ThLic. Mgr. Ondřej Havelka, Ph.D., MBA

Uvedení do starozákonní cesty

Knihy Starého zákona nesou celou řadu zásadních poselství pro člověka a mají spoustu významových rovin; vypovídají o tom, kdo je člověk ve vztahu k Bohu, „Stvořiteli nebe i země“ (Gn 1,1); odpovídají na nejhlubší otázky lidstva a mimo jiné odhalují, kde je člověk Bohu nejblíže. Stručně řečeno – na cestě. Prvních pět knih Starého zákona, pět knih Mojžíšových, judaisté nazývají Tóra, tedy učení (nebo také Zákon). Původní význam slova tóra je podle některých filologů „směrovka“, nebo přesněji „ukazatel cesty na poušti“. Tóra je tedy ukazatel cesty, který poutníka vede k cíli ve všech rovinách; poutník putující podle Tóry se přibližuje Bohu.

Starý zákon lze studovat z mnoha pohledů a vždy odhalí mimořádnou moudrost, smysl a dřeň života. V tomto textu se na Starý zákon budeme dívat pohledem cestovatele: budeme jej číst jako strhující cestopisný příběh odhalující smysl Cesty; budeme jej číst očima poutníka, který procestoval svět, několik let prožil v biblických zemích, které si zamiloval a vystudoval teologii, světová náboženství a křesťanskou etiku. Starý zákon je mimořádně inspirující soubor prastarých knih představujících hloubku cesty, života a víry nejen Židům a křesťanům, ale také myšlenkovým poutníkům, hledačům, hloubavým cestovatelům, milovníkům historie nebo filozofům (tedy milovníkům moudrosti).

Kdo čte Starý zákon poprvé, je obvykle překvapen mírou dobrodružství, která patriarchové, a po nich další významné postavy světových dějin, prožívali na cestách po velké části tehdy známého světa. Zločin, láska, vraždy, dramatické cesty, války, nenávist, čest, hluboká zbožnost – to vše se rychle střídá a opakuje v prvních knihách poutníka Mojžíše.

Starý zákon je mimo jiné jeden z nejstarších cestopisů lidské historie, který nejenže popisuje dobrodružství tehdejších cestovatelů, ale také, a to zejména, odhaluje hlubší význam cestování, odkrývá samu esenci putování. Právě na cestách se totiž poutníci Starého zákona setkávají s Hospodinem (Abram, Jákob, Mojžíš…), na cestách zakouší jeho blízkost a poznávají jeho vůli, na cestách dostávají do rukou desky zákona (Desatero přikázání), na cestách odkrývají smysl lidské existence a na cestě, při dobrodružném putování pouští, Hebrejové (dnešní Židé) získávají identitu národa. Poznání sebe sama, nazření svého poslání, nalezení Boha, lidské uskutečnění i spása člověka je ve Starém zákoně vázána na cestu. Starý zákon mimo mnoha dalšího vypodvídá, že cesta přináší moudrost, svobodu, poznání a Smysl. Mimořádné osobnosti světových dějin, o nichž svědčí starozákonní texty, byli cestovateli par excellance. Příběh tří největších monoteistických náboženství světa i národa Izraele je vepsán do cesty.

Budeme sledovat dobrodružný příběh židovského národa od stvoření světa až po římskou katastrofu, jak nám jej předkládají starozákonní texty, abychom na tomto pozadí odkrývali smysl Cesty, jenž z textů vystupuje a mezi řádky krystalizuje. Budeme cestovat spolu se starozákonními poutníky po celém Předním východě, nazírat hodnotu cesty, její tvar a proměnu, kterou nabízí. Průběžně se budeme volně zamýšlet nad filozofií cestování, nad významem poutnictví a při tom také přiblížíme, co biblické kraje nabízí cestovatelům v současné době.

Záměrně nebudeme vynechávat problematické texty Starého zákona, které někteří biblisté a exegeté taktně obcházejí nebo řeší nepřesvědčivými zkratkami. Starozákonní citáty budou pro přehlednost zvýrazněny kurzívou a stejně jako parafráze budou označeny zkratkou, která odkazuje ke konkrétní starozákonní knize, kapitole a verši. Mnoho témat zůstane neotevřených, neboť je jich ve starozákonních knihách jednoduše příliš mnoho a nás budou zajímat zejména témata a pasáže vztahující se k fenoménu putování, jeho smyslu a hloubce.

Cesta jako očištění, cesta jako Cesta

Teologové považují za klíčové téma Starého zákona smlouvu (hebrejsky Bᵉrít); je to smlouva mezi Hospodinem a člověkem, smlouva mezi Hospodinem a jeho národem. Z pohledu cestovatele bych doplnil, že tři zásadní smlouvy Starého zákona vznikly (jistě nikoli náhodou) na dobrodružných cestách. Smlouvu s Abramem (Gn 15) uzavřel Hospodin na Abramově cestě, na kterou jej povolal: „A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal.“ (Gn 12,4). Jdeme-li hlouběji do historie, vůbec první smlouvu s lidstvem uzavřel Hospodin po potopě světa, kdy Noe a jeho družina překonali půl roku dramatické plavby na své arše (Gn 9,8–17). Smlouvu

s izraelským národem uzavřel Hospodin také na cestě, při dlouhém a náročném putování pustinou (Ex 19–40). Na všechny tyto smlouvy a cesty které jim předcházeli se blíže podíváme.

Právě na cestě se Hebrejové stali národem; cesta patří k podstatě vyvoleného lidu. Když se později vyvolený národ usadil, vedlo to k rozpadu společenství, modloslužbě a postupnému vzdalování se Hospodinu. K duchovní obnově národa muselo dojít na další pouti, v Babylonském exilu (2 Král 25,8–21), kde se národ očistil a rozpomněl na své poutnické kořeny. Ty si dodnes připomíná při svátku stánků, kdy Izraelci nocují ve stanech (typicky na balkónech svých bytů), aby si připomněli dlouhou pouť pouští, která se vepsala do jejich identity.

Putování je podle Starého zákona dobré, neboť poutník jde do neznáma, je zranitelný, je obklopen nepřáteli a uvědomuje si svou bytostnou závislost na Bohu, který jej vede a chrání. Tento postoj je pravým opakem zpupné domnělé soběstačnosti, kterou knihy Starého i Nového zákona opakovaně kritizují (např. Gn 11,1–9). Cesta člověka očišťuje, a stává se Cestou.

Kudy putovali nejstarší cestovatelé Starého zákona?

Nejstarší cestovatelé Starého zákona prožívali svá dobrodružství na tehdejším Předním východě, tedy v Mezopotámii, v Egyptě, v Asýrii a v Babylonii; uvádět konkrétní říše je ovšem sporné, vzhledem k nejasné dataci působení nejstarších praotců. Biblické území zahrnuje dnešní Egypt, Jordánsko, Sýrii, Izrael a Palestinu, Libanon, Saudskou Arábii, Irák, Írán, Turecko a okrajově i další země. Horní část tehdejší Babylonie se nazývala Akkad a dolní Sumer. Právě ze sumerského Uru (v dnešním Iráku nedaleko Perského zálivu) se praotec Abram (později Hospodinem přejmenován na Abrahám) vydal na svou životní cestu, která zcela změnila jeho život a byla prapočátkem vzniku židovského a arabského národa, i tří monoteistických náboženství – judaismu, křesťanství a islámu. Další příběhy čtenáře provází po Kanaánu, později po Judsku (jižním Izraeli), severním Izraeli a okolních zemích Předního východu.

Od doby krále Davida (panoval 1013 – 973 př. n. l.) a zejména jeho syna Šalomouna (panoval 973 – 931 př. n. l.) hrál hlavní roli Jeruzalém. Do děje dále zasáhli králové a královny ze Sáby (dnešní Etiopie nebo Jemen), z Persie (dnešní Írán) a později ze Sýrie, z Makedonie a konečně z Řecka a Říma. Cestovatelé Starého zákona prožívali kruté války, ničivé potopy, brutální násilí, rituální obětování lidí, otroctví, útoky ohnivých hadů, vyhnanství, někteří vlastníma rukama vraždili, ale byli také svědky a iniciátory výstavby měst, impozantních chrámů, zrodů a pádů velkých říší, kvetoucího obchodu a pohádkové prosperity. Pohledem poutníka prožívali mimořádná dobrodružství.

Oblast až příliš často zkrápěná krví a sakrální prostituce

Cestovali pěšky, na velbloudech, koních nebo oslech tisíce kilometrů napříč nehostinnou pustinou. Nezapomeňme, že biblický region byl a zůstává nebezpečný, až příliš často zkrápěný krví nevinných lidí a poutníkům šlo vždy o holý život. O to více duchovně očistné bylo a je cestování po biblických krajích. Cestovatelé Starého zákona byli také iniciátory zcela nového chápání božství, byli zakladateli monoteistického náboženství, tedy náboženství, které navzdory všem svůdným okolním polyteistickým systémům vyznává jediného boha. Například tehdy rozšířený Baalův kult, nazývaný také kult plodnosti, se vyznačoval divokými sexuálními orgiemi, které byly formou bohoslužby. V každé Baalově svatyni byla kněžka/prostitutka, která lákala k bohoslužbě formou sexu. Sakrální prostituce měla tzv. napodobivou magií zajistit plodnost a úrodu. Toto „tělesné“ náboženství opakovaně kritizují prastaré texty Starého i Nového zákona.

U jiných kultů se tělo zasvěcovaného kompletně pokrývalo krví obětovaného býka. Také pozdější Dionýsův kult byl lákavý, člověk totiž komunikoval s bohem Dionýsem ve stavu silné opilosti až deliria a nespoutaného veselí. Navzdory této tělesné podbízivosti podobné kulty nakonec ustoupily víře v jednoho spravedlivého Boha, kterého představuje Starý zákon. Z této tradice později vzešla tři nejvlivnější monoteistická náboženství. Staří poutníci jsou jejich významnými praotci a proroky.

Po stopách biblických poutníků

Mnohokrát jsem se vydal po stopách starozákonních poutníků a do biblické země se bezhlavě zamiloval. Zdá se, že krása biblických krajů a jejich pestrých kultur kořenících na samém počátku nikdy nepřestane zářit na pozadí brutálního válečného násilí. Války, které popisuje Starý zákon, i dnes mrzačí nejstarší kultury světa. Poutník mohl ve starozákonních dobách snadno skončit bez hlavy; bohužel, totéž může potkat poutníka po biblických krajích v oblastech ovládaných teroristy i dnes. Přesto považuji země dnešního Blízkého a Středního východu, v čele se Sýrií, za nejkrásnější na světě.

Rozumím poutníkům, kteří po procestování světa zakotvili v syrském Damašku, jako třeba arabský cestovatel Abú Hámid al-Gharnátí narozený v 11. století ve Španělsku. Damašek, asi nejkrásnější město biblického kraje, je patrně nejstarším trvale osídleným městem na světě; lidé tam žili asi od 10 tis. př. n. l. V biblických dobách vyznával Damašek svého boha ochránce, tak jako každé jiné město. Také tuto představu postupně vytlačil kult jednoho Boha – biblického Hospodina. V Damašku si dodnes poslechnete vypravěče příběhů tisíce a jedné noci při vynikající kávě, ztratíte se v labyrintu fascinujících památek, najdete zdroj víry jako Šavel z Tarsu, nebo z toho všeho ztratíte hlavu. S poutníky Starého zákona postupně projdeme všechna důležitá města a nahlédneme, jak se za tisíce let změnila a jak je může spatřit dnešní cestovatel.

Hospodin každému chystá neopakovatelnou cestu

Stejně tak jako Hospodin povolal na dlouhou, náročnou, ale krásnou cestu starozákonní poutníky Abrama nebo Mojžíše, povolává den co den i každého z nás. Každému chystá originální, neopakovatelnou, dobrodružnou cestu. My ale často – stejně jako Mojžíš – reptáme a nechceme se nechat vést, nechceme vykročit do dobrodružství. Raději děláme to, co se od nás očekává, co bychom asi přiměřeně svému věku měli dělat a snažíme se udusit svůj vnitřní hlas, který ukazuje cestu. Jsme jako strom, který chce vyrůst a dotknout se nebes a je k tomu Hospodinem stále volán. My se ale raději necháváme zastřihávat, roubovat a hnojit, abychom nevyčnívali z nekonečného zarovnaného sadu. Starozákonní poutníci jsou inspirací, ukázkou, jak umožnit stromu vyrůst. Starozákonní poutníci jsou svědky nekonečné hloubky opravdové cesty, která odhaluje Smysl. Plachetnice je nejbezpečnější v přístavu se staženými plachtami, ale teprve plavba po širém moři s plachtami napnutými divokým větrem dá plachetnici smysl. Starozákonní poutníci jsou jako koráby, které vypluly na rozbouřené moře, zatímco ostatní si celý život chválily klid a bezpečí přístavu pod dohledem admirála Leviatana.

Pokračování příště…