V tomto textu volně navazuji na článek o tradičním náboženství Jorubů. Posouvám se k palčivé problematice napjatých mezináboženských vztahů v Nigérii. – V západní Africe jsou běžným jevem synkretismy původních náboženství a importovaných monoteismů, zejména islámu a křesťanství. Mnozí Jorubové jsou formálně křesťany či muslimy, fakticky ovšem rovněž vyznávají mnohé oriši (tradiční božstva) a křesťanskou a jorubskou nauku propojují, nebo chovají ve stejné úctě obě nauky, aniž by je synkretizovali (mají tak vícečetnou náboženskou identitu). Jorubské náboženství je tolerantní k odlišným tradicím, a jakožto etické náboženství, které vyzývá k mravnímu a morálnímu růstu a zdokonalování, poměrně snadno přijímá dobré etické imperativy z dalších náboženství.
V synkretismu jorubského náboženství a křesťanství je nejvyšší jorubský Bůh Olodumar chápán jako Bůh Otec, pro věřící synkretismu jorubského náboženství a islámu je Olodumar jediný Bůh. Olodumar (nebo Olurun)je Bůh vzdálený, nekomunikuje s lidmi přímo, pročež mu nejsou zasvěceny žádné svatyně či rituály. Komunikace mezi Bohem Olodumarem a lidmi náleží prostředníkům. Z ryze křesťanských pozic taková koncepce sice zavání některou z mnoha forem subordinacionismu, ovšem to věřící příliš neznepokojuje.
Islám se mezi Joruby významně rozšířil ve 14. století zejména díky obchodu s rozvinutými říšemi v oblasti dnešního Mali – s určitým duchovním centrem v Timbuktu –, které s Joruby spojovala řeka Niger, ovšem do oblasti dnešní Nigérie se první muslimové dostali již v 8. století. Křesťanství se mezi Joruby rozšířilo až o mnoho staletí později, a to postupně s výraznějším impaktem na společnost až v 19. století.
Je-li řeč o islámu a křesťanství v Nigérii, musím zvýraznit nigerijské hnutí chrislam, které v zemi existuje od sedmdesátých let 20. století. Jedná se o náboženské hnutí synkretizující islám a křesťanství. Nigerijský chrislam je označován za typicky jorubský fenomén. Chrislam odmítá vnímat křesťanství a islám jako dvě výlučná náboženství a hledá společné rysy, společné cíle a inkluzivní sjednocení. V pozadí vzniku chrislamu bylo rostoucí napětí mezi muslimy a křesťany v Nigérii.
Počátek chrislamu bývá datován do roku 1976, kdy jeho zakladatel, pan Tela Tella, vystoupil s tvrzením, že je posel Boží, který přináší nové náboženské hnutí Ifeoluwa (v překladu: mise lásky k Bohu). Tella byl původně muslimem a nové hnutí vystavěl na pěti pilířích, jimiž jsou: láska, milosrdenství, radost, dobré skutky a pravda. Později Tella předložil jednoduché základní vyznání: Bůh Ježíšův je jeden, Bůh Mohamedův je jeden, lidstvo je jedno – chrislam, chrislam, chrislam. Tella tvrdil, že je nástrojem v rukou Božích a že s Bohem pravidelně komunikuje. Nejdůležitější bohoslužba chrislamu se koná v sobotu (Tella se záměrně vyhnul muslimskému pátku a křesťanské neděli), kdy se předčítá z Koránu i z Bible a kombinují se křesťanské a muslimské prvky bohoslužby. Další významnou postavou chrislamu byl později Oke Tude.
Někteří vyznavači chrislamu potom zejména v posledních letech obnovili úctu k tradičnímu jorubskému náboženství a tradice propojili.Tři velké tradice v jednom synkretismu vytváří unikátní náboženskou nauku, podepřenou touhou po jednotě, pokoji a míru. Synkretismus plodí rovněž pozoruhodné kulturní jevy a velmi komplexní etiku.
Vzhledem k tomu, že chrislam vznikl jako etické náboženství vyzývající k toleranci, morálnímu a mravnímu růstu, aktivní pomoci bližnímu a sebezdokonalování, jeho další propojení s původním jorubským náboženstvím bylo snadné, neboť totéž od svých věřících očekává i jorubské náboženství. Synkretismus, který nyní zahrnuje tři velké náboženské tradice – jorubské náboženství, křesťanství a islám –, se snaží o mírové soužití všech obyvatel Nigérie nezávisle na vyznání či politické příslušnosti. Usiluje o duchovní i lidský růst jedince, blaho společnosti, mír a prosperitu.
Napjaté vztahy
Soužití rozličných náboženství nebylo a není v Nigérii jednoduché. Dějiny poměrně často prořezávaly krvavé konflikty, intenzivnější a častější než v okolních zemích. Co bylo a je důvodem? Za drtivou většinou konfliktů nestojí tradiční africká náboženství – v Nigérii je to zejména jorubské náboženství, vodun, juju, okrajově také bwiti a bori –, ale islám a křesťanství, jejichž vzájemné pnutí mnohdy přerůstá v násilí.
Pnutí vzhledem k původním tradicím se ovšem výjimečně rovněž vyskytuje, a to v problematickém vztahu islámu a křesťanství vzhledem k africkému čarodějnictví, které je přítomné v náboženství juju. Prakticky se ovšem neděje to, že by vznikl závažnější konflikt mezi tradičními náboženstvími. Ta jsou tolerantní a vzájemně se respektují. Také proto se ozývají hlasy, které tvrdí, že masové přijetí islámu a křesťanství bylo pro Afričany chybou.
Nigérie byla – a stále zůstává – rozdělená na převážně muslimský sever a převážně křesťanský jih. Toto rozdělení nebylo pouze formální, mělo také ukotvení v legislativě (právo šaría platné na severu země), v etice (v západní Africe hraje mimořádnou úlohu společenský mrav), v kultuře atd. Vztahy mezi jorubským náboženstvím a importovanými monoteismy byly a jsou klidné, neboť jorubské náboženství je mimořádně tolerantní a jak již bylo zmíněno, dá se považovat za tzv. etické náboženství, kde je kladen důraz na morální a mravní vyspělost věřícího.
Velmi podobné vztahy jsou s vodunem, který má v Nigérii rovněž početnou množinu věřících. Také vodun je náboženstvím tolerantním a vyskytuje se rovněž v synkretizované formě s křesťanstvím – zejména v Beninu – a s islámem – zejména v Mali. Podobné vztahy platí pro bwiti, které má své vyznavače v oblasti hranice s Kamerunem. V náboženství bwiti jde výhradně o sebepoznání za pomocí konzumace kořene keře iboga, který má silně halucinogenní účinky. V Kamerunu a Gabonu je synkretizováno zejména s křesťanstvím.
Problematičtější vztahy jsou v Nigérii mezi abrahamovskými monoteismy na jedné straně a nigerijským náboženstvím juju, jehož vnitřní součástí je čarodějnictví, které muslimy a křesťany významně znepokojuje, jakožto netolerovatelný satanismus. Neznamená to, že by celé náboženství juju bylo možno redukovat na čarodějnictví, to jistě ne, neboť jde o komplexní náboženskou tradici, která není nepodobná jorubskému náboženství a vodunu, ovšem na rozdíl od nich má čaroděje ve svém středu jako svou nedílnou součást.
Matoucí pro vnější pozorovatele je skutečnost, že čaroděj, který útočí, zabíjí, působí destruktivně a zle, využívá stejnou okultní sílu aṣẹ (v Beninu nazývanou àzě) jako zasvěcenci jorubského náboženství a vodunu. Hony na čaroděje, případně i kněze juju, jsou v Nigérii přítomné. Konflikt ovšem nevyvolává strana náboženství juju, vyvolávají jej afričtí křesťané a muslimové, kteří bojují proti čarodějnictví.
Olej do ohně tohoto vztahu je také přiléván militantními extremistickými skupinami jako je Boko Haram. Velkým problémem rozdmýchávajícím mezináboženské násilí je také zákon o rouhání, jehož aplikace za sebou nechala jezera prolité krve na všech zúčastněných stranách. Situace v Nigérii není jednoduchá, mezináboženské násilí je každodenní realitou, ovšem snahy o porozumění zde nesporně jsou.
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice: duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025.
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
Celá debata | RSS tejto debaty