Nahota, přirozenost, tradice. Méně známá africká náboženství. Střední Afrika

V tradičních afrických náboženstvích jsou božstva, duchové, předkové i další osobní a neosobní síly činnými prvky ve stvořeném materiálním světě. Božstva a duchové obývají svět, na němž žijí lidé a mají na jejich životy každodenní praktický dopad. Pro Joruby jsou jimi orišové, pro Fony jsou to voduni, pro Bagandy jsou to baalubalové a další lokálně nazvaní duchové nebo nižší božstva. Rodiny obvykle uctívají jen několik z jinak široké škály božstev a duchů. Těmto několika, případně jen jednomu, obětují a je prosí o náklonnost a pomoc s výzvami dne.

Náboženství bori

Bori je tradiční africké náboženství etnika Hausů – jeho následovníky je možné najít v západní a střední Africe, konkrétně v Beninu, Burkině Faso, Kamerunu, Ghaně, Nigeru, Nigérii a Čadu; oblastí výskytu tedy zasahuje také do předešlé epizody. Bori je duchovní síla obsažená v materiálních věcech. V bori hraje klíčovou úlohu obsedání věřících duchy a umění zasvěcenců a kněžek tyto duchy ovládat, přičemž komunikace se sférou duchů je doménou zejména kněžek, a to pomocí extatického tanečního rituálu, kdy divokým tancem dosahují stavu, v němž se duchovně otevřou a duch má možnost vstoupit a působit. Vedoucí úlohu v této praxi měla v minulosti královská kněžka nazývaná Inna.

V současné době přežívá bori spíše v synkretismu s islámem v Nigeru a Nigérii. Není to náboženství příliš viditelné, například narozdíl od sousedního vodunu, který je zejména v Beninu nejen viditelný, ale také vládou široce podporovaný. S bori jsem se setkal pouze v Nigeru, a to právě v synkretické podobě. Nutno dodat, že náboženství a kultů, kde hraje hlavní roli extatický tanec, při němž je věřící obsedán duchem, díky němuž pak může léčit, vykládat sny, prorokovat, chránit proti čarodějům nebo vidět očima zvířat, je v západní a střední Africe mnoho, proto vybírám bori jako typickou ukázku jednoho z nich.

Bantuská náboženství

Přestože existují stovky různých bantuských etnických skupin žijících na velkém území střední a jižní Afriky, lze vysledovat některé společné znaky jejich náboženství, která významně ovlivňují celou náboženskou realitu střední, ale i jižní Afriky. Bantuská náboženství se vyznačují vírou v nejvyššího Boha, který je však často charakterizován jen nejasně; jména pro nejvyššího Boha jsou napříč etniky různá, ovšem většinou nějak souvisí se slovem obloha nebo s jeho kořenem. Nejvyšší Bůh žije na nebesích, může se ale vyskytovat i na nejvyšších horách. V bantuských mýtech se opakuje motiv sdělující, že původně si nebe a země byly blíže, ovšem kvůli neposlušnosti lidí se nebe a s ním i Bůh vzdálili.

Cestování po střední Africe je mimořádně proměnlivé a často nejisté. Rozhoduje politická situace, období dešťů, které dokáže některé oblasti znepřístupnit na týdny i měsíce a vlny epidemií chorob, jako je například ebola. Setkal jsem se i s epidemií cholery, což také není choroba, po níž by etnograf prahnul. Už jen skutečnost, že jsem bez problémů dvakrát projel „hermeticky uzavřenou“ cholerickou oblast, naznačuje africký přístup k věci.

Se smrtí jsou mezi Bantuy spojeni chameleon a ještěrka. Podle ústně tradovaného příběhu nejvyšší Bůh vyslal chameleona, aby lidem zvěstoval jejich nesmrtelnost, ovšem chameleon šel velmi pomalu a předběhla jej ještěrka, která nesla opačné poselství, totiž, že lidé jsou smrtelní a čeká je hořký konec, a protože ještěrka doručila svou zprávu dříve, stalo se, že lidská přirozenost se stala smrtelnou. Chameleon i ještěrka jsou v bantuských kulturách špatnými znameními, obě zvířata jsou spojována se smrtí. V některých verzích příběhu ještěrka zaslechne rozhovor Boha s chameleonem a předběhne jej se zprávou o smrtelnosti ze závisti, v jiných verzích je vyslána Bohem pro pochybení člověka a podaří se jí chameleona předběhnout, čímž zvítězí smrt.

V bantuské náboženské tradici hraje významnou úlohu také kult předků: Bantuové věří, že duchové zemřelých předků setrvávají ve světě živých a ten mohou ovlivňovat; duch má existovat, dokud si jej lidé pamatují, hovoří o něm, obětují mu. Jakmile na něho lidé zapomenou, duch se vytratí do sféry mrtvých. Hrdinové a králové tak existují mezi živými po celé generace. Lidé oslovují duchy prostřednictvím věštců a často žádají o radu, požehnání či přímluvu v božské sféře, přičemž rozhněvaní duchové mohou způsobit lidem neštěstí nebo přivolat nemoc. Říše mrtvých je lokalizována do podzemí. Mýty tvrdí, že se některým hrdinům podařilo – většinou náhodou, například při lovu dikobrazů v hlubokých norách – sestoupit do říše mrtvých a opět se ve zdraví vrátit.

Mytologie Bushongo – vyzvracené stvoření

Etnikum Bushongo žijící na březích řeky Kongo vyznává Boha stvořitele jménem Bumba, který v minulosti existoval sám v prapůvodní temnotě vesmíru nad nekonečnými vodami; jednou onemocněl a vyzvracel slunce, hvězdy, zemi, zvířata a nakonec lidi – stvoření později dokončili tři jeho synové. Zasvěcenci i čarodějové se nazývají ngangové. Nejsilnější zbraní čaroděje v této oblasti jsou magické figury Nkisi Nkondi.

Náboženství súdánských Dinků

Nejvyšší z bohů v pantheonu jihosúdánského etnika Dinků je nazýván Nhialic. Tento Bůh stvořitel je podle Dinků přítomen v celém stvoření a je také zodpovědný za osud všeho živého tvorstva. Mýtů o původu lidí je více: podle jedné verze Bůh Nhialic vydechl první lidi – Garangu a Abuka – ze svých nozder; jiná verze říká, že první lidé byli stvořeni v nebi, později však Bůh lidi umístil do řeky, odkud poté vystoupili na souš a zabydleli se tam; další verze vypovídá, že Bůh stvořil první lidi z hlíny. Bůh měl nařídit lidem, aby se množili a po lidské neposlušnosti učinil člověka smrtelným. Není jasné, jak moc je tento příběh ovlivněn křesťanstvím, které je v oblasti silně rozšířeno, na každý pád platí, že většina původních afrických náboženství se v současnosti nějak vztahuje ke křesťanství nebo islámu.

Mezi další známé bohy patří Dengdit, bůh deště a plodnosti, nebo také bůh Garang. Modlitby jsou nejčastěji směřovány přímo k nejvyššímu Bohu Nhialicovi, jemu se také obětuje býk. Modlitby mohou být směřovány i k dalším bohům a duchům předků – po rodičích Dinkové dědí totem, ke kterému pravidelně přinášejí oběti. Had je pro Dinky posvátným zvířetem, které se nesmí zabíjet. Cestování po obou Súdánech je jednodušší, než se na první pohled jeví. Zejména v muslimských oblastech Súdánu jsem se setkával s mimořádnou pohostinností a přívětivostí lidí. Zcela odlišná je situace ve válečných oblastech.

Náboženství bwiti a spirituální užívání psychedelik

Některá náboženství střední Afriky využívají při iniciacích nebo jiných obřadech psychoaktivní látky, jako je například výtažek z kořene keře iboga v původním pygmejském náboženství bwiti. Ibogu využívají vedle bwiti i další středoafrická náboženství. Dále je velmi rozšířené kouření marihuany, která je však jen doplňkem, nástrojem, jak se naladit na duchovní prožitek; opojení je spíše prostředkem k plnějšímu dosahování cílů jinými spirituálními metodami jakými jsou rytmické bubnování, tanec, monotónní zpěv, modlitba nebo ovládání duchů. V Africe jsem se nesčetněkrát setkával s kouřením marihuany při náboženských slavnostech, ale nikde jsem nezaznamenal, že by marihuana hrála pro duchovní růst Afričanů takovou roli, jakou nacházíme například u indických a nepálských hinduistických sádhuú.

Společné charakteristiky středoafrických náboženství

Zcela klíčovým aspektem (nejen středoafrických) tradičních afrických náboženství je kultická úcta k předkům. V některých náboženstvích jsou předkové na stejné, nebo dokonce i vyšší úrovni než nižší božstva. Mohou žehnat i trestat, mají velkou moc ovlivňovat tento svět, zejména svoji rodovou linii. Předkové hrají důležitou úlohu při přechodových rituálech, neboť ty jsou podle Afričanů ohrožovány zlými duchy nebo čaroději a je na předcích, aby člověka rituálem bezpečně provedli. Nejužší kontakt s předky mají stařešinové. Lidé etnika Beng věří, že novorozenec je reinkarnací předka. Víra v reinkarnaci je v západní a střední Africe přítomná u více etnik a náboženských systémů, ovšem nikoli tak intenzivně, aby ji bylo možné zobecnit. Rozhodně ne každý zemřelý člověk se stává uctívaným předkem. V některých oblastech jsou to jen muži, jinde i ženy, ale pouze významní lidé nebo ti, kteří v životě dokázali něco výjimečného pro svou rodinu, klan nebo celé etnikum. Někde jsou předky ustavovány pouze dvojčata, jinde ti, kteří měli výjimečné okolnosti narození. Budoucí předek musí zemřít dobrou smrtí (nikoli při nehodě, po nemoci jako je AIDS…) ve vysokém věku, který znamená moudrost a velkou míru poznání.