ThLic. Mgr. Ondřej Havelka, Ph.D., MBA

Tradiční africká náboženství nejsou chápána staticky jako hotové neměnné věrouky, ale naopak jsou otevřena přicházejícím vlivům a výzvám, vzájemně se ovlivňují a mnohá z nich načerpala prvky rovněž z afrického křesťanství a islámu. Zároveň ale také africký islám a africké křesťanství načerpalo určité spirituální prvky z lokálních tradičních náboženství. I proto se hovoří nikoli o islámu v Africe, ale o africkém islámu a stejně tak o africkém křesťanství. Protože však v monoteismech není místo pro další božstva, často afričtí muslimové a křesťané označují množství známých božstev, vodunů, orišů, duchů atd. jako démony a nečisté duchy známé z Bible i z Koránu, nebo přímo jako projevy Satana. To však nebrání nemalé skupině afrických křesťanů či muslimů vyznávat kromě jednoho z monoteismů paralelně také tradiční náboženství svých předků (a mají tedy vícečetnou náboženskou identitu, které se budu detailně věnovat v jednom z příštích článků) nebo je – navzdory jejich značné teologické kontradikci – synkretizovat.

Součástí tradičních afrických náboženství je velmi často věštění. Věštci jsou nadáni schopností rozeznávat příčiny nemocí, zjišťovat rozpoložení božstev a duchů, kauzalitu dobrých i zlých skutečností působících na člověka atd. Věštecké systémy jsou nesmírně rozmanité napříč kontinentem, ale téměř ve všech náboženstvích existují. V některých technikách se věští z číselných systémů, jinde z vržených mušlí, věštebních řetězů či jiných předmětů nebo i stop zvířat v písku. Ve vodunu probíhá věštění skrze vodun Fa, zatímco v sousedním jorubském náboženství pomáhá oriša Ífá. Časté jsou věštby pod vlivem ducha, který do věštce vstoupí a skrze jeho ústa promlouvá, jako například u Nyolů v Ugandě. Věštec zjišťuje, jaké byliny nasadit pro uzdravení klienta, jaké oběti musí klient vykonat pro svá božstva, jaké rituály absolvovat atd.

Podobné nebo dokonce totožné okultní síly, jaké používá věštec, používá také čaroděj, ovšem užívá je útočně s cílem ublížit, uškodit, ničit. Různé druhy čarodějnictví jsou v Africe hluboce zakořeněné. Mnohá tradiční náboženství s nimi nemající nic nebo téměř nic společného, a to i přes praxi obětování lidí zakázanou teprve před sto lety, kterou evropští misionáři chápali jako čarodějnictví a satanismus. V jiných náboženstvích je to ovšem složitější a čarodějnictví tam existuje na jejich okraji (vodun, bori, thron…) nebo přímo v jejich středu (juju, azande, kindoki…). Čaroděj může podle přesvědčení Afričanů člověka nejen zabít, ale může jej také uvést do stavu „zotročeného žijícího mrtvého“ – zombie, z konžského slova zombi, s významem „zotročený duch“.

Kalendžinské náboženství

Kalendžinské náboženství je tradiční východoafrické náboženství etnika Kalendžinů v severmí Keni u hranice Trojúhelníku Ilemi. Nejvyšším Bohem, který stvořil zemi a první lidi, je Bůh Tororut. První lidé byli s Bohem v přímém kontaktu, po lidské chybě se ale Bůh vzdálil. Bůh je všemocný – pohromy, které sesílá, jsou trestem za hřích lidí. Tororutova božská manželka je Seta, jejich prvorozený syn je Arawa. Dalšími nižšími bohy jsou Ilat, Kokel, Topogh, Asis a Hoi. – Chcete-li zažít trochu nefalšovaného dobrodružství, Trojúhelník Ilemi je tím pravým místem. Kulturní, jazykové a náboženské bohatství místa by mělo vyvážit reálnou možnost, že už se odtud nevrátíte. Taky by vás neměla pohoršovat domorodá nahota, které je tady plno. Tady je Afrika!

Náboženství Kikujů

Rovníkovou oblast východní Afriky v náboženské rovině významně ovlivňují bantuské mytologie popsané v předešlých epizodách, zde je doplním pohledem dalších dvou bantuských etnik. Kikujové žijící v Keni a v Tanzanii vyznávají jednoho Boha stvořitele nazývaného Ngai. Oběti se mu přináší pod posvátnými stromy, které hrají v náboženském životě Kikujů značnou úlohu. Bůh Ngai přebývá na nebesích, může se projevit jako Slunce, Měsíc nebo také blesk či duha. Ngai je nazírán silně antropomorfně: má lidské vlastnosti, žehná, trestá, někdy se prochází po zemi, aby si prohlížel své stvoření, cestou odpočívá… Udeří-li blesk, lidé to vnímají jako důkaz, že se poblíž prochází Ngai.

Některé kmeny věří, že pozemským sídlem Boha Ngaie je vrchol hory Mount Kenya. Jedná se o druhou nejvyšší horu Afriky, nejvyšší horu Keni (5 199 m n. m.), a také horu krásnou s vrcholem pokrytým sněhem a úpatím s bohatou vegetací. Etnikum Kambů nazývá nejvyššího Boha Ngai Mumbi (Bůh stvořitel). V masajských jazycích může slovo ngai vedle boha znamenat také déšť (nazíraný jako dárce života).

Základní náboženské teze vypovídají, že vše stvořené pochází od Boha a všechny věci a skutečnosti si uchovávají určité pouto s Bohem. První lidé měli největší životní energii, neboť jí byli vybaveni přímo od Boha, přičemž intenzitou energie byli podobní Bohu, žili s ním v těsném spojení, a dokonce se sami mohli stát bohy. Předpokládá se, že každý člověk je s Bohem spojen poutem skrze své předky. Na zemi mají lidé ze všech tvorů největší množství životní energie; všechny ostatní stvořené věci (nebo energie) na zemi byly vytvořeny proto, aby umožnily lidské vitální energii sílit. V každé materiální věci je specifický bod, kde je soustředěna většina této síly. Člověk může snadno manipulovat věcmi ve svůj prospěch, když identifikuje tento bod koncentrace vitální síly; existují lidé, kteří mají více znalostí o těchto silách a mohou s nimi zacházet podle libosti, obvykle přivoláním vyšších sil na pomoc.

Vyšší síly jsou vyvolány lidmi pomocí nižších sil (obětí zvířat nebo rostlin) jako prostředníků. Přistupovat přímo k vyšším silám je tzv. thahu (ohavnost, která vede k prokletí). Lidská společnost má vždy několik elitních duchovních jedinců, kteří jsou velmi schopní v umění manipulace s okultními silami – vůdcem lidské společnosti je ten, kdo má nejvyšší životní sílu, nebo ten, kdo je Bohu nejblíže, nejlépe obojí. Vzhledem k tomu, že vůdce lidské společnosti má nejvyšší vitální sílu, a tudíž blíže k Bohu než kterýkoli jiný člověk, měl by být schopen živit zbytek lidí tím, že je spojí s Bohem a bude schopen přikazovat nižším silám jednat takovým způsobem, aby posílil životní sílu ostatních lidí.

S oním vzájemným propojením všeho také souvisí přesvědčení mnoha afrických náboženství, že existuje jakási vyšší rovnováha mezi dobrem a zlem, pročež nemůže být vítěze bez poraženého, světla bez tmy, dobra bez zla atd. Podle této v zásadě dualistické teze platí, že pokud někde čaroděj vykonal zlý skutek, byl jen nástrojem v harmonizaci celého stvoření, neboť jinde bylo vykonáno dobro a čaroděj tak pouze vyvážil vychýlení řádu.

Náboženství waaqeffanna

Náboženství waaqeffanna je původní náboženství etnika Oromů v oblasti afrického rohu, v Somálsku, Etiopii a severní Keni. Název pramení ve slově waaqa, což je v oromských jazycích i v somálštině v překladu stvořitel. Vyznavači náboženství waaqeffanna se nazývají waaqeffata. Základním vyznáním je víra v jediného Boha Waaqa Tokkicha.

Podívejme se na text krátké lidové náboženské písňe Oromů:

„Ó div se! Ó div se! . . . Divů je šest: Zoborožec si stěžuje, aniž by byl nemocný; rostlina vzkvétá bez výživy; voda teče, aniž by byla nucena; země je upevněna bez kolíků; nebesa se drží bez podpěr; na obloze On (Bůh) zasel nebeskou cizrnu. Tyto věci mě naplňují úžasem. Modleme se všichni k Bohu! Ó Bože, který jsi způsobil, abych přečkal den, přičiň, abych dobře strávil noc!“

Prostředníci mezi Bohem Waaqou a lidmi jsou ayyaanové – jsou to duchové, některými ovšem také chápaní jako projevy Boha Waaqa. Tito duchové mohou vstoupit do člověka, který je poté označován váženým titulem Qallu. Věřící by se měli řídit náboženskou etikou a právem, porušení těchto sociálních norem je považováno za hřích.

Bůh Waaqa je nazírán jako všemohoucí, vševědoucí, milosrdný, milující a spravedlivý. V náboženství waaqeffanna existuje rovněž náboženská pouť; nevede do konkrétního místa, ale za duchovní autoritou nazývanou Abbaa Muudaa (v překladu: otec masti). Mezi významné náboženské obřady patří Irreechaa (díkuvzdání Bohu slavené dvakrát ročně) a Ekeraa (svátek zemřelých).

Právě nahlédnutá náboženství byla jen nepatrnou ochutnávkou náboženského bohatství východní Afriky. Tradičních náboženství byly v Africe celé myriády. – Cestování po východní Africe je potřeba rozdělit do dvou kategorií: v oblastech s rozvinutým turismem (pobřeží Keni a Tanzanie, Zanzibar, část pobřeží Mosambiku) je cestování bezpečné, snadné, až narůžovělé. Oblast oné druhé kategorie – severní Keňa, Somálsko, vnitrozemí Mosambiku… – je pravým opakem. Cestování je tam náročné, mnohde nebezpečné a zatraceně nejisté. V Somálsku se jede na dřeň, často za horizont událostí. Ale o to přeci v životě jde, nebo ne?

Zdroj:

HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice: duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025.