Čarodějnice a tábory pro jejich rehabilitaci v africké Ghaně

3. apríla 2024 09:15, Prečítané 1 299x, ondrejhavelka, Nezaradené

Čarodějnictví je v subsaharské Africe velmi složitý mnohovrstevný fenomén, který přímo – nutno zdůraznit že povětšinou negativně – dopadá na společnost, a to rozhodně nikoli pouze na venkově. V souvislosti s bojem proti čarodějnictví vznikly v některých afrických zemích tzv. tábory pro čaroděje, přesněji řečeno tábory pro rehabilitované nebo rehabilitaci otevřené čaroděje. Známé jsou čarodějnické tábory v západoafrické Ghaně, které jsou určeny pro ženy čarodějnice, neboť v Ghaně se čarodějnictví podle tamějšího přesvědčení věnují téměř výlučně ženy.

Lidskoprávní organizace dlouhodobě upozorňují na skutečnost, že do těchto táborů jsou nedobrovolně zavírány nejen čarodějnice, které jsou přistiženy při čarodějnických praktikách, ale také ženy, které nějak vyčnívají ze společnosti například tím, že jsou bezdětné, tělesně významně postižené nebo trpí psychickými obtížemi. Uvádí se, že v rámci boje proti čarodějnictví v Ghaně často dochází k lynčování žen, které často jednoduše někdo udá (a to mnohdy zcela nepodloženě nebo zištně) a lidé z blízkého okolí vezmou spravedlnost okamžitě do svých rukou, neboť se dopadů konání čarodějů velmi obávají. Dále není neobvyklé, že příbuzní obviní z čarodějnictví ovdovělou bezdětnou ženu, která proto zamíří do čarodějnického tábora bez možnosti návratu, a příbuzným tak připadne její majetek.

Lidskoprávní organizace cílící na problematiku čarodějnictví a pronásledování skutečných i domnělých čarodějů v Africe uvádějí, že počty osob v těchto táborech rostou a v táborech pro ně často není dostatek jídla. Odejít ale nemohou. Ve chvíli, kdy je žena obviněna z čarodějnictví a není rovnou usmrcena rozlíceným davem, může požádat o rehabilitaci. V Ghaně jsem byl svědkem obřadu, kdy léčitel zbavoval čarodějnici zlého ducha a náklonnosti ke zlému jednání pomocí okuřování, zaříkávání, zvířecí krve a amuletů. Léčitel nakonec specifickými tahy hladil (údajnou) čarodějnici živou slepicí, poté slepici smrtelně pořezal na hrdle a nechal ji odkráčet; podle toho, na jakou stranu a jak specificky slepice padla, poznal léčitel, že byla žena zbavena zlého ducha. Pokud by se však rituál opakovaně nezdařil, byla by žena zavražděna.

V Ghaně je v současnosti šest oficiálních táborů pro čarodějnice, kde žije více než tisíc žen a počet stoupá. Tábory se nacházejí u měst Bonyasi, Gambaga, Gnani, Kpatinga, Kukuo a Naabuli. Některé z nich mají více než stoletou tradici – nejznámějším táborem je Gambaga Witch Camp v severní Ghaně. Existují i jiné, menší, neoficiální tábory. V posledním desetiletí začala ghanská vláda bojovat proti existenci těchto táborů pro čarodějnice, některé z táborů již údajně rozpustila a ženy v nich žijící začlenila zpět do společnosti. Otázkou ovšem zůstává, s jakým přijetím či nepřijetím se taková žena ve společnosti – hluboce prostoupené strachem z čarodějnictví – setká.

Tradiční závěrečné (patrně spíše fikční, i když…) vyprávění

Už když ji přijímali do tábora, bylo jim celkem jasné, že přišel multidimenzionální průser. Na prostou otázku, jak se jmenuje, se čarodějnice bleskově vířivě roztočila – ovšem netrvalo to více než vteřinu, člověk si to musel uvědomit tak nějak zpětně – a jedovatě exaltovaně zasyčela: „Sutéééchchch“, přičemž důraz byl položen na dlouhé „é“ a závěrečné „chá“ bylo protaženo do známé zákeřné čarodějné formule „ch´chtch´“ doprovozeném děsivě vykuleným pohledem zacíleným na oběť. Kdyby se jen roztočila – ona se u toho ještě odlepila od země a chviličku se vznášela v divoké rotaci nad rozprášenou zemí. Zase ta otravná levitace! Proč to ty čarodějnice tak rajcuje? Proč prostě nemohou chodit po zemi jako každý slušný člověk? To ony ne! To ony si musí létat, kouzlit a zabíjet!

Závorník – pupkatý chlapík vyznačující se zálibou v expresivní až vulgární mluvě, který měl na starosti velmi jednoduchou závoru, která byla spíše dřevěnou parodií než skutečnou zábranou – okamžitě pochopil, že skončila veškerá sranda, protože jestli doposud vtipkoval s čarodějnicemi o rozličných tématech a mnohé z nich si naklonil až do postele, nebo spíše do bordelózního pelechu pod banánovou stříškou při závoře, nyní mu bylo jasné, že tady nejenže nepokvete žádná pšenka – jinými slovy si prostě nevrzne –, tady nadto číhal skutečný ďábel. Doposud na skutečného ďábla nevěřil, což může u závorníka v čarodějnickém táboře překvapit, ale tak to prostě bylo. Teď ovšem zatraceně skutečného (a nadto pekelně rafinovaného) ďábla oděného do hnusné baby jagy viděl rotovat před sebou a krve by se v něm nedořezal. Oči mu trčely z hlavy, jak dvě péra z afrického gauče. Připomínal černého Hurvínka. Napadlo ho, že kdyby onu rotaci baba využila v jeho pelechu… ale okamžitě tu hříšnou myšlenku vyhnal z hlavy, odplivl si a zkřivil tvář, jako by byl znechucen sám sebou. Došlo mu, že čarodějnický tábor, v němž mu bylo doposud tak dobře, byl právě kontaminován skutečnou čarodějnicí – metaperfidním démonem – a dobré časy skončily.

Hned následujícího rána leželo uprostřed tábora pět ženských těl poskládaných do zvláštního symbolu. Nešel rozluštit. Ozubené kolo? Ale co ten kříž z usekaných nohou? A proč ty vydloubané oči? Těla byla zbavena krve a ztuhlé končetiny s denunciační naléhavostí svorně ukazovaly na chýši, která byla přidělena nově příchozí čarodějnici Sutéch. Nebyl to pěkný pohled, věru ne. Napřímené prsty mířící směrem ke skutečnému zlu měly pod nehty zabité hřeby. Snad se pod nehty nořily ještě zaživa. Tváře bez očí měly posmrtně zmražené bolestí zkřivené výrazy. Jakoby vyjadřovaly, že byly krve zbavovány ještě zaživa a jakoby němě vypovídaly o strašné tortuře, která učinila tečky za jejich životy. Jakmile se vystrašení obyvatelé tábora trochu rozkoukali, zjistilo se, že chybí také závorník. Doposud se bez ohlášení nikdy nevzdálil. Když nebyl na první pohled vidět, vždy chrápal ve svém pelechu, drbal se na přirození, mlaskal ze spaní a sem tam vydával kopulační zvuky. Byl to chlapík s velkým apetitem, velkým traumatem z dětství, velkým nedostatkem intelektu a velkým přirozením. Ta kombinace z něj činila ideálního společníka čarodějnic. Nyní byl ale pryč. – Okamžitě poslali pro policii.

Jak už to ale v Africe bývá, na čas nikdo netlačí a policajti už vůbec ne. Dalšího rána bylo táborové prostranství ozdobeno novým symbolem. Sedm zohavených ženských těl tentokrát svorně ukazovalo na prázdnou chýši závorníka. V jeho pelechu byla plechová vana plná krve, na hladině pokojně plavalo sedm párů očí. Rezervoár vitální síly jako by se díval čtrnácti očima na hrůzu v táboře. Další žena byla okamžitě vyslána, aby policii urychlila. Smůla spočívala v tom, že se právě hrál africký fotbalový pohár, a to pochopí i zabedněná čarodějnice, že chlapy od hluboké televize nikdo neodlepí. Zvlášť když hrála Zambie s Mozambikem – to i chirurgové odkládali nástroje a dávali operovaným nepříliš vítaný poločas.

Všechny ženy v táboře se nadcházejícího večera zabarikádovaly ve svých domcích, dozorci jakbysmet. Strach se dal krájet. V noci nikdo nezamhouřil oka. Přesto byl ráno k vidění málem umělecký (a rozhodně mimořádně sugestivní) výjev zdařile vytvořený ze čtrnácti ženských těl doladěný jednou mužskou hlavou. Hlava byla stažena z kůže, nebylo tedy jasné, zda jde o závorníka. Ztuhlé ruce tentokrát ukazovaly do všech stran. Kdo by dokázal vidět vícerozměrně – což ovšem nikdo přítomný bohužel nedokázal – viděl by v každém směru, kam trčely ztuhlé ruce, zotročenou duši. Nad tou hrůzou cosi vířilo. Jen tak mimochodem to v pekelném utrpení šmelcovalo dřevníkovu duši v ďábelské kopulaci zmaru. Shora to celé vypadalo jako pitoreskní kormidlo plachetnice s rotujícím středem a celé to vydávalo děsivý zvuk a řvalo to: „Sutéch – Protós – Eschatós“. Tábor dozajista prošel razantní katarzí a konečně byl táborem čarodějným. Teprve nyní v něm bude cítit sladce hnilobná vůně smrtelného hříchu. Obraz to byl vpravdě impresivní, ovšem nikoho krom přeživších v táboře nezajímal – v televizi totiž běžel zápas Ghana – Senegal.