ThLic. Mgr. Ondřej Havelka, Ph.D., MBA

V životě východoafrických Masajů – mimochodem lidí mimořádně pohostinných, vlídných, přátelských a po všech stránkách krásných –, žijících zejména v Tanzanii a Keni, je několik důležitých přechodových rituálů, které mimo jiné teprve ustavují člověka jako úplnou lidskou osobu, což v tradičních afrických kulturách a náboženstvích není nijak samozřejmá ontologická skutečnost. Lidská osoba není ontologická danost, která je vlastní každé lidské bytosti; stávání se osobou je dlouhý proces: lidská bytost prochází vývojem, společenskými a přechodovými obřady a mravním i morálním zráním, než se stane skutečnou osobou.

Vstupní a přechodové obřady učí iniciovaného společenským pravidlům, aby se z lidské bytosti vynořilo jeho společensky odpovědné „já“. Teprve s diferencováním morality a mravnosti – tedy morálně a mravně chápaného dobra a zla vzhledem ke společnosti – se lidská bytost stává v tradičním africkém pojetí osobou. Významný keňský teolog John S. Mbiti tvrdí, že v africkém pojetí narození na tento svět nestačí k bytí osobou: teprve skrze rituály začleňující člověka do společnosti tuto ontologickou kvalitu člověk začne postupně získávat. V Keni je známé rčení: já jsem, protože my jsme, a protože my jsme, já jsem. Je to stejně tak jednoduché, jako komplexní, a má to nedozírné důsledky pro dilemata aplikované etiky.

Mbiti zdůrazňuje, že lidská osoba vděčí za svou existenci společnosti, a to včetně předků; je součástí obrovského celku kořenícího v dávné minulosti. Rodinné a kmenové příslušenství je neměnné – nelze opustit tradici předků a přestoupit k jiné. Také proto afričtí křesťané a muslimové často neopouští tradici předků, včetně tradičních náboženství; v Africe je běžná vícečetná náboženská identita a rozmanité synkretismy i eklekticismy. Osobu v africkém pojetí zakládá společnost, do níž je člověk vstupním obřadem iniciován. Obecně platí, že bytí osobou není v Africe danost platná od narození, ale proces, kterým člověk status osoby postupně získává. Jakkoli zvláštní nám zvyky spjaté s tímto procesem mohou připadat, v tamější společnosti jsou zkrátka zažité, chápané jako zcela „normální“ a těžko zpochybnitelné, neboť jedinec se nemůže vzepřít tradici předků – v tradičních afrických kulturách má celek přednost před jedincem.

Jedním z vůbec nejdůležitějších přechodových obřadů pro masajské muže je kultická obřízka, se kterou je spojen několikatýdenní pobyt v divočině, kdy v průměru dvanáctiletého chlapce nikdo nechrání, nemá žádné zázemí a musí sám přežít, aby prokázal své schopnosti být bojovníkem a ochráncem společnosti. Mladý Masaj se v rámci tohoto přechodového rituálu převlékne do černé poloprůsvitné látky a na obličej jsou mu bílou barvou namalovány rituální symboly. Mladík je v této své zkoušce dospělosti je nazýván sikólio.

Během pobytu v divočině by jej nikdo z vesnice neměl spatřit, nikdo by mu neměl pomáhat a neměl by navazovat spolupráci s ostatními sikólii – pohromadě by měli být vždy pouze dva. Ano, viděl jsem jich pohromadě více, ale nemálo skutečností je v reálu zkrátka jinak než nařizuje zvyk.

V odlehlých oblastech se obřízka stále provádí (ne zcela ostrou) žiletkou nebo nožem, v oblastech blíže civilizaci jsou rozšířeny modernější nástroje. Analgetika se zásadně nepodávají, neboť tiché prožití bolesti patří ke zkoušce dospělosti. Obřízka je veřejná, probíhá uprostřed dobře se bavících (dosti nestydatě) přihlížejících s pohledy soustředěnými na chlapcovo přirození. Úleva od bolesti nebo soukromí jsou při obřízce neznámé pojmy.

Kultické rituální obřízky ovšem provádějí mnohá náboženství po celém světě: Židé, muslimové, mnoho afrických a asijských kultur a náboženství. Některé kultury provádějí u chlapců obřízku hned po narození, například u Židů jde o nesmírně důležitý a košatý obřad prováděný osmý den po narození, který dříve prováděl otec chlapce, dnes je však obřízka realizována v nemocnici lékařem. Muslimové chlapce obřezávají v pozdějším věku, ale vždy před pubertou. V Africe a na Středním východě se kromě mužské obřízky provádí také ženská obřízka, která je – na rozdíl od obřízky mužské – podrobována ostré kritice.

Zatímco Židé vycházejí z Tóry, kde je obřízka výslovně uvedena v souvislosti se smlouvou mezi Hospodinem a Izraelem, muslimové vycházejí z tradice, neboť Korán obřízku výslovně nenařizuje. Některé africké kultury – jako právě Masajové – obřízku chápou jako přechodový rituál z dětství do dospělosti. Není žádným tajemstvím, že nemálo masajských chlapců obřízku nebo pobyt o samotě v divočině nepřežije. Z vnějšího (dejme tomu našeho středoevropského) pohledu jde patrně o týrání dětí: obřízka bez analgetik, očumování chlapcova přirození, odepření stravy na několik týdnů nebo měsíců, vyhnání z domu na tutéž dobu, obrovská míra stresu a nejistoty, časté horečky po obřízce v divočině atd.

To ovšem hodnotíme problematiku ze svého kulturně-náboženského (a často i politicky podmíněného) pohledu; abychom totiž masajskou obřízku zhodnotili objektivně, museli bychom znát názor všech kultur světa, a to nejen současných, ale také minulých a budoucích a vyvodit z něho argumentačně pečlivě podložený výsledek, což samozřejmě není možné – proto nezbývá než přispět do diskurzu svým názorem a pohledem, a ponechat svébytnou tradici jejímu vývoji. Masajové evidentně přežili až do současnosti, a kdybychom porovnali počet sebevražd nebo těžkých psychických obtíží a existenciálních úzkostí u evropských dospívajících a masajských dospívajících, možná bychom mírně přehodnotili. Kdo je tady nemocný? Kdo je tady „nenormální“? Kdo má větší šanci nejen přežít, ale skutečně žít? A co vlastně znamená „skutečně žít“?

Evropská kolonizace Afriky byla nesmírně krutá. Neokolonizace přistupuje k Africe zdánlivě opačně – nabízí pomocnou ruku, léčí, vyučuje, podbízí se svými životními paradigmaty. Neokolonizace dodává evropské štěstí (údajně nešťastným – tedy neevropsky šťastným) Afričanům. Nejsou si ale ony kolonizace v jádru více než podobné? A co je dnes evropské štěstí na vývoz? Co chce dnes Evropa vyučovat? Zakázat obřízku, obléci do vyřazených hadrů a přimět platit daně, aby z nich mocipáni financovali svoje zvrácenosti na svých ostrovech?

Zvažme alespoň toto: ekonomové tvrdí, že lidé v nejbohatších zemích světa jsou zároveň nejzadluženější; psychiatři tvrdí, že lidé v nejbohatších zemích světa užívají nejvíce antidepek, benzáků, alkáče a kober; cestovatelé tvrdí, že nejbohatší země světa jsou pro ně nejnudnější; migranti z chudých zemí tvrdí, že nejbohatší země světa jsou pro ně nejlákavější; lidé z nejbohatších zemí světa létají na dovolené (často) do nejchudších zemí světa tak často, jak jim to pracovní vytížení dovolí; statistikové tvrdí, že v nejbohatších zemích je nejvíce sebevražd a v nejchudších zemích jich je nejméně a mohli bychom dlouze pokračovat.

No dobře, axiomy… Je ale opravdu na místě poměřovat ekonomicky chudší kultury těmi bohatšími a tlačit jim „ten správný“ životní styl? Kterou kulturu lze označit za „tu správnou“? Který kulturní či náboženský zvyk má právo existovat? A kdo má právo to soudit? Lze žonglovat s tzv. indexem štěstí? Co je štěstí?

Sikóliové v poslední době mění tradiční černý háv a rituální malby na obličeji za školní stejnokroj staršího britského modelu, aby se v Evropany vystavěných školách učili jak „to opravdu je“. Omyl jejich předků – kteří prý žili podle měřítek bílého muže tisíce let úplně špatně! – je třeba rozmetat (zdaněnou) křídou po (darované, z daní odepsané) tabuli. A bílí pomocníci se budou v betonových školách s plechovou střechou přiblble smát do foťáků a sytit své sítě „svým dobrem“. Jaká filantropie! Teprve Masaj v britském stejnokroji může být skutečně šťastný a šetřit si na letenku do zemí, kde se lidé štěstím přímo zalykají.

Zdroje:

HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice: duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025.

HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.

Audio:

ČESKÝ ROZHLAS. Dr. Ondřej Havelka – dobrodruh a religionista z Jablonce nad Nisou | Sever