Ráno balíme stan, do smotané karimatky vkládáme metrové pruty cukrové třtiny, loučíme se s Mutharikem a kráčíme k zátoce. U Kwagy a Klunga si dáváme poslední rybu se símou, u rastafariána kupujeme (nejen) zásobu mahey a pod velkým baobabem čekáme na loď, která by dnes v poledne měla vyplout. (Do té doby však musí připlout. Malý, ale podstatný detail.)
Přemýšlím o tom, že celá cesta po Africe, vlastně i celý život (nebo snad i celé vesmírné bytí?), je neustálé čekání. Čekáme na stopu, potom čekáme, až někam dojedeme, čekáme na jídlo, potom na kávu, čekáme na příležitost, na zázrak, na změnu, na konec pracovní doby, na kariérní povýšení, na manželku, na milenku (snad vyzkoušíme i milence a naopak), na uzdravení, na nové bydlení, na důchod, na nové klouby a na smrt. Většinu života prostě na něco čekáme. A když to přijde, automaticky se vynoří něco dalšího…
Nyní je to loď. Čekáme celé dopoledne, celé odpoledne, celý večer, až při západu slunce je zjevné, že dnes loď nepřipluje. Rozděláváme si tedy stan za restaurací Kwagy a Klunga a trávíme s nimi neplánovaně ještě jeden večer. Rasta, kecy, houby zle.
Loď ovšem nejede ani další den a dokonce ani den následující. To už se ovšem pekelně nudíme – kluci pořád čudí s rastou, který do úmoru vychvaluje císaře Haile Sellasieho I., což je (mesiášská) pruda –, takže dále už čekat nebudeme a pojedeme raději stopem. Definitivně se loučíme s Kwagou a Klungem, vyměňujeme si adresy a hoši nám domlouvají odvoz do města s dopravcem ryb.
Jestliže cestou sem jsme nasáli pivní odér, cestou odsud jsme na tom velmi podobně, jen smrdíme rybinou. Jedna ryba dokonce zapadla do karimatky mezi cukrovou třtinu. Jsem zvědav, jak dlouho ji budu na karimatce cítit. (Dnes už vím, že »RYBA« se esenciálně vtiskla do naších duší. A vlastně i těl…)
Po dvou dnech poměrně náročného stopování se dostáváme přes Monkey Bay do Chembe, našeho dalšího cíle a hned první dojem nám říká, že jsme zpátky v ráji. Je tady mnohem více lidí, jak domorodců, tak cizinců, zato příroda tady kouzlí snad ještě úžasněji než v Senga Bay.
Chembe je podlouhlá domorodá vesnice, jejímž středem vede páteř tvořená deseti monumentálními, několikasetletými baobaby. Chýše domorodců jsou postaveny v přímkách na obou stranách podél baobabů. Celá vesnice se rozkládá přímo na pobřeží jezera Malawi, takže pár desítek metrů od hliněných chýší je úžasná pláž.
Jestliže v Senga Bay jsme tvrdili, že už nic nemůže vylepšit tamější kouzelnou pláž, tak nyní na vlastní oči vidíme, že rezerva přeci jen ještě existovala. Tady se nad vodu z palem a stromů sklání girlandy barevných květů, pod nimiž pomalu proplouvají kachny a pár stovek metrů od pobřeží jsou dva veliké, džunglí porostlé, ostrovy.
Domlouváme si ubytování v jednom z guest housů (s příznačným jménem African Dream) přímo na pláži a protože cena za pokoj je stejně nízká a příznivá jako cena za místo pro stan, bereme si pokoj. Není to sice žádný luxus a s úklidem se tady dlouho nikdo nezabýval, ale jsme v Africe, takže detaily, jako jsou švábi, mouchy tse-tse, komorští upírci nebo myšky, nemůžeme brát příliš vážně. Zahazujeme batohy a s hédonistickou slastí skáčeme do vod jezera.
Jen co vystupujeme z vody, všímáme si cedule s nápisem potápěčské centrum. Na to jsme netrpělivě čekali. Jezero Malawi je velmi bohaté na ryby, žije v něm asi 880 druhů ryb, z nichž mnohé druhy stále čekají na vědecké popsání. Vyskytují se zde i endemičtí tlamovci. Dále je jezero domovem krokodýlů a hrochů, což činí z potápění dvojnásob adrenalinový zážitek. To si zkrátka nemůžeme nechat ujít.
Resetujeme si hlavy dvěma pivy kucha-kucha (zelenou tady neznají, 7 + 1 už vůbec ne) a jdeme do potápěčského centra, které se nachází nedaleko našeho guest housu. Centrum vede krásná Japonka Akiko a ztepilý Nor Remi. Je jim kolem padesátky, jsou manželé a tady v Malawi žijí už jedenáct let. Remi má přes celá záda vytetovanou podobu své japonské manželky a přestože jsou manželé už dvacet pět let, vypadají stále zamilovaně. Jsou to neobyčejně příjemní lidé. Dáváme si s nimi další kuchu-kuchu (počkat… nepijeme už nějak příliš?) a domlouváme dva ponory na zítřek.
Ráno jsme připraveni dříve než ostatní – popravdě celé jezero Malawi chrápe jako Šípkovka – a těšíme se pod vodu podobně jako v Jihoafrické republice před naším prvním ponorem. Remi se připotácel přímo z nálevny. Vida, měřeno vzhledem k Remimu pijeme zatraceně málo. V devět hodin – tedy pouhou hodinku po domluveném čase – nakládáme láhve a ostatní výbavu na dřevěnou loďku a vyrážíme na jezero směrem k ostrovu před námi. U ostrova kotvíme, strojíme se a skáčeme do vody.
Viditelnost odhaduji na nějakých sedm metrů, což je na jezero dobré, ale s oceánem se to prostě srovnávat nedá. Teplota vody je příjemných 22 stupňů. Vidíme spoustu barevných ryb a vplouváme do několika větších jeskyní. Barvy tu ovšem nejsou žádné. Potápění ve středoafrickém jezeře je spíše jakýsi bonbónek, nevšední potápěčský zážitek. V porovnání s korálovým útesem v oceánu toho tady mnoho k vidění ovšem není.
Oba ponory proběhly v klidném a příjemném tempu. Remi jen jednou zvracel do automatiky, což přivábilo větší hejno ryb. Po návratu na pláž se odšoural zpátky do nálevny. Prý se musí trochu vyprostit. No nic, vzhledem k tomu, že Remi už do našeho příběhu nepromluví, můžeme snad prozradit, že to v roce 2064, ve svých sto letech, ukončí vikingským způsobem. Zajde do bordelu – ostatně bude už čtyřicet let vdovec –, potom do hospody, do kostela, k místnímu obětišti a konečně s padesáti lahvemi špiritusu nahý na loďku. Teprve v roce 2315 najdou na vysušeném dně někdejšího jezera Malawi železný vegvísir zasypaný desítkami lahví. Ať žije Remi, dobrodruzi, Keltové a bohové severu, zejména bůh trojhlavý.
Jednoho dne – jsme zpátky v nultých letech a jezero je ještě plné vody – nás na pláži kdosi upozorňuje na velké množství hrochů, které lze spatřit na březích asi tři hodiny chůze odtud. Do batohu bereme pitnou vodu, do ruky dogonskou hůl a do kapes paralyzéry s pepřovým sprejem, které tady v Chambe běžně nenosíme, neboť to – na rozdíl od většiny Afriky – není potřeba. Vyptáváme se na cestu a vyrážíme do džungle. Svižně procházíme přes celou vesnici podél staletých baobabů, když u posledního z nich potkáváme pěkného psa. Ten na nás chvíli kouká, zvedá se z prachu země a připojuje se k nám. Myslím, že máme dalšího společníka.
„Tak jak mu budeme říkat?“ ptá se Míša po pěti kilometrech chůze divokou džunglí.
„Malawák?“ odpovídám otázkou.
„Jo, Malawák…“ potvrzuje Míša a pes tak dostává své jméno. Chvilku pobíhá před námi, chvilku za námi, chvilku jde spořádaně u nohy, ale nikdy se nevzdálí na více než dvě stě metrů. Má zjevnou radost z toho, že našel lidi, kteří nejen že ho nenakopli, ale ještě jsou na něho vlídní a drbou ho za ušima. Psů společníků jsme na našich cestách měli už pěknou řádku a teď si uvědomuji, že to vždycky bylo na nádherných místech. Nejinak je tomu také tady, na pobřeží jezera Malawi.
Přicházíme ke gigantickému baobabu. Je to spíše katedrála mezi stromy. Fotíme si jej, obcházíme a najednou se z hukotu džungle vynořuje hluboký silný zvuk. Je to blízko, i pes znejistěl.
„Že by hroši?“ ptá se vzrušeně a trochu nervózně Míša.
„Nevím, možná, jdeme opatrně dál,“ odpovídám.
Pomalu kráčíme od baobabu směrem k vodě. Země pod nohama je stále měkčí a měkčí. Za chvilku už bojujeme s každým krokem a vytrháváme nohy do půli lýtek z bláta. Tudy to nepůjde. Jsme v bažině, kterou budeme muset obejít. Kousek se vracíme a snažíme se přeskákat po kamenech měkké území. Míša jde přede mnou. Skáče na děravý balvan, na němž se zatavuje, aby si vyhlédla další cestu.
„Vypadni, dělej, běž dál, skoč, had, had, pod nohama máš hada!“ křičím, když si všímám, že se z děravého balvanu line asi dvoumetrový had. Míša strachy nevydala ani hlásku a skáče dál. Já zatím koukám na hada, který se stáčí ke mně. Co teď? Zpátky? Nebo ho přeskočit? Hlavně nespadnout do bláta. V blátě jsme neskutečně pomalí, had by si mě vychutnal. Skáču po kamenech zpátky. Hada už nevidím. Míša je asi tři sta metrů ode mne, Malawák se drží se mnou. Mávám na Míšu a gestem se ptám, jestli je všechno v pohodě. Něco na mě křičí, ale v tom hukotu ptáků a křiku opic nic moc neslyším.
„Hroši! Jsou tam, vidím je,“ křičí Míša ze všech sil a já konečně rozeznávám, o co jde. Kdyby Míša nebyla na druhé straně bažiny, určitě bych tam nešel. Nemám nejmenší chuť si s tím hadem něco začínat, ale musím za Míšou, takže volba je tím alespoň jednoduchá. Přeskakuji po kamenech, jak nejrychleji dovedu. Malawák skáče za mnou, až mu uši tleskají o sebe.
Zaplaťpámbu, jsme u Míši.
„Dělej, vyndej foťák, tamhle jsou,“ říká Míša vzrušeně a ukazuje do bahnité zátoky prorostlé zelení.
„Teď tam byli, viděla jsem je, byli asi čtyři. Možná se ponořili,“ ujišťuje mě Míša. Já bohužel nic nevidím a Míša už také ne. Možná zaslechli náš křik a odebrali se do klidnějších vod. Ještě asi hodinu na hrochy čekáme, ale ti už se sem nevrací. Nevadí. Míša má zářez. Po cestě zpátky si nás všimlo několik opic, které nás doprovází korunami stromů. Není to ale přátelský doprovod, jaký nám dělá Malawák. Je to zákeřný a ve skrze nepřátelský doprovod vychytralých zvířat, která po nás házejí kdejaké plody nebo klacky a mají neskrývanou radost z toho, když nás trefí.
Večer popíjíme v plážové restauraci zasloužené kuchy-kuchy, když si ke stolu vedle nás přisedá sympatický černoch. Malawák leží spořádaně u našich nohou. Jak nám kuchy-kuchy rozvazují jazyky, dáváme se do řeči. Černoch se jmenuje Bingu, je mu kolem třicítky a pracuje v nedalekém guest housu. Na místní poměry je skvěle ustrojen a viditelně čistější a upravenější než ostatní černoši. Evidentně se potřebuje vypovídat. A po chvíli zjišťujeme, že má z čeho.
Narodil se v Angole, kde za nedávné války postříleli celou jeho rodinu. Sám byl střelen do nohy, jak dokazuje ukázkou důlku na lýtku. S vlnou válečných uprchlíků se dostal do Zambie a dále do Malawi. Tady žil několik let v uprchlickém táboře, ale jak sám říká, nedalo se to vydržet. Ve dvanácti letech z tábora utekl a začal se potulovat a žebrat. Ve čtrnácti přišel sem, k jezeru Malawi a zjistil, že je tady mnoho cizinců, kterým prodával kde co, zajišťoval výlety do džungle a později i další služby, jako pronájem kánoí nebo větších lodí. V patnácti si poprvé připustil, že je homosexuál, ale nikomu jinému než cizincům to nikdy neřekne. Stydí se a bojí zároveň. V Malawi se nedá vyoutovat bezbolestně, takže pro místní zůstává kryptogayem. Má prý přítele. Je to Francouz a jezdí sem za ním dvakrát ročně. Je to prý pro něho konečně světlo v jinak temném životě. Malawák s trýznivou naléhavostí zakňučel na hvězdy.
Vždycky když poslouchám podobné příběhy, mám nejprve tendenci ustoupit a nenechat se do toho zatáhnout, jako by to nebyla moje věc. Přikyvuji, ale tak aby bylo vidět, že moc neposlouchám. To je ovšem chyba. Vybavuji si teď Halíkovu knihu Dotkni se ran a stydím se, že jsem měl zase tendenci od Bingova životního příběhu utéci. Tentokrát ale ne. Vyslechli jsme ho do poslední věty. Prožili jsme to s ním. Pochopili jsme ho, a přestože k tomu nemáme co smysluplného říci, je jasné, že melancholickému Bingovi se ulevilo. Podáváme si ruce a jdeme spát.
Ráno se rozhodujeme pro pokračování v cestě. Před námi je Mosambik a další obrovské vzdálenosti člověkem téměř nezasaženou krajinou. Loučíme se s jezerem, s jedním z nejkrásnějších míst v celé Africe, ba na celém světě a odcházíme i s Malawákem na stopa.
Po několika minutách čekání na písečné cestě jsme opět obklopeni houfem dětí. Dokud kolem nás pobíhají pouze malí černoušci, je to ještě dobré, protože jsme stále vidět a na projíždějící auto můžeme mávnout. Jakmile se ale sejdou i dospělí, je se stopováním konec. Takzvaní přihlížeči prostě přijdou, obklopí nás a celé hodiny na nás z bezprostřední blízkosti zírají. V tom případě nezbývá, než vzít batohy na záda a pokračovat několik kilometrů pěšky. Vesničané jdou obvykle asi deset minut s námi a pak se vrátí.
Nejinak je tomu i dnes. Teprve po patnácti minutách chůze jsme setřásli všechny přihlížeče. Z dáli se k nám blíží auto. Ležérně zvedáme palec a ejhle – máme ho. Házíme batohy, buben a hůl na korbu a chystáme se nastoupit. Nastala nejtěžší chvíle. Rozloučit se s jezerem nebylo těžké, ale opustit definitivně Malawáka, to je silná káva. Malawák sedí na kraji cesty a dělá na nás tak smutné oči, až se mi hrdlo svírá a srdce jakoby sestoupilo do břicha a ještě níž. Kéž bychom si ho mohli vzít s sebou. Malawák ale dobře ví, kde je jeho místo, a my jsme rádi, že žije právě tady u jezera v kouzelné krajině plné příjemných lidí. Vyměňujeme si dlouhý pohled a nastupujeme do auta. Auto se rozjíždí a já ještě ve zpětném zrcátku sleduji jak Malawák mizí z našich životů nepřestávaje se dívat za autem.
Jestliže poslední měsíc jsme prožili v ráji, přichází měsíc, který bude jeho pravým opakem.
Na několik stopů se dostáváme do měst Nkopola a Mangochi. Dál to jde velmi ztuha. Pořád máme kolem sebe houfy přihlížečů, ovšem na rozdíl od těch příjemných lidí u jezera, tito jsou agresivní a snaží se nás okrást. Na výpadovce z Mangochi tuhneme celý den. Navíc mě opět začíná pálit moč a oba se cítíme čím dál hůř. Večer si v džungli za městem stavíme stan. Oběma nám je špatně od žaludku. Někdy o půl noci poprvé zvracím. Míša asi hodinu po mně. Ke zvracení se přidává průjem a totální vyčerpání. Ráno jsme úplně na dně. Při pohledu na batoh mě polévá horko. Nedokážu si představit, že batoh unesu. Snažíme se posbírat poslední síly, balíme stan a s vypětím se vracíme do města najít si nějaké ubytování. O další cestě nemůže být řeč. Naštěstí je hned na kraji města malá špinavá ubytovna. V neuvěřitelně odporném a špinavém pokoji rozděláváme na postel moskytiéru a usínáme. Probouzíme se až následující den. Míše už je dobře, ale já jsem pořád na dně. Zvracím, stále mám průjem a čím dál intenzivněji mě to pálí při močení. Zimnice se mi střídá s návaly horka. Co to může být? Malárie? Nebo něco ze špinavé vody?
Z nepopsatelně odporného stavu se hrabu tři dny. Celou tu dobu žongluji s třiceti depresemi. Tři dny prožité ve čtyřech špinavých stěnách pod plechovou střechou mezi pavučinami, šváby a mravenci. Jak rychle se to na cestě dokáže zvrtnout. Jakmile už nezvracím a nemám ryze průtokový průjem, vyrážíme dál. Míša je na tom mnohem lépe než já. Mě to převálcovalo dokonale. Stopování je opět velmi obtížné jako v Zambii. Dlouho tuhneme, a když už nám někdo zastaví, požaduje za svezení peníze. Ještě nikdy jsme nepovolili, ale mě už začíná být všechno jedno. Ty tři dny mě zlomily.
Konečně chytáme stopa, ale jede naším směrem pouze několik kilometrů. Vysazuje nás uprostřed ničeho, na křižovatce, nedaleko domorodé vesnice. Může být tak jedna hodina po poledni. Tuhneme. Odpoledne se pomalu mění v podvečer. Z vesnice už po nás nějakou dobu kouká pár mužů. Je mi naprosto jasné, že čekají jenom na setmění, a to přijde tak za půl hodiny. Pěšky nejsem schopen jít. Koeficient nebezpečí půjde rychle nahoru.
Najednou se k nám blíží Land Rover a my z dálky rozeznáváme dva mladé bělochy. Míša vstupuje do cesty a nedává jim šanci nezastavit. Zaplavuje mě pocit štěstí a záchrany života. Land Rover se blíží, už si s řidičem a spolujezdkyní hledíme přímo do očí. Usmíváme se a najednou… Chlapík nám z okénka zamával, objel Míšu a Land Rover s bělochy, naše poslední šance na záchranu, mizí v oblaku prachu. Nemůžeme pochopit, co se právě stalo. Proč nám nezastavili? Proč bílý pár v poloprázdném Land Roveru nezastaví bílému páru uprostřed africké divočiny? Tak to totiž mezi bělochy v Africe běžně chodí.
Rychle se stmívá. Muži ve vesnici se hlasitě baví a pomalu se k nám přibližují. Land Rover projel asi před dvaceti minutami. Najednou si vzpomínám na misionářku Chrisje a z hloubi duše prosím, aby se ti běloši pro nás vrátili, i když vím, že je to nesmysl. Když nezastavili, proč by se vraceli po půl hodině?
Černoši se pomalu přibližují. Je mi zle, cítím se slabý a opět si vyčítám, že jsem Míšu vystavil těmto situacím. Bože zachraň nás! (Uděláme cliffhanger? Ale ne, jedeme dál!)
Černoši jdou bez okolků k nám. Už skoro není vidět. Desítka jak vyšitá. Průser jak vrata. Najednou se ale objevují světla. Z protisměru se blíží auto.
„Dělej, přizemni ho, jedeme klidně zpátky, ale hlavně rychle odsud. Nesmí ujet!“ křičím na Míšu a ta se znovu staví doprostřed cesty. Světla se blíží a auto staví u nás. Ve tmě rozeznáváme onen Land Rover. Stal se zázrak, vrátili se pro nás po čtyřiceti minutách.
„Ahoj, jedete do Mosambiku?“ ptá se třicátník za volantem.
Naskakujeme do Land Roveru a mizíme z dohledu černochů, kteří by si nás do deseti minut bývali vychutnali. Další přežitá desítka.
Dáváme se do řeči. Jedeme s anglickým párem Jimem a Michelle. Rozhodli se projet napříč Afrikou ve svém Land Roveru a nějakou dobu pracovat v Jihoafrické republice. Dostáváme se k tomu, proč se pro nás vrátili. Prý zásadně neberou stopaře a snaží se vyhýbat všemu, co by je mohlo zbytečně ohrozit. Michelle říká, že když kolem nás projeli, vůbec je nenapadlo, že by nás mohli vzít. Po dvaceti minutách si na nás ale vzpomněla a zeptala se Jima, jestli by se pro nás neměli vrátit. Ten ale nesouhlasil, přeci jen už byli poměrně daleko a stopaře stejně neberou. Michelle prý začala cítit zvláštní neklid a ptala se Jima, jestli jsme nebyli v nebezpečí. Následně se kvůli nám pohádali a Jim, aby měl od Michelle klid, otočil vůz a vrátil se pro nás. V duchu děkuji misionářce Chrisje a začínám chápat svou nevysvětlitelnou fascinaci křížem, který Míša vyřezala pod baobabem na břehu jezera Malawi. Právě se stal zázrak. Funguje to. Byli jsme zachráněni. #Ponatshego s heverem je císař #JK #Díky za čtení #Přijďte zas
Mnohem více – a hlavně bez cenzury – v knihách:
HAVELKA, Ondřej. Cesta k branám Damašku východní Afrikou. Praha: Akbar, 2016.
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
Celá debata | RSS tejto debaty