Bori je tradiční africké náboženství etnika Hausa žijícího v západní Africe (zejména v Nigérii a v Nigeru), které je známé především díky vstupování duchů do věřících při náboženských rituálech. Protože většina Hausů se dnes hlásí k islámu (větší část k sunnitskému islámu, ovšem nemalá část – patrně více než 30% – se hlásí k tzv. bezkonfesnímu islámu), hovoří se o bori jako o předislámském náboženství Hausů. V diskusi o náboženství bori se často rozlišuje mezi: 1. předislámským náboženstvím se svou naukou, obřady, představenými atd., 2. obecnou vírou hauských muslimů v duchy, kteří mohou vstupovat do lidí a 3. tanečními obřady, při nichž k tomuto uchvacování tanečníka duchem dochází.
K samotnému bori se dnes téměř nikdo z Hausů nehlásí, neboť žijí v poměrně rigorózních islámských oblastech a oficiálně také k islámu přináležejí, ovšem mnozí Hausové vedle islámu ctí také bori jako náboženství svých předků, které je součástí jejich historie a identity a rádi se zúčastňují tanečních vystoupení bori. V případě Hausů bych se zdráhal hovořit o vícečetné náboženské identitě, spíše se jedná o muslimy, kteří udržují úctu a respekt k bori, aniž by to významně ovlivňovalo jejich islámem formovaný náboženský život. Právě u Hausů můžeme hovořit o tzv. černém islámu (Black Islam). Prvně jsem se o bori od Hausů dozvěděl ve východním Mali, kde je obecně kladen velký důraz na tradice předků. Povědomí o bori jsem ale sledoval i mezi nigerijskými Joruby.
Bori (foneticky bórí) je hauské slovo, které znamená duchovní sílu sídlící ve fyzických věcech. Pojmem bori Hausové označují jednak náboženskou instituci, jejíž kněží a vyšší zasvěcenci mohou tyto síly ovládat, dále také samotný taneční rituál, při němž duchové do tanečníků vstupují, a díky tomu mohou zasvěcení tanečníci rozpoznávat příčiny nemocí, léčit, prorokovat apod., a konečně samotného ducha. Duchové se rozlišují na bori, iska nebo aljan (což by mělo být slovo vzniklé z arabského džin). Osoby uchvácené duchem se nazývají yan bori (děti bori), dam bori (syn bori) a yar bori (dcera bori). Věřící muži jsou někdy označovaní jako doki a ženy godiya.
Islám začal mezi Hausy pronikat již v 11. století a pomalu vytlačoval polyteistickou nauku bori. Po několika staletích zůstalo z bori mezi muslimskými Hausy právě jen uchvacování tanečníků duchy při ceremoniích. Až do 20. století si jistý vliv v hauské společnosti uchovaly kněžky bori, jejichž nejvyšší představitelkou byla Inna (Matka všech). Inna byla zároveň nejvyšší léčitelkou a věštkyní. Ačkoli se islámští vůdci mezi Hausy snažili bori zcela potlačit, podařilo se původnímu náboženství přežít na venkově zejména v synkretických formách s islámem.
Iniciační rituál bori se nazývá girka. Člověk má podle tradiční nauky svoji originální duši (quruwa), své bori a také dva anděly ochránce. Duchové mohou způsobovat nemoci a jsou proto usmiřováni pomocí obětí, tanců a obřadů, při nichž duch vstupuje do člověka. Duchy lze také prosit o pomoc s běžnými každodenními starostmi nebo třeba s plodností. Duchové bori jsou všude, ale jejich největší koncentrace je v blízkosti chrámů (většinou nevelkých hliněných domků), kde mohou být dokonce uvězněni a nemohou tak prostor chrámu opustit. Každá činnost nebo oblast působení má své specifické bori.
Kadidlo duchy bori (zejména potom „dobré bori“) přitahuje, odpuzuje je naopak železo. Oheň nemá své bori a duchové bori nemají rádi oheň, protože je může spálit. Je žádoucí dávat tolik obětí, kolik si člověk může dovolit, protože bori milují štědré lidi a náležitě se o ně poté starají. Klíčovým obětním darem je krev zvířat, která bori vyživuje. Existují jak zlí tak dobří duchové bori. Často také mění své zaměření podle toho, jak jim člověk slouží a obětuje. Lze říci, že kloudná oběť prokouřená pravým kadidlem je bezmála panaceou.
Pokud člověk zívne, aniž by si zakryl ústa, musí si odplivnout, protože zívnutím může duch do člověka vstoupit. Má se za to, že kýchnutí naopak vyžene ducha, který do někoho vstoupil bez jeho vědomí, a to je jeden z důvodů, proč člověk po kýchnutí děkuje Bohu. Z tohoto důvodu nemají bori rádi pepř. Zvuk smíchu bori přitahuje, veselí je vzrušuje a otevřená ústa jim stejně jako při zívání umožňují vstup.
Jeden z příběhů o stvoření duchů bori říká, že Bůh stvořil svět, v němž bori zpočátku neexistovali. Někteří lidé však dělali zlé věci. Část z nich Bůh proměnil ve tvory napůl lidské, napůl rybí. Další část zlých lidí proměnil v bori. Jiný příběh vypráví, že hauská rodina s mnoha dětmi se snažila polovinu z nich ukrýt před Bohem. To Boha rozhněvalo a proměnil je v hladové duchy, které lze usmířit pouze krvavou obětí. Vstupování duchů do lidí potom symbolizuje znovusjednocení této archetypální hauské rodiny.
Duchů bori známých jménem jsou stovky, například: Baidu, Barhaza, Duna, Kuturu, Kuri, Sambo nebo Wanzami. Před příchodem islámu mezi Hausy měla každá rodina svůj rodový totem, který byl spojen s konkrétním bori označovaným jako kan gida (hlava domu). Děti dědily bori svých otců, ale mohly uctívat i bori svých matek. Vdané ženy si mohly ponechat své rodové bori, ovšem manžel rozhodoval, zda žena může obětovat v blízkosti jejich domu. Totemový strom, v němž sídlilo rodové bori, se nikdy nesměl pokácet. Totemové zvíře vyobrazené na rodovém totemu se nikdy nejedlo. Totemové zvíře mohl zabít pouze náčelník klanu v době sklizně a jeho krví si potíral obličej, zejména čelo. Hlava zvířete byla usušena na slunci a uložena v domě náčelníka, dokud nebyla příští rok nahrazena novou. Zbytek zabitého zvířete se pohřbil.
Vstupování bori do tanečníků – zejména mladých (tělesně velmi zdatných) mužů – jsou velmi zajímavou podívanou, kde může cestovatel vedle energického tance a svižných rytmů hudebníků spatřit přímé uchvácení tanečníka duchem bori. Svalnatý tanečník, do něhož bori vstoupí, často padne na zem, kde sebou zmítá v křečích nebo se po zemi divoce válí, případně nehnutě leží. Stav může trvat desítky sekund, ale i dlouhé minuty.
Literární inspirace:
TEMNOTA, Daniel. Politik, psychopat, zabiják. Praha, 2025, e-kniha.
Další zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Cesta k branám Damašku východní Afrikou. Praha: Akbar, 2016.
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
Celá debata | RSS tejto debaty