Bori je tradiční náboženství bantuského etnika Hausa žijícího především v Nigeru, Nigérii, Mali a v menších počtech v Beninu, které je známé díky vstupování duchů do věřících při náboženských obřadech. Vzhledem ke skutečnosti, že se dnes většina Hausů hlásí k islámu (větší část k sunnitskému, ovšem nemalá část se hlásí k tzv. bezkonfesnímu islámu), hovoří se o bori jako o předislámském náboženství Hausů.
Islám se mezi nimi masově rozšířil až v 19. století, i když mezi vzdělanci a obchodníky byl přítomen již od 11. století. Většina tamějších sunnitů náleží k Málikovské právní škole, ovšem na hranici Nigeru a Nigérie jsou rovněž nevelké skupiny náležící k ší’itskému islámu a Dža’farovskému madhabu. Bori v silně islamizované společnosti přežilo díky úctě k předkům zejména v synkretické podobě s dnešním africkým islámem.
V současném diskursu se často rozlišuje mezi: a) předislámským náboženstvím s naukou, obřady, představenými, b) obecnou vírou hauských muslimů v duchy, kteří mohou vstupovat do věřících při obřadech, c) tanečními obřady, při nichž dochází k uchvacování tanečníka duchem.
Bori (foneticky bórí) je hauské slovo – hauština patří do afroasijské jazykové rodiny –, které znamená duchovní sílu sídlící ve fyzických věcech. Kořen slova se rovněž vyskytuje v pojmu pro tamější tradiční destilovaný alkohol (srovnejme s naším slovem špiritus – z latinského spiritus – duch) a tradiční léčivo.
Duchové se rozlišují na bori, iska nebo aljan (což je slovo odvozené z arabského džin). Osoby uchvácené duchem při obřadu se nazývají yan bori (děti bori), dam bori (syn bori) a yar bori (dcera bori). Věřící muži jsou někdy označováni jako doki a ženy godiya. Až do 20. století si jistý vliv v hauské společnosti uchovaly kněžky bori, jejichž nejvyšší představitelkou byla Inna, která byla zároveň nejvyšší léčitelkou a věštkyní. Iniciační rituál bori se nazývá girka.
Člověk má podle tradiční nauky svoji jedinečnou duši (quruwa), své bori a také dva anděly ochránce. Duchové mohou způsobovat nemoci, a jsou proto usmiřováni pomocí obětí, tanců a obřadů, při nichž duch vstupuje do člověka. Duchy lze také prosit o pomoc s každodenními starostmi nebo třeba i s plodností žen. Duchové bori jsou všude, jejich největší koncentrace je potom v blízkosti chrámů, kde mohou být dokonce uvězněni a nemohou tak prostor chrámu opustit.
Nejvyšší Bůh hauského náboženství byl před příchodem islámu nazýván Ubangiji. Po islamizaci zanikla úcta k Ubangijimu – respektive byl identifikován s jediným Bohem představeným Koránem – i nižším božstvům, přetrvala pouze víra v duchy, která islámu nekontradikuje. V souvislosti s bori a islámem se hovoří o nápadné podobnosti s islámským zárem, který je rozšířen v Africkém rohu a severní Africe.
V zemích Afrického rohu je zár (arabsky: زار, v jazyce geʽez: ዛር, ze slova zára, v překladu navštívit, návštěva) pojem primárně označující zlého ducha, o němž se předpokládá, že posedne – doslovně navštíví – jedince, v drtivé většině ženy, a způsobí jim rozličné obtíže, neštěstí nebo nemoci. Další význam pojmu zár je obřad smíření zlého ducha a posedlé osoby. Navštívení duchem je obvykle považováno za celoživotní, a proto mají zárské rituály formu tzv. adorcismu, nikoli exorcismu – duch se z posedlé osoby nevymýtá, ale usmiřuje se a harmonizuje.
Kvalitní kadidlo bori (zejména potom dobré bori) přitahuje, odpuzuje je naopak železo. Kadidlo je rovněž nejdůležitější výbavou vůdce obřadu zár. Oheň nemá své bori a duchové bori nemají rádi oheň, protože je v krajním případě může spálit. Projít ale ohněm (podle tamější víry) můžou.
Je žádoucí dávat bori tolik obětí, kolik si člověk může dovolit, protože bori milují štědré lidi a náležitě se o ně potom starají. Klíčovým obětním darem je čerstvá krev zvířat, která bori vyživuje. Dříve – až do začátku 20. století – to byla krev lidská. Existují jak zlí, tak dobří duchové bori. Často také mění své zaměření podle toho, jak jim člověk slouží a obětuje.
Jednou z metod, jak ochránit novorozence před zlým duchem bori, je pořídit černou slepici asi v 7. měsíci těhotenství a chovat ji v domě, kde těhotná žena žije, dokud se dítě nenarodí. Hausové věří se, že zlý duch bori vstoupí do slepice a bude čekat na porod, při němž by mohl škodit. Jakmile nastane porod, slepice se vypustí ven a zažene se daleko od domu. Se slepicí zmizí i zlý duch. Malé dítě může být proti zlým duchům chráněno tím, že mu matka říká Angulu (což je sup, o němž se předpokládá, že je duchům odporný).
Pokud člověk zívne, aniž by si zakryl ústa, musí si odplivnout, protože zívnutím může duch do člověka vstoupit. Kýchnutí naopak vyžene ducha, který do někoho vstoupil bez jeho vědomí, a to je jeden z důvodů, proč člověk po kýchnutí děkuje Bohu. Z tohoto důvodu nemají bori rádi pepř. Zvuk smíchu bori přitahuje, veselí je vzrušuje a otevřená ústa jim stejně jako při zívání umožňují vstoupit do člověka.
Jedna z legend o stvoření duchů bori říká, že Bůh stvořil svět, v němž bori zpočátku neexistovali. Někteří lidé se však dopouštěli zlých věcí. Část z nich Bůh proměnil ve tvory napůl lidské, napůl rybí. Další část zlých lidí proměnil v bori. Jiná legenda vypráví, že hauská rodina s mnoha dětmi se snažila polovinu z nich ukrýt před Bohem.
To Boha rozhněvalo a proměnil je v hladové duchy, které lze usmířit pouze krvavou obětí. Také zde vidíme jasnou souvztažnost se zárem. Vstupování duchů do lidí potom symbolizuje znovusjednocení této archetypální hauské rodiny. Duchů bori známých jménem jsou stovky, například: Baidu, Duna, Kuturu, Sambo nebo Wanzami.
Před příchodem islámu mezi Hausy měla každá rodina svůj rodový totem, který byl spojen s konkrétním bori označovaným jako kan gida (hlava domu). Totemový strom, v němž sídlilo rodové bori, se nikdy nesměl pokácet. Totemové zvíře vyobrazené na rodovém totemu se nikdy nezabíjelo.
Tanečník, do něhož bori vstoupí, často padne na zem, kde sebou zmítá v křečích nebo se po zemi divoce válí, případně nehnutě leží. Stav může trvat desítky sekund i dlouhé minuty. Obraz, který se naskytne šokovanému cestovateli při uchvácení více lidí najednou, doplněný divoce tančícími polonahými ženami, muži metajícími prapodivné kozelce a těžko popsatelným hlukem, přiměje onoho člověka zapochybovat o své střízlivosti a vážně se zamyslet, co v posledních hodinách (kromě chytání afrických lelků a trpění nad dírou v zemi suplující záchod) dělal.
Zdroj:
HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice: duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025.
Celá debata | RSS tejto debaty