Satan ve svatých Písmech 2/3: křesťanský Nový zákon

Po nahlédnutí židovských výpovědí o Satanovi v epizodě minulé, postoupíme společně ke křesťanskému Novému zákonu, který nám toho o tajemném Božím andělovi sděluje násobně více: odhaluje nám jeho proměnu, vyjevuje jeho motivaci, charakter, jeho minulost i neodvratnou budoucnost, představuje nám metodu, jakou se snaží naplňovat své záměry, a dokonce vyjevuje i něco z jeho (omezené) časovosti. Stejně jako v případě židovství a Tanachu, věří také vyznavači křesťanství, že knihy Nového zákona jsou Bohem inspirované, a tedy výpovědní hodnota veršů o Satanovi je pro ně značná. Novozákonních výpovědí o Satanovi je tolik, že je možné jej bez nadsázky považovat za jednu z důležitých postav – ne-li dokonce (vzhledem k postavě hlavní) jednu z nejdůležitějších postav – textu Nového zákona, potažmo celých křesťansky nahlížených dějin spásy (historia salutis). Sluší se však předeslat, že intenzita výskytu Satana ve svatých Písmech abrahamovských náboženství vygradovala v Koránu, kde již nemá valného smyslu zmínky o Božím andělu v singuláru i plurálu počítat a také proto tato série rozhodně nezmiňuje, ba vzhledem k rozsahu ani nemůže zmínit, všechny relevantní odkazy.

Satan jako pokušitel Spasitele

Jak se dále ukáže, Satan mocně působil ve vztahu ke Kristu již při vtělení, o čemž se ovšem dozvídáme až v závěrečné knize Nového zákona, v Janově Apokalypse, avšak do synoptických evangelií se Satan přesto prolamuje téměř okamžitě po různě pojatých úvodech v pojednání o pokušení na poušti (kdy byl Ježíš vyveden do pustiny, aby byl pokoušen od Satana ) následujícím Ježíšův křest v Jordáně a předcházejícím zahájení jeho veřejné činnosti. U Marka je pokušení Páně na poušti obsaženo hned v první kapitole, čímž je zdůrazněna Satanova role, u ostatních synoptiků v širším úvodu. Je více než zajímavé, že se Ježíš před zahájením své veřejné činnosti pro spásu člověka podrobí Satanově zkoušce, čímž jakoby verifikuje jeho váhu v dramatu života: „Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla.“ (Mt 4,1); „Byl na poušti čtyřicet dní a satan ho pokoušel; byl mezi dravou zvěří a andělé ho obsluhovali.“ (Mk 1,13)

Evangelista Marek je stručný, ostatní synoptikové nabízí tři konkrétní zkoušky, které Satan Ježíšovi nachystal. Satan svádí, Ježíš jeho pobídky odráží Božím slovem židovských svatých Písem. Z textu o pokušení Páně na poušti můžeme vytěžit klíčovou informaci, že totiž tam, kde se jedná o spásu člověka, je Satan na blízku s lákavou nabídkou, která má odvést pozornost pryč od zaměření ke spáse a k Bohu a svést člověka na cestu třpytivou, zdánlivě dobrou, ovšem falešnou. Tam kde skutečně o něco jde, přichází zkoušky. Satan ve vztahu k Ježíši nasazuje takřka nejsilnější kalibr ve snaze rozeznít žádostivost jeho lidské přirozenosti – všichni víme, že to je mocná síla – ale zároveň si je dobře vědom Ježíšovy božské důstojnosti. Satan ví, kdo je Ježíš, Satan zná Boží záměr; přesto se snaží překazit dílo spásy pro člověka. Klíčové je jeho inteligentní svádění: jsi-li syn Boží, učiň… Ze satanových úst – má-li nějaká – zaznívá velký christologický titul, kterým je ovšem Satan sám představen ve starozákonní knize Jób (!), tentokrát ve snaze o jeho zploštění, odvedení Ježíše na jinou mesiášskou linii, a dokonce ve snaze získání převahy: „Zase ho vzal ďábel na velmi vysokou horu, ukázal mu všecka království světa i jejich slávu a řekl mu: To všecko ti dám, jestliže padneš a budeš se mi klanět. Tu mu Ježíš řekl: Odejdi, satane! Neboť je psáno, Pánu svému Bohu se budeš klanět a jen jemu sloužit.“ (Mt 4,8–10)

Všimněme si ve vztahu k Satanovi další významné skutečnosti: Lukáš vkládá Satanovi do úst výpověď, podle které je Satanovi odevzdána všechna moc a sláva tohoto světa (Lk 4,6), kterou dokonce může dát komu chce, což je vzhledem k židovské výpovědi nahlédnuté v Tanachu velmi výrazný posun. Satan má na tomto světě podle inspirovaných křesťanských Písem veškerou moc! To čteme i na dalším místě: „… celý svět má v moci zlý duch.“ (1 Jan 5,19)

Po pokušení na poušti Satan opouští Ježíše až do určeného času (Lk 4,13), čímž je nám rovněž sděleno, že pokušitel se nevzdává, je trpělivý ve svém záměru, cílevědomý, metodicky postupující, inteligentní… V souladu s výpovědí z knihy Jób se opět ukazuje, že Satan působí v našem stvořeném světě, je nadán značnou mocí a také jistou mírou svobody; oproti výpovědi v knize Jób se ovšem těžiště posouvá, když Satan vyžaduje, aby se mu člověk klaněl, tedy aby jej zbožšťoval, divinizoval, vzdával mu bohopoctu. Tím se nově staví nejen proti člověku, ale také proti Bohu, pravé bohoslužbě a jeho stvořenému řádu, čímž svou snahu posouvá na novou úroveň. Vidíme tedy, že Satan stále působí proti spáse člověka, svádí, pokouší, touží svést a nově chce být uctíván. Zda jde v osobě Ježíše přímo proti Bohu, druhé Božské osobě Logu, nemůžeme z textu s jistotou vyčíst, neboť synoptici, kteří téma pokušení na poušti zpracovávají, takto daleko nezacházejí. – Zatímco Marek v narativu o pokušení Páně používá výrazu satanas, Matouš a Lukáš volí výraz diabolos; Lukáš používá výrazu satanas jinde v evangeliu (např. Lk 10,18; 11,18; 13,16 a další), kromě toho používá také zajímavé jméno Belzebub (baalzebul či beelzebul – Lk 11,15.18.19). Satan má na tomto světě podle Lukášova evangelia určitou moc či pravomoc a jeho poddanými se zdají být démoni (daimonia) a nečistí duchové (pneumata akatharta). Zdá se, že Satan je považován za vládce vzdorokrálovství, čemuž nahrává i Matoušův výrok: „A vyhání-li satan satana, pak je v sobě rozdvojen; jak tedy bude moci obstát jeho království?“ (Mt 12,26)

Co dalšího říká text o pokušení na poušti o Satanovi? Nepodléhá fyzikálním zákonům, je vůči nim – na rozdíl od běžného člověka – svobodný (možná by bylo přesnější použít místo slova svoboda slovo libovůle?) a pohybuje se po stvoření, jak chce a potřebuje. Dále je zjevné, že chce být adorován, chce, aby se mu člověk klaněl. Můžeme tedy odvodit, že Satan je představen jako bytost duchová a osobní, která jedná motivována sebestřednými cíli, bytost, která není nakloněna spáse člověka, má nemalou moc v tomto světě, je inteligentní a chce být uctívána. Satan cituje židovská Písma – studoval je nebo má jakési vlité poznání? – a jeho vlastní výroky jsou nedílnou součástí inspirovaného textu Nového zákona. Explicitní vymezení se proti Bohu však zatím v textu představeno není, doposud jej spíše jen tušíme. Naopak lze Satana v souladu se starozákonní výpovědí považovat za Božího prostředníka, neboť evangelista Lukáš sděluje, že to je Duch svatý, kdo Ježíše vyvedl na poušť, aby byl pokoušen od Ďábla – Satan je tedy předvídanou součástí Ježíšovy zkoušky iniciované Duchem. Stále se zdá, že Satan hraje pouze svou roli pokušitele, žalobce a zkoušejícího anděla v Božím dramatu.

Je zjevné, že Satan pokouší Ježíše, aby nastoupil cestu jiné mesiášské linie nežli trpícího služebníka JHWH, ohlašovaného Izaiášem. Satan ponouká Ježíše, aby triumfoval a saturoval židovskou touhu po královském mesiáši, který osvobodí Izrael z rukou Římanů a očistí kult Hospodinův. Ježíše tedy svádí z nastoupené cesty spasitele světa, ale rozhodně nenabízí žádné zlo: vždyť Židé po královském mesiáši bytostně toužili a proměnit kamení v chléb také není zlo, ba snad právě naopak. Nicméně to právě dokládá Satanovu inteligenci a politickou obratnost v touze zbortit dílo pravé spásy pro člověka; Satan ve svém klamu nabízí mimořádně inteligentní a chvályhodně vyhlížející svody. (Toto hodnocení ovšem – přiznávám – vychází již z nahlédnutí celku Nového zákona.)

Satanův pád a družina temných andělů

Po této Satanově zkoušce Ježíš v příběhu zvěstovaném evangelii prakticky konstantně vyhání démony či zlé duchy z jimi postižených osob (např. Mt 9,33; Mk 1,24; Mk 5,1–20; Mk 7,29; Mk 9,14–29; Lk 4,35; Lk 8,29; Lk 9,42; Lk 11,14 a další); démoni a zlí duchové podle svatopisců dobře vědí, proti komu v osobě Ježíše stojí, a většinou se nepokoušejí proti jeho mocnému exorcismu jakkoli bojovat. Démoni vyjadřují Ježíšův status Božího syna a nezpochybňují jeho nadvládu nad nimi, naopak se poměrně snadno podřizují. Ježíšova moc nad démony a zlými duchy je z evangelií zjevná, on je světlem, které temnota nepohltí (Jan 1,5) a silou vyhánět démony a zlé duchy nakonec Ježíš vybaví také své apoštoly. – Vyhánění zlých duchů Ježíšovými učedníky souvisí rovněž s určitým vyjádřením Satanova pádu v Lukášově evangeliu: „Pane, dokonce i zlí duchové se nám podrobují ve tvém jménu! Odpověděl jim: Viděl jsem satana padnout jako blesk z nebe. Dal jsem vám moc šlapat na hady, štíry a přemáhat všechnu nepřítelovu sílu a vůbec nic vám nebude moci uškodit.“ (Lk 10,17–19) Jde o první text v celku Bible, který výslovně a explicitně uvádí Satanův pád z nebe, a to Ježíšovými slovy (mohlo by snad dokonce jít o ipsissima verba). Podobnou výpověď nalézáme rovněž u Petra a Judy: „Vždyť Bůh neušetřil ani anděly, kteří zhřešili, ale svrhl je do temné propasti podsvětí a dal je střežit, aby byli postaveni před soud.“ (2 Petr 2,4) „Také anděly, kteří si nezachovali své vznešené postavení, ale opustili určené místo, drží ve věčných poutech v temnotě pro veliký den soudu.“ (Juda 6) A konečně detailní výpověď o nebeském boji a Satanově pádu v Apokalypse: „A strhla se bitva na nebi: Michael a jeho andělé se utkali s drakem. Drak i jeho andělé bojovali, ale nezvítězili, a nebylo již pro ně místa v nebi. A veliký drak, ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět, byl svržen na zem a s ním i jeho andělé. A slyšel jsem mocný hlas v nebi: ‚Nyní přišlo spasení, moc a království našeho Boha i vláda jeho Mesiáše; neboť byl svržen žalobce našich bratří, který je před Bohem osočoval dnem i nocí. Oni nad ním zvítězili pro krev Beránkovu a pro slovo svého svědectví. Nemilovali svůj život tak, aby se zalekli smrti. Proto jásejte, nebesa a všichni, kdo v nich přebýváte! Běda však zemi i moři, neboť sestoupil k vám ďábel, plný zlosti, protože ví, jak málo času mu zbývá.‘ Když drak viděl, že je svržen na zem, začal pronásledovat ženu, která porodila syna. Ale té ženě byla dána dvě mocná orlí křídla, aby mohla uletět na poušť do svého útočiště, kde ukryta před hadem byla zachována při životě rok a dva roky a polovinu roku. A had za ní vychrlil ze chřtánu proud vody jako řeku, aby ji smetl. Ale země přispěla ženě na pomoc, otevřela ústa a pohltila tu řeku, kterou drak vychrlil. Drak v hněvu vůči té ženě rozpoutal válku proti ostatnímu jejímu potomstvu, proti těm, kdo zachovávají přikázání Boží a drží se svědectví Ježíšova.“ (Zj 12,7–17)

Postava Satana dále probleskuje v některých Ježíšových podobenstvích a dalších verších: „Toto jsou ti podél cesty, kde se rozsívá slovo: Když je uslyší, hned přichází satan a bere slovo do nich zaseté.“ (Mk 4,15) „A tato žena, dcera Abrahamova, kterou držel satan spoutanou po osmnáct let, neměla být vysvobozena z těchto pout v den sobotní?“ (Lk13,16) „Je-li i satan v sobě rozdvojen, jak bude moci obstát jeho království? Říkáte přece, že vyháním démony ve jménu Belzebula.“ (Lk 11,18) Belzebul je u Marka označován jako kníže démonů (Mk 3,22).

Nabízí se otázka, proč je najednou Satanovo působení a jeho výskyt v Písmu tak intenzivní ve srovnání s Tanachem, Nový zákon to vysvětluje příchodem mesiášského času, kdy padá Satanovo království a Zlý se ze všech sil snaží pádu zabránit, a to často velmi inteligentně, když nabízí mimořádně lákavé kompromisy, před kterými Ježíš varuje: „Ať je vaše řeč ano, ano – ne, ne. Co je nad to, je ze Zlého.“ (Mt 5,37) Satan, respektive Zlý, se dokonce objevuje v centrální novozákonní modlitbě, kterou ustanovil Kristus: „… ale zbav nás od Zlého.“ (Mt 6,13)

Satan v člověku

V Lukášově narativu se Satan do dramatu vykoupení vrací při pojednání o Jidášově zradě, poslední večeři a getsemanské agonii. Satan vstoupil do Jidáše, aby Ježíše udal a byl vydán kruté a potupné smrti: „Tu vstoupil satan do Jidáše, nazývaného Iškariotský, který byl z počtu Dvanácti.“ (Lk 22,3) Při poslední večeři zaznívá zajímavá výpověď vyvolávající vzpomínku na Satanovo působení vzhledem k Jobovi: „Šimone, Šimone, satan si vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici; ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla.“ (Lk 22,31–32) Tento verš opět dokládá Satanovu moc, a to dokonce takovou, že sám Boží syn, mašíjach, musí za své učedníky prosit. Satanova moc zhasit víru v Boha a udusit Boží slovo v lidech je podle Nového zákona mimořádná.

A nyní zpátky k Jidášovi: „Tehdy, po té skývě, vstoupil do něho satan. Ježíš mu řekl: „Co chceš učinit, učiň hned!“ (Jan 13,27) Musíme připustit, že Satan aktivně vstoupil do Jidáše, a tedy v hodnocení samotného Jidáše bychom měli být zdrženlivější, vždyť také on byl obětí, a to obětí Satanovou; jeho konečná sebevražda mimo jiné odhaluje, jak lze predikovat konsekvence Satanovým posednutím či přímo vědomou spoluprací s ním pro dotčeného člověka. – Při zatčení v Getsemanské zahradě Ježíš hovoří o vládě temnoty (Lk 22,53) a vládci tohoto světa: „… přichází vládce tohoto světa. Proti mně však nic nezmůže.“ (Jan 14,30) Zdá se, že Satan nakonec dosáhl vytčeného cíle, Ježíš byl zatčen a následně krutě popraven, přesto však právě Ježíš je oním eschatologickým vítězem a dárcem spásy. Satan sice sehrál svou roli, ovšem spáse člověka nezabránil. Boží Syn přišel proto, aby zmařil skutky Satanovy (1 Jan 3,8). Svět má sice v moci Zlý (1 Jan 5,19), ovšem vítězství na nebi, na zemi, i pod zemí je Kristovo (Flp 2,10). Křížem byl vládce tohoto světa vypuzen (Jan 12,31). Ježíš svou smrtí zbavil moci toho, jenž vládne nad smrtí, totiž Satana (Žid 2,14). Nyní je zjevné, že Satanova moc je omezená, přesto však vládne nad smrtí, což rozhodně není málo.

Satan v listech

Nový zákon Satanovo jméno dále zmiňuje ve Skutcích: „Ale Petr mu řekl: „Ananiáši, proč satan ovládl tvé srdce, že jsi lhal Duchu svatému a dal stranou část peněz za to pole?“ (Sk 5,3) a hojně v Pavlových listech: „Neodpírejte se jeden druhému, leda se vzájemným souhlasem a jen na čas, abyste byli volni pro modlitbu. Potom zase buďte spolu, aby vás satan nepokoušel, když byste se nemohli ovládnout.“ (1 Kor 7,5) „…aby nás satan neobelstil; jeho úskočnost přece známe.“ (2 Kor 2,11) „A není divu, vždyť sám satan se převléká za anděla světla…“ (2 Kor 11,14) „Bůh pokoje brzo srazí satana pod vaše nohy. Milost Ježíše, našeho Pána, buď s vámi.“ (Řím 16,20) „Proto jsme k vám chtěli přijít, já, Pavel, víc než jednou, ale satan nám v tom vždy zabránil.“ (1 Sol 2,18)

Velmi zajímavá a zarážející je pasáž, kde se Pavel sám identifikuje s přítomností Satana v sobě samém: „A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval.“ (2 Kor 12,7) A totéž v kralickém překladu: „A abych se vysokostí zjevení nad míru nepozdvihl, dán mi jest osten do těla, totiž anděl satan, aby mne políčkoval, abych se nad míru nepovyšoval.“ (2 Kor 12,7) „A pak se ukáže ten zlý, kterého Pán Ježíš zabije dechem svých úst a zničí svým slavným příchodem. Ten zlý přijde v moci satanově, bude konat kdejaký mocný čin, klamná znamení a zázraky a všemožnou nepravostí bude svádět ty, kdo jdou k záhubě…“ (2 Sol 2,8–9)

Následující Pavlův výrok poukazuje na následky Satanova díla pro člověka: „…vydejte toho člověka satanu ke zkáze těla, aby duch mohl být zachráněn v den Páně.“ (1 Kor 5,5) Podle tohoto výroku se může zdát, že Satan likviduje tělo, zatímco duch může být naopak osvobozen, čemuž by odpovídal i další výrok: „Patří k nim Hymenaios a Alexandr, které jsem vydal satanu, aby se odnaučili rouhat.“ (1 Tim 1,20). Pavel používá pro Satana rozličné výrazy: trůny, mocnosti, síly, živly, jinde nazývá ďábla Beliálem (2 Kor 6,15). Pavel rovněž naznačuje metodu boje člověka se Satanem: „A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. Stůjte tedy opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. Přijměte také ‚přilbu spasení‘ a ‚meč Ducha, jímž je slovo Boží‘.“ (Ef 6,10–17)

Ďábla zmiňuje ve svém prvním listu také apoštol Petr: „Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel obchází jako ‚lev řvoucí‘ a hledá, koho by pohltil.“ (1 Petr 5,8) O tom, že Satan má nemalou moc, vypovídá v devátém verši také List Judův: „A přece sám archanděl Michael, když se přel s ďáblem o Mojžíšovo tělo, neosmělil se vynést nad ním zatracující soud, ale řekl: Potrestej tě Hospodin.“ (Juda 9)

Satan v janovských spisech

Klíčové novozákonní informace o Satanovi se bezesporu nacházejí v janovských spisech: „Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži.“ (Jan 8,44); „Kdo však se dopouští hříchu, je z ďábla, protože ďábel od počátku hřeší. Proto se zjevil Syn Boží, aby zmařil činy ďáblovy.“ (1 Jan 3,8) Jan nazývá Satana antikristem: „… je to duch antikristův, o němž jste slyšeli, že přijde, a který již nyní je na světě.“ (1 Jan 4,3)

Výpovědi Janovy Apokalypsy odhalují Satanův pád a také jeho časovost, vázanost jeho stvořené existence na nějakou formu času. „A veliký drak, ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět, byl svržen na zem a s ním i jeho andělé.“ (Zj 12,9) „Ten se zmocnil draka, toho dávného hada, jenž je ďábel a satan, a svázal jej na tisíc let.“ (Zj 20,7) „Až se dovrší tisíc let, bude satan propuštěn ze svého žaláře…“ (Zj 20,7) „Proto jásejte, nebesa a všichni, kdo v nich přebýváte! Běda však zemi i moři, neboť sestoupil k vám ďábel, plný zlosti, protože ví, jak málo času mu zbývá.“ (Zj 12,22) „Jejich svůdce ďábel byl uvržen do jezera, kde hoří síra a kde je již dravá šelma i falešný prorok. A budou trýzněni dnem i nocí na věky věků.“ (Zj 20,10)

Celá Bible tak svou výpovědí o Satanovi vrcholí v Janově Zjevení, kde se naplno odhaluje, kdo je Satan ve vztahu k člověku a k Bohu. Teprve ze Zjevení je zřejmé (zjevné, či chcete-li zjevené), že Satan je reálný, nebezpečný protivník spásy člověka, vládce vzdorokrálovství a tedy protivník Boží, který svádí člověka na scestí a aktivně jedná proti člověku a jeho spáse, proti naplňování projektu Božího království, proti dobru a lásce metodou lži, hříchu a inteligentního svádění. Satan v Novém zákoně není abstraktní nedostatek dobra, je reálnou, aktivní, závistivou a mocichtivou osobní bytostí; jeho moc na tomto světě je ovšem omezena, je rovněž časově vymezena a konečně překonána spasitelem světa, bohočlověkem Ježíšem Kristem.

Satan svádí, nabádá, lže, ale v posledku je to člověk, kdo se může rozhodnout, není-li ovšem přímo posedlý Satanem. Podle Jana je to Satan, kdo stojí za pronásledováním věřících (Zj 2,9), vězněním (Zj 2,10), modloslužbou i herezí a ostatní démoni mu slouží. Podle Janovy Apokalypsy chce být Satan uctíván jako Bůh (Zj 13,4), označuje si své následovníky (Zj 16,2) a dokonce snad předstírá schopnost vstát z mrtvých (Zj 13,3). Satan nějak podléhá času: „Proto jásejte, nebesa a všichni, kdo v nich přebýváte! Běda však zemi i moři, neboť sestoupil k vám ďábel, plný zlosti, protože ví, jak málo času mu zbývá.“ (Zj 12,12) Výpovědí o Satanovi je pod různým označením v Novém zákoně mnohem více, s podobným či stejným významem.

Satanské tituly a jeho časovost

Knihy Nového zákona používají ve své rozvinuté démonologii množství satanských titulů. Uvedu jen některé: ďábel (Mt 4,5), satan či Satan (Mk 1,13), had (Zj 12,15), drak, svůdce celé země (Zj 12,9), anděl propasti, Abaddon, Hubitel (Zj 9,11), Belzebul či Belzebub (Lk 11,15), Beliál nebo Beliar (2 Kor 6,15), nepřítel (Mt 13,39), protivník (1 Petr 5,8), žalobce (Zj 12,10), vrah, lhář, otec lži (Jan 8,44), anděl světla (2 Kor 11,14), kníže nebo vládce tohoto světa (Jan 12,31), antikrist (1 Jan 4,3), Zlý (Mt 13,19).

Otázka věčnosti, odmítnutí Božího sebesdělování, svobodné odmítnutí přijatosti ve své časové či nečasové platnosti je nesmírně zajímavá a stejně tak nedosažitelná lidským rozumem. Z několika výpovědí křesťanského Písma se jeví, že zatracení Satana a jeho andělské družiny je věčné, aniž bychom samozřejmě chápali, co je věčnost a jak se má k plnosti času. „Pryč ode mne, vy zlořečení, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly.“ (Mt 25,41) „Jejich svůdce ďábel byl uvržen do jezera, kde hoří síra a kde je již dravá šelma i falešný prorok. A budou trýzněni dnem i nocí na věky věků.“ (Zj 20,10) Z tohoto textu Zjevení bych vypíchl některá čas určující slova: ďábel byl uvržen, budou trýzněni, dnem i nocí na věky věků. Zjevení říká, že Satan již byl do sirné lázně uvržen, znamená to tedy, že již nemůže jednat zde na zemi? Zkušenost velí zpozornět, ovšem nyní posuzuji pouze výpovědi Písma. Skutečnost, že budou trýzněni odkazuje k nějaké budoucnosti, která implikuje časovost, stejně jako závěr verše: dnem i nocí na věky věků. Existuje tedy trýznivá sirná lázeň v modu času? Podobného nebo zcela odlišného od času námi nyní prožívaného? A konečně, jak si představit věky věků? Není okřídlené teologické „ustavičné teď“ pouhou nepřesvědčivou zkratkou? Aby nejasností nebylo málo, nacházíme v Apokalypse další, tentokrát opačný, časový výrok vzhledem k Satanovi: „Běda však zemi i moři, neboť sestoupil k vám ďábel, plný zlosti, protože ví, jak málo času mu zbývá.“ (Zj 12,12)

Oproti výpovědi v Tanachu se charakter Satanův v Novém zákoně mnohem více probarvuje a získává velmi čitelný, záporný charakter, včetně osvětlení jeho původu, motivace a zamýšlených cílů. Zatímco v Tanachu byl Satan spíše okrajovou postavou (samozřejmě pouze pokud jej nespojíme s hadem z rajského dramatu), v Novém zákoně je postavou navýsost klíčovou, postavou, která dramatizuje zlomové okamžiky novozákonního příběhu a jako v dobrém dramatu je pisateli skvěle vykreslena. Nový zákon, zejména v poslední knize Zjevení, identifikuje na rozdíl od Tanachu Satana s hadem, pokušitelem prvních lidí. Svatopisec Jan jde v charakteristice tak daleko, že dokonce vyjevuje chytrost Satanovu, když se na venek vydává za anděla světla a nabízí tak na první pohled dobré řešení, dobrou cestu, jednoduše dobro. Podle Jana tak ovšem činí s vyšším záměrem, totiž vyšší dobro zhatit. Jan nám také ve Zjevení sděluje, že Satan se pokusil zaútočit na Spasitele již v okamžiku jeho narození a po neúspěchu ve svém záměru pokračoval, snad i skrze Heroda, když na něho nemohl sám. Ježíš Herodovo běsnění přežil, ovšem šílenému nebo možná satanskému vraždění padli za nevinnou oběť všichni chlapci do věku dvou let v Betlémě a okolí (Mt 2,13–18). Jindy Satan útočí na Ježíšovo poslání skrze Petra, tedy prvního římského biskupa univerzální církve. „Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat: ‚Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!‘ Ale on se obrátil a řekl Petrovi: ‚Jdi mi z cesty, satane!‘“ (Mt 16,22–23)

Z křesťanských Písem se zdá, že Satan nedokáže být samostatně tvůrčí, veškerá jeho činnost je obrácena proti činnosti Boží jakožto její negace: „Toto podobenství znamená: Semenem je Boží slovo. Podél cesty – to jsou ti, kteří uslyší, ale pak přichází ďábel a bere slovo z jejich srdcí, aby neuvěřili a nebyli zachráněni.“ (Lk 8,11–12) Satan tedy jedná zásadně v kontrapozici k primárnímu svobodnému jednání Božímu. Je tedy na Boha vázaný, projevuje se reaktivně. Pouze odpovídá na Boží primát, a to jeho prostou negací. Jsou to také ony ďábelské nauky, které zná Nový zákon: „Duch výslovně praví, že v posledních dobách někteří odpadnou od víry a přidrží se těch, kteří svádějí ďábelskými naukami.“ (1 Tim 4,1)

Kosmická bitva dobra a zla

Velkou kosmickou bitvu dobra a zla známou z východních náboženských tradic zná také Nový zákon – nechme závěrem ten velkolepý obraz vytanout ve své mysli:

„A ukázalo se veliké znamení na nebi: Žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy. Ta žena byla těhotná a křičela v bolestech, neboť přišla její hodina. Tu se ukázalo na nebi jiné znamení: Veliký ohnivý drak s deseti rohy a sedmi hlavami, a na každé hlavě měl královskou korunu. Ocasem smetl třetinu hvězd z nebe a svrhl je na zem. A drak se postavil před ženu, aby pohltil její dítě, jakmile se narodí. Ona porodila dítě, syna, který má železnou berlou pást všechny národy; ale dítě bylo přeneseno k Bohu a jeho trůnu. Žena pak uprchla na poušť, kde jí Bůh připravil útočiště, aby tam o ni bylo postaráno po tisíc dvě stě šedesát dní. A strhla se bitva na nebi: Michael a jeho andělé se utkali s drakem. Drak i jeho andělé bojovali, ale nezvítězili, a nebylo již pro ně místa v nebi. A veliký drak, ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět, byl svržen na zem a s ním i jeho andělé.“ (Zj 12,1–9)

Více v nové knize: HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.

Koupit online