ThLic. Mgr. Ondřej Havelka, Ph.D., MBA

Afrika je kontinentem s mimořádně bohatou náboženskou rovinou života. Statistikám sice jednoznačně dominuje africké křesťanství (v nepřehlédnutelném množství denominací a naukových směrů) a islám (především v sunnitské a bezknfesní podobě), ale žitou realitou velkého množství Afričanů je vícečetná náboženská identita, kdy vedle křesťanství nebo islámu ctí tradiční náboženství svých předků nebo je dohromady synkretizují. Tradičních afrických náboženství jsou tisíce – některá jsou poměrně dobře zmapovaná, jako například beninský vodun nebo nigerijské jorubské náboženství, o jiných víme jen málo. Právě ty méně známé v této minisérii stručně představím.

Náboženství západoafrických Akanů

Akanské náboženství – nazývané také krátce akan nebo akon – je tradiční africké náboženství etnika Akanů žijícího zejména v Ghaně, Pobřeží slonoviny a Togu. Akan je polyteistický systém, který zná nejvyššího Boha stvořitele, jenž je člověku nedostupný, nekomunikuje se světem, a vedle něho rozlišuje mnoho nižších bohů a duchů, kteří jsou člověku dostupní, lidem pomáhají, a právě k nim lidé směřují své modlitby. Nejvyšší Bůh má různá jména: Nyame, Nyankopon, Brekyirihunuade (všemohoucí), Odomankoma (nekonečný vynálezce), Obadae (stvořitel) a Anansi Kokuroko (velký návrhář). Zaregistroval jsem i názor, že Bůh stvořitel je součástí božské triády, kterou tvoří Nyame, Nyankopon a Odomankoma. Oblíbený je nižší bůh Anansi, který na sebe často bere podobu pavouka a vystupuje také jako moudrý podvodník.

Podle komsmogonické legendy Akanů byl prvním bytím Bůh Nyame, který nejprve stvořil Asase Yaa, aby se stala jeho ženou. Spolu kromě zplození božských potomků stvořili ducha hor jménem Abo. Později také ducha jménem Bosompo, který se oženil s Abo a zplodili spolu duchy abosomy. Někteří abosomové se rozhodli obývat hmotný svět a stali se jezery, řekami a horami, zatímco jiní obývali nebeskou říši.

Podobně jako v akanském náboženství je i v mnoha okolních tradičních náboženstvích a kultech nejvyšší Bůh často člověku nedostupný a vzdálený, pročež se s ním lidé snaží komunikovat prostřednictvím nižších bohů či duchů. Naproti tomu například v náboženství etnika Edo v Nigérii je nejvyšší Bůh jménem Osanobua Noghodua přítomen všude, ve všem a vždy. Rozhodně tedy nelze zobecnit, že tradiční západoafrická náboženství považují nejvyššího Boha vždy za nedostupného a vzdáleného, přestože je pravdou, že mnohá náboženství to takto chápou – nikoli ovšem všechna. Cestování po Togu, Pobřeží slonoviny a Ghaně je na většině území bezpečné, poměrně levné a Ghana je jedna z mála zemí západní Afriky, kde se cestovatel domluví anglicky.

Náboženství abwoi

Abwoi je tradiční západoafrické náboženství s centrem ve střední Nigérii vyznávané zejména etnikem Nenzitů. Jde o výhradně mužský kult – jeho vyznavači se v průběhu roku účastní častých rituálů a jednou ročně velké společné bohoslužby. Mýtů o původu náboženství abwoi jsem zaznamenal více, vzájemně si však protiřečí, což je ale v případě ústně předávaných tradicí v rozlehlejších oblastech poměrně běžné.

V abwoi jde de facto o kult předků, který je vyhrazen pouze zasvěceným dospělým mužům. Předkům se pravidelně přinášejí oběti – nejčastěji pokrmy, zvířecí krev nebo alkohol. Mají zajistit jejich přízeň a přímluvu v duchovní sféře. Iniciace dospívajících chlapců symbolizuje proces smrti a znovuzrození, kdy iniciovaného symbolicky pozře a opět vyvrhne abwoi. Iniciovaní muži nikdy nesmí prozradit ženám tajemství kultu. Tím je mechanismus, kterým se vyvolává dojem hlasu duchů. Sofistikované zařízení je vyrobeno z tykve, bambusových stonků, pavučin a dalších, aby byl vyvolán zvukový efekt hlasu ducha. Kult předků je přítomný ve většině tradičních afrických náboženství.

K Nigérii doplním, že jde o oblast pro našince poměrně nebezpečnou s velmi vysokou mírou kriminality. Sólové cestování po zemi vyžaduje poutníka poněkud hrubšího zrna, který příliš neřeší své barevňoučké pocity a rád odpoví na pěst pěstí. Ten, kdo raději po křesťansku nastaví i druhou tvář, by měl zvolit jinou destinaci, protože by mohl mít na konci cesty obě tváře celkem solidně orazítkované, v horším případě by v Nigérii předčasně zakončil svou pozemskou pouť. (Ale zase stát se cestovatelským mučedníkem s vysvědčením z Nigérie, to by na poutníkově náhrobku zaručilo glanc a styl.)

Ijawské náboženství

Ijawské náboženství je tradiční náboženství etnika Ijawů v oblasti delty řeky Niger v Nigérii – klíčový je v něm kult předků. Nejdůležitější božstva jsou vodní duchové nazývaní owuamapové. Důležitý je také věštecký systém igbadai. Při rituálních tancích v maskách mají být tanečníci pod vlivem vodních duchů – je zde cítit nemalá podobnost s vodunem a jorubským náboženstvím. Duch se tanečníka při rituálu zmocní a plně jej ovládá; sám si určí, kdy tanečníka opustí. Nejvýznamnějším božstvem Ijaw je jejich nejvyšší bohyně Wonyinghi, známá také jako Tamarau nebo Ayiba. V deltě Nigeru byl rozšířen také kult hada – jeden z patrně nejstarších náboženských kultů západní Afriky. Ve stejné oblasti je možné nalézt tradiční náboženství odinala. Z četných kultů plodnosti zmíním například kult bohyně Asase Ya, které jsou v Ghaně přinášeny časté oběti za plodnost země i lidí – bohyně je také ochránkyní duší zemřelých.

Sererské náboženství

Západoafričtí Sererové jsou třetí nejpočetnější etnickou skupinou v Senegalu, kde tvoří 15% populace, což odpovídá přibližně třem milionům osob. Minorita žije také v severní Gambii a jižní Mauretánii. V průběhu 20. století přijala většina Sererů – uvádí se kolem 85 % – sunnitský islám (podepřený Málikovskou právní školou, tzv. madhabem); menšina Sererů přijala křesťanství (v několika denominacích s většinou katolíků římského ritu) a další menšina zůstala u původní sererské víry, která se nazývá Fat Roog – v překladu Cesta božství.

Původní sererské náboženství vyznává jednoho Boha nazývaného Roog, ovšem díky jazykové rozmanitosti sererských klanů je v jiných sererských jazycích či dialektech nazýván také Kooh (v jazyce noon) nebo Koope (v jazyce ndut). Jen připomenu, že Afrika je jazykově a etnicky nesmírně bohatá, žijí tam mluvčí více než patnácti set jazyků. V duchovním světě Sererové dále rozeznávají Bohu podřízené duchy a zemřelé předky, ovšem Bůh je podle jejich přesvědčení jeden, a snad také proto bylo přijetí islámu pro mnoho Sererů možné i bez opuštění původního náboženství předků. Striktní islámský monoteismus korespondoval se sererským vyznáváním jednoho Boha a víra v duchy s islámským chápáním džinů.

Oběti předkům se přinášejí k domácím oltářům nebo k posvátným baobabům (v Senegalu je baobab velmi rozšířený strom a statné kusy staré tisíc i více let nejsou nijak výjimečné). Komunikace s vševědoucím, ale do běžného života lidí nezasahujícím, Bohem Roogem je vyhrazena zasvěceným kněžím a kněžkám. Do života lidí mohou zasahovat nižší božstva nebo duchové a také zemřelí předkové. Duše člověka je podle sererské víry nesmrtelná, po smrti těla se odebírá do věčného božského klidu, ovšem člověk žijící v rozporu s etikou a morálkou sererské společnosti je po fyzické smrti potrestán.

Výjimečně se může duše zemřelého člověka reinkarnovat, nejčastěji v rodové linii, když se právě v okamžiku jeho smrti narodí novorozenec. Pokud je zemřelý potrestán tím, že není přijat mezi předky, Sererové věří, že jeho zavržená duše věčně bloudí a nenalezne klid. Možnost reinkarnace lidské duše připouští i některá další západoafrická náboženství, například jorubské náboženství. Ale méně se reflektuje, že s takovou možností pracuje také židovská mystika i některé směry islámu a křesťanství.

Klíčovým přechodovým rituálem pro sererské chlapce je obřízka nazývaná ndut. V rámci přípravy se chlapci učí řemeslům i boji a jsou zasvěcováni do tradice kmene. Chlapecká obřízka se týká všech Sererů – muslimů i vyznavačů Faat Roog. U dívčí obřízky je situace odlišná. Zatímco v severní a východní Africe je dívčí obřízka mezi tamějšími etniky velmi rozšířená (a týká se prakticky všech dívek), mezi Serery tomu tak není, a to i navzdory tomu, že dříve Sererové dívčí obřízku praktikovali při iniciaci do tajné společnosti. Zatímco sousední Mendové obřezávají prakticky všechny dospívající dívky, u Serereů je to podle dostupný zdrojů jen jedno až dvě procenta dívek. Záleží tedy na klanu a jeho postoji k dívčí obřízce. V západní Africe existuje více typů dívčí obřízky: od odstranění předkožky klitorisu, přes úplné odstranění klitorisu a dalších částí ženských pohlavních orgánů, až po následné téměř úplné zašití. Jedná se o závažný zásah s nevratnými následky. Mnohé západoafrické lidskoprávní organizace proti dívčí obřízce protestují, volají po jejím zákazu a navrhují ji nenazývat obřízkou, ale mrzačením ženských pohlavních orgánů.

Cestování po Senegalu a Gambii není obtížné, je i vcelku bezpečné. Ochránci zvířat zde budou mimořádně psychicky strádat, neboť tradičním dopravním prostředkem je zde jakási koněm tažená rikša a Senegalci se ke koním, ale i k ostatním zvířatům chovají nesmírně brutálně.

Náboženství juju

Juju je tradiční náboženství, systém věštění a technik čarodějnictví vyskytující se především v Nigérii, okrajově také v Kamerunu. Jedná se o komplexní magický systém, jehož zasvěcenec může sílu, kterou ovládá, použít pozitivně nebo negativně. Juju se v Nigérii hojně používá při uzavírání smluv a vymáhání smluvních dohod. Někteří autoři zastávají tezi, podle které uvnitř náboženství juju existuje skrytá větev čarodějnictví juju. Zatímco obřady juju jsou veřejné a bývají slaveny ve městech, v jednoduchých svatyních, čarodějnické rituály jsou běžnému věřícímu nepřístupné, jsou provozovány daleko od lidí v tajných svatyních, povětšinou hluboko v lese.

Čaroděj zodpovědný za platnost uzavírané smlouvy mezi dvěma lidmi či skupinami provádí u smluvních stran propracovaný rituál: začíná zaříkáváním, obcházením, okuřováním; po zaklínání na člověka foukne bílý prášek, zaváže magický šál na hlavu, označí znameními na obličeji pomocí krve a bílého prášku, aby duch věděl, kdo je mu zavázán a podřízen. Poté člověka hladí po těle živou slepicí, kterou posléze zařízne a nechá ji vykrvácet na člověka. Duchové neznají hranic, božstva juju jsou nevyzpytatelná a čarodějové – podle Nigerijců – nesmírně mocní. Čaroděj se rituálem zmocní části ducha člověka vázaného smlouvou; tato část zůstává podle tamější víry u čaroděje a skrze ni je člověk zranitelný a ovladatelný.

Společné prvky západoafrických náboženství

V tradičních západoafrických náboženstvích obvykle existují mezi nejvyšším Bohem a lidmi nižší božstva, která zprostředkovávají kontakt mezi lidmi a jim nedostupným nejvyšším Bohem stvořitelem. V západoafrickém vodunu lidé věří, že nejvyšší Bohyně stvořitelka (nebo Bůh stvořitel) Nana Buluku, stvořila nižší bohy Mawu a Lisu, kteří dokončili stvoření. Jejich božské děti potom stvořily lidi. V mnoha mýtech – např. u maliských Dogonů nebo u Winyeů v Burkině Faso – byli primordiální předkové tvořeni jako dvojčata, teprve později se rodili jedinci. Dvojčata jsou v mnoha náboženstvích uctívána jako svatá, neboť odkazují k původní harmonii stvoření. Někdy jsou také chápána jako vtělení božstva, ovšem v jiných náboženstvích jsou naopak chápána jako prokletí a v minulosti byla zabíjena. V západoafrickém vodunu jsou dvojčata opačného pohlaví častým námětem fetišových figur obsahujících okultní sílu zvanou àzě.

Kvintesencí většiny tradičních západoafrických náboženství je oběť, jakožto korektiv harmonie v narušeném stvoření. Dřívější časté lidské oběti – lidská krev má největší magicko-symbolickou sílu – nahradily později oběti zvířecí, jejichž krev je nabízena božstvům či duchům nebo také předkům v rodové linii. Mýty obvykle vysvětlují, jak po stvoření světa došlo k narušení harmonie a jakými oběťmi lze harmonii obnovit. Některá etnika – např. Basariové v Togu a Ghaně – předávají mýty, podle kterých první lidé pojedli zakázané ovoce, podobně jako to známe z první knihy židovské Tóry, ovšem morální význam příběhu není stejný. Bůh lidi nepotrestal, jen ustavil nepřátelství mezi nimi, hadem a antilopou, která rovněž v příběhu vystupuje.

Cestování po západní Africe patří celkově k tomu obtížnějšímu. Zejména Mauretánie, Mali, Niger, jižní Alžírsko a severní Nigérie jsou cestovatelsky náročné, ovšem tato skutečnost je vyvážena mimořádným náboženským, kulturním a etnickým bohatstvím.

Zdroje:

HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice: duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025.

HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.

KROPÁČEK, Luboš. Havelkova monografie Africká náboženství: přehledný souhrn s řadou primárních informací. Náboženský infoservis, 3. 6. 2024.