Může být pro katolického křesťana mravně správné a morálně dobré aktivně se účastnit vodunských náboženských obřadů, kde dochází k obsedlávání vyvolené osoby vodunským božstvem, a tedy podle vnějšího katolického pohledu k účasti na čarodějnictví?
Katolické křesťanství má v Africe mnoho rozličných vnějších tváří, které spojuje jedna, nedělitelná a ve své nejniternější podstatě vnitřně nemodifikovatelná, tzv. apoštolská tradice. Rozdíly ve vnějším obraze katolického ritu – které liturgicky znalý cestovatel při pobytu v odlišných kulturách nemůže nevnímat – jsou často pouze v důrazech na určitá témata, jindy odrážejí kulturní specifika daného regionu nebo reagují na dobové proměny společnosti. Nauka vycházející z tradice je ovšem v jádru a podstatě stejná. Jinak tomu je v západní Africe, kde misijně úspěšné (nejen katolické) křesťanství a neméně misijně úspěšný (nejen sunnitský) islám konfrontovaly západoafrický vodun (a podobná tradiční náboženství). Z tohoto náboženského střetu nevyšel vítěz a poražený, ale zrodily se unikátní (avšak teologicky mimořádně kontroverzní) synkretismy polyteistického vodunu a monoteistických náboženství.
U těchto synkretismů již vyjádření o jedné nedělitelné tradici tak docela neplatí, neboť teologie daného synkretického náboženství je významně vychýlená, může se z ryze křesťanských pozic jevit vnitřně rozporná, rozhodně však odlišná od univerzální tradice církve. Položme si kontroverzní otázku: Může být pro katolického křesťana mravně správné a morálně dobré aktivně se účastnit vodunských náboženských obřadů, kde dochází k obsedlávání vyvolené osoby vodunským božstvem (duchem), a tedy podle vnějšího katolického pohledu k účasti na čarodějnictví, tedy spolupráci se zlem?
Jak se ukáže, v Beninu nebude odpověď rezolutně záporná. Verifikace tohoto problematického tvrzení je vlastním jádrem tohoto textu. Po vnějším (při dobré víře neutrálním) religionistickém přehlédnutí vodunu a beninského křesťanství nahlédneme do vnitřní dynamiky zkoumané problematiky již záměrně zaujatým pohledem katolické teologie a posoudíme dopad synkretismu na beninské věřící skrze paradigma teologické etiky.
Západoafrický vodun
Podrobnější pojednání o vodunu čtenář nalezne ve starším článku, zde jen stručně připomenu základní východiska, abychom mohli postoupit dál k problematice synkretismu. Vodun je tradiční západoafrické náboženství s dlouhou a bohatou tradicí, za jehož rodiště i současné centrum je považován západoafrický Benin. Jde o velmi rozvinuté komplexní náboženství s bohatým obřadním systémem, jež sestává z rozličných (místních) kultů vázaných na konkrétní božstva – tzv. vodun.
Vodun charakterizuje zbožšťování přírodních elementů, kultická úcta k zemřelým předkům a víra v duchy – vodun je v překladu duch, božstvo, nadpřirozená mocnost –, kteří obývají předměty či přírodniny a mohou člověku (podle věřících tohoto náboženství) významně uškodit, nebo jej naopak před nebezpečím ochránit. Za stvořitelskou dvojici zodpovědnou za stvoření světa, lidí i vodunů jsou považováni bohové Mawu a Lisa. Nad stvořitelskou dvojicí Mawu a Lisa stojí v některých věroučných liniích nejvyšší bohyně Nana Buluku.
Vodunský kněz (vodunon) není věřícími chápán jako léčitel či duchovní učitel, ale prostředník mezi světem lidí a duchů, který podle tamějších věřících dokáže odvrátit dotírající zlo, např. uhranutí, dokáže však také za úplatu nasměrovat zlo proti nepříteli, a proto se jej lidé v těchto oblastech velmi obávají. Ovládá stejnou okultní sílu (zvanou àzě) jako léčitel (obvykle ve prospěch klienta) i čaroděj (obvykle ve prospěch platícího klienta a v neprospěch označené oběti). Vodunský zasvěcenec disponuje schopností ovládat mocnou nadpřirozenou sílu či entitu – vodun – lokalizovanou v hliněných podobiznách, kde se uctívá, ve stromech či jiných přírodninách nebo také ve specifické obrácené hliněné nádobě a přimět tuto sílu k jednání.
Vodun se při náboženských rituálech „prochází“ mezi lidmi, aby si „osedlal“ vyvolené a vstoupil do jejich těl. Právě tento prvek je přítomný i v dalších okolních tradičních afrických náboženstvích jako je bori nebo jorubské náboženství a pod vlivem ducha (podle nich) může člověk dočasně prorokovat, léčit, vidět očima zvířat, odhalovat čarodějnictví nebo skryté příčiny nesnází společnosti.
Lidské oběti – ve vodunu masivně rozšířené – byly v Beninu zakázány teprve na začátku 20. stol. Například vodunské obřady při pohřbu krále vyžadovaly stovky lidských obětí. Pro dosažení úrody se donedávna zaživa pohřbívalo dítě do půdy, pro zdar stavby se živé dítě pohřbívalo do základů, pro zajištění vláhy se vhazovalo do řeky a pro naklonění si mořského vodunu bylo dítě utopeno v moři. Části obětovaného lidského těla byly používány k výrobě fetišů. Tento způsob přípravy magických předmětů dodnes používají různé formy afrického čarodějnictví.
Dnes jsou lidské oběti nahrazeny zvířecími oběťmi – vodun nutně potřebuje čerstvou krev! – a rozličnými potravinami. Právě prvek lidských obětí vedl křesťanské misionáře k přesvědčení, že vodun je čarodějnictví, ergo satanismus. U některých vodunských kultů, například u kutu vodun Heviosso, kněží pojídají (případně pouze žvýkají) maso člověka zabitého bleskem. Ve vodunu se zhusta pracuje s okultními silami, útočnou magií, ochrannými amulety, štíty proti čarodějnictví a usmiřování rozezlených předků. Základem je úzká spolupráce s duchy – voduny.
Synkretismus vodunu a katolického křesťanství
V tomto bodě představím synkretismus katolického křesťanství a vodunu v Beninu, jejich dohromady zdánlivě nekompatibilní, a přesto synkreticky propojená teologická východiska. Mnoho beninských křesťanů a muslimů vodun vyznává spolu s křesťanstvím či islámem – hovoříme u nich o vícečetné náboženské identitě –, případně v synkretické podobě. Vícečetná náboženská identita je v subsaharské západní Africe běžná – jestliže v Beninu jsou tři nejrozšířenější náboženství křesťanství (ovšem v mnoha rozličných podobách a vzájemně nezřídka i nepřátelských církvích), islám (rovněž v mnoha naukových liniích) a vodun (v nespočetném množství kultů), nemálo Beninců mi při osobních rozhovorech sdělilo, že mají všechna tři náboženství v úctě a všem stejnou měrou věří. Na druhé straně jsou ale také někteří beninští křesťané (zejména z Nebeské církve Kristovy) a muslimové, kteří považují vodun za nepřípustné čarodějnictví a de facto satanismus a ostře se proti vodunu i synkretismům s jeho prvky vymezují.
Vodun je silně až neochvějně prorostlý se sociální strukturou. A právě tato prorostlost je klíčová pro teologicko-etickou reflexi. Vodun lze totiž v nejširším smyslu chápat jako kulturu, respektive silný kulturotvorný element schopný přijímat rovněž teologicky protichůdné náboženské systémy. Další charakteristickou vlastností vodunu se zdá být jeho přizpůsobivost – vodun je náboženství, které do sebe nasává přicházející vlivy a dynamicky se vyvíjí, mnohdy až plasticky mění. Není překvapením, že existují rozličné synkretismy vodunu a jiných náboženství, je spíše otázkou, zda lze hovořit o nějakém čistém vodunu, neboť mnohem spíše jde i v Beninu o diachronní synkretismus, který obsahuje víru v mocné duchy, kult předků, kult panovníků, víru v bohy i čarodějnictví a magii.
V Beninu velmi rozšířenou Nebeskou církev Kristovu založil v roce 1947 Samuel Bilewu Joseph Oshoffa, který měl mít Božské zjevení, po němž se cítil být povolán k uzdravování nemocných, oživování mrtvých, modlitbě a konečně k založení nového křesťanského společenství. Nebeská církev Kristova se proti synkretismu křesťanství a vodunu ostře vymezila a striktně svým stoupencům zakazuje účast na jakékoli formě modlářství, fetišismu, tradičních obřadech či rituálech spjatých s vodunem. Oshoffa byl přesvědčen, že je povolán k misi v boji proti Satanovi, vodunským zasvěcencům a ostatním silám zla, které působí na tomto světě a v západní Africe právě skrze vodun – z jeho pohledu – zvlášť intenzivně.
Synkretismus
Unikát posuzovaného synkretismu spočívá v tom, že by teologicky neměl být možný, ba ani myslitelný, a přesto existuje s pozoruhodnou vitalitou. Západní katolická teologie vidí v elementárních základech vodunu působení zlého, pokušitele, otce lži, tedy biblického Satana. Vodunský zasvěcenec podle tohoto přístupu k problematice vědomě a záměrně spolupracuje se zlem, respektive se Zlým, s jeho pomocí působí zlo směřované proti nepříteli, kterého sám určí nebo kterého určí objednavatel jeho útoku, a to za běžně společensky přijímanou úplatu. Perspektivou západní katolické teologie vodunský zasvěcenec jedná prostřednictvím Satana, v jeho jménu a jeho silou.
Takto vodun nahlíželi první misionáři v 16. století, takto jej nahlíží také současní misionáři z evropských zemí, takto jej nahlíží oficiální tvář místní katolické církve a také rozličné křesťanské církve jiného ritu existující v Beninu, typicky Nebeská církev Kristova. Jiní lidé ovšem vodun nahlíží jako ambivalentní náboženství a někteří jako náboženství dobra. Jako satanistický kult vodun většinově nenahlíží ti, kteří k vodunu přijali rovněž katolické křesťanství a kteří sami sebe nechápou jako vyznavače jakéhokoli synkretismu, ale jako katolické křesťany. A to je jádrem problematiky.
V tomto momentě zcela vědomě, záměrně a otevřeně vstupujeme do perspektivy katolické teologie, a to do té její myšlenkové linie, která nechápe zlo jako pouhý nedostatek dobra, ale za zlem nazírá Písmem svatým představeného odpůrce spásy člověka, tedy Satana. Západoafrický vodun je z této perspektivy označován za satanistický kult. Dřívější misionáři ztotožnili vodun Legba se Satanem a toto chápání se v křesťanských kruzích udrželo. Podle křesťanských východisek přemohl působení Satana spasitel světa, bohočlověk Ježíš Kristus, inkarnovaná druhá Božská osoba.
Ryze teologickou perspektivou lze vypovědět, že teologická východiska katolického křesťanství vylučují jakoukoli možnost synkretického propojení s vodunem posuzovaným jako kult Satanův. Nelze vyznávat Ježíše Krista a zároveň Satana. Teologicky nelze skloubit následování toho, který dal vše za spásu člověka s tím, kdo touží jeho dílo zhatit. Jakkoli to vyznívá snad až příliš dualisticky, z křesťanského pohledu platí, že jeden přináší život a ten druhý smrt. Synkretismus katolického křesťanství a západoafrického vodunu se zdá být vnitřně nelogický a rozporný.
Jak je tedy možný nebo alespoň myslitelný synkretismus křesťanství a vodunu? Jak je možné spřátelit trojiční monoteismus s polyteismem? Jak je možné sjednotit náboženství založené na následování Krista, dvojím přikázání lásky a radikálním odpuštění všem bez výjimky s kultem, v němž si zájemce u zasvěcence objednává neštěstí či smrt pro svého bližního skrze toho, který bojuje proti spáse člověka, skrze Satana? Nejde o kulatou krychli, zpodstatnělý oxymoron? Jádrem problematiky je – vedle velmi nesamozřejmého chápání otázky „kdo je považován za bližního“ – skutečnost, že lidé v západní Africe vodun chápou jinak, než jak jej nahlíží evropští katoličtí křesťané. Vodun je v západní Africe – a pro Benin to platí dvojnásob – natolik součástí kulturně-náboženské tradice lidí, že se mnohým zdá, že jej zkrátka nelze ze života vyčlenit; je to jakýsi základní substrát, ze kterého život roste.
Pro mnohé lidi v západní Africe – zejména na venkově a typicky pro příslušníky etnika Fon v jižním Beninu žijící v tradičních menších vesnicích – je vodun bytostnou součástí kulturně-náboženského programu, kterým čtou realitu a jako takový je také pevnou součástí, lépe řečeno přímo nosným pilířem tamějších mravů. Odpověď na základní otázky lidského života pro tyto věřící není křesťanství na jedné straně, nebo vodun na straně druhé. Vodun chápou jako fakt – je to jednoduše výchozí zadání, které je zcela irelevantní zpochybňovat. Do tohoto výchozího zadání z vnějšku přichází křesťanství s nabídkou spásy. Fonský věřící, který se rozhodne křesťanské poselství přijmout, přijímá křesťanská východiska a celkem logicky je nastavuje na svůj dosavadní život, na své chápání reality, na svůj program, jímž čte svět kolem sebe. To, co se vnějšímu pozorovateli zdá být v ostrém rozporu, jemu v rozporu nepřipadá.
Fonský věřící – chápající sám sebe jako katolického křesťana žijícího rovněž v souladu s vodunskou tradicí předků – nechápe vodun jako náboženství, které pracuje s nepřítelem Krista, biblickým pokušitelem; tento fonský věřící vodun chápe jako „normální“ životní kontext, jako hrací pole, na němž se životní hra odehrává, jako jeden z rozměrů vedle prostoru, času a podobně. Rozporovat vodun nebo třeba čas je zkrátka zbytečné, ne-li nemožné. V tomto zadání Beninec přijímá křesťanství a ve výsledku vzniká to, co z vnějšího pohledu nazýváme synkretismem vodunu a křesťanství. Fonský katolický křesťan si ovšem neuvědomuje, že by vyznával nějaký synkretismus, on prostě přijal křesťanství do svého života, jenž je zcela přirozeně zasazen do kontextu vodunu, v němž se odehrává.
V tradičních afrických kulturách mají nesmírně silný vliv na život domorodců mravy, tedy exogenní etická kritéria jednání. V teologické etice je rozlišováno jednání morálně dobré, tedy jednání v souladu se svědomím jednajícího, a mravně správné, tedy jednání v souladu s vnějšími obyčeji, zvyky, jedním slovem mravy. Vzhledem k západoafrickému vodunu je možné tvrdit, že se nejedná o náboženství, které by nabízelo spásu nebo saturovalo bytostnou touhu po smyslu, ale mnohem spíše o komplexní fenomén prorůstající všechny oblasti života lidí, formující jejich kulturu, historickou paměť a současné mravy do takové míry, že zavrhnout vodun, odmítnout autoritu vodunského kněze nebo se jinak vymezit proti vodunu, by znamenalo těžké porušení mravů, silně společensky nežádoucí, mravně nesprávné, tedy nemravné jednání, a to by způsobilo vypuzení jedince ze společnosti.
Synkretismus dobra a zla
Člověk byl perspektivou katolické teologie stvořen jako obraz Boží (Gn 1,26), Bůh je láska (1 Jan 4,8). Obraz Boží v člověku lze chápat jako schopnost upřímně milovat, vycházet ze sebe pro druhého. Proto když člověk cele miluje druhou osobu a zakouší opětovanou lásku od ní, jako by v osobní lásce zakoušel perichorezi milovaných osob, kdy jedna vychází cele ze sebe a dává se druhému a druhého ve stejném aktu cele přijímá, zároveň jej však láskyplně respektuje a nepohlcuje. Tehdy zakouší blaženou účast na Boží přirozenosti (DV 2), na Boží lásce věčně se realizující mezi perichoreticky se prostupující Trojicí osob jediného Božství, jenž je láskou. Je-li křtem ponořen do Trojjediného Boha a zakouší rozumem „neregulovanou“ lásku, zakouší cosi z ničím neohraničené, nekonečné lásky Boží.
Člověk je charakteristický svou vymezeností, jadrnějším slovem omezeností. Má vymezený prostor tělem (někdo větší, někdo menší, ale všichni vymezený), vymezený rozsah intelektu (někdo širší, někdo užší, ale všichni omezený) atd. Také láska zakoušená v této vymezenosti je pouze částečná, ale nabízí průhled do nekonečnosti Boží, vždyť cele zamilovaný člověk jednoznačně ví, že láska je pro něho nekonečně víc, než všechny stvořené skutečnosti, které je s to zakoušet. Jak tedy může křesťan zabydlený v lásce otevřít své srdce zlu? Je takový existenciální paradox vůbec myslitelný? Podle (jistě jednostranného, leč legitimního) křesťanského myšlenkového pohledu pracuje západoafrický vodun se zlem, s nenávistí, záští k druhému. Tak, jako je láska dynamická meziosobní skutečnost, je také zlo negativně dynamickou meziosobní skutečností, nikoli jen nedostatkem lásky. Aktivní nenávist, kterou produkuje vodunský zasvěcenec (nebo čaroděj) vůči druhé osobě, přerušuje vztah s Bohem, cele od Boha odděluje a propastně vzdaluje a připodobňuje k padlému andělu, jehož vizitkou je smrt, zášť, závist a nenávist.
Kategorie zla patří do hájemství teologie a filozofie, ovšem ani ony nenabízí žádnou hotovou, v sobě konzistentní a komplexní, odpověď na otázku po podstatě a smyslu zla. Tak jako nenávist není pouze nedostatkem lásky, ale je mnohem zákeřnější, je dynamická, aktivní, je aktivní silou s opačným znaménkem, je negativní dynamickou silou, stejně tak nemůže stačit zkratka, že totiž zlo je pouhým nedostatkem dobra; zlo (lépe řečeno Zlý) je totiž rovněž aktivní, dynamickou silou a mocí s opačným morálním znaménkem.
Je zřejmé, že teologické porozumění synkretismu katolického křesťanství a vodunu, lásky a nenávisti, dobra a zla je ze své podstaty nemožné, člověka trhá zevnitř, rozděluje do neuskutečnitelného rozkročení a duchovního paradoxu. Teologové hovoří v zásadě konkordantně o tom, že navzdory všude zakoušenému zlu je stvoření v jádru dobré a síly zla jsou zdolány Kristem a jeho křížem. Z jejich pohledu se ovšem vždy jedná o poměrně jasné morální rozhodnutí jedince (optio fundamentalis) pro dobro nebo v opačném extrémním případě pro zlo. Křesťanským pohledem zkrátka nelze pojmout optio fundamentalis pro dobro i zlo zároveň, v rámci jednoho člověka, vyznávajícího jedno náboženství. Přesně to se však u námi sledovaného synkretismu děje. Věřící se dopoledne zcela běžně účastní vodunského rituálu, kde zasvěcenec otevřeně praktikuje magii a ví, že věřící půjde odpoledne do kostela na mši svatou. Na odpolední mši probíhá katolická liturgie, přičemž kněz ví a reflektuje, že věřící se téhož dne účastnil vodunských rituálů a celá tato situace je tzv. „normální“, nebo lépe řečeno běžná, probíhá v rámci jednoho náboženství, jímž je – formálně nahlíženo – katolické křesťanství, fakticky ale synkretismus křesťanství a vodunu.
Úcta k vodunským zasvěcencům a společensky vyžadovaná účast na vodunských rituálech, vlastnictví fetišů a amuletů kri-kri je z hlediska etablovaných společenských norem a zvyků (tedy mravů) ve sledované oblasti beninského venkova mezi Fony povinná, a tedy v souladu s konformitou mravně správná. Přestože z křesťanského hlediska se jedná o obcování se zlem – jenž definitivně překonal Kristus – má v životě beninského katolického křesťana (respektive člověka, kterého vnějším pohledem řadíme mezi příslušníky synkretismu křesťanství a vodunu) úcta k vodunu nezpochybnitelné místo. Jedinec se ve fonské venkovské společnosti ani nemůže vůči vodunu vymezit, neboť by to znamenalo extrémně nemravné jednání a tvrdý sociální trest.
V souladu s teologicko-etickou terminologií tedy lze tvrdit, že pro fonského věřícího, který je formálně nahlížen jako katolický křesťan, ovšem pro vnější vnímání skutečnosti je vyznavačem synkretismu katolického křesťanství a vodunu, což také odpovídá náhledu beninské Nebeské církve Kristovy – kterou předkládáme pro podporu západního evropského pohledu rovněž z beninské strany –, je společensky a také nábožensky nepřípustné, tedy nemravné, odsuzovat vodun nebo nerespektovat zasvěcence, přestože ten explicitně útočí proti bližním. Pro tohoto věřícího je dokonce nemravné neúčastnit se vodunských rituálů, kde je otevřeně pracováno se zlem a nenávistí, kde probíhá zaklínání zvířat či fetišů, vzývají se duše zemřelých předků a zasvěcenec komunikuje s duchy, kteří mají zprostředkovávat kontakty s božstvy.
Potud je možné verifikovat kontroverzní tvrzení, že odporovat zlu může být pro katolického křesťana nemravné a spolupracovat se zlem může být pro katolického křesťana mravně správné. Samozřejmě pouze z pohledu onoho beninského fonského katolického křesťana. Jedním dechem musíme dodat, že rozhodně ne všichni katoličtí křesťané v Beninu vyznávají představený synkretismus. Z vnějšku nemůžeme posoudit, zda je účast na vodunských obřadech pro fonského křesťana také morální či nemorální, neboť soud jeho svědomí nám samozřejmě není přístupný.
Jednání v souladu s vodunem a instrukcemi zasvěcence tedy může být v jeho společenství chápáno jako žádoucí, mravné a rovněž morální (pokud je taktéž v souladu s výkonem jeho svědomí) nebo společensky žádoucí, mravné, ale nemorální (pokud dotyčný věřící tíhne k „čistému“ křesťanství a vnitřně s vodunem nesouzní, ale z rozličných důvodů si netroufá prolomit konformitu). A tak se rodí nesmírně paradoxní každodenní skutečnost, že totiž pro katolického křesťana v Beninu je nemravné odporovat zlu (a dokonce mravně správné participovat na zlu), a to nejen z hlediska obecné společenské etiky, ale dokonce i z hlediska jím prožívaného přístupu k etice teologické.
Celou problematiku jsem vzhledem k rozsahu zásadně zestručnil. Zájemce o detailnější vhled do synkretismu odkazuji na oba použité zdroje.
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice. Duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025. (novinka, bestseller)
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
Celá debata | RSS tejto debaty