Nahou Afrikou. V jihoafrické pasti rasové nenávisti

Po letu z Ghany (kde jsme uzavřeli krásnou i »náročnou« půlroční západoafrickou etapu cesty) jsme se ocitli na moderním letišti v Johannesburgu. Jsou dvě hodiny ráno a nám v mysli vyvstávají aktuální zprávy o brutální noční kriminalitě ve velkých jihoafrických městech. (Káčko by mohl zatraceně vyprávět!) Nocujeme tedy v příletové hale, kde nic nepřipomíná Afriku.

Brzy ráno měníme pár dolarů za jihoafrické randy, vyrážíme z letiště a zjišťujeme, že Afriku nic nepřipomíná ani venku. Pár stovek metrů od letiště nastavujeme ledabyle, téměř neviditelně ruku na stopa, protože ze západní Afriky jsme zvyklí si na stopu pěkně vytuhnout – hodiny i dny (Žádný stres! Nebo naopak? Výtuhy jsou relativní – Ford Prefect by mohl zatraceně vyprávět!) –, než se štěstí usměje a my něco přizemníme. Jenže sotva se palec nenápadně oddělil od ostatních prstů, zastavuje nám auto. Bylo to tak rychlé, že chvilku váháme, jestli opravdu zastavilo nám. Řidič velké nákladní Toyoty vystupuje a ptá se, kam máme namířeno. Jedeme směrem na Svazijsko a tam míří také on. Je to urostlý běloch, modrooký blonďák a jmenuje se Jakob. Uvnitř jsou další dva, ale korba je prázdná. Naskakujeme tedy na korbu a vyrážíme.

Když jsme se vymotali z Johannesburgu, který je vyhlášený vysokou mírou násilí a silnou rasovou nesnášenlivostí – kterou ještě sakra poznáme –, najíždíme na dálnici a řidič zrychluje, až nám z toho není právě nejlépe. Zadním okénkem kontroluji rychlost. V západní Africe jsme si zvykli na hlemýždí tempo a nesjízdné silnice – pár desítek kilometrů za den je tam sakra úspěch –, ale tady letíme 210 km/h po perfektní dálnici. Snažíme se nedomýšlet srážku se zvířetem, ale myšlenky jako by nás nechtěly poslouchat a malují hrůzné obrazy letících těl a hořícího vraku auta, které nás veze. Vidím letící batohy, mezi nimiž sviští naše dogonská hůl z Mali a malgašský buben, který sráží jakéhosi nešťastného cyklistu, jedoucího ve špatné chvíli po sakra špatné stopě. Hlavy stříkající gejzíry posledních myšlenek a těch dalších hmotných skutečností. Bude opravdu lepší na to nemyslet. (Žádnou (anglické slovo na F) paniku!) Zlatá západní Afrika, neexistující čas, nahé černošky a totální zen.

Za hodinu jsme o více než 200 kilometrů dál. Padl rekord v počtu ujetých kilometrů na cestě Afrikou za jediný den. Takhle rychle jsme po Africe rozhodně cestovat nechtěli. Loučíme se s jihoafrickými bělochy a v radosti přeživších (dvě kila na korbě bez možnosti čehokoli se pevně chytit je fakt nežádoucí fofr, já už ani nevím, kdo by mohl vyprávět?!) přecházíme křižovatku, abychom pokračovali směrem na Svazijsko. Na autobusové zastávce nebo něčem, co zastávku zhruba připomíná, stojí černoch. Jdeme k němu a ptáme se ho, kolik je hodin, protože hodinky s sebou nemáme a chytré telefony ještě nastřelení vizionáři nevymysleli. (Jsou digitálně naivní nultá léta – sotva začalo tisíciletí! – a my zabedněně naivně vězíme v nich. Jak nádherné to bylo!)

Prožívání času na cestě je úplně jiné než doma v Evropě, nebo ostatně kdekoli doma. Nepotřebujeme vlastně vědět, kolik je hodin. Čas je náš. Vyplňujeme jej přesně tím, čím chceme. Ani setinka nepřijde nazmar, i když celé dny tuhneme na stopu. Divné? Samozřejmě, jako Afrika sama. Černocha se ptáme proto, že jsme přeletěli do jiného časového pásma na opačné polokouli a nedokážeme ještě odhadnout, v jaké části dne se nacházíme. Jde nám jen o rozhodnutí, kdy ještě pokračovat v cestě a kdy už hledat vhodné místo k rozdělání stanu. Jenže jakmile jsme se přiblížili k černochovi a promluvili jsme, vylekal se a utekl do lesa. Zatím nechápeme, co se děje, ale projíždějící auto plné černochů, kteří na nás z okének vulgárně křičí, dává určité indicie. Z dalšího auta s černochy na nás letí slupky od banánů a velmi expresivní slova (která na Seznam o mnoho let později prostě nepatří – jsme lidi, ne zvířata). Nechápeme, o co tady jde, ale je evidentní, že v tomto čase prostor není náš. Procestovali jsme dosud více než desítku zemí v západní Africe a setkali jsme se s lecčím, ale tato disbalance je zatím mimo obzory našeho chápání.

Přijíždí další auto. Už nestojíme na stopu tak sebevědomě jako před chvílí. Vlastně ani nestopujeme, ale auto staví. Jsou to běloši.

„Co se vám stalo, proč tady stojíte, rychle naskočte,“ huláká blonďatý řidič a pomáhá nám s batohy a bubnem do kufru.

„Nestalo se nic, prostě cestujeme stopem…“ odpovídám více méně nejistě.

„Stopem? Vy jste se zbláznili,“ pokračuje svalnatý běloch, usedaje rychle zpátky za volant, „vždyť vás černoši (ve skutečnosti použil dnes již tabuizované slovo na N) přepadnou!“

Zdá se, že svět kolem nás se změnil/zbláznil. Ne, že by v západní Africe neměli černoši na bělochy spadeno, to oni mají, ale snaží se bělochy spíše jen okrást. Tady je to vyhrocenější. Je to ale pochopitelné, černoši nám to vracejí za své zotročované předky. Když jsme stáli na místech, odkud odplouvaly lodě s otroky do nového světa, těžko bylo vysvětlovat, že konkrétně naši pradědové to nebyli, a jsme v tom tedy nevinně. Tady v Jižní Africe je napětí mnohonásobně zesíleno letitou politikou apartheidu. Do roku 1994 znamenala oficiální politika apartheidu naprostou diskriminaci černého obyvatelstva. (Co diskriminaci – řízněme do merita věci – hanebné odebrání lidské důstojnosti!) Oddělovalo se úplně všechno, včetně laviček v parku. Ačkoli Nelson Mandela po roce 1994 bojoval za odstranění rasismu, mezi jihoafrickým obyvatelstvem přežil tzv. dobrovolný apartheid. To znamená, že běloši a černoši se nadále dobrovolně oddělují. V současnosti navíc panuje v Jihoafrické republice ostrá rasová diskriminace proti bělošskému obyvatelstvu. Zažitý systém tzv. pozitivní diskriminace výrazně zvýhodňuje černochy ve všech oblastech života. Vraždění bělochů po roce 1994 mělo za následek velký odliv bělošského obyvatelstva ze země. Problémy měli také Číňané a Indové, kteří byli zprvu diskriminování jakožto bílí, ovšem nyní jsou paradoxně považováni za černé, a mají tak přístup do vyšších tříd společnosti. Mnoho bělochů uprchlo po roce 1994 do Zimbabwe, kde jim nebylo tak zle, ovšem poslední dobou se situace vyostřila i tam. Kdo studuje historii… ouvej ouvej, černý muž pod bičem otrokáře žil.

Cestou s bělochy nemluvíme prakticky o ničem jiném než o problémech, které v zemi mají. Stopování v Jihoafrické republice je úplně jiné než ve zbytku Afriky. Zastaví vždy první auto řízené bělochem, a ten většinou nabídne možnost přenocování u něho doma, nebo si zajede mnoho kilometrů, jen aby nás nevysadil kdesi na cestě (jak jsme byli dosud zvyklí). Běloši se k nám chovají, jako bychom byli všichni jedna rodina. Bohužel si ty dvě rodiny v minulosti udělaly mnoho (ale sakra mnoho) zlého… Chápeme obě strany a vzpomínáme na moudrého Sinuheta. Člověk se nikdy nepoučil a nepoučí… (Napsal to v roce 1945, tedy – jak každý hravě dopočítá – před třemi-a-něco tisíci lety. A to už je nějaká argumentace tradicí.)

Pokud nám doposud nic nepřipomínalo Afriku, máme nyní pocit, jako bychom projížděli severní Amerikou. Když porovnávám tyto dvě země, nenacházím zpoza okna auta jediný rozdíl. Velkou zvláštností jsou zdejší lesy. Zdálky připomínají typický les, ovšem jakmile je člověk blíž, všimne si, že stromy jsou vysázeny do naprosto pravidelných přímek jako naše vinohrady. Les je tak pravidelný, až z toho jímá hrůza. Rasismus, nalajnované lesy a podivná Amerika, kde to vlastně jsme?

Na sklonku dne nás poslední stopnuté auto vysazuje u křižovatky, asi 150 kilometrů od hranic se Svazijskem. Čtyři mladí kluci, kteří nás vezli, se dokola ptají, jestli jsme si jisti, že tady chceme vystoupit a přemlouvají nás, abychom přenocovali u nich. S poděkováním odmítáme, loučíme se a tajně doufáme, že do tmy dostopujeme do Svazijska, které, jak doufáme, bude opět připomínat Afriku. Na dalším stopu stojíme asi 20 minut, když se kluci vracejí. Prý jim otec nařídil, aby nás přivezli na noc na jejich farmu, a oni se bez nás prostě vrátit nemohou. Nakonec tedy přijímáme a jedeme na bělošskou farmu. Otec kluků, starý Wessel, nám jede vstříc na svém koni. Vítá nás a hned připojuje historku, jak minulý týden černoši ubodali nedaleko odsud bílý pár.

Celý večer už se ale k tomuto tématu nevrací. Rodina Wesselů nás hostí, jako bychom byli příbuzní. Jejich předci přicestovali před mnoha generacemi z Holandska. Vyprávíme o afrických zemích, které jsme projeli stopem, což je pro ně naprosto nepochopitelné. Zajímá je hlavně Evropa a ptají se, jak složité je u nás sehnat zaměstnání…

V Jižní Africe existuje pořekadlo „Je to daleko jako do Timbuktu“. Když jsme povídali o našich útrapách a zážitcích v Timbuktu, bylo to pro ně jako sen. Timbuktu je pro Jihoafričana něco nedosažitelného, něco prostorově a kulturně vzdáleného a nedostupného. Našli jsme společnou řeč.

Ráno nás starý Wessel provází po farmě. Říká, že by byl rád, kdybychom pobyli ještě jeden den a zajeli s ním na krátký výlet. Nelze nesouhlasit, protože jeho pohostinnost je odzbrojující. Po obědě vyrážíme na projížďku. První zastávka je u ohořelých trosek bývalé farmy. Wessel říká, že tam žili jeho nejlepší přátelé. Před pěti lety postříleli černoši celou rodinu a farmu zapálili. Beze slova odjíždíme, aby nám Wessel to odpoledne ukázal dalších pět vypálených farem. Moc nemluvíme. Necháváme na sebe působit tu hrůzu, není nutné to hned slovy řešit. Je nutné to prožít, nebránit se tomu a vnímat. Rasismus, nalajnované lesy, vypálené farmy a podivná Amerika, kde to vlastně jsme?

Následujícího dne chceme vyrazit na svazijskou hranici, ale starý Wessel nesouhlasí. Je neděle a na hranici bude spousta opilých lidí. Neděle prý není vhodným dnem k cestě na hranici. Já jsem jednoznačně pro odjezd, ale Míša je v těchto situacích mnohem moudřejší než já, což nakonec vždy musím s patřičným odstupem uznat. Někdy jsem neřízená střela a ona je navigace, která mě dokáže usměrnit, a vyhnout se tak nepříjemným srážkám s osudem. Nakonec tedy zůstáváme další den, nepřestávajíce obdivovat bělošskou pohostinnost a soudržnost. Příštího rána nás Wessel veze až na svazijskou hranici.

Cestu tam neměl, ale o stopování nechtěl ani slyšet. Cestou kolem jakéhosi národního parku se nám v dálce ukázali sloni, ale z dálnice to jaksi není ono… U hranic zase pózovaly polonahé černošky předstírající nahou Afriku a pózující objektivům nadšených turistů. Rasismus, nalajnované lesy, vypálené farmy, sloni na dálnici, polonahé černošky hrající polonahé černošky a podivná Amerika, kde to vlastně jsme?

Zdroje:

HAVELKA, Ondřej. Cesta k branám Damašku východní Afrikou. Praha: Akbar, 2016.