží na Eufratu, ale na Tigridu.
Na Eufratu leží jiné poutní místo a sice Karbalá, významné poutní místo pro ší’itské muslimy. Dalšími pěknými ší’itskými poutními místy na Eufratu jsou nedaleké Kúfa a Nadžaf s impozantní zlatem zdobenou mešitou. V oblasti dnešního Iráku se nacházela nejslavnější města, která Eufrat kdy hostil – Babylon, Ur (v sumerštině znamená řeka), Uruk, Eridu nebo Nippur. Podle archeologů stály v této oblasti první osady s hliněnými domy na kamenných podezdívkách asi v 7. tis. př. n. l. Jedním z nejstarších městských států na území dnešního Iráku byl Lagaš. Jeho král Gudea (vládnoucí asi 2246–2226 př. n. l.) proslul zbožností a budováním náboženských chrámů; byl oddaný bohům, a proto chrámům a jejich kněžím velkoryse přiděloval půdu. V sumerském literárním dědictví je popisován nápadně podobně jako král Šalomoun o více než tisíc let později. Gudea vystavěl v Lagaši chrám zasvěcený nejvyššímu bohu Ningirsuovi. Uctívána tam byla také bohyně veškerého umění a vykladačka snů Nanše.
Pozdější vládce Urnammu sjednotil Sumer a přisvojil si titul král Sumeru a Akkadu a stal se rovněž veleknězem urského boha Nannara, známého též jako měsíční bůh Sín, jenž byl patrně v Uru uctíván i v době, kdy město opustil Abram a vydal se proti proudu Eufratu do Cháranu. Fragmenty Urnammova zákoníku zaštítěného Utuem jsou vůbec nejstarší dochované fragmenty dosud známého zákoníku. Dalším z nejstarších významných měst na dolním toku Eufratu v dnešním Iráku byl Uruk, založený snad již v 5. tis. př. n. l. V nejstarších dobách měl Uruk, na rozdíl od sousedních významných měst, dva chrámy – chrám boha Ana a chrám bohyně Innany. Patrně proto, že město vzniklo sloučením dvou menších obcí Kullabu a Eanny.
Chrám byl ve starověku střediskem města, a tedy také (městského) státu. Chrám, přesněji bůh (či bohové), jemuž byl zasvěcen, vlastnil rozsáhlé pozemky a početná stáda dobytka. Městským bohem Uruku byl An, bůh nebes; v Uru a v Cháranu to byl Sín, měsíční bůh; v Eridu to byl Enki, bůh moudrosti. Vedle nich byla uctívána mnohá další nižší božstva. Ve jménu městských bohů se ve starověku prakticky stále vedlo množství válek mezi městskými státy – mezináboženský dialog se na dolním toku Eufratu nikdy příliš nepěstoval (jistě s výjimkami jako byla např. nadvláda perského Kýra).
Bohů byly v průběhu dějin v oblasti Mezopotámie tisíce; existovalo také povědomí o egyptských bozích a bozích východu. Starověcí králové na Eufratu byli na rozdíl od egyptských faraonů, kteří byli považováni za bohy na zemi, vtělené bohy, sourodé s bohem na nebesích, považováni za bohem vyvolené k vládnutí a s bohem blízce svázané, ale nikoli za vtělené bohy, spíše za boží služebníky. Tuto subordinaci prolomil král Narámsín, který se nespokojil s titulem „pán čtyř světových stran“ a prohlásil se bohem Akkadu. Na znamení svého božství se dal vytesat do kamene s přilbou s rohy, což byl znak bohů. Po čase se přilba s rohy stala znakem vládců „sourodých“ s bohy. (Panovnický syndrom božství, o tom něco víme…)
Velekněžka měla jako jeden z nejdůležitějších úkolů tělesné spojení s králem na vrcholu zikkuratu, v boží (svatební) komnatě, a to zejména při novoročních oslavách při jarní rovnodennosti. Toto spojení mělo tzv. napodobivou magií přimět bohy k témuž a tím zajištění plodnosti. Po spojení krále a velekněžky, které symbolizovalo spojení boha Damuziho (Tammúze) a bohyně Inanny (Ištar) – později Marduk a Sarpanita – museli rituální tělesné spojení vykonat rovněž ostatní účastníci slavností s náhodnými protějšky. Mimochodem chrámová prostituce byla ve starověku na dolním toku Eufratu integrální součástí náboženských obřadů. Bohyně, které se sexem v chrámě sloužilo, byla nazývána také velká nevěstka. Toto označení nebylo nikterak pejorativní a kněžky vykonávající chrámovou prostituci nebyly nijak společensky méněcenné.
Obecně lze říci, že lidé žijící na březích Eufratu jsou k poutníkům velmi pohostinní, i když v závislosti na aktuální bezpečnostní situaci někdy uzavřenější, ovšem osamělého poutníka vždy pohostí a většinou nabídnou i nocleh. Pohostinnost k poutníkům je na Eufratu hluboce zakořeněna a souvisí i s náboženstvím. Nezištnost (především) venkovanů je až udivující a inspirující.
Řeka pramenící podle babylonského eposu z očí bohyně Tiamat se po soutoku s Tigridem vlévá do Perského zálivu, kde končí svou pouť prastarou Mezopotámií. V poslední etapě tvoří již pod názvem Šatt al-Arab hranici mezi Irákem a Íránem (Eufrat se staropersky nazýval Ufrátu). Dostali jsme se na pobřeží Perského zálivu, kde začíná jiný příběh. Příběh prastarý, stejně jako velmi aktuální…
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Náboženský šok: Religiózní otřesy v odlišných náboženstvích a kulturách, mezináboženský dialog a praktická religionistika poutnickou perspektivou. Praha: Akbar, 2021.
GETTA, Elizaveta. Bohatství nejchudšího kontinentu. Recenze Havelkovy knihy Africká náboženství. iLiteratura.cz, 15. 7. 2024.
Celá debata | RSS tejto debaty