Nahou Afrikou. Divoká cesta Namibií

Hraniční přechod Mohembo mezi Botswanou a Namibií je velmi prostý, až nicotný. Plot z vysokého pletiva s rezavým ostnatým drátem, rozvrzaná brána, která se na noc zamyká a betonová bouda s namistrovaným ouřadou. Dostáváme obrovské razítko, ražené s takovou razancí, že chatrný stolek ránu málem neustál. (Ouřada by se možná uchytil i v MMA – tam by razítkoval soupeře jedna báseň!) Jsme v Namibii.

Náš obvyklý hraniční rituál se opět nekoná, protože stejně jako na poslední hranici ani tady není nikdo a nic. S nostalgií vzpomínám na rušné západoafrické hranice. Tam to žije africkým tempem. Tady je pusto a prázdno, proto si na prašné cestě představuji alespoň Ponatshega s heverem (v českých kaťatech) a hned je to pestřejší. (Ten nenasytnej kanec! Celej svazijskej král! I když… nevím, jak to má král se zvěří. Ponatshego totiž nedělá žádné předsudečné rozdíly. Bílej, černej, čtyřnohej, rohatej… Hakuna matata – jak říkají na východě.)

Je třeba si rovnou přiznat, že čekat na stopu by bylo zbytečné. Musíme dojít až k hlavní silnici, která je vzdálená asi 18 kilometrů. Celá cesta ovšem vede národním parkem Mahango, takže se těšíme, že nám třeba něco zkříží cestu. V batozích máme pět litrů vody, sušenky a balení jihoafrického tabáku. Kráčíme sice volně a svobodně, ale k dokreslení situace je třeba upřesnit, že měkký písek nám cestu pořádně znepříjemňuje. (A když říkám měkký písek, mám na mysli boření se až po kolena. O. K. To jsem trochu přepálil… po kotníky.) První kilometry, jedna rodinka Křováků, vedro, písek…

Při chůzi vzpomínáme na největší stopařské výtuhy na našich cestách po světě. Před lety jsme začínali několika hodinami u jablonecké porodnice, to byla ještě procházka růžovým sadem. Několik celodenních výtuhů v Turecku a Pákistánu už bylo psychicky mnohem náročnějších. Jeden pořádný výtuh nás zastihl na Západní Sahaře. Byli jsme tehdy s kamarádem Víťou (a.k.a. Štrůdlem, a.k.a. Vojtkem), který procestoval svět od Peru po Hongkong a spolu jsme projeli spoustu asijských zemí, někde uprostřed Západní Sahary (okupované Marokem – ti nenasytní syčáci! Brzy se od nich bude učit jeden východní trpajzlík). Předchozí stopnuté auto nás vysadilo na nejhorším možném místě, ale to už se na stopu prostě stává. Po několika hodinách jsme dopili veškerou vodu, kterou jsme s sebou měli. Každou další hodinou jsme pociťovali úpornější žízeň. Všude kolem nás jen písek. Slunce pražilo, nejbližší stín co by za hodinu letadlem doletěl. Bylo to na hraně, ale těsně před finálním zasalutováním té paní s kosou (co se tam prapodivně procházela a stahovala smyčku – fakt jsme ji tam viděli!) jsme přizemnili káru a dorazili do vesnice, kde proběhla masivní hydratace. Neskončit ten večer v kempu modrých přileb OSN, které měly krutopřísnou zásobu piva, museli bychom se byli bývali hydratovat vodou. A to – uznejte – patří spíše velbloudům.

Jak tak vzpomínám na Víťu, vrací se mi indický špitál. Byli jsme tenkrát v Agře u Taj Mahalu. Večeřeli jsme v jakési venkovní špinavé putyce, když se do nás dala příšerná zima; klepali jsme kosu jak drazí psi – venku ale bylo víc než třicet stupňů. Najednou se nám udělalo neuvěřitelně špatně. Teplota nám za několik desítek minut vylétla k 41 stupňům. Byli jsme bezvládní. Někdo nám zavolal rikšu, která nás odvezla do nemocnice. Tam nás ovšem odmítli ošetřit. Nevím, proč nás odmítli, ale s jistotou vím, že mě tam do lýtka pokousal hodně sešlý pes, což by se asi ve špitále stávat nemělo. Neměl jsem sílu se jakkoli bránit. V indické nemocnici jsme viděli čiré utrpení lidí, kteří umírají na chodbách v marné naději, že je někdo zdarma ošetří. Neošetří.

Nakonec jsme skončili v soukromé nemocnici, kde akceptovali naše pojištění, ale bylo již po půl noci a v celé nemocnici nebyl lékař. Recepční nás nechala na vozíku odvést do pokoje s radou, abychom si do rána »odpočinuli«. Byl jsem tak na dně, že jsem jí nemohl ani vnitřně oponovat, natož pak něco nahlas říci. Na pokoji Víťa zašeptal, abych vyřídil jeho rodičům a sestře, že je měl rád. Potom už nemluvil a přestal jevit poslední známky života. (Byla to mnohem hlubší hra, než jsem schopen vypovědět. Brutální cestovatelská intronizace. (Pozor: ta vždycky musí přijít, jinak o nic moc nejde.) Jeviště: Indie. Obecenstvo: ?!?)

Z posledních sil jsem se zvedl a spadl na dveře v marné touze je otevřít. Nebyl jsem schopen vzít za kliku. Pád na dveře ale zaslechl zřízenec. Vstoupil do pokoje a na rozdíl od recepční pochopil, že jsme těsně před koncem. (Už jsme zase málem salutovali. Zas tam byla! Vona si na nás snad zasedla!) Zavolal lékaři, který do půl hodiny přijel a dostal nás z nejhoršího. Do ruky jsme dostali kapačku s těžkou pětilitrovou lahví, kterou jsme si museli sami nosit, když jsme šli na toaletu. Vzhledem k tomu, že jsme měli totální průjem – a když říkám totální průjem, mám na mysli průtokový ohřívač vody –, následující dny jsme se tam stále střídali, no a tu těžkou pětilitrovou kapačku jsme si museli stále držet v ruce. Bylo to peklo. Psychická apokalypsa. Zacyklená vigilie beznaděje. Za týden jsme shodili třináct kilo (a to už jsme před tím byli zatraceně hubení – hotové ustrojené oštěpy).

Po deseti dnech už nám bylo skvěle, ale stále nás nechtěli pustit z nemocnice. Nebylo těžké zjistit, že pojištěný Evropan je pro indickou nemocnici velmi výnosný. Za každý další den účtovali pojišťovně na indické poměry slušné peníze. Po dvanácti dnech jsme si proto vytáhli kapačky z rukou a v noci se z nemocnice vypařili jak pára nad hrncem.

Ze vzpomínek na Indii mě najednou vytrhává menší stádo zeber běžící přímo na nás. Sotva stíháme uskočit a válíme se v prachu cesty.

„Ty kráso, divočina…“ říkám, když vstávám ze země a snažím se oprášit. Potom přistupuji k Míše, abych jí pomohl na nohy. S těžkým batohem na zádech to totiž není úplně jednoduché. Podávám Míše ruku, tahám a prásk! Poslední zatoulaná zebra mě srazila zpátky na zem. Rozhlížím se. Cesta je široká alespoň šest metrů, ta zebra to musela udělat schválně… (Ponatshego s heverem… kde jsi? No jistě – mezi botswanskými kráskami…)

Musím ale zmínit ještě jeden náš indický stop. Nedaleko města Pune nám zastavil náklaďák se dvěma chlapíky. Tvrdili, že jedou na stejné místo jako my a že máme naskočit. Pár desítek minut bylo všechno v pohodě. Pokuřovali jsme tabák a nazdařbůh povídali o indické lize v kriketu, které jsme v té době rozuměli jako dnes dagestánskému curlingu. Takže mrtě. Potom jsme ale minuli odbočku na město, kam jsme měli namířeno, a tak jsem se zeptal, jestli chlapíci opravdu jedou tam, kam jedeme my. Odpověděli, že ano a že tam vede ještě jiná, lepší cesta. Nahlédl jsem do mapy, ale žádná další cesta tam nebyla. Po několika kilometrech už jsme místo na východ mířili na západ. Rozhodli jsme se vystoupit a v tom jsem si uvědomil, že batohy máme za sedadlem spolujezdce a nedosáhnu na ně. Řekl jsem, že bychom rádi vystoupili. Řidič nereagoval. Druhý pokus – bez reakce. Spolujezdec začal být nepříjemný a spustil na nás, že musíme zaplatit sto dolarů, jinak nás zmlátí a nechají si naše batohy (pozn.: sto dolarů nám stačilo na tři měsíce cesty po Indii). Chvilku jsme se přetahovali. Náklaďák stále jel. Nutno upřesnit, že přeložené indické trucky jezdí rychlostí kolem 30 km/h, do kopce i mnohem méně. Když už se situace vyhrotila, chytil jsem chlapíka za dlouhé vousy, stáhl ho ze sedačky a druhou rukou chytil batoh. Rychle jsem jej podal Víťovi, sedícímu u dveří, ten ho popadl a vyskočil ven. Stejně jsem se zmocnil i druhého batohu a podařilo se mi jej vyhodit ven. Potom jsem chlapíka pustil a chtěl vyskočit, ale to už mě držel za pásek a neměl jsem šanci. Náklaďák stále jel.

Bojovali jsme spolu snad deset minut a ujeli přitom několik kilometrů. V tom jsem se vysmekl a konečně vyskočil ven. Dopadl jsem na jednu nohu, skulil se na zem a ukázkovým kotoulem letmo se převalil přímo do pouliční čajovny před nějakého starého muslima ve slušivé bílé dželábii s fajnovým turbanem a přímo vymazleným vousem. Ten vytřeštil oči a bleskurychle zareagoval slovy: „Dáte si čaj, pane?“ Vstal jsem, oprášil se a přijal nabídku. (Nepřijmout by byla urážka.) S běloskvoucím pánem – jmenoval se Ben Adam – jsme vypili vynikající sladký mléčný čaj. Za půl hodiny dorazil vyčerpaný Víťa s oběma batohy. Když viděl, že sedím na čaji a balím si cigaretu, těžko jsem mu vysvětloval, že pozvání na čaj nebylo možné odmítnout, a nemohl jsem mu proto jít naproti. Netvářil se přívětivě. Spravily to až dvě partičky karet, které vyhrál…

„Tiše! Antilopy!“ šeptá najednou Míša a ukazuje mezi nedaleké keře. Asi 200 metrů od nás jsou čtyři antilopy skákavé. Civí přímo na nás. Pomaličku se blížíme až na vzdálenost padesáti metrů. Teprve potom se dá první antilopa na útěk a ostatní ihned za ní. Krásná podívaná.

Za sebou můžeme mít asi 10 kilometrů, když se ozývá rachotivý zvuk. Za minutku už je jasné, že naším směrem jede starý náklaďák s ještě starším sympatickým černochem. Naskakujeme na korbu a míříme k hlavní silnici. Zbytek cesty národním parkem nám ještě několikrát zpestřily antilopy a jeden pštros.

Konečně se dostáváme na hlavní tepnu směrem do namibijského vnitrozemí. Máme totiž namířeno za patrně nejkrásnějším etnikem celé Afriky, a tím jsou Himbové. U stánku s cigaretami doplňujeme zásoby tabáku a s mladým klučinou měníme pár namibijských dolarů za zbytek botswanských pul.

Na prvním stopu tuhneme pěkných pár hodin, než nás bere rezavá dodávka. Cesta není nijak zvlášť zajímavá. Jedeme dlouho při hranici s Angolou, až po mnoha stech kilometrech (které vylepšila jen skupinka slonů na silnici), na pět dalších stopů, přijíždíme po několika dnech do města Tsumeb. Město samo není nic než další africká díra, ale něco zajímavého tady přeci jenom je. Jsou to lidé etnika Herero, které jsme sice již zahlédli v Botswaně, ale teprve tady stojíme přímo před nimi tváří v tvář.

Na malém trhu si sedáme na batohy a pozorujeme je. Ženy na sobě mají pestré několikavrstvé skládané sukně a na hlavách z látky vymodelované jakési rohy. Musíme nahlédnout do průvodce, co je to vlastně za lidi. Kmen Hererů, příbuzný Himbům, přišel do Namibie v 16. století. Jakmile ovšem Namibii ovládli Němci, nevedlo se Hererům vůbec dobře. Museli pro Němce otrocky pracovat, byli biti a zabíjeni. Na začátku 20. století Hererové povstali – Němci je však velmi tvrdě potrestali. Původním plánem Němců bylo vyhladit celé etnikum en bloc. Zabito bylo asi 70 tisíc lidí, ale 10 až 15 tisíc Hererů přežilo. A teď to nejneuvěřitelnější: zlomení Hererové, kteří byli tak otřesení, že nevěděli, jak dál žít, přijali luteránskou víru (a obecně kulturu) svého německého nepřítele. Muži se oblékli do německých uniforem a ženy do šatů obvyklých na dvoře německého císaře Viléma II. Přijali i luteránské křesťanství. Z německé módy začátku 20. století se po sto letech stala pevná tradice afrického etnika Herero.

A to nejzajímavější? Hererové vůbec nechápou náš údiv nad tím, že přijali způsob života, kulturu, víru a módu svých katů. Tato genocida Hererů – ke které se Němci oficiálně přihlásili teprve nedávno – byla prvním krokem německé bestiality, kterou prokázali v následujících desetiletích. Z dnešního pohledu je neuvěřitelné, že Hererové a nazí Himbové byli původně jedním etnikem.

Na venkově jsme si všimli ještě jedné zajímavosti. V Namibii se výtečně daří pěstování melounů. Rostou všude. Vesničané také chovají prasata, a protože melounů je tu na každém kroku tolik, krmí lidé prasata melouny. Odtud pochází naše nové pořekadlo – »žije si jako prase v Namibii«. Pokračujeme v cestě mezi nahé Himby (a žijeme si zrovna tak). #Díky za čtení #Přijďte zas