Bolestivá obřízka, umělá inteligence a lidská oběť z Bandiagary

Ovšem na rozdíl od architektury, kterou lze na místě jednoduše dokumentovat, nebo jazyka, který lze na místě poměrně snadno studovat, je to s dogonským náboženstvím složitější. Dogoni jsou etnikem, jehož existence je úzce svázána s útesem Bandiagara v jižní části západoafrického Mali. Útes Bandiagara je pískovcový terénní zlom dlouhý přibližně 150 km, dosahující výšky místy až 500 m, přičemž nad útesem i pod ním se rozkládá (převážně suchá) rovina. Dogoni obývají hliněné vesnice vystavěné na horní hraně útesu, vesnice přímo přistavěné k útesu v jeho spodní hraně, ale i různě vysoko ve stěně, rovněž vesnice rozeseté pod útesem a v neposlední řadě labyrint jeskyní přímo v útesu. Dogonský jazyk tvoří nezávislou větev nigersko-konžské jazykové rodiny a není úzce spjatý s žádným jiným jazykem.

Chybějící prameny

Podobně jako u jiných náboženství v celé subsaharské západní Africe, neexistují ani o dogonském náboženství žádné primární náboženské písemné prameny dogonského původu – ve studiu jsme tedy odkázáni na sekundární prameny převážně evropských badatelů posledních sta let, nebo na přímý kontakt s Dogony a jejich tradicí ústní; ani jedno ovšem nezaručuje jistotu správnosti nauky, ke které se badatel dostane. Dogoni jsou velmi uzavření lidé, zároveň ovšem pochopili, že jejich kulturní tradice a náboženství se staly cennou obchodní komoditou, a tak je samozvaným odborníkem v oblasti náboženství prakticky každý Dogon, který směňuje mnohdy zcela fantaskní ad hoc vymyšlené historky za západoafrické franky evropských či amerických badatelů a bez ostychu je vydává za stovky let staré originální náboženství.

Většina seriózních evropských studií na téma původního dogonského náboženství vychází z práce francouzského antropologa Marcela Griaulea (1898–1956), který mezi Dogony strávil mnoho let, věnoval jejich náboženství a kultuře svou disertační práci a studiem západoafrických náboženství se celý svůj profesní život zabýval. Když se však většina studií odkazuje na jeden zdroj, je to přinejmenším nedostatečné a sporné. Griaule navíc mnoho věroučných dat čerpal od jednoho (skutečně jediného) hogona, který mu údajně zpřístupnil tajnou nauku pro zasvěcené předávanou ústně po mnohé generace. (Náboženský, ale i politický vůdce dogonské vesnice se nazývá hogon.) Tato nauka však obsahuje mnohé – dnes již spolehlivě vyvrácené – údaje z říše čiré fantazie, které jsou stále přebírány dalšími badateli a pro svůj senzační charakter nadhodnocovány médii.

Mýtus o stvoření světa a symbolika dvojčat

Klíčovými postavami v dogonském náboženství jsou dvojčata Nummo a Nommo (často však ztotožňovaní jako jeden), prapůvodní duchové dogonských předků, někdy chápaní jako božstva. Mělo by se jednat o hermafroditní vodní tvory, nazírané snad obdobně jako vodní božstva (to-vodun) v západoafrickém vodunu; mohou být znázorňováni s lidským tělem a rybím ocasem. Nommo má být první živý tvor stvořený nejvyšším bohem Ammou. Krátce po svém stvoření se Nommo rozmnožil do čtyř párů dvojčat, přičemž jeden pár se vzepřel řádu založenému stvořitelem. Pro obnovení řádu bůh Amma obětoval dalšího tvora, jehož tělo rozřezal a rozptýlil po celém stvoření – na každém místě, kam dopadl fragment těla, měla být postavena svatyně.

Klíčový význam má v dogonském náboženství problematika dvojčat versus jednorozených: Vypráví se, že prapůvodně se tvorové rodili jako dvojčata a každý byl hermafroditní, na svět ovšem přišel šakal, který se narodil sám; tím se porušilo stvoření a začali se rodit jedinci s jedním pohlavím. Proto je šakal (podle jiné verze liška písečná) spojován se smrtí a je mu zasvěcen významný náboženský festival Sigi, na němž mimo jiné vystupují tanečníci ve známých dogonských maskách, někteří na vysokých chůdách.

Jedna z verzí narace o stvoření světa říká, že se nebeský bůh Amma spojil s bohyní Země, a protože Ammovi překážel při spojení klitoris bohyně v podobě obřího termitiště, zplodil pouze nedokonalého potomka – pouštní lišku nebo šakala –, a proto posléze termitiště odstranil, čímž na zemi zavedl náboženský rituál ženské obřízky. Po odstranění termitiště pokračoval Amma s bohyní země v plození a konečně zplodili skutečné lidi. Také sňatek a spojení muže a ženy je náboženským obřadem – sňatek je povolen pouze v rámci jednoho klanu a kasty.

Jiná verze příběhu vypovídá, že po narození jednopohlavního šakala, které znamenalo porušení harmonie stvoření, bylo nutné proměnit všechny bytosti na jednopohlavní. Odstranění druhého pohlaví a původní duševní duality jedince má symbolizovat obřízka. Odstranění předkožky penisu znamená odstranění ženského prvku, zatímco v případě klitorisu je odstraňován mužský prvek. Mužskou i ženskou obřízku praktikuje většina afrických kultur; samotná obřízka tedy v africkém kontextu výjimečná není, originální je ovšem zdůvodnění.

Dualita má v dogonském náboženství centrální postavení, ostatně také nebeské síly mají duální charakter: nejvyšší bůh Amma má mít mužské i ženské charakteristiky. Narození dvojčat je oslavováno zvláštním náboženským rituálem, neboť dvojčata odkazují k původní duální struktuře stvoření a k harmonii mezi pozemským a nebeským.

Problematický příběh o vesmírném původu

Nyní musím upozornit na kontroverzní část dogonského náboženství, která je v popularizačních publikacích nekriticky přejímána a silně nadhodnocována: jedná se o údajný původ dogonského vědění, nebo (podle jiné verze) dokonce Dogonů samých, na hvězdě Sirius (případně Sirus B či další neznámé hvězdě v jejich okolí). Nutno předeslat, že tento mýtus veřejnosti předal jediný Marcel Griaule a od té doby se příběh šíří jako lavina s odkazem na práci Griaulovu nebo zcela bez odkazu ke zdroji. Griaule je dnes kritizován za smyšlení vesmírného původu Dogonů.

Nyní k samotnému příběhu a náboženským souvislostem: festival Sigi se má konat pouze jednou za šedesát let a má oslavovat jisté uskupení hvězd. Dogonský pojem Sigi Tolo označuje hvězdu – údajně Sirius –, na níž se odebrala první dvojice vodních bytostí Nummo–Nommo. Podle jiné verze naopak z této hvězdy Nummo a Nommo na zemi přicestovali jako prapředci Dogonů. Existuje i verze, podle které dvojčata po dlouhém životě na zemi odletěla na hvězdu Sigi Tolo, aby se poté opět vrátila a učila Dogony důležitým obřadům. Fotografie z těchto festivalů obletěly svět a v poslední době je zcela běžné, že se tyto festivaly nepořádají pouze z náboženských důvodů, ale velmi často jen pro turisty či filmové štáby za peníze. Obchod s náboženstvím a kulturou je dnes pro Dogony každodenní rutinou, velká variabilita příběhů má rovněž svou vypovídací hodnotu.

Mnoho soudobých odborníků explicitně odsoudilo příběh o původu Dogonů na hvězdě Sirius jako vymyšlený Marcelem Griaulem; žádná hluboká znalost astronomie, jakou Griaule pro Dogony postuloval, se nepotvrdila. Nejde o to, že by badatelé zamýšleli zpochybňovat dogonský mýtus, jde naopak o to, že se zdá být prokázáno, že Griaulem předložený mýtus mezi Dogony nikdy neexistoval a je pouze plodem Griaulovy fantazie zkompilovaným se skutečnými dogonskými prvky. Bez zajímavosti však rozhodně není to, že dnes již tento příběh mezi Dogony existuje, byť je s největší pravděpodobností umělého původu a poměrně mladý, a tedy součástí dogonské náboženské tradice se nakonec v jistém smyslu opravdu stal. Griaule by tak nebyl nezávislý badatel, ale naopak svým způsobem spolutvůrce dogonského mýtu. I takto můžeme francouzského antropologa chápat, a dodám, že Francouz Griaule se nakonec sám prohlásil za dogonského zasvěcence s nejhlubší znalostí tajné nauky. Dnes již těžko zjistíme, zda je Griaule tvůrcem nebo zapisovatelem mýtu o vesmírném původu; obě hypotézy mají své zastánce, většina odborníků se však kloní k tezi, že příběh byl Griaulem vymyšlen.

Nahlédněme závěrem mezi Dogony prostřednictvím vyprávění (odlišeného písmem).

Tentokrát jsem podlehl lenosti a využil nabídky tvůrčích schopností umělé inteligence. Pořídil jsem si na pětkové verzi Silk Road Inversion od DPR 5.5 nekřesťansky drahý program a zadal mu jednoduchý úkol: na základě mých dřívějších článků sestav závěr, ale nepřeháněj to! Výsledek předkládám beze změn.

Starý hogon ležel na rohoži rozprostřené vedle hliněného trůnu zdobeného sochami nahých žen, zasněně hleděl na hvězdy a hluboce potahoval z dlouhé dýmky. Výhled na noční oblohu mu půlil přesvatý útes Bandiagara, který se za ním zvedal do závrať vyvolávající výše a celý obraz mlžil v nepravidelných intervalech voňavý dým nejčernějšího tabáku se špetkou zeleného koření, který hogon s libými povzdechy vydechoval vzhůru. (Je-li co na světě slast…) Není krásnější noci, než dole pod Bandiagarou. Ti, kdo žijí nahoře, jako by byli z jiného světa. Ano, jsou to také tak nějak Dogoni, ale… ne tak úplně. Lépe řečeno, jsou to… hogon přemýšlel, jak je nazvat, ale myšlení bylo řádně přibrzděné spáleným obsahem dýmky prohnaným plícemi, a tak se spokojil s nepříliš kreativním závěrem „špinavci“. Jsou to Dogoni smíšení s tou špinavou malijskou sebrankou tam shora, z těch nudných rovin, z těch nemravností prosáklých měst. Se skutečnými Dogony žijícími tam, kde se žít má, totiž v přesvaté Bandiagaře a pod ní, pod jejím ochranným štítem, nemají mnoho společného. Jsou hloupí, jsou malí, jsou to trpaslíci a navíc tajtrlíci… naředění Dogoni, nic víc. Hogon hleděl vzhůru směrem vrženým stěnou útesu a s mocným výdechem kouře začal vyprávět svému milovanému prvorozenému vnukovi sedícímu mlčky po jeho pravici o slávě a cti dogonského lidu.

„V dřívějších dobách“ – začal tiše a očima při tom putoval po noční obloze podél linie útesu – „Dogoni s železnou pravidelností obětovali Ammovi člověka – a to bezvadného, nádherného mládence bez jediného nedostatku – každý měsíc a platilo to pro všechny větší vesnice nebo uskupení vesnic menších. To bylo v dobách, kdy mravy a čest ještě něco znamenaly, chlapče. Položit se na obětní kámen a doslova se těšit na vnoření obětního nože do svého ubohého nitra, slastně tahajícíma očima nůž vítat, ba ponoukat jej, aby konečně řezal!, nechat si jím rozehřát břich a vydechnout naposled za slávu dogonského lidu nebo s až dětinskou radostí jásavě vběhnout do posvátného jezírka mezi krokodýly a zbožně se jim vydat v plen k posvátné hostině a ještě posledními vjemy cítit, jak hltavě trhají tělo ke slávě boha Ammy!“

Hogon si živě představil, jak mu krokodýl trhá nohu v aktu přesvaté oběti a úplně se zatetelil blahem (téměř si z toho připomněl, jak mu fungovaly funkce, co už dlouho nefungují); najednou jako by skutečně cítil, jak se mu trhá maso, jak povolují šlachy, jak to praská, jak to úžasně bolí, jak to barví scénu do ruda… až se musel podívat na nohu, zda je na svém místě; živě totiž viděl krokodýla, jak radostně dovádí v jezírku s jeho starou vyzáblou hnátou. Dalším pohledem shlédl trochu podezíravě svoji dýmku až k hlavičce, kde doutnala magická (zjevně dobře namíchaná) směs a uznale pokývl s mírně spuštěnými koutky. Málem by se pochválil, jak dobře to kouří. Ještě jednou se podíval na nohu, a aby se opravdu ujistil, poplácal se po chatrném povadlém stehně. Hnáta se rozvlnila. Téměř zalitoval, že nehledí na pahýl tryskající mocnými výtrysky přesvaté dogonské krve, divoce cákající do dechberoucí výše a dopadající na vyprahlý písek, který by pokorně přijímal její barvu a přepodstatňoval se na ušlechtilou směs dogonské krve a země. Vyzáblá noha byla proti tomu obrazu poměrně mrzkou realitou, ale co už… Hluboce potáhl a pokračoval.

„Ach, dobře bylo v zemi ctihodných dogonských patriarchů. Hrozný úpadek mravů přišel, milý chlapče, a štítím se to vyslovit, to mi věř… mno!, někdy před dvěma třemi generacemi, kdy se stařešinové – hanba těm nehodným zrádcům! – rozhodli, že stačí obětovat jednoho Dogona do měsíce za celé území přesvaté Bandiagary! Že prý docházeli lidi! Jaká nehoráznost! Nemravnost! Zkáza! Vždyť přece sebevětší lidská troska, sebehloupější nejmrzštější lidský šváb dokáže domyslet, že čím více lidských obětí, tím hojnější Boží požehnání, plodnost žen, úrodnost polí a černých neštovic na těch proklatých sousedních kmenech, co si nezaslouží nic než bolestivě hnisavou smrt!

Tehdy započala mravní spoušť a zkáza dogonské cti a bohužel dál bobtnala a narůstala, až se rozhodlo, že se bude obětovat jen občas (!), jen při zvláštní příležitosti jako je Sigi, narození dvojčat nebo výjimečné seskupení hvězd. Hanba padla na kdysi ctí oplývající lid! Přišel úpadek, chlapče, a netrvalo dlouho a přesvatá Bandiagara se otevřela cizincům, těm sprostým, nemravným, ubohým lidem – tedy… jsou to vůbec lidé? – s naprosto upadlou, nezdravou a nemravnou barvou kůže. Bílý člověk! Může být výmluvnější symboliky zla? A ti zamořili Bandiagaru smradem svých krémů proti přesvatému slunci! Jaká svoloč a sprostá lůza se musí bránit přesvatému slunci? Pamatuj si, chlapče,“ – zdůraznil oslovení a podíval se vážně na vnuka – „poctivého přesvaté slunce blaží a hladí svými božskými paprsky – dokonce vyzařuje dobro, to se traduje už hrozně dlouho –, ale nemravného zloducha pálí a působí mu bolest. Ti padlí lidé naprosto chorobné barvy ještě zesílili mravní úpadek kdysi přesvaté Bandiagary. Považ, chlapče: dobro ty bílé zrůdy pálí! Jaká škoda postihla náš lid, jaká nevratná škoda… Dnes je oběť svátkem. Je to vůbec možné? Učinit svátek z tak samozřejmé věci, která má být přirozeně součástí života každé vesnice přinejmenším při každém úplňku, nejlépe častěji.“

Ráno bylo ve vesnici rušno. Poslední obětovaný člověk tady svým čerstvým masem potěšil posvátné krokodýly před několika lety. Od té doby trapné nic. Telata se zlámanýma nohama a ubohé výmluvy. Až dnes. Konečně. Lidé se těšili, že si opět připomenou odeznělou slávu a čest, jaká je po generace utvářela a činila lepšími. Lepšími než ta ubohá okolní chátra. Ta rozředěná chátra, co dávno zapomněla obětovat. Chlapec nebyl nijak zvlášť nadšen, ba co víc… propadal úzkosti. Věděl sice, že ho potkalo velké štěstí, věděl také, že jeho rodina je už nyní díky jeho oběti vážená, věděl, že by se měl radovat a s hrdostí kynout ostatním, zvlášť svým kamarádům, kteří by k němu měli vzhlížet jako k úžasnému vzoru požehnanému výjimečnou ctí. Tak nějak se mu ale zdálo, že ho kamarádi nijak neoslavují, ba někteří, že se mu dokonce smějí. Jeho matka nepůsobila nijak váženým dojmem a otec byl ožralý „pod prase“ mezi podobně ožralými ostatními otci, se kterými propil noc. Chlapec dnes musel zemřít proto, že jeden z vážených hogonů vyčetl něco zvláštního z hvězd. Prý je takto seskupené ještě neviděl. Chlapec se divil, že hogon vůbec něco viděl, protože se tak nějak vědělo, že je skoro slepý. Byl to ale hogon, a když hogon něco řekne, tak to platí. Tak to vždycky bylo a tak to vždycky bude, to se prý taky říká už hrozně dlouho…

Chlapci se nikdy nechtělo ráno vstávat a jít pracovat na pole – vždycky chtěl ještě spát a snít a potom prolézat tajné jeskyně v Bandiagaře a krást matce jídlo a otci chlast –, ale dnes by nesmírně rád na pole šel. Moc rád by teď vstával každý den klidně jako první z celé vesnice a pracoval by déle než ostatní a všechen výdělek by rozděloval chudým a pomáhal by nemocným a… Nevěděl sice proč, ale rád by prostě žil. Jen tak… Pro nic za nic… Prostě žil… Nejstarší hogon najednou zatroubil na roh a lidé začali hulákat a tleskat. Bude se umírat! Jednotvárný život vesničanů na chvíli oživí smrt! Chlapec dostal pokyn. Hrozný, definitivní, neodvolatelný, strašlivě hořký pokyn… Hořel mu v hrdle jako oheň, tlačil na malý hrudníček jak obří balvan, z očí ždímal slzy a podlamoval kolena. Lidé šíleli nadšením. Tolik rozdílných emocí vyvolávající strohý pokyn. Narovnal se, donutil se zvednout bradu a hrdě čelit situaci. Naposledy se rozhlédl slzami rozmazaným pohledem. Z tlemícího se davu vyfiltroval nejistou matku s očima vytřeštěnýma a vlhkýma, ožralého otce nechápajícího, že už to přišlo, smějícího se bratra, který ho nikdy neměl rád a vyděšené sestry, které ho rády měly…

Při západu slunce už událost nepřipomínalo nic. Snad jen ti, kdo dobře znali tamější posvátné krokodýly v jezírku za vesnicí, dokázali poznat, že jeden z nich byl objemnější než bylo zvykem.

Starý hogon v noci opět zíral na hvězdy pod přesvatou Bandiagarou. Mlčel, protože rohož po jeho pravici byla prázdná. Byla tak nějak… naléhavě… hrozně naléhavě prázdná.

Tolik ta cynická (v krvi a smrti si libující) umělá inteligence. Nic jsem na tom neměnil, jen jsem to přeložil ze staroegyptštiny (v níž mi to – nechápu proč – program vyhodil).