ThLic. Mgr. Ondřej Havelka, Ph.D., MBA

Lusaka – další africké město, které opravdu nestojí za návštěvu. Jedinou světlou výjimkou v Lusace je kemp uprostřed města. Rozděláváme si tam stan a míříme přímo na bar, abychom načerpali informace o okolí. Majitelem kempu je Belgičan Pierre, který se v Zambii usadil před patnácti lety. Seznamujeme se a bez okolků se ptáme, proč se usadil právě tady v Lusace, v jednom z nejméně zajímavých míst na světě.

Jak už to mezi mnohými bílými chlapíky žijícími v Africe bývá – dozvídáme se –, i extravertní milovník Pierre má (mírně lascivní) slabost pro černošky a právě v Lusace potkal Lulu, svoji první ženu. Tenkrát se spolu párkrát vyspali a Lulu otěhotněla. Pierre zvažoval, že rychle zmizí, ale když si uvědomil, že tady bude vyrůstat jeho dítě v nezáviděníhodných podmínkách, nakonec se rozhodl zůstat a Lulu si vzal za ženu. Narodila se jim dcera a dva roky poté syn. Pierre si založil kemp a celé rodině se dařilo celkem dobře. Jenže za pár let se Pierrovi začaly zapalovat lýtka a občas si vyrazil za zády manželky za mladšími černoškami. Jednoho dne mu mladá dívenka přišla do kempu oznámit, že s ním čeká dítě. Pierre měl problém. Podle jeho slov manželka řádila jako uragán. Nebylo to vůbec lehké období, ale ustáli to. Pierrovi se narodila další dcera a svou novou ženu zaměstnal u sebe v kempu. Mohlo by se zdát, že to dobře dopadlo, ale náruživý Pierre svou slabost pro černošky neudržel na uzdě, někde se zase zapomněl – jak se říká: ujely mu nohy, zatechtlil zamechtlil – a nakazil se žloutenkou typu B. Mělo to být varování, říká dnes Pierre, ale stejně se nepoučil. Když byly nejmladší dceři dva roky, přišla za ním další černoška, která čekala jeho další dítě. Naneštěstí byla HIV pozitivní. Pierre se nakazil. Někdy se to v životě prostě pořádně zkomplikuje. Dnes žije Pierre se třemi ženami a čtyřmi dětmi tady v Lusace a kemp je všechny relativně slušně uživí. Na rozdíl od ostatních HIV pozitivních Zambijců Pierre o své nemoci ví a má také peníze na nezbytné léky. Patrně největším zdravotně-společenským problémem (nejen tady v Zambii) je skutečnost, že o své HIV pozitivitě většina lidí neví a mnozí tady vůbec nevěří, že něco takového existuje…

Když nám Pierre povyprávěl u piva svůj příběh, zastyděl jsem se sám před sebou při vzpomínce na trudnomyslnost při dvoudenním neúspěšném stopování v Livingstonu. I kdybychom tam stáli dva roky, není to nic proti Pierrově příběhu. Pozvedáme lahve a necháváme ve vzduchu viset další nezodpovězené otázky. „Tak na zdraví, bro.“

Následující den zařizujeme víza do Mosambiku. Najít v Lusace mosambickou ambasádu je poněkud složitější úloha. Taxikáři nevědí kde je, lidé – když už pochopí na co se ptáme – také ne a adresa uvedená v průvodci už léta neplatí. Nakonec ambasádu hledáme celý den a nacházíme až po zavírací době.

Další den si podáváme žádosti a procházíme neskutečně šikanózní spletí úředních nařízení a požadavků. Po velmi dlouhé době vysvětlování, čekání a podplácení – proč se v Africe musí všechno promazávat? – máme víza konečně v pasech. Jsou pěkně velká a barevná, což je známka velmi chudé země. Jedinou světlou výjimkou na celé ambasádní anabázi byla pohledná černoška – hotová Black Miss World –, která nám na závěr předala pasy. Odpouštím proto Lusace její ošklivost. Zapomenuto jest…

Následujícího rána vyrážíme na výpadovku, abychom stopovali směrem na Malawi. Ještě než definitivně opouštíme kemp, všímáme si podivného týpka spícího nedaleko nás pod širákem. Musel sem dorazit v noci, protože včera jsme ho tady neviděli. Dnes už víme, že to bylo naše první setkání s Jihoafričanem Jacquesem, i když on tom rozhodně nevěděl, neboť spal.

Stojíme na výpadovce z Lusaky a opět nekonečně tuhneme. V Zambii se opravdu nestopuje dobře, věru ne. Teprve po šesti hodinách nám staví nákladní auto, na jehož korbě se tísní asi dvacet lidí. Naskakujeme a konečně vyrážíme z Lusaky. Jízda není nejpříjemnější a to by nás měly čekat dlouhé hodiny jízdy do Mkusi. Obávám se, že v této poloze, zaklesnuti mezi ostatní zpocené černochy, to prostě nedáme. Pokoušíme se vypnout mozky a bezmyšlenkovitě zírat do buše. Myšlenky se ale nechtějí vzdát a stále mě pronásledují vzpomínky na svobodnou chůzi, která ostře kontrastuje s touto cestou na přeplněné korbě. Po hodině cesty náklaďák zastavuje na krátký odpočinek. Obklopuje nás dokonale krásná džungle a podle mapy zjišťujeme, že jsme na samém okraji národního parku Lower Zambezi. Při pohledu do mapy je mi jasné, že na přeplněnou korbu se už nevrátíme. Máme dostatečnou zásobu vody a sušenek na několik dní, takže podnikneme výpravu do džungle. Míša kupodivu souhlasí bez jediné připomínky, což mě překvapuje. Asi se jí na korbě také nelíbilo.

Náklaďák odjíždí a nás znovu zaplavuje pocit cestovatelské euforie. Odbočujeme z cesty přímo do nízké džungle. Kráčíme mlčky. Posloucháme ten opojný hukot pralesa. Hukot života. Představuji si pohled na zeměkouli z vesmíru: ticho, chladno a tma. A zatím tady na zemi těžko popsatelný hukot všeho živého a sluncem rozpálený den.

Kráčíme celé odpoledne až do západu slunce. Na malém kopci s krásným výhledem si stavíme stan a rozděláváme oheň. K dokonalému večeru snad chybí jen kousek masa. Sušenky už mi popravdě příliš potěšení nepřinášejí. Ale hlady nesejdeme, a to je to hlavní.

Brzy ráno balíme stan a vyrážíme dál. Vzpomínky mě vrací k mnoha předešlým dobrodružným výpravám do divočiny. Před pěti lety jsme se ztratili v Himálaji. Chystali jsme se vystoupit na šestitisícový vrchol, ale v pětitisícové výšce se rychle změnilo počasí. Nakonec jsme byli rádi, že jsme se vyčerpaní a promrzlí vrátili po dvou dnech do údolí. Tam nám vše vynahradilo několik dní v hinduistickém ášramu, kde jsme v komunitě hodně excentrických cestovatelů pokuřovali tamější speciality a odpočívali. Byl to zajímavý ášram. Indický guru byl milovník bílých dívek a musím říci, že rozhodně netrpěl nouzí. Vždy to mělo stejný scénář. Dívka přišla do ášramu v touze prohloubit svou duchovní zkušenost, guru jí nabídl duchovní vedení a ještě ten večer se s ní vyspal. Údajně proto, že byla strnulá a bylo potřeba jí uvolnit a otevřít průchodnost čaker. Další den už guru pálil po jiné. Ta původní to obyčejně těžce nesla a trápila se otázkami, co udělala špatně. Kromě zlomených dívek, které se ale dobrým kuřivem zaplaťpámbu (nebo spíš naštěstí?) rychle napravily, byli v ášramu i kluci. Parta Izraelců přijela s jediným cílem – prokouřit se indickým létem (a pokud by se to nestihlo tak holt i zimou) za pomoci toho nejlepšího produktu v Himálaji.

Dále byli v ášramu dva Holanďani. Jeden vyrazil na staré motorce se sajdkárou z Holandska severní Evropou do Ruska a dál přes celé Rusko do Číny a do Indie. Druhý, nezávisle na něm, vyrazil ve stejnou dobu na podobnou cestu stopem. Osud je spojil na výpadovce za Moskvou. Stopař zastavil motorkáře, ten vyklidil sajdkáru, batoh přivázali na zadní sedadlo a projeli spolu celé Rusko, Čínu a půl Indie. Tomu říkám vydařený stop. A to prý na výpadovce nestál ani dvacet minut. Když to má přijít, tak to prostě přijde. (Pravdou je, že když to vyprávěl, při pohledu proti zapadajícímu slunci náhle rozsvícenému v rohu pootevřených dveří, prášilo se mu od huby. Pravdou také je, že tam nikdo nevysával od vynálezu vysavače. A poslední pravdou budiž, že tam nikdo neuklízel od vynálezu hinduismu.)

Dále tam byla starší Australanka. S tou jedinou se guru nechtěl vyspat, ale ona velmi asertivně (ba až dotěrně) chtěla jeho. Jednou, když se guru pořádně zmatlal s Izraelci, nedala mu Australanka na vybranou a prostě ho sestřelila. Chudák guru. Po desítkách krásných mladých dívek to pro něho musel být tvrdý chléb, ale guru to zvládl bez újmy na psychickém zdraví. Těžko říci, čí »pyrrhovina« to byla. Mimochodem… jmenoval se příznačně: Guru Bodhi Chucpeh.

V ášramu také působily opice, a to k velké nelibosti všeho osazenstva. Když totiž holky pověsily vyprané prádlo na sušák, opice přiběhly, vzaly prádlo a škodolibě ho rozvěsily do koruny nejvyššího stromu. Ty prohnané, vychytralé mrchy se bavily tím, že škodily lidem. Nejhůře dopadl John, anglický rekuzant, kterému opice ukradly všechno a ještě trochu víc, totiž zbytek anglické hrdosti. Ovšem po tom, co Angláni provedli Indii – dobře mu tak, pacholkovi!

Ze vzpomínek na Indii mě vytrhává výrazný zvuk.

„To byl slon ne?“ říká nejistě Míša.

„Asi…“ odpovídám. Jsme vzrušeni myšlenkou, že potkáme slona tváří v tvář. Žádný safari jeep, žádný plot, žádná ochrana. (Pozor: žádnou ochranu v Zambii striktně nedoporučujeme!) Připravuji si foťák. Vzrušení se mixuje se strachem, aby nás nezabil. Zažíváme nefalšované dobrodružství.

Kráčíme dál a zvuky se opakují. Po chvíli se zdá, že se zvuky vzdalují. Najednou to ale vedle nás silně zachrastí a k zemi padá asi čtyřmetrový suchý strom. Slon jde jako buldozer přímo k nám a kácí všechno, co mu stojí v cestě. A není sám, jsou tři. Úžasem jsme strnuli. Stojíme v africké divočině tváří v tvář slonům. Krve by se v nás nedořezal. Pomalu zvedám foťák a tisku spoušť. Sloni chvíli váhají a najednou se prudce rozcházejí k nám.

„Zdrháme! Dělej, okamžitě pryč!“ křičím ze všech sil a dáváme se oba na zběsilý útěk z mírného kopce dolů. Běžíme o život, keř nekeř, kámen nekámen. V cestě nám stojí husté křoví, proskakujeme přímo skrz a běžíme dál. Kopec je čím dál strmější, a to nám umožňuje ještě zrychlit. Nemáme čas ani odvahu se otáčet.

Kopec je poměrně prudký a co chvíli padáme a kutálíme se dolů. Běžíme snad deset minut. Doufáme, že sloni už za námi nejsou, ale stále nemáme odvahu se otočit a zoufale běžíme dál. Nejednou špatně našlapuji na šikmý kámen a v plné rychlosti padám přímo na malou skálu. Nastala tma a ticho. Švenk na tartar.

„Vstávej, vstávej, prober se!“ cloumá se mnou Míša a snaží se mě dostat na nohy. Pomalu se probírám. Po dopadu na skálu jsem byl chvíli mimo. Strašně mě bolí hlava a pravé koleno. Není ale čas na nářky, sloni mohou být za námi. Snažím se zvednout, ale moc to nejde. Nakonec mě Míša zvedá a rozhlížíme se. Slony naštěstí nevidíme ani neslyšíme. Pravděpodobně jsme je setřásli.

„Co teď?“ ptá se Míša.

„Nevím, nemůžu chodit a třeští mě hlava,“ odpovídám. Oběma je nám ale jasné, že tady nemůžeme zůstat. Výlet do divočiny jsme trochu přestřelili.

„Měli bychom se vrátit k cestě a vypadnout co nejrychleji odsud,“ říká Míša. Bohužel má pravdu, ale nejsem ve stavu, kdy bych toho byl schopen. V tom se k nám rychle blíží jakýsi zvuk.

„A sakra…“ říkám tiše a nehnutě čekám, co na nás vyrazí. V tu chvíli se před námi objevuje divoké prase. Lépe řečeno probíhá kolem nás. Z dálky jsou slyšet další, mnohem hrozivější zvuky.

„Jestli něco honí to prase, bude to asi větší a poběží to asi tudy!“ křičí Míša.

„Padáme pryč,“ křičím i já a zapomínám na bolest. Zase utíkáme, jak nejrychleji můžeme. Pryč od prasete, pryč od toho, co ho honí, pryč od slonů! Po deseti minutách už snad máme vyhráno. Neslyšíme žádné zvuky. Obcházíme celý kopec, abychom se neblížili zpátky ke slonům, ale ti už mohou být kdekoli jinde. Uvědomuji si, jak riskujeme. Vypravili jsme se do národního parku Lower Zambezi plného divoké zvěře. Park je vyhlášený pro neobyčejné množství slonů, hrochů, buvolů a krokodýlů. Hroši, krokodýli a snad i buvoli by ale měli být dál od nás u řeky Zambezi na hranici s Mosambikem. Lvi tady údajně nejsou, levharti snad také ne. Něco ale honilo to prase a hrozivě to řvalo, takže nevěřím, že tady jsou jenom sloni.

Svižnou chůzí se blížíme zpátky k cestě, kde nás vysadil náklaďák. Odpoledne se z džungle nečekaně vynořuje domorodá vesnice. Je krásná. Kruhové chýše jsou rozestavěny do čtverce kolem velkého ohniště.

Najednou máme pocit absolutního bezpečí a vzpomínáme na příjemné vesnice Himbů. Vybíhají děti. Očekáváme stejný scénář jako obvykle, ale přichází něco úplně jiného. Děti berou do rukou kameny a vrhají je po nás. Dostali jsme se pod palbu kamenů velkých jako pěst. Co se to proboha děje? Proč? Ptáme se sami sebe a zase jsme na útěku. Kameny sviští kolem nás, několik zásahů dostáváme do batohu a naneštěstí jeden zásah míří na moje bolavé koleno. Projela mnou nesnesitelná bolest. Kde to sakra jsme? Honí nás tady úplně všechno od slonů, přes prasata až po lidi. Ryzí divočina.

Ještě téhož večera na hranici vyčerpání dorážíme k cestě. Neděláme si iluze, že ještě na noc něco pojede, protože nejbližší město je vzdáleno mnoho hodin jízdy. I tak máme ale pocit mnohem většího bezpečí.

Přímo vedle cesty stavíme stan a zcela vyčerpaní uleháme na spacáky. Vrací se mi nesnesitelná bolest hlavy a kolene. Řeší to dva ibalginy.

Ráno je bolest hlavy snesitelnější, zato koleno přišlo k sobě a pořádně se probarvilo. Prakticky nemůžu na pravou nohu došlápnout. O chůzi teď nemůžu vůbec uvažovat. Naštěstí nás bere hned první dodávka. Dokonce je poloprázdná. Řidič nechápe, kde jsme se tady vzali a přestože se mu to snažíme všemi způsoby vysvětlit, hlava mu to prostě nebere. Jsme celí poškrábaní od bodláčí, špinaví a bolaví.

Po osmi hodinách dorážíme do Chipaty. Všude kolem nás jsou národní parky plné divoké zvěře. S jistotou už víme, že se tam na vlastní pěst rozhodně nevypravíme. Jsme kousek od hranic další africké země – Malawi, kam se moc těšíme hlavně kvůli unikátnímu potápění ve stejnojmenném jezeře. Hlava mě přestává bolet, koleno mě ale trápí čím dál víc. Navíc mě zase začalo výrazně pálit při močení. Každé tři hodiny se tlumím ibalginem a i přesto je bolest na hranici snesitelnosti. Na malawské hranice to máme 20 kilometrů.

Mnohem více – a hlavně bez cenzury – v knihách:

HAVELKA, Ondřej. Cesta k branám Damašku východní Afrikou. Praha: Akbar, 2016.

Koupit online