Nahou Afrikou. Dva roky na cestě pěšky a stopem

Prolog

Každý v nejhlubších a nejjednodušších vrstvách svého srdce ví, kudy vede jeho cesta, jen si to často – z lenosti, strachu nebo stovky jiných (často i šlechetných) důvodů – nechce připustit. Stačí se nechat vést svým vnitřním hlasem a poslouchat svědomí, které nemilosrdně napomíná, když kráčíme nesprávným směrem.

Svědomí lze ubít, nebo se vycvičit v jeho čtení. Každý okamžik je volbou, zda se alespoň pokusíme naplnit svou cestu, nebo promarníme tu obrovskou příležitost, která se rozkládá před námi. Brány Damašku čekají na každého a vede k nim nespočet krásných cest.

Zasvěcení

Sedíme na vrcholu pyramidy v Gíze – vysoké tak, jak docení jen ten, kdo na ni v létě vyleze – a navzdory nepředstavitelnému horku si balíme zaslouženou cigaretu. Je tady se mnou Angličan Mike, chlapík s minulostí cizineckého legionáře, se kterým si lidsky vůbec nerozumím, ale spojuje nás zvláštní touha jít tam, kam se (prý) chodit nemá. (Ovšem otázku „Kam se chodit nemá?“ zodpovídají různé filozofické i nefilozofické myšlenkové linie různě až protichůdně.) Mlčíme. Posvátné ticho přerušuje vzplanutí zápalky, hořící tabák a občasné zapraskání zapomenutého semínka.

Jihoafričan Jacques tady chtěl sedět také, vlastně to byl jeho nápad, zakouřit si na vrcholu jedné z nejvyšších pyramid v Egyptě, a ten mu také dodával sílu na jeho cestě napříč Afrikou. Zvláštní modrooký blonďák s pohnutým osudem. Ztratil se někde v Súdánu a jsem si skoro jistý, že už nežije. Bylo mu 29 let. Švýcar Sebastian tady s námi sedět nechtěl, nesnáší výšky – a výšku nad Gízou docení jen ten… (ale jó, beru, to už jsem říkal). Teď je ale opět v nemocnici se závažnou tropickou chorobou, na jeho cestě Afrikou už potřetí. Odhaduji, že by přes svůj strach z výšek raději seděl s námi tady na nejvýše usazeném kamenném bloku, který už čtyři a půl tisíce let rozpaluje slunce svými ostrými paprsky. Místo toho leží na hodně rezavém nemocničním lůžku v Addis Abebě. A to rezavé lůžko prosáklé vůní smrti docení jen… jasně, to už je moc.

Bylo nás víc, cestovatelů, dobrodruhů a hledačů, kteří jsme se potkali na nejpodivnějších místech, na našich cestách Afrikou. Příběh každého z nich inspiroval ostatní a dodával novou touhu, když původní vzplanutí vyhasínalo pod tíhou africké každodennosti. Všichni jsou v mém srdci a já jim děkuji, že sebrali odvahu a dopřáli mi tu krásnou možnost opravdového setkání.

Moje partnerka Míša na nás čeká dole, opřená o nejnižší vrstvu obřích kamenných bloků. Jejím úkolem je odvést pozornost hlídačů v případě, že by si nás všimli, až se vrátí z polední modlitby. Je totiž pátek a všichni do jednoho se odebrali do nejbližší mešity. Jó páteční poledne, sunnitský islám, hanífovský madhab… – to je panečku příležitost. Přiznávám, že jsme nedokázali odolat a využili jsme hodinu, kdy jsou pyramidy prakticky bez dozoru. – Cigaretový kouř na okamžik mění atmosféru, když čichová paměť automaticky promítá tisíce intenzivních obrazů/zážitků spojených s nádechem kouře na cestě Afrikou. Výhled na okolí pyramid spouští gejzíry nedávných vzpomínek.

Celá Afrika od nejjižnějšího pobřeží až sem leží pod námi a připomíná dlouhé dva roky strávené s Míšou na cestě přes třicet černých zemí. Nevím, jaký výhled má ve svých myšlenkách Mike, a tak se snažím číst v jeho očích, ale oči člověka, který střílel do lidí, jsou zvláštně nečitelné. Opravdu si nerozumíme. Minulý měsíc jsme spolu byli v devadesátimetrové hloubce, což je se vzduchem natolik za bezpečnou hranicí, že to docení jen ten, kdo přežil otravu kyslíkem… – a těch věru mnoho není, patrně i díky dusíkovému opojení. Jsme totiž oba instruktoři potápění a v těchto týdnech pracujeme na stejné jachtě na pobřeží Rudého moře. Teď spolu sdílíme špičku pyramidy, v naprosté rozdílnosti pohledů na svět. Divné.

Afrika ale přináší jenom divné věci, které zdánlivě nedávají smysl. Teprve po dlouhé době, když se člověk přestane Afriky ptát, ona odpoví proč. Ještě nestojíme před branami Damašku, ale naše kroky budou neomylně kopírovat starozákonní exodus, abychom překonáním Rákosového moře dospěli po dlouhé pouti ke smyslu všech těch nekonečných útrap. Teď to ovšem ještě netušíme.

Zhasínáme cigarety, abychom slezli přímo do náručí egyptské policie. Míša se snažila, ale neměla šanci. Už na nás čekají…

Uvedení

Před lety – kdy ještě neexistovali youtubeři a lidé v hospodách machrovali s mobilem se třemi řádky na zprávu – jsme spolu s přítelkyní Michaelou, dnes manželkou, uskutečnili dlouhou cestu stopem a pěšky napříč celou Afrikou. Když jsme odjížděli, bylo nám dvacet tři let. Po předchozích cestách stopem po Asii jsme toužili prožít něco ostřejšího, něco, co posune naše hranice až na krajní mez. Vypravili jsme se tedy na celé dva roky do Afriky. Bez plánu, bez zajištění, absolutně svobodně. Naši cestu neomezoval nedostatek času, ani předem stanovená trasa, která umí dokonale zadusit rodící se radost z volnosti. Náš směr ovlivňovala pouze politická situace a války v zemích ležících před námi, období dešťů nebo naopak sucha, která uzavírala mnohé oblasti na řadu měsíců, a smrtící nemoci, jako byla například ebola v západní Africe. Cestovali jsme velmi levně, neboť jsme celou cestu absolvovali stopem a nocovali jsme ve stanu. Stopovali jsme všechno možné i nemožné a nejčastěji něco mezi tím.

Karikatury vozidel, které by v Evropě již ani nenastartovaly, překonávají v Africe nejnáročnější terén za přispění obdivuhodné schopnosti improvizace domorodců a nemenší dávky kouzel místních šamanů. Často ale do cíle nedojedou. Válečné zóny jsme překonávali na střechách humanitárních kamionů nebo kamionů se zbraněmi a municí, někdy tak záhadně promíchaných, že nebylo jasné, co vezou, na čí straně stojí a kam vlastně dojedeme. Jediné, co bylo zřejmé, byli odstřelovači, kteří pálili do všeho, co projelo jejich územím, a proto bylo potřeba splynout se střechou kamionu.

Tam, kde se stopovat nedalo, jsme šli pěšky. Koneckonců ta nejkrásnější místa jsou většinou velmi odlehlá a jinak než pěšky se tam dostat nelze. Jsou to místa, kde do současnosti prosvítá původní kouzlo Afriky. Jsou to místa prolomených výhledů do minulosti, snad k onomu původnímu, co nás tak fascinuje. Místa, kde lze stále zakusit život mezi civilizací nezasaženými domorodými etniky. Místa, kam se turista nepodívá, protože mu v tom zabrání lenost a strach. Pro tato místa stojí Afrika za dlouhou cestu, protože mimo ně, na většině území černého kontinentu, najdete odporný hnus, zapáchající špínu, bující nemoci, šokující brutalitu, tupou nefunkční byrokracii a nepochopitelný africký nesmysl. Na druhou stranu i z toho nakonec krystalizuje něco, co smysl má. Vede ale dlouhá cesta k jeho uchopení, a ta nám trvala léta.

Po návratu z afrického nesmyslu, který jsme se všemi silami snažili pochopit a rozklíčovat, jsme se ocitli v nesmyslu evropském, který jsme před cestou tolik neviděli. Jeden kulturní šok vystřídal druhý. Těžko říci, který byl větší, ale oba byly citelné. V Africe je na všechno čas a nic nefunguje tak, jak by si Evropan představoval. Někdy nezbývá než sdílet s Afričany dýmku a podívat se na celou skutečnost z velkorysejších poloh, jinak by se člověk musel vrátit domů, nebo se zbláznit. V Evropě je všechno naopak. Čas uhání kdesi před námi a my se ho neúspěšně snažíme dohnat v záplavě zbytečných informací valících se na nás ze všech stran. Někdy nezbývá než sdílet sklenku s těmi, kdo se pokusili vystoupit, případně se vrátit do Afriky, nebo se zbláznit.

Prvním pokusem o srovnání myšlenek bylo sepsání knihy Nahá Afrika, ve které jsme se zaměřili téměř výhradně na úžasná domorodá etnika celého kontinentu. Text vznikal bezprostředně po návratu a neměli jsme tedy prakticky žádný odstup, který by nám umožnil pustit se do hlubších analýz kulturních zajímavostí a rozdílů, smyslů a nesmyslů, natož pak popsat, k čemu nás to celé dovedlo. Cílem bylo pouze vzdát hold překrásným a tolik odlišným kulturám přežívajícím hluboko v deštných lesích nebo vyprahlých pouštích Afriky.

Po několika letech se naše prožité zkušenosti postupně usadily v jakési komplexnější podobě. Postupem času jsme pozapomněli na to nesmyslné a odporné, aby na povrch probublalo to inspirativní a zajímavé. Začali jsme chápat, že Afrika nás ovlivnila víc, než jsme si připouštěli, a nebyly to zdaleka jen domorodé kmeny, které se podepsaly na našem dalším vnímání světa kolem nás. Poté, co jsme se přes marný odpor opět zařadili do rychlíku zvaného Evropa, začali jsme si více všímat darů, které jsme v Africe obdrželi. Po nelehkém období zmatku jsme začínali vzpomínat na Afriku v příjemnějších souvislostech. Když jsme se plně odpoutali ode všeho zlého, co nám Afrika nachystala, a čas odvál všechny rozdíly, které nás vytrhávaly z české společnosti, zatoužili jsme popsat celou cestu hlouběji. V roce 2011 tak vznikla kniha Cesta vzhůru, cestou v dál západní Afrikou, která popisuje půlroční etapu naší cesty z Maroka přes celou západní Afriku do Beninu. Byla to nesmírně zajímavá a náročná část cesty, jejímž vrcholem bylo cestování po Mali a několik opravdu extrémních situací, které jsme v Mali prožili. Zajetí domorodým kmenem Dogonů pod útesem Bandiagara jsme popsali již v Nahé Africe. Další neméně infarktové příběhy z této části černého kontinentu jsme zachytili právě v knize o cestě západní Afrikou.

Po vydání knihy bylo zřejmé, že bude třeba napsat další díl a zachytit etapu cesty, která vedla z nejjižnějšího cípu Afriky napříč celým kontinentem do Egypta a dále přes Střední východ zpátky do Evropy. K tomu jsem se dostal až po několika dalších letech. Text první a druhé knihy se nápadně liší již zmíněným odstupem, který umožnil jak nadhled, tak i hlubší vhled do některých, v našich očích důležitých, skutečností.

Nyní je náš odstup ještě větší, což možná vede k setření některých detailů, ale snad i k hodnotnějšímu pohledu na to podstatné, na esenci naší pouti. S jistotou už víme, co nejzásadnějšího nám cesta napříč Afrikou přinesla. Bylo to objevení bran Damašku, podobné jaké zažil před dvěma tisíci lety židovský učenec Šavel z Tarsu. O tom, jak k tomu došlo a co předcházelo, vypráví tato série.

Začínáme v Jihoafrické republice, kam jsme doputovali po půl roce dobrodružné cesty. Z Čech jsme stopovali do Španělska, lodí se přeplavili přes Gibraltarský průliv a stopem pokračovali přes Maroko, Alžírsko, Západní Saharu, Mauretánii, Senegal, Mali, Burkinu Faso, Ghanu a Togo do Beninu. V Beninu nás zastavila občanská válka zuřící v Nigérii. Věřte, že není nic horšího, než zfetovaný černoch s nabitým kalašnikovem v časoprostoru bezvládí. Je to ještě o fous horší než Tarantinův zfetovaný černoch s letlampou (nebo jiná – neméně neohrabaná – aluze). Tou dobou vypukla válka také v Pobřeží slonoviny, kam jsme původně chtěli zajet, a situace se komplikovala i v Nigeru a Čadu. Aby toho nebylo málo, v Gabonu vypukla epidemie eboly a rozšířila se do Kamerunu a Konga. Nikdo nevěděl kudy a jak se bude ebola dál šířit.

Nezbývalo než se přesunout do jižní Afriky jinak než po zemi. Dva týdny jsme se pokoušeli domluvit si místo na nákladní lodi v obrovském přístavu v Ghaně. Když už jsme byli na palubě jedné z velkých lodí, ztroskotala domluva na úplatcích pro přístavní úředníky. Korupce v Africe dorůstá obludných rozměrů a nakonec pohlcuje i to poslední, co funguje. Dohromady bychom po všech úplatcích zaplatili asi dvojnásobek ceny letenky. V tu chvíli už nebylo co řešit. Z Ghanské Accry jsme přeletěli do Johannesburgu v Jihoafrické republice, abychom pokračovali napříč celou Afrikou opačným směrem, tedy ze samého jihu na sever. »Z Dračích hor až do Jizerek. Stopem a pěšky.«